Slovinsko 2004

Velika Planina, odjezd domů

Po jen několika hodinách spánku neměl budík vůbec šanci. Měli jsme ho nařízený na třičtvrtě na šest, ale oba jsme jeho zvonění úplně prospali - chudák se tedy minutu snažil a pak to vzdal. Po pěti minutách to opět zkusil znovu a opět neúspěšně. Až někdy v šest Káťu konečně probral a ona pak rychle probrala mě, protože začala tušit, že máme mírný skluz.

Venku už dávno pobíhají lidi a nám se pořád nechce z vyhřátého spacáku. Když se konečně odhodláme vylézt z teplíčka stanu, vybíhá na nás Burák i Jarda, že děkujou za vzbuzení - budík, kterej jsem měl u hlavy, se mnou ani nehnul, ale dokázal vzbudit osazenstvo dvou okolních stanů...

Po rychlé hygieně usedáme do autobusu, kde máme tak půl hodiny čas se nasnídat. Jedem vzhůru údolím nějaké neznámé říčky směrem do hor, kde nás tak po té půlhodině autobus vyhodí a bude pokračovat ještě dál nahoru s druhou skupinou, jdoucí na Grintovec. Autobus tam bude celý den čekat, musí totiž mít osmihodinovou pauzu, aby mohl pak večer odjet do ČR bez rizika, že bysme museli ještě někde dalších osm hodin stát. Po vyzvednutí Grintovecké skupiny nás nabere ve vesničce Stahovica, tj. pár kilometrů pod místem, kde nás právě teď vypouští.

Je sedm a my vystupujeme do zamlženého a pošmourného rána a rovnou se vydáváme do kopce. Čeká nás úvodních tisíc metrů převýšení, které je třeba logicky překonat, když chceme vylézt z údolí na planinu (ten krpál je dobře viditelný na obrázku pořízeném z GoogleEarth - my lezeme na planinu z toho údolí vlevo).

Úvodní metry zdoláváme po asfaltce, za chvíli z ní však vede dost bahnitá odbočka, po které urazíme asi padesát metrů a pak se Adéla rozhoduje, že tudy ne, ale že se vrátíme na asfaltku - ta sice vede delší serpentinou, ale aspoň nebude takhle zabahněná. Jenže po asfaltce se dostáváme jen k chaloupce na louce, protože jsme podle mapy podcenili velikost oné serpentiny - na křižovatce jsme zatočili zpět příliš brzo. Adéla už teda nechce nic riskovat a vrací se s většinou lidí zpět na bahnitou cestičku, my plzeňáci spolu s Aničkou a Zbyňkem obcházíme po silničce tu delší serpentinu - je opravdu poněkud "delší", což je mi cestou neustále připomínáno, když se zatáčka stále neblíží a neblíží (já jsem naši skupinu totiž překecal, že půjdeme tudy)...

Naštěstí se zatáčka přiblíží a na místo, kde se obě cesty opět spojují, přicházíme jen chvilku za zabahněnou druhou skupinou. Následuje už jen cesta vzhůru po malé cestičce, která se při pohledu nahoru do svahu kroutí ze strany na stranu. Káťa je nějaká naštvaná, skoro vůbec se mnou nemluví a já nevím, co se děje, ale raději jí moc nelezu do cesty. Po chvilce přemýšlení, co se stalo, však potkávám Buráky, kteří mají evidentně stejný problém, na který mi Burák moudře a zkušeně radí, že to chce klid a nohy v teple, že holkám jen něco přeletělo přes nos a že to přejde...

Po dvou hodinách vycházíme konečně na první rovinku - nádhernou pastvinu s pasoucími se koňmi. Zároveň vycházíme z mlhy a okamžitě tak vstupujeme do krásného dne. Burákovy zkušenosti se ukázaly jako naprosto správné, protože holky najednou hýří veselou a milou náladou Neděláme si iluze, že by to byla naše zásluha, a v duchu děkujeme naplánované trase, že nás dovedla právě ke koníkům (ti holkám vždycky zlepší náladu). Protože celá louka je vlastně jednou velkou ohradou a značená cesta vede přes ní, nejprve váháme a čekáme na ostatní, zda budeme opravdu přelézat dovnitř...

