Korsika - červenec 2003

Omezená skupinka: Eggy, Hanička, Syky

4.7.2003 - pátek

(Eggy >)

  Probudil nás vtíravý zvuk Haničky mobilu. Nechali jsme ho párkrát vyblbnout a pak přeci jen vstali abychom se stihli připravit na přechod a odjezd autobusu. Podařilo se nám to jen s mírným zpožděním, bohužel aktivní ranní ptáčata z Budějovic stačila zaházet některé naše věci, takže jsme si trochu zaposilovali. Věci jsme naházeli na zadní sedadla i s prázdnýma flaškama, který jsme pracně sehnali.

  Po cestě do Ajaccia jsme projeli kolem místa, kde jsme včera svačili na naší minivýpravě. V Ajacciu jsme měli 3 hoďky volna, tak jsme se šli podívat na místní pevnost, která bohužel asi stále funguje, takže jsme čučeli jenom z venku. Kolem mají spoustu šišek, které stačili pustit kořínky a vyklíčit.

  Vydali jsme se zpět abychom mohli nakoupit v Carrefouru bagety na cestu. U jednoho chodníku, jak je mym špatnym zvykem, jsem si zrakvil kotník, když jsem šlápl do rýhy. Nějaká Francouzka mi chtěla pomoc a pořád něco kvákala, tak jsem poděkoval a radši rychle odkulhal pryč. Hanička potřebovala nutně na záchod, stále si nemohla vybrat tu pravou kavárnu, až konečně objevila jednu, ve který ji ale v nejlepším zhasli. Ještě, že si s sebou bere baterku… Nakoupili jsme a když nám cestou zpátky došel chodník pod nohama, překročili jsme slepý koleje a čekali ve stínu autobusu na odjezd. Čas nadešel, ale stále chyběl Burák s Káťou. Přišli asi o 10 minut později, zřejmě proto, že se poprali, protože Káťa byla hrozně rozbitá, především na nohou. U benzínky se ji snažila spravit Mirka, ale používá nejspíš metody ze svého mládí, takže Káťa raději některá zranění zamlčela. Museli jsme znovu shánět flašky, protože je mezitím naši aktivně-pasivní řidiči stačili vyhodit.

  U vodopádů se s náma kromě kachen a částečně Péti nikdo nerozloučil a i jim jsme jejich lítost moc nevěřili. Dupali jsme po silnici a stopovali. Silnice nebyla k této činnosti moc výhodná, takže jsme byli moc rádi, když nám někdo po hodině zastavil. Byl to ňákej Frantík, takže nastoupila Hanička. Nechtěl nás zavést, kam jsme potřebovali, ale jenom na místní nádraží. Proč ne. Naskládali jsme se dovnitř převážně do kufru a po pár metrech zabočili prudce doleva z naší cesty. Nu což, uvidíme. Na nádraží nám ještě aktivně zjistil, kdy jede vlak. Vrátili jsme se na silnici a po konzultaci s mapou museli konstatovat, že nejenže nám nikdo nestaví, ale ještě nás vozí zpátky.

  Došli jsme do Tattone, kde jsem na mapě objevil skvělou zkratku, abychom nemuseli jít dlouho po silnici. Kolem fotbalového hřiště, jsme se dostali k potoku, kolem nějž byl ostnatý drát. Podlezli, přelezli a pokračovali po cestičce, na které jsme se opět krásně podrápali. Přelezli jsme haldu pokácených borovic a ocitli se u sanatoria, které tam vůbec nemělo být. Takže jsme se zeptali na cestu místního dědy. Divoce gestikuloval, mluvil a ukazoval až se nám zatočila hlava. Doufal jsem, že mu Hanička rozumí, ale stejně z toho nic nebylo. Chvíli jsme pak bloudili po sanatoriu a po poradě s vrátnou se vydali na silnici. Když nás spatřil další obyvatel místní léčebny, začal na nás volat a ukazovat. „Pojďte jinudy, ať na nás nevidí.“ Vyběhli jsme na koleje, ale občan na nás stále viděl, takže jsme se drželi víc u lesa. Na místní železniční zastávce čekali už jeho kolegové na projíždějící vlak.

