Korsika - červenec 2003

Deník

Odjezd byl plánován na 8:30:00 horského času. S Káťou se nám podařilo vstát už celou hodinu předtím a s vidinou ohromného množství času (oproti předchozím dnům) se nám podařilo přijít o 10 minut pozdě … sjeli jsme zpět do údolí a vydali se vzhůru proti proudu říčky. Po půl hodině jízdy jsme zastavili na lesním parkovišti, odkud vede cesta na jezero Nino. Hned po vystoupení z autobusu jsme potkali dvě prasata, o jednom z nich ještě bude řeč … Vstupujeme na lesní cestu značenou žlutými pruhy a začínáme zdolávat první výškové metry. Čeká jich kolem sedmi set.

První třetina cesty vede lesem, je tedy příjemně chladno ve stínu urostlých borovic. Brzy se však stromy mění v kosodřeviny a stoupání v krpál. Míjíme pastevecké obydlí a pomalu (a strmě) opouštíme údolí potoka a stoupáme na jeho úpatí.

Když po necelých dvou hodinách stojíme na nejvyšším bodě naší cesty, spatřujeme krásný obrázek – široké ploché údolíčko plné zelené trávy, v pozadí jezero Nino a v popředí pasoucích se koňů a krav. Děvčata se předbíhají v hlazení různých částí různých zvířat, nejvíce letí 2 hříbátka a několik telátek. Když se konečně podařilo oddělit dívčí ruce od srstí, přicházíme k jezeru a dáváme si pauzičku na louce.

Okolo neustále pobíhají krávy jako by se nechumelilo (ono se totiž nechumelilo). Kus od nás uprostřed trávy stojí tele a Péťa najednou hlásí, že teď tam, bylo a už tam není!“ Opravdu, tele zmizelo ... za malý moment už tam zase je a řve jak na lesy. Nemělo se kam schovat, muselo to být tedy tele-chameleon => teleleon. No a všímavý čtenář jistě zaregistroval, že lesy vystřídaly kosodřeviny, proto vzniklo nové horské přísloví: „Teleleon tady řve jako na kosodřeviny.“

Po krátké debatě s Mirkou o odchodech do důchodu a různých zraněních se vydáváme na zpáteční cestu. Káťa vytahuje placatku plnou whisky (medicíny) a já se ujímám role lékaře – najednou se objevilo mnoho nemocných, toho bolela hlava, toho dokonce obě kolena, atd. Prostě simulanti, diagnózu jsem stanovil u všech jasně: zanedbaný pití. Jen u Buráka byla už v horším stádiu, proto jsem mu naordinoval dvojnásobnou dávku medicíny.

Cestou dolů nenastaly žádné komplikace, takže jsme si mohli všichni v autobusu vyslechnout historku o tom, jak nevěřící Tomáš tak dlouho prase provokoval, až ho kouslo do zadku. Škoda, že jsme nešli rychleji, mohla být skvělá fotka (či dokonce film )

Po chvilce jízdy jsme ještě stavěli v jakémsi sedle, kde byl skvělý výhled na obě strany hor. Zjistil jsem, že trasa naší odloučené skupiny vede přímo tudy a dokonce také kolem jezera Nino, takže by byla docela náhoda, kdybychom se potkali. (to teda jo, protože jsme tudy šli až další den - pozn. odloučené skupiny)

Sjezd do kempu v Portu jsem zaspal. K jídlu jsme si uvařili lančmít s bramborama a měli jsme velké štěstí, že na nás vůbec něco zbylo – v jednom kuse se nám po lančmítu vrhali mravenci a odnášeli velké kusy masa, Když jsem se po chvíli vrátil ze sprch k vařící Kátě s Péťou a uviděl chatrné zbytky masa a dva smějící se megamravence s vidličkami a plnými pusami, bylo mi jasné, že večeře bude silně vegetariánská – bramborová …

Večer na mě padla lenost, proto jsem se nechal holkama opustit (šly do města), sedl jsem spolu s Burákovic, Ondrou a Lenkou a dalšími do kroužku a zkoušel hrát na kytaru, což mi kvůli bolavému ukazováčku moc nešlo, takže jsem se střídal s Burákem a později s Lindou. Po setmění nám přišlo líto toho, že se nesmí rozdělávat ohně a alespoň jsme si uprostřed našeho kroužku rozdělali svíčku. Vzápětí přišly holky z města, kde si málem objednaly kávu se zmrzlinou za 7 euro) chtěly sice kávu se zmrzlinou, ale zřejmě nastal komunikační problém s obsluhou).

Zítra se vstává před osmou, jdeme proto spát brzo – kolem půlnoci.

Pokračování v neděli