Korsika - červenec 2003

A co ještě zbývá dodat? Tedy kromě toho, že to byla nádherná akce v krásné korsické přírodě s fajn lidičkama. Tak snad jen něco o naší průvodkyni (učitelce Katce) a řidičích. O průvodkyni už tu zmínka byla – něco v tom smyslu, že ta paní, co fouká a mluví do mikrofonu, nám platí kempy a neumí francouzsky. A hlavně nás nutí ráno brzy vstávat, což já osobně považuji za to nejhorší. A Eggy jí taky řekl, že asi v Portu nikdy nebyla, protože se tam vůbec nevyzná. Ale jinak se to obešlo celkem bez icidentů a dokonce nám i při odjezdu z Budějovic jako jedna z mála zamávala, čemuž se divíme.

Teď tedy něco o našich řidičích. Klára z „opačného autobusu“ prohlásila, že měli dva řidiče (nic neobvyklého), Pata a Mata (to už je trošku neobvyklé). Tak mi jsme taky prohlásili, že jsme měli dva řidiče (kupodivu), chytřejšího a blbějšího a ten blbější uměl líp řídit. Jeden nejmenovaný člen naší výpravy je přejmenoval na Blbýho a Blbějšího, že to se na ně prý hodí líp. A ten blbější uměl líp řídit, protože uměl couvat s vlekem, při řazení používal spojku a netroubil nám k snídani do mikrofonu. Ale zase se nevyznal v mapě a nehlásil nám aktuální venkovní teplotu. Ale nebudeme naše řidiče nazývat těmito jmény, protože tyto stránky nejsou zřízeny za účelem naštvávat lidi, ale pokud vím, tak za účelem propagací našich skvělých akcí a tak dále. Takže naši řidiči se jmenovali, nebo aspoň nám tak byli představeni, Láďa a Šprýmař Pepa. Chtělo by to sem dodat jejich fotky, ale ty bohužel asi nemáme. Ale Šprýmař Pepa byl namalován, teď zrovna nevím kým, ale asi Eggym, při hře, která byla nazvána „Nazvi si to, jak chceš“. Takže stačí jen naskenovat a obrázek bude k nahlédnutí. Nutno říct, že se Eggymu ale ten portrét moc nepovedl. Tím nechci říct, že Eggy neumí kreslit, ale prostě Šprýmař Pepa nebyl na obrázku poznán.

A ještě něco, cestou zpět už v ČR jsme se dozvěděli od Ládi něco málo ze statistiky. Tak třeba, že za těch 14 dní jsme najeli něco přes 3000 km, z toho necelou tisícovku po Korsice (Kdyby si pro nás přijeli na přechod, tak to ta tisícovka být mohla.), z čehož plyne, že cesta z Plzně do Livorna na trajekt Moby Lines (a samozřejmě i zpět) měřila něco málo přes 1000 km. Taky jsme se dozvěděli, že jsme spotřebovali přes 1000 l nafty, takže naše průměrná spotřeba byla asi 32 l na 100 km. Na Korsice jsme měli průměrnou spotřebu asi 43 l na 100 km a to hlavně díky korsickým horám. Ale na dálnici cestou tam a zpět prý naše průměrná spotřeba byla asi tak 24,2 l nafty na 100 km. Toť vše ze statistiky, rozměry a váhu autobusu jsme se už bohužel nedozvěděli.

Nutno ještě dodat, že povolenou rychlost autobusu s vlekem tj. 80 km/h překračovali Láďa i Pepa při jízdě po dálnici vždy a to o 10 km/h. Usoudili jsme, že to bude asi tím, že autobus měl povoleno ject 100 km/h a vlek pouhopouhých 80 km/h, a tak to prostě jednoduše zprůměrovali a bylo to. Ale přeci se nebudeme po dálnici plazit osmdesátkou, důležitý je, že nás všechny dovezli v pořádku a i autobus to přežil bez škrábnutí. Tedy v jednu chvíli na italské dálnici, jsme se přiblížili nějak moc blízko bokem k jednomu kamionu a nebo on k nám a málem jsme mu urvali zrcátko, ještě že ho měl na pružině. Ale byl to cílený útok na mě, protože to zrcátko jsme nabrali okýnkem, o které jsem měla zrovna v tu chvíli opřenou hlavu. Ještě že tam to okýnko bylo, jinak bych asi byla vystoupena z busu ven.

A ještě poslední věc – autobus moc nehoupal, jak nám vždy dosvědčovalo čidlo houpavosti (nejen lodi, ale i busu) Káťa. Cestou totiž nic neztratila a ani výrazně nezezelenala.

Toť vše!!!