Korsika - červenec 2003

Deník

Konečně mě neprobudilo horko, ale kravál, který dělali lidi z našeho autobusu, neboť měli budíček už v 7 hodin. Takže jsem se v 8,05 vyhrabal ze spacáku, stanu tentokrát nemaje, a šel shromáždit svoje věci organizovaně rozházené všude kolem. Snídani jsme odložili do autobusu, protože prostě nebyl čas.

Cesta netrvala dlouho a tak jsme se brzo ocitli na Col de Bavella, kde docela silně fučelo. Konečně osvěžení a konečně taky něco zajímavého, neboť jsme se vyhrabali na místní skaliska. Krásný pohled, Syky zde hodlala zakončit svůj perspektivní život, ale nakonec se rozhodla po našem přemlouvání, že skočí až jako inženýrka, takže má ještě dost času. Nechali jsme Lukáše, Káťu a Syky vyšplhat někam výš a vrátili se do busu, abychom stihli vyndat batohy než odfrčí pryč.

S velkou rezervou před odjezdem se vrátila vrcholová skupina a po krátkém odpočinku jsme se vydali po klikaté asfaltce ke kaskádám Polischellu. Cesta měla být dlouhá 10 km a jelikož, jak jsem již uvedl, se dost zatáčela, vyhledávali jsme zkratky lesem. Občas se stalo, že jsme za skupinou jdoucí po silnici zaostali jen o pár metrů. Zato jsme se krásně poškrábali o místní trní.

Konečně jsme dorazili k druhému mostu, za nímž jsme měli zabočit doleva. Trochu nás překvapilo, že toužebně očekávané kaskády vypadají jako potůček, co máme za kempem. Bylo to ňáký rozbitý. Syky dokonce chtěla pokračovat v cestě a ty kaskády najít jinde. Přeci jen jsme se vydali proti proudu a po chvíli spatřili kaskády z reklamy. Nebyly špatný, ale že bych je musel vidět dvakrát...

Já, Syky, Hanička a Péťa jsem se rozhodli dostat po cestičce kolem vody co nejvýše. Cestička se krásně vinula kolem keříků a skrz ně a co chvíli jsme se šoupali či šplhali. Nakonec Syky lezla na skálu, ze které by se určitě zřítila, takže jsme ji radši přemluvili do bezpečí a vrátili se na nejbližší tůň. Kde se vzala, tu se vzala, na kameni Němka a ptala se mě, jestli umim německy. Nejsem blázen a tak jsem řek, že ne. Pak zkusila co já a angličtina. To už jsem zariskoval a přiznal, že vim, o čem je řeč. A pak se mě zeptala, kolik je hodin. To mohla říci hned, asi bych to dal dohromady i v němčině.

Smočili jsme se, každý podle chuti. Já se potopil jen kvůli focení, Hanička se namočila až po kolena. Část výpravy vyrazila vzhůru kaskádami, Péťa si lehla na šutr a chytala bronz, já s Haničkou jsme dali rozkroj ve stínu a porovnávali s výletem na Kokořín. Po návratu našich vodních turistů jsme se rozhodli pro návrat a abychom nemuseli zase šlapat po silnici, rozhodli jsme se pro stopování. Ač jsme byli čtyři, zastavilo nám hned třetí auto a to obytná dodávka. Nestačili jsme si všimnout „D“ na značce, takže se Hanička plynou francouzštinou zeptala, zda by nás nehodili na parkoviště. Tak nějak pochopili, co chceme a vzali nás. Až ve voze jsme poznali, že jedna z Němek je naše stará známá ze šutru.

Cesta byla daleko zábavnější než pěšky, zvláště v prudkých zatáčkách. Během ní jsme zamávali našim kolegům, nejprve Lukášovi s Káťou a za chvíli Burákovi s Káťou a přidruženému houfu. Když jsme vystoupili nahoře na parkovišti, zjistili jsme, že vane vichr, až se Syky osamostatnily sluneční brýle. Našli jsme závětrné skalisko, posvačili sušené ovoce a za pozorného se vyhýbání koblihám na zemi jsme se vydali na protější kopec. Po cestě jsme se dost motali ze strany na stranu, tentokrát ne kvůli mazání ale větru. U jedný díry jsme objevili kabel a někteří z nás jej chtěli přeříznout. Přišel jsem na to, že to není kabel, ale vodovod a ty mi nepřeřezáváme. Syky se někde dočetla, že na Korsice je polojedovatý pavouk s třinácti puntíky na zadku.

Na konci naší pouti jsme objevili malou dírku ve vodovodu. Když jsme to sdělili v silném větru nedoslýchavé Haničce, začala rozvíjet teorie o jakýchsi rozbitých děravých pavoucích. S tímto roztomilým nesmyslem jsme se dobrali zpátky na parkoviště, kde už vzduchem lítali i kamínky a Sykyny brýle se zase chystaly osamostatnit. Po chvilce přijel autobus, bohužel nechal otevřené dveře, takže vrchní vrstva cesty byla brzo mezi námi. Cestou do kempu jsme měli pozorovat klusající průvodkyni, bohužel místní dostihová dráha neměla otevřeno, přestože klíčů tam bylo dost.

Večer se zvedl vítr i v kempu, takže jsme raději trochu pošlapali kulíky, aby nám tropiko neodlítlo moc daleko a šli si domluvit přechod. Hanička suveréně prohlásila, že je nás pět, takže jsme dostali povolení. Nejspíš započítala i Prasáka a hodinky, jinak nevím, kde těch pět sebrala. Bohužel jsme toho moc nedomluvili, zato jsme se od šprýmaře Pepy dověděli, kudy se pojede jedenáctý den (my se vracíme devátý).

Ráno se mělo brzo vyjíždět (9,00 k.č.) takže jsme šli dřív spát. Hanička měla rozvernou náladu, proto jsme se ji se Syky snažili udusit, ale začala ječet, takže by asi bylo moc svědků. Syky ještě zjistila, že zip na větrání nohou u spacáku je debilní – když ho člověk nemá. Přišlo mi, že baterka nějak podivně zablikala, ale nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost. „Hele ruka!“ vykřikla Syky. Podíval jsem se směrem jejího pohledu a uviděl ruku s digitálem. „Máš to zavřený.“ Upozornil jsem ruku. „Do háje,“ ozval se Lukášovo hlas za rukou a ta okamžitě zmizela. Asi nás pak ještě vyfotil, ale to už určitě nebude ono.

Pokračování ve středu