Korsika - červenec 2003

Deník

Ráno kolem osmý se Syky konečně podařilo nás probrat natolik, že jsme začali i balit a odjezd do Sartene stihli včas, což bylo poprvé za zájezd. Sartene je docela nudné malé městečko. Na návsi hráli ňáký parchanti fotbal, chtěli jsme jim vzít míč nebo ho aspoň kopnout do stromů. Ale byli moc rychlí, to víte, Baggio. Koupili jsme si pohledy a ta paní za pultem nakonec něco zakvákala. Hanička tvrdila, že to byl pozdrav, takže příště budu kvákat taky.

Přeci jen jsme tu objevili něco zajímavého. Měli tam dva koně na pružině a slona Marlboro. Koně si zabraly Hanička s Petruškou, kterou jsme nemohli donutit koníka opustit. Syky se chvíli snažila dostat na slona a po deseti minutách soustavného smíchu, se jí to podařilo. Všimli jsme si jakési omezující cedule, ale tam pouze stálo, že je plácek pro děti 4 – 10 (nás bylo 8) v dohledu rodičů, kteří seděli na schodech, takže byl plácek náš.

Autobusem jsme se odebrali do kempu u moře. Takový vlny jsem viděl poprvé v životě, takže jsem byl jako v Jiříkově vidění. Bylo to super. Pak jsme se slunili, udělali večeři a nakonec se přidali k nějakým Francouzům a dali s nima beachvolejbal. Naštěstí někteří uměli česky, někteří anglicky, takže jsme se mohli částečně hádat o skóre a sporné míče. Nakonec se k nám přidala i děvčata a při čekání na nainstalování osvětlení jsme otevřeli švestičku z Božkova a víno z Monte Cinta. Když jeden Frantík viděl Haničku, jak zkušeně prolila hrdlo řekl, že tu hraje každý den, ale tohle ještě neviděl. Snažili jsme se mu vysvětlit, že toho Hanička hodně vydrží, že mi už taky něco měli, ale že jsme OK, takže si dal s náma.

[(Ten Frantík z toho byl ňákej vytrslej, když jsem do sebe klopila to víno a prohlásil, že tohle ještě neviděl, tak jsem mu řekla, ať se klidně dívá, když to doma nemá. Pak mi tam potěšil jeden Budějovičák, když mě tipnul 18. Všechny to pobavilo, nevím proč J - pozn. Haničky) Ten Budějovičák byl Bivoj, tedy jen další ukázka toho, jakej to byl vůl J - moje pozn. (Ale i volové ví, jak vypadá 18.letej člověk – 2.pozn.Haničky)]

Chtěli jsme se pochlubit, že jsme z Plzně – města piva, ale nijak nás pro to neobdivoval. Pak jsme hráli proti Němcům a Frantík to počítal německy, čímž nás dost zklamal, ba i nasral. Nutno říct, že Němci jsou pěkný kopyta (kromě těch, co berou stopaře), takže jsme je snadno zdrtili, dopili Cinto a Já, Hanička, Syky, Péťa, Ondra a víno vyrazili na noční procházku.

Deník

Vyšli jsme z kempu na parkoviště a z něj jsme se vydali dál jedinou asfaltkou, která tam odtud vedla. Po chvilce jsme otevřeli víno a k tomu zpívali známou a velmi oblíbenou písničku: „Piju já.“ Postupně jsme si notovali, i když trochu falešně (zvláště Eggy a Syky), i jiné hitovky jako např. Ještěřice, Kolo, rovno, hovno, Včelka Mája, … Naučili jsme se pochodový krok z „Bylo nás pět“ a taky kroky na „Já na to mám.“ Ty se nám obzvláště povedly.

Cesta byla poměrně náročná, vedla totiž trochu do kopce a taky tam byly zatáčky. Ale my jsme se nedali a po takto obtížném terénu pokračovali stále dál s písní na rtech. Cestou jsme narazili na další kemp, kde hrála reprodukovaná hudba. Tak jsme ji přeřvali!

Pak se nám stalo něco velmi nepříjemného, došlo víno. Odložili jsme flašku u dřevěného sloupu s tím, že si ji vyzvednem až pudem zpátky. A tak jsme šli dál, zpívali a taky koukali na hvězdy. Pak jsem si lehla na silnici, abych na ty hvězdy líp viděla. No a všichni se samozřejmě museli opičit. A tak tam leželo pět ovíněných Čechů čumících na hvězdy. Snažili jsme se najít malej vůz. Prodlužovali jsme přední kolečka, zadní kolečka i voj velkýho vozu, ale stejně jsme našli jen několik jasných hvězd. Ještě, že se mi podařilo objevit souhvězdí koštěte. Nákres:

Pak se nám chtělo čůrat. Petra to měla těžký, protože ležela hlavou z kopce..., takže musela jit k pangejtu. Silnice začínala chladnout, a tak jsme se začali pomalu zvedat a vracet. Eggy svítil na každej dřevěnej sloup (jiný tam nebyly) a hledal tu flašku. U 17. sloupu se mu to konečně povedlo. Pak mě opustily hlasivky, takže už jsme ani nezpívali. Eggymu, tomu Troubovi, se podařilo objevit dva basketballové koše, ale když jsme na ně posvítili, zjistili jsme, že to jsou dopravní značky zákaz zastavení (podle Syky zákaz stání, ale já viděla proužky dva).

Další den – za světla a za střízliva – jsem zjistila, že pravdu jsem měla samozřejmě já – jako vždy)

Deník

Když jsme se vrátili do kempu, Hanička vrazila do asimetrický hromady kamení. To víte, tma, mlha, … Ani jsme se nelochtali, Syky si na rozdíl od nás lehla z kopce, přesto že jsme všichni leželi stejným směrem a protože téma: „mravenci mi sežrali rozinky“ není na dlouhé letní večery, brzo jsme usnuli. V noci mě něco párkrát bodlo do obličeje, hlavně očí. Byla to Hanička, která hledala Prasáka. Nevim, proč zrovna tam.

Pokračování ve čtvrtek