Korsika - červenec 2003

Deník

Probudili nás mravenci a vlezlé sluníčko, přestože Syky celý večer s kompasem vypočítávala, kam se uložit, abychom byli ráno ve stínu. Jediné, co lze s jistotou prohlásit je, že se sever překvapivě od večera nehnul. V noci jsem musel vylézt ze spacáku a s klackem v ruce zahnat vránu, která na blízkém stromě rozjížděla svůj krákající koncert, ale místo ranní pochvaly jsem byl obviněn z toho, že se mi to jen zdálo.

Deník

Jak jsme se mnohem později (až po návratu do vlasti) dozvěděli od členů druhého autobusu, jejich vrchní velitel Honza Hosnedl plánoval na tomto místě velkolepé focení východu slunce. Právě kvůli tomuto očekávanému krátkému okamžiku s sebou vezl nějaký skvělý teleobjektiv, ráno (či ještě v noci) vše na pláži nainstaloval a zamířil na východ. Chvíli před předpokládaným východem slunce byli vzbuzeni všichni spáči, aby tento zázrak viděli a čekalo se... No inu nebudu čtenáře napínat, zde na východním cípu Korsiky se ten den stala velká přírodní zajímavost - Sluníčko prostě nevyšlo. Jaká smůla a škoda nedospané poslední noci...

Naše skupina má větší štěstí - Sluníčko vyšlo a už od brzkého rána pálí jako čert. Dnešní plán zní jasně - vyhrabat se ze spacáku, vyhrabat se z písku (většina z nás totiž spala přímo na pláži), vyprovodit písek ze spacáku, všechno naházet do autobusu a hurá do Bonifaccia, nejjižnějšího místa Korsiky.

Vyrážíme podél východního pobřeží stále na jih, vcelku nížinatá oblast, která nás provází již od Bastie postupně ubývá a začínají se objevovat velké kopce vycházející přímo z moře. Stále jsme si ještě nezvykli na zdejší přírodu a neustále obdivujeme nové a nové scenérie, které nám tento ostrov ukazuje. Cestou se dozvídáme mnoho zajímavých a mnoho ještě zajímavějších informací o historii a obyvatelích - velmi to připomíná životopisy českých hradů a zámků - dybyt, vypálen, znovu postaven, dobyt, vypálen, znovu postaven, vypálen, opuštěn, osídlen atd. atd. No uznejte, skoro každých sto let se zde přihodila nějaká důležitá událost. Tak překotný vývoj jsme snad ani nečekali...

V Bonifacciu parkujeme na prašném parkovišti pár set metrů od přístavu a pár set metrů pod centrem města. Přístav totiž sídlí na konci zálivu, mezi nímž a mořem se tyčí vysoké útesy, na kterých stojí historické jádro města. Kupujeme si za 7 EURO vstupenky na vyhlídkovou plavbu, vymotáváme se z přístavu a vyjíždíme na moře. Je nádherné počasí, vítr jen občas zafouká a mořskou nemoc nemá ani Káťa (jakto, že se vlastně vůbec odvážila vstoupit na tuhle bárku?). Nejprve zajíždíme do malé laguny s průzračně čistou vodou, potom navštěvujeme dokonce místní jeskyni s děravým stropem a nakonec objíždíme útesy a koukáme na domy stojící nahoře. Během celé plavby nad námi trpělivě poletují žirafy a občas vyžebrají od nějakého námořníka kus rohlíku či bagety. Při návratu se ještě pěkně rozhoupeme, když najíždíme na velké vlny způsobené jakousi jachtičkou jedoucí příšernou rychlostí.

Vydáváme se na prohlídku centra, překonáváme tedy slušný výškový rozdíl a zapadáme do stínu starých domů. Procházíme uličkami a míříme směrem ke hřbitovu. Korsičané si nepotrpí na hroby nýbrž na domky. V každém domku sídlí vždy jedna rodina mrtvol. Oproti našim zvyklostem není zdejší hřbitov nijak ponurý, ale to může být dáno také počasím - za mlhy a plýskanice to tu je třeba taky dost strašidelný.

Pekelné horko nás nutí vrátit se zpět do chladných uliček, kde přečkáváme až do doby určené k odjezdu. Ještě dokupujeme zásoby a hurá směr horská oblast a kemp u vesnice Zonza.

Za Zonzou mají být dva kempy, ovšem první, do kterého vjíždíme se zdá být opuštěný. Soudíme tak z toho, že tam lautr nikdo není. Po náročné otáčecí operaci (autobus+přívěs+2 řidiči, kde každý z nich má nějakou slabinu - jeden neumí couvat a druhý zásadně nepoužívá spojku. Ani už nevím, který tentokrát řídil a který navigoval) se zdárně vracíme na silnici a po kilometru zastavujeme v druhém horském kempu, kde už lidi jsou.

Budujeme stany a jdeme se vykoupat do pár set metrů vzdálené horské říčky. Voda je tu pravda studená, ale po horkém dni osvěží.

K večeru se uchylujeme k prvnímu opravdovému vaření, vyrábíme si gulášovou polívku s mnoha přísadami - brambory, cibulí a (bohužel) mojí skvělou sekanou. Abychom nezanedbali přísun vitamínů, připravujeme si papriku, kterou ochutnává Káťa a tvrdí, že trochu pálí. Což pro mě znalého znamená držet se od této smrtelně pálivé papriky co nejdál, zatímco někteří naivníci ji dokonce ochutnávají... Papriku zdarma později nabízíme i kolem procházejícímu Burákovi, který ji ovšem odmítá, možná totiž ví, o co přichází.

Deník - 22:22

Sedíme kolem ohně, který není. Eggy se snaží hrát na kytaru, nevim, jestli to eště dlouho vydržíme. Když nás zpívá víc, tak se to snese, ale jinak… Kdybych hrála já, bylo by to eště veselejší, takže necham kritiky, třebaže konstruktivní... Péťa mi svítí, takže jsme terčem náletu miliard mrňavejch mušek nebo čeho. Teď už se dokonce recituje, ale Lukáš už se taky přidal, tak to snad bude OK. Co bude dál, to se uvidí… třeba další flaška…

Deník - 22:34

Další flaška zatím není, ale není ještě všem dnům konec. Lukáš dal chladit Veltlínské zelené – osvědčená česká kvalita. Právě přišla nějaká babka, že prý rušíme noční klid a jestli budeme pokračovat, tak nás vzbudí at half past four at the morning. Ale mi na ní s…m. Kdo mi vychlastal víno?!!! Můj plecháček je prázdný! To je teda společnost, člověk začne psát a ostatní mu hned vypijou víno. Vzpomínáme na předešlé sjíždění Vltavy, Vltava 2000, Vltava 2001, Vltava 1998, ... jó, to byly časy. Ale co, hlavně že je pohoda, aspoň momentálně, and nothing else matters... Svítí nádherně hvězdy, asi bude v noci jasno, což znamená, že nebude pršet. But who knows. Ale jestli bude pršet, tak mě to dost naštve, protože míníme spát pod širákem, jelikož do stanu se už nevejdem, když jsou tam naše věci.

Pokračování v úterý