  Než jsme se dostali na silnici, profrčel kolem opačný bus z Budějovic. Konečně jsme došli na odbočku, které jsme se chtěli vyhnout zkratkou. Canaglia 4 km. Po cestě jsme potkali anglicky mluvící skupinku turistů, hledajících kemp. Až na to, že jsme jim na otázku odkud jdem, odpověděli, že z Český republiky, jsme si vzájemně vyměnili spoustu užitečných informací, které ovšem jasně naznačovaly, že na první útulnu nedojdem za světla ani omylem.

  Canaglia je taková díra se sedmi baráky a jezdí tam jeden vypatlanej vidlák na motorce (a to i do kopce). V 6 hodin konečně skončila silnice a my začali potkávat první turisty. Měli nejspíš někde poblíž hnízdo, protože jsme se málem ubonjourovali. Časem jsme se napojili na GR20 a rozhodli se jít prostě co nejdál, nejlépe k prameni potoka kousek (na mapě) pod cílovou chatou. Kdo tvrdí, že cesty nejsou značený nejspíš četl průvodce z druhý světový války. Pravda, asi dvakrát jsme museli vytvořit menší rojnici, abychom našli další značku, ale jinak patlání barvy na šutry někoho dost bavilo, takže místy byli i po pěti metrech. Došli jsme na jakousi salaš s kozami a dvěma osli. Najednou nám v cestě stály krávy. Volnou chůzí jsme pokračovali, naštěstí se bály víc než my, takže se sebraly a slezly ze svahu. „Hele, to sou ňáký teréní krávy,“ řekla Syky, když spatřila jejich kousek. Za chvíli se k nám přidal mokrý pes s rolničkou. Většinou se nedomluvíte ani s českym psem natož s korsickym, takže jsme ho odháněli marně. Naštěstí poznal, že žrádlo od nás neuvidí a šel napřed. Blížila se devátá a tak jsme se pomalu začali poohlížet po nějakém aspoň trochu rovném místě, pokud možno ne na kameni.

  Objevili jsme jakýsi kamenný bunkr, ale bylo tam dost těsno a špína. Kousek dál byl plácek s jedním kamenem uprostřed, který tím pádem vyhrála Hanička. Byla docela zima, mě teda ne, já byl teplej dost, ale holky měli hrozně studený nosy, takže jsme vytvořili trio Teplej, Pes a Sýkorka. 20 metrů od nás byl potok, takže jsme došli pro vodu a udělali polívku. Těžko popisovat, co se děla pak, tak aspoň útržkovitě: „Proč na mě tak blbě koukáš?“ zeptala se Hanička. „Protože mě mrzne prdel!“ na to Syky.

  „Jak si lehnem?“ „Uděláme to jako tuleni,“ řekla Hanička a švíkla sebou na stranu, což jsme nějak nepochopili.

  „Mě bolí záda, dáme masáž,“ navrhl jsem. Nejdřív jsem ale musel namasírovat Haničku. „Jaůůů, ty si hrubej!“ zaječela sotva jsem se jí dotknul. „Dyť to musí bejt hrozně příjemný,“ oponoval jsem a těšil se na masírování mě. „Jaůůů!“ zařval jsem, když mi Syky vryla prsty do zad. Raději jsme dalších pokusů pak zanechali. Holky pak šli ještě na záchod – každá zvlášť. Moc se jim do zimy nechtělo, ale mám nový stan, takže musely.

5.7.2003 - sobota

  Budík zvonil před sedmou, ale byla docela zima, a tak jsme vylezli až kolem osmý. Kolem už chodili lidi, takže jsme se briskně sbalili, doplnili vodu (protože v horách prý žádná není) a lehce po devátý vyrazili směr chata Petra Piana. Odhadovali jsme to na hoďku, cestou jsme potkali lidi, kteří mluvili o hodině a půl, takže v 11h jsme tam konečně byli. Byl to pěknej krpál.

