Korsika - červenec 2003

Deník

Vstali jsme v půl osmý a poté co jsme postavili na nohy i nejslabší členy výpravy, vyrazili jsme na prohlídku útesů Les Calanche. Cestou jsme se od paní průvodkyně dozvěděli, že podle legendy je vytvořil (teď už nevim proč) ďábel a to tak šikovně, že připomínají hlavy různých zvířat. Např. želvy, psa nebo mnicha s monoklem. (Právě jsem byl poučen, že je vytvořil proto, že byl vzteklej, že nesved nějakou holku, či co)

Stejně tak nám bylo sděleno, že terén bude na pevnější sandály, takže jsme natáhli kecky a pohory a vyrazili.

Skály byly hezky oranžové a údajně i růžové, což pravděpodobně rozeznala jen dívčí (a dámská) část výpravy. Většina z nás hledala „hlavy“. Bohužel je našlo asi jen několik dětí, jejichž představivost zřejmě nebyla dosud zkažena tvrdou realitou tohoto světa. Já nerozeznal žádnou a Kačka jen jednu, která prý představovala hlavu hrocha.

Já s Káťou jsme bohužel moc daleko nedošli. Mirka jí totiž řekla, že až se vrátíme, vymění jí obvaz na noze. A jelikož tento doslova přimokval k ráně, dostala Káťa strach a usoudila, že bude lepší, když tuto operaci provede sama a pomalu. Proto jsme se v půli otočili a pospíchali zpět k autobusu.

Cesta to byla věru dramatická. Neustále jsme se museli v hrůze otáčet a každou chvíli naslouchat, zda nás v zádech nezamrazí známý hlas. Ale po čase jsme se uklidnili a zvolnili. Byly tam moc hezký ještěrky. Dokonce jedna se zeleným ocáskem… a pak tam byly dvě takový malý a lezly zmateně po stromě… A pak jsme ji zaslechli !! :-o a úprk začal nanovo. K autobusu jsme se dostali půl hodiny před odjezdem.

Operace byla těžká a zdlouhavější, než tohle vyprávění. Naštěstí proběhla úspěšně a když se Mirka opravdu vrátila, přelepila Kátě odřeninu polštářkama, který se údajně nepřilepí. Uvidíme…

Autobus nás jen popovezl do městečka Piana (tento název byl nejspíš odvozen od názvu jediné nejoblíbenější činnosti místního obyvatelstva). Prý se zde nachází pramen, který, když se ho člověk napije, léčí. Také se prý nemáme nechat odradit cedulkou oznamující, že není pitná, což je jen fígl na turisty, aby jim to tam všechno nevypili.

Naše první kroky vedly do pekárny. Bagety jen lítaly. Prodával je takovej pán, kterej byl asi moc hodnej, protože každýmu dal navíc leták. Z něj jsme se dozvěděli, že je ve městě nějaký velice levný supermarket a jali jsme se jej hledat.

Našli jsme jen nějaký drahý, tak jsme v něm nakoupili. Výše zmíněný pramen vyvěral na náměstí. Někteří z nás jej použili vně jiní vnitřně, ale všichni proto, aby byli hezčí a zdravější. Po návratu k autobusu jsme se dozvěděli, že cedulka na prameni údajně nelhala a část z nás může očekávat nikoli zázračné uzdravení, ale neobyčejný průjem.

Zase jsme naskákali a odfrčeli směr soutěska Špeluňka. Cestou jsme míjeli kemp, kde většina lidí vyskákala. Byli to ti, kterým chyběli síly nebo plavky. Zbytek namasíroval svaly, zavázal kolena a kotníky obinadly a vyrazil ke Špeluňce.

Tůra začala netradičně – sestupem. Pořád jsme klesali a nic význačného se cestou nestalo. Jen na Káťu musim bonznout, že když nás nikdo neviděl, vyčůrala se na cestičku!!! Že prý se to nikdo nedoví, haha) (Já si všiml loužičky na cestičce!! – pozn. Lukáše)

Když jsme došli do údolí, vyfotili jsme si na 1. mostě co jsme viděli a u 2. jsme se koupali. Pak jsme vyběhli takovej kopeček a zavolali pro autobus.

S napětím jsme očekávali, jestli v kempu nepotkáme 3-člennou výpravu, jež se před třemi dny vydala do hor napospas živlům… to by si zde členové této výpravy přáli číst ) (tohle necham bez poznámky – poznámka člena 3-členné výpravy) Ale my moc dobře víme, kde jsou a co dělají. Jsou v horách a hledají východ. Ale Syky kompas ukazuje jen sever) Nejlépe to vystihuje Lukáš slovy: „Nejspíš je vede Eggy, takže jsou někde na támhletý hoře a jdou tam (viz obr.)

Dodatek: O hodinu později projíždí kempem auto s amplionem, který k něčemu naléhavě nabádá. Už je hledají...

Deník

Po setmění jsme již znervózněli, kde že ti tři filutové furt jsou a tak jsem poslal Syky zprávu. Odpověděla mi obratem: „Jsme v Portu a hledáme camp, potřebujem název campu.“ Takže jsme se s jejich orientačním smyslem moc nemýlili. Posílám tedy Syky popis cesty a do půl hodiny nám už likvidují naše zásoby alkoholu. Po chvilce nám předvádějí svojí sehranost při stavbě stanu – ještě jsme jim dva museli svítit… Ale o zážitky určitě neměli nouzi, soudě podle jejich útržkovitého vyprávění. K jejich cti musim dodat, že jim naše paní průvodkyně dala špatné podklady o cestě k našemu kempu.

Zapomněl jsem se zmínit o dnešní večeři – opět v redukovaném složení – já, Káťa a Péťa. V plánu byla hrachová polívka s opečenými kostkami chleba. Nebylo pro mě žádným překvapením, že se holky rozhodly zobnout si ještě předtím opět tu největší lahůdku, co znají – syrový lančmít z konzervy. Polívku jsme snědli a když oběma zbývalo jen na dně ešusu, navrhla mi jedna slečna, jestli se nechci vsadit, že snědí ještě jeden lančmít za hodinu, ale musim po nich dojíst ten zbyteček polívky, kterej už do sebe prostě nenacpou. Snažil jsem se tu hodinu uhádat, ale nakonec sázka zněla: „Zlikvidujou lančmít za hodinu, musí si ho samy otevřít.“ Věděl jsem, že prohraju, ale nečekal jsem to už za půl hodiny.. No holky maj zadara zmrzlinu…

Opět jsme založili svíčku, obložili jí flaškama (namátkou rum, fernet, l van růž, whisky), zahráli oblíbenou znělku a vrhli se na to. Hráli jsme na kytary, mě to šlo líp než včera, Eggymu to šlo samozřejmě skvěle, prostě klasika. Jen už nám Eggy zapomíná „We will rock you.“ Sloky zněly asi takto: „Buddy you are young men, ehm men, humming with your eee ... be a big men some day, ehm áá ... úú ... over the place!!“ Po půl jedný padlo konečné rozhodnutí – jdem spát a já zítra na kopec nejdu… Dobrou noc!

Pokračování v pondělí