Korsika - červenec 2003

Deník

Vstával jsem až těsně před sedmou hodinou korsického času, na rozdíl od těch chudáků, co si věci večer nesbalili. Dle plánu nás čekal náročný dlouhý den, příjezd do dnešního horského kempu má být prý až po západu slunce.

První zastávkou je to nejhlavnější město – Ajaccio, vyndaváme tedy naše věci z místního veřejného mrazáku a hle – nenacházím víno. V noci zřejmě zapracoval zloděj alkoholik – vínko ukradl, ale mlíko nechal… To jsou teda lidi (ehm… vlastně Korsičani).

Vyjeli jsme do úzkých zatáček místní silnice, míjíme místa, kde byla skupinka Eggy, Syky a Hanička (hlavně jí neříkejte Hanka, to klidně radši Hanice …) včera na výletě a hurá dál do města. O něm mám napsat, že tam byla jedna socha s koněm, jedna bez koně, citadela s vojákama, Kefír bez záchodů, benzínka se záchodama a hlavně, , … hlavně samozřejmě ono parkoviště, kde stál autobus. O tom, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, se jistě důkladně poučila Káka, o tomto slavném návratu ještě bude zmínka. Shodli jsme se, že tato tříhodinová zastávka nám, kromě brzkého vstávání, nepřinesla nic zajímavého.

Další zastávka byla u anglických kaskád. Krásy zdejší přírody nejlépe ilustrují fotky, proto raději napíšu, že jsme zde potkali „opačný autobus“ tj. druhou skupinu (Klára, Kuře a další). Vyměnili jsme si zážitky a zkušenosti, společně se vyfotili, rozloučili se s naší odloučenou turistickou skupinkou jdoucí na přechod (opět staří známí Eggy, Syky a Hanička – hlavně jí neříkejte Hanka, to radši Hanice...), nasedli do autobusů, rozjeli se a probodli si nožem ruku ... No prostě nicneříkající zážitky. K tomu poslednímu dodám jen, že šlo o úkladný, podlý a promyšlený čin zákeřné Káti, která využila prudkého brždění autobusu a pod maskou chytače padající vánočky mě píchla nožem do levé dlaně. Chvíle nechápavého ticha ..... Asi tak. Mirka se o mě chvíli starala jako o vlastního a tak za chvíli už opět skáču přes kaluže ... (ale s rukou ve strnulé poloze).

Mezitím silnice kopíruje vysokohorský terén, křižuje železnici, která v každém údolíčku či rokli ubíhá po mohutných klenutých mostech. To, že se blížíme k horskému městečku Corte nám bez nejmenších pochybností naznačuje klasická znělka – foukání do mikrofonu vydávané paní průvodkyní (tento titul znamená v nářečí naší cestovky nejspíše něco jako: „ta paní, co je nejblíž k mikrofonu a platí nám kempy“). O městě se tradičně jako před každou zastávkou dozvídáme mnoho důležitých informací: „Takže teďka se blížíme k městečku Corte, které je no vlastně takovým centrem zdejšího okolí. … Vlastně, založili ho původní obyvatelé někdy v 9.století, pak se vlastně ubránilo nájezdům útočících Saracénů a proto se stalo takovym centrem odporu … Vlastně, no, a tak, … (nicneříkající tlachání) … sraz bude v 18:30.“

Ve městě jsme nejprve navštívili místní konzum, nakoupili lepidlo (na moje sandály) a bagety (k jídlu) a vyrazili jsme na místní citadelu. Pod mým vedením jsme sborem objevili zkratku kolem řeky a přes lávku, stejnou cestou jsme pak trefili k autobusu. Zamířili jsme konečně do dnešního cílového kempu.

Nejprve jízda z kopce po dálnici, potom odbočka vlevo a stoupání zpět ohromným kaňonem, kde musel autobus před každou zatáčkou troubit, protože se na silničku sotva vešel sám. Většinu z nás zrovna nespících tato scenérie uchvátila. Řidiči se do ostrých zatáček hrnuli s takovou vervou, že se někteří (Káťa+ Burák) tak báli, že vylétnou ze sedadel, až se k nim raději připoutali. Míjíme vodní elektrárnu a míříme vzhůru do kempu, kam přijíždíme těsně před západem slunce. V kempu pod Monte Cintem foukal studený vítr, který nás nutil nosit svetry a obložit vařič hromadou batohů. Po večeři ve třech – já, Káťa a Péťa – jsme se rozpustili a šli spát.

Deník - Dodatek

Tak bych ráda uvedla na pravou míru různé vzkazky o mém a Burákově návratu na to krásné, rovné a absolutně nezáludné parkoviště. Zlí jazykové (Burák) tvrdí, že když jsme se přiblížili těsně k autobusu, zakopla jsem si o vlastní nohu a upadla. Ostatní měli připomínky typu, že mi nohu nastavil sám, což bych považovala za daleko pravděpodobnější … Bylo to ale takhle: rychlým krokem jsme se přibližovali k autobusu. Všichni už tam dávno seděli a čekali na nás dva. A tu se ve mně probudila lítost k drahým spolucestujícím a vzlétla jsem ve snaze být u autobusu co nejdříve. Ale bohužel při přistání selhal podvozek a vysunula se pouze polovina, což způsobilo mé poškození na jednu stranu. Brzdnou dráhu jsem ale měla poměrně krátkou. Jisté je, že porucha podvozku mě stála selhání činnosti jeho druhé (fungující) poloviny. Takže mám odřené celé lýtko a částečně obě dlaně

Pokračování v sobotu