  Dali jsme svačinu a Hanička najednou začala hledat svůj pomerančový nápoj. Flašky jsme měli všechny, ale v žádný pomeranč nebyl. V jedné byl citrón, který jsme už asi tři dny neměli. Přitom jsme si všichni vybavovali Haničku se žlutym pitim na boku batohu. Ale teď tam byl prostě bílý citrón. Chvíli jsme nechápali, vlastně dost dlouho a protože Hanička citrón nerada, trochu jsme si pití vyměnili. Shodli jsme se na tom, že je to rozbitý.

  Než jsme odešli, udělali jsme skupinový foto. Syky nastavila samospoušť, rychle doběhla k nám, chvilka napětí … a nic. Tak znova, tentokrát s otevřeným objektivem to šlo daleko líp. Příhoda s pomerančovým tangem nám stále vrtala hlavou a inspirováni okolními krásami jsme zapolemizovali, proč asi nedělají tang s příchutí hovna. Taky by bylo jistě dost nepříjemný, kdybyste vyšli řekněme s fernetem a vrátili se s matonkou.

  Šplhali jsme výš a výš a výš, po cestě potkávali lidi, krávy a ostatní dobytek. A pak se to stalo. Za zatáčkou jsem vzhlédl a spatřil kousek výš sníh. Přivolal jsem batoh na nožičkách, protože nesl mrkev a jako malí jsme se ze všech sil rozběhli do svahu a začali stavět sněhuláka. Než se holky dosyta přesvědčily, že sníh je opravdu studený, jsem měl sněhuláka hotového, ale děvčatům zřejmě na velikosti záleží, takže mi ho rozbila a použila jako základ spodní koule. Syky jakožto stavař a majitelka rukavic se ujala postavení největší části. Hrneček, nůž, vidlička, mrkev a kamínky ozdobili tři sněhové skorokoule a bylo hotovo. Chtěli jsme, aby nás někdo vyfotil, ale buď se nikomu nechtělo do svahu, nebo se nás báli a dělali, že neslyší. Po vyblbnutí jsme pokračovali dál.

  Když se jde nahoru, musí se pak zase dolů, to už je rovnováha cest v přírodě. Někdy se klesá dost rychle a tak vůbec nechápu, jak se ty blbý krávy můžou pást na místě, kde když plivnete, spadne to 10 metrů pod vás. Ale bylo tam krásně. Jedno větší jezero na dně údolí, druhý 200 metrů nad nim v protější skále. Byla to jezera Melo a Capitello. Oblezli jsme údolí zhruba po vrstevnici a přemýšleli, co asi znamená tečkovaná čára na mapě, v kterou přešla původní plná. Hm, odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Nejdřív jsme se museli přeplazit kolem výčnělků a pak dál po hřebeni. Zrovna přes nás přecházel mrak, což byla suprová romantika. Docela hustě jsme si zašplhali, museli i sundat batohy, abychom se protáhli mezi šutry. Nevim, jak dlouho jsme se plazili vzhůru, ale když jsme se ocitli konečně nahoře, došlo na nejhorší. Na druhý straně jsme museli zase dolů. Děvčata mi začala říkat teplej kamzík. Tak jsme se sunuli dolů. Pak jsme ve výšce víc jak 2000 m.n.m našli černý hovno s tykadlama. Nevim, co tam mohlo žrát. Naštěstí jsme už viděli cílové údolí, takže klouby bolely o něco míň. Když jsme kvůli Syky museli dát přestávku (Syky je hroznej sráč), poslouchali jsme výlevy ňáký Jitky, která se pásla opodál. Vůbec jsme nechápali, co nám chce. Pak zavoněli odpadky, které jsem nesl a děvčata mi začala říkat smradlavej teplej kamzík. O pár metrů dál jsem hodil držku, docela slušnou, a když jsem konečně zůstal ležet s baťohem kolem krku, místo pomoci si mě děvčata vyfotila a abych prý ještě zvedl nohu, ať to vypadá akčně. Začaly mi říkat rozbitej smradlavej teplej kamzík.

