Slovinsko 2004

Tůra na Jalovec

Ranní vstávání se dnes odehrává ještě v noci, den se o slovo začíná hlásit až po chvíli. I přesto jsou naši neznámí přátelé u vedlejšího karavanu již čilí a zvou nás ke svému prostřenému stolu. Začínáme je podezřívat z toho, že jsou to snad Švédové, jejich stůl je totiž evidentně z tohoto kraje - máme na výběr salámy, sýry, čaj a další věci. Házíme to do sebe fofrem, protože autobus nečeká, a rychle balíme do ranečků to nejnutnější.

Autobus míří zpět do údolí Trenta po již známé silničce, míjíme stejnojmennou, vesničku, kde jsme měli předevčírem sraz s druhou skupinou, míjíme i soutok Soči se známou Zadnjicí a teprve až přímo v první Vršičské serpentině hlavní silnici opouštíme a míříme dál podél Soči proti proudu. Na začátku každé řeky se nachází pramen a nejinak je tomu i ve Slovinsku.

Zastavujeme na malém parkovišti u takové informačně-kioskové boudy-budky, protože dál už se stejně jet nedá. Toto údolí pokračuje mírně vzhůru dále ještě mnoho kilometrů, pramen Soči je ale prý hned tady kousek "za rohem", zřejmě se tedy nejedná o skutečný pramen, protože bychom čekali, že řeka Soča bude pramenit až tam úplně vzadu, aby bylo dohromady co nejdelší

Zde to zřejmě není jako v případě Amazonky, kde se celá staletí odvážné výpravy vydávaly do džungle, aby objevily už ten skutečný pramen téhle řeky řek, přičemž většinou skončily u nějakého pramene místního významu nebo jako potrava pro místní žoužel. Tady asi zvítězil rozum, protože tahat turisty až někam kdovíjak daleko a vysoko do hor, kde navíc ani voda půl roku neteče, by bylo hloupé a jak naše ekonomická sekce Káťa&Kačka jistě potvrdí, i neekonomické. Lepší je najít nějaký lehce dostupný a vydatný pramen v turisticky zajímavé a dostupné lokalitě, postavit vedle budku a hurá, zde začíná Soča!

Po chvilce stoupání po cestičce se zařazujeme do fronty před malou jeskyňkou, ze které vytéká říčka. Poté, co se dostaneme na řadu se ji rychle pokoušíme vyfotit a mizíme uvolnit místo dalším zájemcům. Scházíme se opět na parkovišti a po přepočítání se již vydáváme po prašné cestě vzhůru do hor.

Mě osobně se tohle místo líbí zatím asi nejvíc ze všech, která jsme cestou potkali, i když to dost možná je také tím, že je zrovna skvělé počasí. Navíc to tady nevidíme poprvé - když jsme šli hned druhý den na Prisojnik, stoupali jsme na něj vlastně po masivu, který se tyčí naproti tomuto údolí (a po němž stoupají zmíněné Vršičské serpentiny). Tehdy jsme tohle údolí taky fotili a pro připomenutí sem dávám i tyto, několik dnů staré fotky (ten bílý pruh dole v údolí není cesta, ale široké kamenité koryto potoka - takové se zřejmě vyskytuje v Julských Alpách všude, měli jsme s ním tu čest třeba u potůčku Martuljek):

Na poslední fotce je to všechno skvěle vidět - koryto i cesta, po které jsme šli vzhůru. Na prvních dvou fotkách zas pěkně není vidět Jalovec - je to ten velký masiv napravo schovaný za mraky.

Po asi dvou kilometrech se výprava dělí na dvě skupinky - nebudu používat již stokrát omílané, rádoby vtipné označení A a B, ale říkejme naší skupince jednoduše "horalé" a té druhé "výletníci". Rozdíl je patrný hned po pár stovkách metrů - začínáme drsně stoupat přímo do levého svahu tohoto údolí (levého "vodáckým" způsobem, tedy po proudu vlevo ). Zatímco výletníci vesele pokračují korytem potoka mírně vzhůru kamsi, my zdoláváme jednu serpentinu za druhou a začínáme být silně zpoceni, je to fakt skvělá makačka.

První přestávka na vydechnutí se koná až v drsnějším klimatickém pásu, vysoké smrky jsou již minulostí a začínají tu být už jen nižší stromy. Jako vedoucí skupinky nás provází Adéla, dále je s námi Burák, Kačka a Jarda (a asi čtyři další horalé). Péťa se dnes rozhodla pro mírnější variantu a jde tedy s Borisovou skupinou na planinu pod Grintavec.

Další výstup, stromy se mění v keře, keře v kleč a tak dále, známá to věc pro zkušené horaly. Vítanou zastávkou je horská chata, kde si dáváme krátký odpočinek v teple a celkem rychle vyrážíme dál, vzhůru.

Počasí nás svým chováním rozhodně už nepřekvapuje, protože se opět noříme do hustých mraků, což je jednak škoda a jednak si musíme dávat větší pozor kam šlapeme, na šutrech a skalách je docela vlhko. Přes mnoho stoupání, zatáček, kamenitých i sněhových polí nás vede skutečně dobře značená cestička, což člověk zvláště za mlhy ocení. Když už se stoupání zdá nekonečné, jsme odměněni horolezeckou vložkou - strmý kolmý výstup, místy zasazený do úzké rokle, kde jsou obě stěny vzdáleny ani ne půl metru. Nahoru je to zábavné a celkem bezpečné, jsme ale zvědaví, jak nám to půjde dolů...