Adéla však zkušeně ohradu přelézá a pokračujeme tak přímo skrz stádo dál směrem vzhůru. Průchod stádem se mírně protahuje, protože každý si chce pohladit hříbátko a vyfotit se s ním.

Pokračujeme kolem pastevecké chaty vzhůru k lesu, přecejen nás ještě čeká nějaké to stoupání. Když se otočíme, vidíme nádhernou scenérii: na pozadí se tyčí majestátní alpské vrcholky a pod nimi dole v údolí se válí mlha hustá tak, že by se dala krájet.

Po chvilce stoupání přicházíme na další pohádkovou louku, opět obehnanou ohrádkou s celkem volně se pasoucími kravami. Nevím, jak nazvat chaloupky či chaty, nejlépe to asi vystihuje výraz salaše. Nejsem žádný Šejkspír, abych dovedl popsat krásu míst, kterými procházíme, snad si alespoň uděláte představu z fotek. Modré nebe bez mráčku, zelené pastviny, volně pobíhající zvířata, žádné cesty, dráty či jiné technické vymoženosti. Prostě nádhera.

Podál salaší pokračujeme dál na konec louky, jdeme už dost roztrhaní, takže tenhle zážitek se týká především mě s Káťou. Najednou se z blízkého lesa ozve řev a dupání a tak padesát metrů před námi se z houští vyřítí býk jak bejk, naběhne na cestičku, řítí se přímo proti nám a pořád přitom něco nesrozumitelného vyřvává! Je ve mě malá dušička, jediné, co stihnu zkontrolovat, je jestli snad na nás nezbylo něco červeného, ale nic nenacházím. Když už je tak deset metrů od nás, začneme společně utíkat z cestičky směrem k lesu a čekáme, jak na to zvíře zareaguje. Když však býk utíká po cestičce pořád dál, padá nám s mohutnou ranou kámen ze srdce a začínáme vést silácké řeči: "Nojo, dyť on se nás bál víc, než my jeho," a podobné No musím říct, že když vyrazil, měl jsem z něj vážně strach...

Absolvujeme už poslední větší stoupání, abychom se konečně dostali až přímo na Veliku planinu. Najednou jsme obklopeni desítkami těchto salaší, sice už jsou zde větší známky civilizace, ale pořád si mezi chaloupkami připadáme jako v pohádce. Hodnou chvíli se snažím najít vhodné místo pro vykonání jisté lidské potřeby, ale žádnou kadisalaš ne a ne objevit, tak mi nakonec nezbývá, než si odložit přímo na cestičce...

Procházíme mezi salašemi a fotíme jako smyslů zbavení, moje propiska opět nedokáže popsat všechny vjemy, které se na nás ze všech stran hrnou. Závěr je ten, že se nám tu moc líbí. Dáváme si pauzu u kostelíku a pak pokračujeme dál kolem několika hospůdek, přičemž u té druhé (její název si bohužel nepamatuju) se opět dělá velká pauza a lidé opět vytahují svačiny a nakupují jídlo.

Protože máme všichni k dispozici zkopírované mapy a říkáme si tedy, že ztratit se tu nemůžeme, vyrážíme s Káťou napřed. Adéla nemá nic proti, takže jdeme pomalu ale jistě kupředu, také proto, že následuje opět prudké kilometrové klesání a s bolavými koleny nechceme zdržovat hlavní skupinu. Prohlížíme si tedy v klidu a pohodě místní stavení a pomalu opouštíme tuto velkou a zvláštní "vesnici".

Jdeme po poměrně velké prašné cestě, zřejmě té hlavní příjezdové cestě na planinu a podle mapy máme projít nějaké serpentiny. Už teď zjišťujeme, že to s tou mapou nebude zdaleka tak ideální, protože naše cesta, kudy máme jít, je tam vyznačena jen tak ledabyle červeným Borisovo fixem a navíc se nacházíme úplně na kraji zkopírované části. Protože ale cesta jakž takž souhlasí se zakreslenými zatáčkami, scházíme serpentinami dolů. Když ale podle mapy máme ve druhé levé zatáčce silničku opustit a jít jakoby dál lesem, žádná cestička se tu nekoná.

