Korsika - červenec 2003

Deník

Když mě probudilo sluníčko, byla většina lidí dávno pryč – jeli na výstup na horu Capu d’Ortu. Zůstali jsme já s oběma Káťami, Péťa a Linda. Náplň dne byla zcela rekreační – polehávání, flákání, hraní blech, můj a Káti výlet směrem proti proudu zdejší říčky a koupání v ní, dále pak oběd, polehávání, flákání, luštění, já s Káťou na chvilku k moři, ve tři hodiny příjezd výletníků. Poté opět podobný program, nyní ovšem vzdělávací – Káťa si počítá příklady z matiky. Po hodině sbírku znechuceně odkládá s tím, že na Korsice si to vyčerpala (tj. pokračování na Šumavě?? – pozn. autora).

Dodatek z budoucnosti: S odstupem času lze říct, že ani na Šumavě a skoro (kromě snad pár minutek) ani na cyklo-výletu po Čechách se žádná další matematika nekonala)

Deník

Jen krátce k našemu výletu na Capu d’Ortu. Sotva jsme se v autobuse nasnídali a trochu rozkoukali, už nás vyklopil u cesty. Ostatní zřejmě věděli něco, co my, tři dni nepřítomní, ne, neboť zatímco všichni vyrazili na kopec, my si teprve u silnice nandavali ponožky.

Díky mým zkratkám, které na nás zůstaly ještě dlouho vidět, jsme brzo dohonili pomalejší členy. Po dvou a půl hodinách nějaké to vrcholové foto, vrcholová paprika a zase dolů. Chvíli jsme šli s Mirkou, ale protože zabloudila, po návratu na správnou cestu jsme jí raději utekli. Poměrně zvláštní značení nás dovedlo na jinou cestu, než byla ta původní. Po krátkém rozmýšlení jsme se nenechali odradit a nakonec dorazili na místo odjezdu autobusu.

Na místním fotbalovém hřišti jsme našli smutný, opuštěný míč, který se tím pádem stal naším. Později jsme jej použili místo cukru, a tak se stal památným korsickým suvenýrem.

Přišel čas odjezdu a Mirka s dalšími třemi seniorkami pořád nikde. Ostatní se bavili posíláním neúnavného Bivoje pro pití do autobusu. Asi po půl hodině jsme z dálky uslyšeli známý hlas“ „Vlezly jsme do ňáký holý prdele a pak se musely vracet. Kdybychom věděly, jak se to tu menuje, už jsme tu dávno byly, …“

Kompletní jsme se vraceli do kempu. Naše trojka se nechala vyhodit na odbočce, páč jsme si chtěli ve městě nakoupit. Musel na nás být ale pohled, když jsme pak seděli na parkovišti a pili mlíčka…

Deník

Začínáme vařit večeři, v plánu je rizoto a ďábelskými tousty. Právě jsem se za celou dovolenou dopsal s deníkem až do přítomnosti, takže s tím raději přestanu, abych nepředbíhal událostem. Mohl bych třeba už dopředu zapsat, že jídlo bylo fantastické a rozplývalo se na jazyku, ale je tu jistá (nepravděpodobná) šance, že se tak nestane a musel bych škrtat v deníku, za což bych opět dostal sprďana. Proto nyní končím a ahoj možná později…

Dodatek: Eggy si právě od Syky nechává přinést lovecký sýr.

Deník

K večeru vyrážíme do města, nejdříve tedy směr pláž. Lukáš s Káťou fotí západ Slunce. Opravdu stojí za to. Takovej západ Slunce nad mořem je opravdu moc pěknej. Prostě romaňtárna na druhou.

Poté jsme vyrazili na zmrzlinu. Lukáš s Káťou se zdrželi asi deset minut vybíráním pohledů. Nakonec si koupili dva stejné pohledy a stejný, jako mam já. No prostě nejhezčí obrázek Porta, jaký mají. Takže pokračujeme dále na zmrzlinu. Asi v páté restauraci, nebo jak se to v místním nářečí nazývá, jsme konečně zakotvili a dali zmrzlinu. Všichni (Lukáš, Káťa, Petra a já) jsme si dali tři boule. Ten Francouz (spíš Korsičan, ale ono je to vlastně stejná rasa) byl z nás dost vysmátej, hlavně když to všechno platil Lukáš. V přepočtu tři zmrzliny pro čtyři lidi přišli na 500kč. Takže jsme se s nima museli vyfotit. Fotila jsem já a Lukáš držel mojí zmrzlinu s tím, že mě tam pak dokreslí, aby fotka byla kompletní. Když jsem se digi foťák snažila vypnout, vyfotila jsem ještě prach na korsickém parkovišti, ale co, aspoň bude zdokumentováno vše.

Došli jsme do kempu, já s Petrou asi o půl hodiny dřív než Káťa s Lukášem. Podepsaly jsme Lukášovi lžičky od zmrzliny aby měl aspoň nějakou památku na svá Eura a dali koksy. No prostě pohoda na Korsice. Eggy hrál na kytaru na přání, ale nějaké písničky nedohrál do konce, prý proto, že nezpíváme. Ale to má člověk těžký, když mu to zakazují (Ale to maj těžký i ty lidi, co maj aspoň trochu hudebního slucku – pozn. Haničky). Ale prý když si dám [činto], tak občas zpívám prý celkem dobře, ale jenom občas. Teda nevim, co mají proti mému zpěvu, já mám přece hudební hluch a ne zpěvací hluch.

Takže pokořili jsme dvě [činta], rum, fernet a tak dále, zazpívali Nohavicu, Plíhala, Včelí medvídky a jinej hmyz a rozhodli se jít spát. Teda ten spánek zvolili jen unavenější členové naší výpravy, ostatní stále sedí a pijou, čtou deník z předchozích dnů, poslouchají kytaru a snaží se o zpěv. Některým to i docela jde. Ti omámení [čintem] ten falešnej zpěv nevnímají J Takže je fajn. Eggy si zase ze mě dělá srandu, ale stejně ho ráno bude bolet hlava nejvíc ze všech a vypije zase dopoledne minimálně 3 litry vody, takže si z něj legraci nakonec budeme dělat stejně my. A kdo se směje nakonec, ten se směje nejlíp…

V časných ranních hodinách (2:00) se konečně vydáváme spát i my. Jdem si ještě čistit zuby, ale já jaksi nemám čím. Ať hledám, jak hledám, zubní kartáček nikde. Pasty je dost, ale bez kartáčku je celkem na nic. Ráno tu ještě byl a teď je fuč. Ještě asi čtvrt hodiny jsem se snažila můj modrý cestovní zubní kartáček značky REACH najít, ale bez úspěchu. Kdybyste ho někdo někde potkal, tak ho prosím přemluvte, ať se ke mně vrátí, že mu vůbec nebudu ubližovat a budu se o něj starat (podle nás šel na sraz rýčů – pozn. spolubydlících). Vždyť se u mě neměl špatně a kde všude se mnou byl. Asi ho to cestování nebavilo a zalíbilo se mu v Portu na Korsice a tak se rozhodl emigrovat a změnit státní občanství. Třeba si to ještě rozmyslí a ten trajekt nakonec stihne. Do té doby se budu muset spokojit s místním korsickým zubním kartáčkem.

Tak dobrou noc, ráno vyjíždíme prý už v 8:00.

Pokračování v úterý