Přicházíme konečně na hřeben - nebo skoro na hřeben. Hřeben je doslova ostrej a hned za ním následuje drsný pokles. Pokračujeme proto stále po naší straně k místu, kde se můžeme na tu druhou alespoň nějak bezpečně podívat - vleže. Mraky tady fofrují z jednoho údolí do druhého, občas se i trochu rozestoupí a my vidíme tu ohromnou díru, která před námi vězí.

VIDEO

Jarda se rozhoduje, že už dál nepůjde, protože se mu trochu točí hlava a vůbec se nějak necítí fit. Říká, že počká na skupinku, co je před námi (několik lidí, sprinterů, nás už dávno opustilo a lze očekávat, že za chvíli je potkáme, jak už jdou zpátky) a půjde s nimi pomalu dolů. Necháváme tedy Jardu tady a pokračujeme už celkem schůdnou a lze říct i rovnou cestou dál po hřebeni. Po překonání jednoho klamného předvrcholu jsme najednou nahoře, na Jalovci! Sice není nic vidět, ale my si s radostí říkáme: "Dokázali jsme to!" Přes 1800 metrů převýšení je v nohách trochu cítit, ale všichni víme, že to nejtěžší teprve přijde... Vrcholové foto a vracíme se zpět, bohužel tu není nic k vidění.

Jarda už na původním místě není, zato je na původním místě onen drsný sestup, který je nyní mnohem zajímavější. Opatrně slézáme a pomáháme si dolů, některé části opravdu dost kloužou a není to žádná sranda (jak by se mohlo zdát z fotek):

Pokračujeme zpět stejnou cestou, pomalu se zas začíná objevovat tráva a mizet mlha a všichni se už těšíme na další návštěvu horské chaty, kde, jak jsme si už přečetli, také vaří různé dobroty.

Na chatě se tentokrát zdržujeme mnohem déle, kromě čaje a kakaa si objednáváme každý ještě něco dobrého. Také jsme dostali lekci ve Slovinštině - ačkoliv je češtině hodně podobná a už dávno jsme ztratili zábrany prostě se Slovinci mluvit česky, tady se nám pořád nedařilo a nedařilo objednat si "Palačinky". I po několikátém opakování na nás paní za pultem koukala dost nechápavě. Zkoušeli jsme různé artikulace i důrazy, ale nic nevycházelo. Káťa si důvtipně ještě jednou pořádně přečetla dnešní nabídku z tabulky a zkusila si objednat "Palačinke". A představte si, na tuhle malou změnu jediného písmenka paní okamžitě zareagovala a už lila těsto na pánev! Kdo ví, jestli to původní slovo neznamená třeba nějakou Slovinskou nadávku...

Chtě nechtě bylo třeba se sbalit, rozloučit se s osazenstvem chaty (dvě milé paní) a vydat se dál - dolů. Kolena, především našich drahých poloviček Káti a Kačky, se již začala ozývat více, než by si přály, a to nás zatím to nejhorší teprve čekalo. Mezi prvními keříky jsme dokonce potkali místního kamzíka, který si z naší přítomnosti opravdu nedělal velkou hlavu. Jak jsem se již zmínil, už docela dlouho jsme rozděleni, v první skupině jde i průvodkyně Adéla, naše skupina sestává pouze z plzeňské čtyřky - Káti, Kačky, Buráka a mě. Kdesi v kosodřevinách jsme přešli odbočku a nevědomky pokračovali ještě kus dál, až tam nás pojalo podezření, že tudy jsme opravdu nešli. Naštěstí v těchto místech mapa ukazuje mnoho možností, kudy jít, my si prostě vybrali jinou než nahoru a časem se zase na původní cestičku vrátíme.

Jak opět přibývá vzrostlých smrků a my vstupujeme do lesa, vstupujeme také do největšího svahu - není se čemu divit, po takovém převýšení a teďka přenížení je to na kolena fakt zátěž - naštěstí nejdeme ve skupině s žádnými sprintery, dáváme si proto krátké a časté zdravotní přestávky. Jak jsem se již zmínil, já naštěstí na kolena moc netrpím, ale tady už i já cítím, jak jim dávám zabrat a na každý krok si musim dávat větší pozor než obvykle.

Konečně scházíme poslední metry a ocitáme se na dně údolí na místě, kde jsme se ráno rozešli s výletníky. Zbývá už "jen" dojít po cestě nějaké ty dva kilometry k autobusu, což je pro kolena blbý zase z toho druhýho důvodu - je to mírně z kopce a po tvrdym terénu... To už ale dojdeme celkem v pohodě a vítáme se u busu s téměř kompletním zbytkem výpravy. Boris a několik dalších lidí chybí, sedáme si tedy u informační boudy a probíráme s ostatními dnešní zážitky. Sledujeme také šťastné shledání Péti s Jardou, který svoji horskou nemoc přestál v klidu a má u Péti velké plus, že byl zodpovědný, neriskoval a radši se vrátil.

Po nějaké době dostává Adéla SMSku od Borise, abysme vyrazili bez nich, že s několika lidmi pokračovali přes vrchol Grintavec dál do údolí Soči k silnici, kudy autobusem pojedeme. Nedivte se, že jdou z údolí Soči do údolí Soči - řeka tady tvoří takový oblouk a vlastně se otáčí právě kolem masivu Grintavec. Vyrážíme tedy a víme, že ve vesničce s příhodným názvem Soča nalezneme další cestující.

Potřetí přijíždíme do stejného kempu, dnes rozhodně nejvíce unaveni. Byl to zatím nejlepší výlet, i když jen škoda toho počasí nahoře na Jalovci. Naši hostitelé z karavanu už nám opět přinášejí dary, je nám to opravdu hloupý, ale oni se prostě nedají odbít... Rozhodujem se, že jim aspoň zítra před odjezdem koupíme třeba bonboniéru a jdem na kutě.