  Táhli jsme se jako smrad údolím a protože slunce bylo těsně nad obzorem, hledali jsme nějaké aspoň trochu měkoučké místečko na přespání. Útulna byla asi kilometr před námi, ale tam jsme nechtěli, abychom ušetřili. Našli jsme překrásný plácek s nízkou hustotou kravských koblížků velikosti mexického guláše, po včerejších zkušenostech dál od stezky a za keřem, abychom nebyli ranní atrakcí. Myslim, že jsme byli pomalu asi jediní exoti, kteří šli trasu tímhle směrem, čili by se přes nás ráno přehnalo celé stádo turistů. Hanička byla nadšená, jak se tam krásně píchá. Syky je hroznej sráč. Rychle se ochladilo, takže jsme pospíšili, zalezli do spacáků a dali polívku.

  „Bůůůůůůůůů“ „To je ale kráva“ poznamenala Sýkorka. Chtěl jsem si sednout na karimatku, ale něco pode mnou zašustilo. Hanička posmutněla, protože to byl její česnekový mazací sýr. No, bylo namazáno. Pak jsme se o něčem bavili a Hanička nás po nějaké hlášce, jako několikrát před tím i potom, poprskala tím, co právě pila. Poté, jako obyčejně, následovala věta: „Eggy, ty si hovado!“ kterou jsem pak už říkal za ní, což vedlo k další sprše. Dali jsme opět masáž, tentokrát jsem byl chválen, ale prý chladnu.

6.7.2003 - neděle

  Opět jsme nevstali dřív, dokud nepřestala jít pára od pusy. Minulý den jsme šli zhruba 10 hodin čistého času, takže jsme nahnali ztrátu z úvodní zkratky a nemuseli už tak pospíchat. Tímto bych chtěl ocenit a pochválit výkon děvčat, která svoje bágly se zbytečnými kily vody navíc velmi svižně a vytrvale, s posíleným orgasmem, přenesla přes všechny šutry na cestě (vždyť jsem je taky kvalitně namasíroval J).

  Odchod 9,20 by nám jistě Hosnedlovci záviděli. Po chvilce kolem nás proběhli ňáký blázni. Utěšovali jsme se, že neměli batohy, ale i tak to byli hovada. Syky pořád přemýšlela, na co mají ty lidi lyžařský hůlky. Přišli jsme na to, že určitě proto, aby přes ně mohli přepadnout, až zakopnou. Jeden si je nesl jako zábradlí, což nás v domněnce utvrdilo. Chata Manganu byla opravdu za zatáčkou, takže jsme u ní akorát posílili orgasmus. Oproti předchozí etapě jsme měli pohodovou cestu, ruce jsme k chůzi téměř nepoužili. Přešli jsme bodově pohnojené pole, nějaký park a potkali dva koně. Jeden byl ještě koní štěňátko, nejspíš hříbě, hrozně milé, jen na Syky pořád vystrkovalo zadek a zvedalo kopýtka.

  Po chvilce přišlo jezero (tedy mi k němu, taková idylka to zase nebyla), ale bylo dost hnusný, takovej bahňák. Syky po mě prosebně chtěla, abych našel na mapě, co je to za jezero, protože nechtěla připustit, že je to Nino. Smůla, žádná jiná Hosnym vybarvená loužička na mapě nebyla. Aspoň jsme si v něm smočili nohy, na tu chvilku jsme si ovšem museli vypnout čich, abychom neskončili v jezeru. Když Hanička vstala, měla mokrý kraťasy. Docela jsme se tím bavili, než jsem vstal a zjistil, že jsem zvlhnul taky. Nu co, aspoň nebudeme muset stavět cestou.

  Konečně po třech dnech jsme potkali Čechy a to hned celej autobus. Aspoň na chvíli „Bon Jour“ vystřídalo „Ahoj.“ Na jednom svahu jsme dostali hlad a po kilometru konečně našli místečko, kde kručení utišit. Bohužel dost fučelo, takže po pár nezdarech jsme spolu s kameny a batohy obklopili liháč a za čtvrt hodiny se konečně chytil. Trochu jsme ohořeli okolní trávu, ale to je na Korsice normální.

