Korsika - červenec 2003

Deník

Zas je tu ráno. Tentokrát mimořádně hnusný, protože nás budík probral už v 6:15. Sice probral, ale vstávali jsme až o čtvrť hoďky dýl a nebýt toho, že mě Lukáš pochoval, asi spím ještě teď. Se Syky jsme se potkaly před provizorní venkovní umývárkou, ospale jsme na sebe koukly a shodly se na tom, že si opravdu dobré ráno popřát nemůžeme, a tak jsme tradiční pozdrav poopravily na „hnusné ráno“.

Odchod se měl uskutečnit v 7,00, avšak představa, že dnes vyjímečně nespatříme naše dva nervózní řidiče, nám dovolila v klidu posnídat. Mimochodem, Syky je velkej sráč… Tvrdí, že chodí jen jednou denně - po kafi, tak dnes to má za sebou v časných hodinách. A pak už nám nic nebrání v odchodu, spíš teda v odklusu, což dlouho nevydržím a tak spolu s Péťou a Kákou tvoříme pomalejší skupinku, ostatní na nás po chvílích čekají. Konečně nás těší výhled na horskou chatu, ke které to máme jen 500 výškových metrů od našeho kempu. Bohužel to však není ona a tak šlapem dál. Takových překvapení nás potkává víc... To například, když se u té správné chaty ujišťujeme, při pohledu na hory směrem k Monte Cintu, že stezka URČITĚ NEPOVEDE přímo vzhůru, to přeci nejde… no, šlo. Od chaty jsme si zvolili cestičku s přibližným směrem, ukázalo se, že správně a začli jsme opravdu stoupat.

Systém zůstal stejný i v horším suťovitém terénu, jen k naší pomalejší skupince se připojil Burák a Eggy, Syky, Hanička a Lukáš na nás čekají (čekající jsou 4 – pozn. přepisovatele )) Na cestě není celkem co popisovat. Prostě vzhůru a vzhůru. Po jedné přestávce se rozhodujem kudy dál, a protože pána, co značil trasu to zrovna asi moc nebavilo, schvalujeme Lukášovu variantu, že tááám někde lezli lidi a tak jdem.

Na myšlenku, že nejdeme asi úplně správně nás přivedlo několik skutečností. Např. to, že Syky zatím jako jediná zdolala „lehčí“ horolezecký výstup a shora na nás volala, že dál se dostanem jen 30-ti metrovým volným pádem. To ji ovšem nikdo neuvěřil a tak se na vrcholek vyšplhali všichni. Dalším, co (kdo) nás překvapilo, byla Mirka, která byla neustále vidět jen jako malá tečka dole pod námi a najednou jsme ji měli v patách. Doporučili jsme ji tedy, ať nás nenásleduje, obešla tedy hřeben raději po značce a dál jsme pokračovali společně. Docela jsme si na výstup zvykli a tak nás všechny z předu překvapil Lukáš volající, že jsme na místě.

Přivítala nás halda šutrů s nápisem Monte Cinto, 2706m, která nás poněkud zklamala. Všude se válely české odpadky a po moderní betonové vyhlídkové plošině ani památky. Hromadně jsme se tedy snad stokrát vyfotili a pokochali se výhledem na okolní hory. Pak ještě malé občerstvení a vrcholové Eggyho pivo, nakrmit dravou žebrající zvěř a hurá dolů! Zvolili jsme jinou cestu – přes jezero a zas tak pořád dolů nevedla...

Cesta tu byla daleko horší, ale když jsme došli k jezeru, měli jsme ještě dost sil dojít na jeho druhou stranu a na sněhovém jazyku postavit sněhuláka. Mirka nám věnovala mrkev a tak tam teď stojí sněhulák se vším všudy. Všechny nás strašně překvapilo jak sníh studil...

Na zpáteční cestě si Eggy zvolil zkratku, ukázalo se, že delší, zato horší cestou. Haničku se Syky to však neodradilo (hráli jsme totiž hru: „Důvěřuj svému kamzíkovi“ – pozn. kamzíka), a tak jsme na ně čekali a snažili se je povzbudit Mexickou vlnou. Po chvíli sestupu Mirka zjišťuje Klářinu a Martininu absenci a zuřivě je volá (jak na kosodřeviny), odpovídá ji však jen ozvěna. Elitní skupina tvořená Lukášem, Eggym, Haničkou a Syky na ně čekají a po chvíli nás (bolavá kolena, lýtka, … prostě simulanty) dohnala.

Sestoupili jsme do kempu a zahájili útok na sprchy. Čočku k večeři mnohé z nás sabotovaly. Večerní únavu jsme trochu prolomili dovezenými či místními kamarády a začli jsme s hraním a zpěvem. Po chvíli se k nám přidala skupinka Čechů, avšak ani této noci nám nebylo dopřáno poklidného hraní do pozdních hodin. Francouzi jsou fakt divní. A tak poté, co nás jeden sám přišel ručně požádat o klid, jsme se vydali za brány kempu. Tam jsem nepobyla dlouho, ale muzikantská skupinka byla prý vyhnána i odtud.

Deník

Ano byli jsme vyhnáni dvěma Francouzi, a tak jsme se přesunuli už v poněkud menším počtu asi o sto metrů dál na soušutří. Hanička stačila dopít Becherovku (což popírá), kterou potmě naprosto bezpečně hledala po čuchu a protože se při přesunu snažila jít levou nohou vpravo a pravou vlevo, raději jsem do nejbližší machie schoval nedopitý fernet, což mi prý nikdy nezapomene. A já to přitom dělal jen kvůli ní.

Dali jsme pár hitovek a postupně odpadali, Syky dokonce z kamene. Na to, že u kamene byl jenom jeden pichlavej keřík, vlezli do něj asi všichni, někteří několikrát. Konečně jsme se odebrali do kempu za účelem spánku. Protože nám do stanu svítilo jedno debilní světlo na fotobuňku, prostě jsme tu fotobuňku otočili a byl klid. A myslíte, že byl klid? NEBYL. Neúnavná Hanička se totiž zakecala s jednim Pražákem a šeptali si na celej kemp. Zkusil jsem aspoň zavřít vchod do stanu, ale jednak to nepomohlo a jednak byla Syky Haničkou obviněna ze špatného úmyslu. Z Pražáka se vyklubal hvězdář a ti jsou obzvláště v noci ve svém živlu, takže jsme se konečně dověděli (tedy bohužel i my zavření ve stanu, pokoušející se usnout) kde je ten malý vůz a spoustu dalšího. Ale M15 v Pegasu nenašel.

Hanička i ve stanu měla povídavou a prý Saharu, takže jsem ji musel ještě zmasírovat, ale fernet bohužel už opravdu nezbyl ...

Pokračování ve čtvrtek