Jdeme tedy pořád dál po silničce s tím, že dolů se snad dostanem vždycky. Najednou dole zahlídneme Péťu a Jardu, což nás uklidňuje - našli jsme hlavní skupinu, tak bezva, je po problému. Ale chyba lávky. Oni šli taky napřed a taky špatně:-( Ale našli tu nějakého německy mluvícího pána a domluvili se s ním, že je odveze zpět až do našeho kempu v Kamniku, že tam stejně zrovna jede. Naneštěstí se ale už s Káťou do auta nevejdeme a tak se opět ocitáme sami na neznámém místě. Pořád dokola zkoumáme mapu ze všech stran a úhlů, ale nic, co by mohlo aspoň vzdáleně připomínat místo, kde jsme, ne a ne najít.

Nejsme zas tak úplně ztraceni, jsme na louce, kde vede ona prašná silnička, kus od nás je velké stavení a pod ním několik zaparkovaných aut. Jak je známo o mužích, velmi neradi se ptáme lidí na cestu, protože tím přiznáváme, že jsme se ztratili. Proto když už konečně na Káti naléhání souhlasím s tím, že se zajdem zeptat do toho domku, na kůlu nacházíme červenou značku - a já opět začínám hledat a zkoumat kudy a kam, vydávám se cestou zpět do kopce po značce, ale když ani tam nic chytrého nanacházím (značka vede zpět nahoru do kopce - tam my nechcem, a dolů zas vede na úplně jinou stranu), jdeme se už opravdu zeptat na cestu.

V domku panuje nějaká zábava, hraje muzika a evidentně se tam lidé baví a proto se nám tam nějak nechce vstupovat. Naštěstí akorát vychází nějaká paní. Vyrážíme na ni s mapou a snažíme se jí vysvětlit, že chceme, ať nám ukáže, kde jsme... Tohle nějak nefunguje, buď nám paní nerozumí a nebo taky neví, kde na mapě jsme. Káťa pak ovšem situaci brilantně řeší jedním slovem: "Stahovica". Paní se názvu kýžené vesničky hned chytá, ukazuje směr dozadu kolem domku, pak cosi o "železnaja brana" a další věci, kterým nerozumíme. Ale moc děkujeme a vydáváme se přes jejich pastvinu dozadu k lesu. V lese už začínáme být trochu nejistí, protože cestička se pomalu ztrácí, když v tom přicházíme k železné brance - výstupu z ohrady. A hned za touhle branou narážíme na červenou značku!

Kterým směrem se po značce dát je už celkem jasné, takže se znatelně zlepšenou náladou jdeme pomalu dolů. Přemýšlíme, zda je hlavní skupina před nebo za námi, těžko říct. Zdrželi jsme se tak o půl až třičtvrtě hodiny, tak vážně nevíme. Cestička klesá docela dost strmě, takže výškové metry klesají rychle a proto také občas dáváme pouzu na regeneraci kolenou. Konečně přicházíme na větší dvoustopou cestu, vesnice už tedy nebude moc daleko. Ještě se vylézáme podívat na kostelík, který je ale ve svahu tak fikaně umístěn, že se přes křoví nedá vyfotit.

Do vesnice přicházíme přeci jen před zbylou skupinou a také máme ještě skoro dvě hodiny čas do příjezdu autobusu. Protože do kempu je to nějakých 5 kilometrů, odvážně Kátě navrhuji, že bychom to mohli dojít pěšky a v ušetřeném čase si v kempu v klidu zabalit a případně se i zajít vykoupat do venkovního bazénu (je hned vedle kempu). Snad ten argument s tím bazénem Káťu přesvědčil a vyrážíme tedy pěšo po silnici do Kamniku. Za chvíli však přicházíme na křižovatku, kterou si bohužel ani jeden z nás z ranní jízdy autobusem nepamatuje a tak nevíme, kudy dál. Ptáme se v místním obchodě a paní nám ukazuje správnou cestu do Kamníku a my tudy pokračujeme.

Silnice se zdá až nekonečně dlouhá, po dvou kilometrech se na pravé straně objevuje betonový, takový ten vojenský plot a vede až kam oko dohlédne. "Divné, že jsme si ho nevšimli ráno cestou autobusem," říkáme si a znovu se v nás objevují pochyby o správném směru. "Vždyť jsme v autobuse snídali, tak jsme ven nekoukali," zní rozumný protiargument. Podruhé se už snad dneska ztratit nemůžem, to by navíc bylo dost problematický, když se má večer odjíždět do ČR a každá minuta je drahá...