  Dělali jsme těstoviny, do kterých jsme konečně dali tu půlkilovou konzervu luncheonmeatu, s kterou jsem se tři dny táhl a trochu to zahustili sýrem. Bylo to božský, navíc jsem měl lžíci, na rozdíl od těch dětských srkáčků, co měli holky, takže pln energie jsem hodlal pokračovat ihned v cestě. Syky je hroznej sráč. Měli jsme tak čas na hodnocení a museli jsme konstatovat, že v místních horách, je vody jak nachcáno a hoven jak nasráno. Klidně bychom vystačili jen s dvěma pet-flaškama na osobu (Hanička nejspíš s jednou), protože voda tu teče zhruba každý tři hodiny. K druhé části hodnocení nemam, co bych dodal.

  Zaserpentili jsme si a pak už jen asi 6 km krásné lesní cesty a byli jsme po přechodu u  chaty blízko Col de Vergia. Bylo 5 hodin a zbývalo se „jen“ nějak dostat do Porta. Nejdřív jsme se zkusili zeptat u řidičů karosy, která stála opodál. Byli ochotný nás vzít, ale až v pátek a to už bychom měli být v Čechách. Poděkovali jsme, Hanička jako zkušená stopařka načrtla na papír „PORTO“. Syky se to pokusila zvýraznit, ale omalovánky zřejmě nejsou její silnou stránkou. Ještě jsme si udiveně prohlídli jednu Němku, co se sprchovala vedle karavanu a vyrazili do Vergia.

  Měli jsme docela štěstí, protože asi ve třetí zatáčce nám zastavil Megane. Byli to opět Němci a byli ochotni nás vzít aspoň do Evisy. Vmáčkli jsme se na zadní sedadlo, jediná Hanička mohla aspoň trochu hýbat rukou a snad proto ztratila gumičku do vlasů. Po cestě jsme viděli u krajnice ožralé prase a dozvěděli se, že Němka řídí teprve druhý den, čemuž jsme docela věřili. Když jsem vystupoval, praštil jsem se o dveře a v obranném reflexu i o střechu.

  Došli jsme na konec Evisy ke hřbitovu a začali opět stopovat. Aut moc nejezdilo a většina z nich na druhou stranu, přesto je Hanička bez brýlí občas považovala za naději. Bylo 7 hodin a my se rozhodli pověsit palec na hřebík a vydat se pěšky Spelunkou. Chtěli jsme dorazit za světla, takže jsme ji víceméně seběhli až klouby plakaly. Cestou jsme předběhli partičku Italů. Proběhli jsme Spelunku a došli až do Oty, která byla za zatáčkou, tedy asi 2km. Už se mi nějak nedařilo nacházet zkratky. U jedný zahrádky jsme dali picí pauzu, když v tom se k nám přifařil místní občan a cosi vlídného k nám prohodil. „Di do prdele, dědku“ odpověděla mu Hanička mile, takže jsme se řezali ještě daleko za Otou. Projela asi čtyři auta a jedno takový nadějný vezlo ty Italy, který jsme předběhli ve Spelunce. Jo, práce kvapná, málo platná. Taky jsme potkali Agasyho se Steffi a oba si zahejbali (ani jeden z nich tam totiž nebyl). Syky je hroznej sráč, ale tentokrát vyběhla jenom na malou a hned jak se vrátila nám zastavilo auto. Byla to celá rodina v kombíku, takže jsme se opět svezli v kufru, ale Porto se konečně přiblížilo. S řidičem komunikovala lingvistka Hanička, chvíli francouzsky, chvíli anglicky, takže jsme měli odvoz až do kempu. Kdyby uměli naši autobusáci popisovat cestu, tak i do správného. Takhle jsme se prošli po terasách mezi stany a protože už byla tma jak když nesvítí světlo, Hanička hodila obličej. Když jsme prolezli druhý kemp, který už měl být v Portu poslední, zbytky dobré nálady z přechodu vyprchaly. Pak jsme dostali sms od Lukáše s popisem kempu, takže jsme konečně nasměrovali k domovu. Šest hodin po přechodu, špinaví jsme tak nějak postavili stan, umyli se a přidali se k pochlastávajícím.  

(< Eggy)