Korsika - červenec 2003

Deník

Dnešek začal jako obvykle probuzením a tentokrát také plánovaným přesunem z kempu. Zabalili jsme stany a ostatní věci, odnesli je do autobusu, odpadky do popelnic a kolem osmé hodiny naložili do busu i sebe. Péťa zaujala strategickou pozici u Eggyho vzadu, takže celá dvojsedačka byla jen a jen moje. Vydali jsme se k řece Fango, v níž bylo slíbené koupání. Po mnoha zatáčkách a kilometrech (no, těch asi bylo míň )) jsme dojeli do jakési vsi, ve které jsme se nakrátko rozloučili s vlekem. Autobus by se s ním dole prý neotočil a tak jsme dolů k vodě vyrazili bez něj.

U domečku u silnice se autobus otočil, vyplivl nás směrem k řece a s poučením, že vystupujeme do silnice, tak ať nás něco nepřejede, třeba auto. Dali jsme se po kamenném mostě a přešli na druhej břeh. Každý si vybral nějaké místo na koupání, já s Klárou a Martinou jsme lezly pichlavým křovím kousek dál. Ale stálo to za to. Po horolezeckym sestupu jsme se ocitly nad tůňkou, ve který plavaly ryby, my a taky topící se vosa. Voda byla krásně čistá a měla teplotu tak akorát. (dokonce tam vlezla i Hanička a to už je opravdu, co říct – pozn. jedinýho, který místo koupele spal).

Opustily jsme Kláru, která seděla nahoře a tvářila se dost otráveně a našly dva úžasný skalní trůny i s jezírkem na nohy. Z Martiny se stal orientální despota a ze mě její dvorní šašek. Klára se začala chovat trochu agresivněji, než je u ní obvyklé – házela kamením na všechny strany – a tak byla jmenována zbojníkem. Po výměně názorů oddaných poddaných s jejich vládcem jsem se šla radši namočit. Příjemně strávený čas u vody se bohužel krátil a asi ve čtvrt na jednu jsme ukončily naše miniaturní státní zřízení a vydaly se na trnitou zpáteční cestu.

Do autobusu jsme došli všichni skoro včas a rozjeli se pro vlek a dál do Calvi, kde se prý narodil Kolumbus. Co se toho týče, je mi dost jedno, kde se narodil a pro takový indiány by bylo lepší, kdyby se nenarodil vůbec. Ale chyby se holt stávají...

V Calvi jsme byli v půl druhé a rozchod dostali do čtyř. První cesta vedla na benzínku na záchod. Ta prodavačka koukala dost divně, když jsem tam deset minut stála a koukala tupě do podlahy… (Petra se totiž potřebovala taky převlíct). Při minulém přesunu seděla zase u mě, takže jsme pokračovaly v započatém hovoru a šly koukat po pohledech a novinách. Pohledy jsme sehnaly, noviny ne. Třičtvrtě hodinu jsme strávily v supermarketu a koupily si ementál a já domů myrtovou marmeládu. No, uvidíme, jestli je to vůbec k jídlu.

Na lavičce před další benzínkou jsme zkonzumovaly půlku bagety a ementálu, vůbec se ty lidi nekoukali divně.. ) Následovala prohlídka přístavu – no nic moc. Korsickej vlak jsme viděly, byl stejně ošklivej jako ty, co jezdí doma. Po procházce městem jsme skončily opět na lavičce, tentokrát o kus vedle. Čas od času se u nás zastavil někdo z výpravy a před čtvrtou jsme se odebraly do busu.

Další trasa vedla do již známého horského kempu, opět jsme si prožívali nadšení i hrůzu z pohledu pod autobus. Dojeli jsme v pořádku, postavili stany a nastoupili do fronty na sprchy. Na každého snad došlo. Večer, už skoro potmě, přišla pohádka o Monte Cintu. Byla krásná, plná poučnejch čísel, nejvíc mě zaujala poznámka o rychlostnim stupni, na kterej se dá vyjet asi na parkoviště. Pro nás opravdu potřebná informace )

Po desátý hodině přišla nějaká Francouzka, že jsou „sleeping“ a abychom byli zticha. A tak jsem – zmožená informacemi z průvodce i představou hory – šla spát. Sice nás čekala kratší cesta, ale stejně… Ostatní šli potom spát taky, ale kdy to bylo, to fakt nevim. O něco dřív než obvykle to bylo určitě…

Pokračování ve středu