Naštěstí do Kamniku přicházíme, ale pouze odjinud, než jsme vyjeli ráno - kemp je totiž na konci města u výpadovky, po které jsme ráno odjeli, ale teďka nepřišli. Přišli jsme odjinud, takže jsme si cestu tak o jeden až dva kilometry prodloužili. Paní nám v samoobsluze sice ukázala cestu do Kamniku, ale neřekla, že tam vlastně vedou ty cesty obě:-(

No nic, když už konečně přicházíme do kempu a Káťa mě opět nešetří kritikou za dobrý nápad (a navíc chůze po silnici opět kolenům a kyčlím nepřidala), potkáváme Péťu a Jardu, kteří tam už jsou nejmíň tři hodiny a právě se vracejí z bazénu. My jdeme do sprch - v tomhle skromném kempu jsou "venkovní": prostor se sprchami o rozměru tak 4x2 metry, okolo něhož visí zástěna, začíná tak ve výšce 30 cm a končí tak na metru osmdesát. Já tedy pěkně vidím ven a když se s Káťou pěkně namočíme a začínáme mýt (nebo mít? ), vidím něco, co se před ní raději snažím zatajit... Autobus právě přijíždí:-( Naší mnohakilometrovou chůzí jsme si tedy ušetřili asi deset minut... Navíc jsme hned atrakcí pro ostatní, protože jim zabíráme celou sprchu. Proto se rychle oblíkám a mizím, aby mohly začít páchat hygienu aspoň další holky.

Následuje poslední balení stanů, už je takové to větší ticho, lidé jsou smutní, že se blíží konec. Zbývá jen krátké setkání u altánku na zhodnocení zájezdu, rozloučení a také na vyfocení. Odchytli jsme nějakého obyvatele kempu a poprosili jej, zda by nás všechny nevyfotil. Turista udělal fotku a ... kdosi mu podal další foťák... Takhle to pokračovalo asi dvacetkrát, až kolem fotografa leželo mnoho odložených foťáků a my už měli úsměvy doslova vyražené ve tváři.

S přicházejícím večerem nasedáme do autobusu a dáváme sbohem nádherným horám i zážitkům, které jsme v nich společně prožili. Ještě poslední červánky a noříme se do srpnové tmy, ze které se probudíme až někde daleko v Rakousku.

Pokusím-li se tento výlet srovnat s loňskou Korsikou, jde to jen hodně těžko. Řekl bych, že je to nesrovnatelné, jiné, že každé mělo cosi do sebe a každé bylo perfektní. Korsika byla určitě pestřejší v tom smyslu, že jsme byli u moře, plavili jsme se na trajektu i na výletní lodi, viděli jsme starobylá středozemská městečka, ale i vysoké a překvapivě i studené a zasněžené hory. Prožili jsme tam západ slunce na pláži i drsný večer v horském kempu, kde začátkem července fičet ledový vítr, při kterém se skoro nedalo uvařit. A hlavně - alespoň pro mě - to byl první zájezd svého druhu: s nejlepšími kamarády poznávat cizí země a hlavně hory. Z tohoto důvodu pro mě bude Korsika vždycky asi tím, na co budu nejraději vzpomínat.

Ve Slovinsku jsme se naopak horami doslova nabažili, nebýt blbého rozhodnutí nejít na přechod, mohli jsme si říct, že jsme v nich byli skoro pořád. Příroda je tady skutečně nádherná a protože hory jsou prakticky neobydlené a necivilizované, můžete se kochat nádhernými výhledy, které vlastně vůbec nic nekazí. Tůra na Jalovec byla asi nejtěžším výletem, jaký jsme kdy šli a jen litujeme, že nahoře nebylo nic vidět. Počasí bylo celkově trochu proti nám, kromě několika skvělých dní bylo tak nějak pořád pošmourno až deštivo. To nám nijak neubíralo na skvělé náladě, ale přecejen to trochu celkový dojem zkazí.

Sečteno a podtrženo, Slovinsko je krásné a určitě se tam jednou opět vrátíme. To vám slibuje Káťa, Kačka, Péťa, Jarda, Burák a Lukáš!