Slovinsko 2004

Kobarid

Sedmý den je opět ve znamení odpočinku, především pak pro Triglavskou skupinu. Vyrážíme autobusem dál dolů údolím Soči, řídí samozřejmě větší tlustší, menší hubenější sedí vedle s ovázanýma kolenama a loktama. Místy je silnice dost úzká a skály se až příliš přibližují k oknům autobusu, řidiči si ale pomáhají troubením před zatáčkami jako kdysi na Korsice. Přijíždíme do městečka Kobarid, kde máme rozchod až do čtyř.

Možná vás to překvapí stejně jako mě, ale koupili jsme si vstupenku do muzea. Prospekty totiž slibují "něco víc" - v roce 1993 tady vyhráli cenu o nejlepší evropské muzeum, tak uvidíme. Expozice je věnovaná první světové válce, konkrétně Sočské frontě, na které kdysi působil i třeba Ernest Hemmingway. Kromě "běžného" vybavení muzeí, jako jsou všemožné dokumenty, zbraně, mapy či oblečení (v tomto případě tedy uniformy) tu byla navíc replika kulometného hnízda s vojákem, který píše dopis svojí milované (psal ho asi čtyřmi jazyky, fakt makáč - záleželo jaké jste zmáčkli tlačítko).

Potom tu byla místnost věnovaná smrti a těžkým úrazům. Fotky lidí bez spodní čelisti, bez nosu, bez rukou, hromadné hroby a popravy... Odcházeli jsme trochu skleslí, opravdu se jim povedlo navodit atmosféru toho, jak to ve válce asi vypadá (nebo si to alespoň myslím). Před odchodem jsme se ještě podívali na půlhodinový dokument, ale při něm jsme už neudrželi víčka od sebe a museli jsme na vzduch.

Ještě se nechávám vyfotit na kanónu a pak se celkem jednoznačně rozhodujeme, že půjdem zbytek horkého odpoledne strávit k Soče. Druhou možností je procházka po naučné stezce okolo města, která by trvala asi tři hodiny. Přicházíme ke starému můstku přes říčku, pod námi je průzračně čistá voda v hlubokém kaňonu a občas přijíždějí rafťáci. Za mostem sestupujeme na takovou skálo-pláž, kde si rozkládáme věci a převlékáme do plavek. Tentokrát je mají všichni.

A už se všichni hrnem do té krásné vodičky, ale ouha... Člověk by řekl, že čím je řeka dál od pramene a blíž k moři, tím bude teplejší. Včerejší koupání pod vodopádem sice nepatřilo k nejteplejším, ale nějaké Celsiovy stupně by se tam našly. Tady jsme o padesát kilometrů po proudu a po stupních ani památky. Prostě ledárna největší. Nejodvážnější dokážou přeplavat deset metrů na druhou stranu a po dlouhé zdravotní přestávce zase zpátky. Ale co víc si vlastně přát v parném letním dnu - ochlazeni jste prakticky okamžitě.

Cestou zpět do města se ještě stavíme pro nanuky a pak už se autobusem vracíme zpět proti proudu. V plánu je ještě jedna zastávka vyžadující konečně aspoň na chvíli pohorky - půjdem se podívat na vodopád Boka.

Vodopád je vidět už z dálky od silnice, čím více se k němu ale širokým a kamenitým korytem říčky blížíme, tím méně je vidět. Koryto totiž nabírá prudký směr vzhůru a my musíme vylézt několik stovek metrů po ohromných "čertovo" kamenech, než je zas vidět. Někteří blázni, například Jarda, lezou až skoro pod vodopád, ostatní se už vracejí zpět k autobusu.

Večer ještě chvíli hrajeme a zpíváme na karimatkách mezi našimi stany - máme takovou místní párty, ostatní opět hrají nějakou hru na jejich zeleném plácku za umývárkama. Na karimatkapárty jsme varováni, že zítřejší program bude náročný a bylo by tedy záhodno jít spát brzy. Jsou dvě možnosti - náročnější a lehká, my si samozřejmě vybíráme tu náročnější, což je výstup na Jalovec, kde je převýšení asi 1800 metrů. Když už jsme nebyli na Triglavu, musíme to pořádně užít, říkáme si a jdeme na kutě.