Slovinsko 2004

Přechod nepřechod

V šest vylézáme ze stanů a asi půl hodiny zkoumáme počasí, či spíš čekáme, jestli nepřestane pršet a neodejde mlha. Déšť se v noci trochu zklidnil, prší už jen malinko, ale stále jsou všude mraky a vypadá to na celý den. Definitivně tedy padlo rozhodnutí, že na přechod nepůjdeme. Můžem aspoň ještě spát, ale radost z toho nemáme.

Podruhé vylézáme asi v půl desátý a připravujeme se na výlet - výprava na přechod je už sice dávno pryč, my ale rozhodně nechceme ležet celý den v kempu a proto se vydáme někam po okolí. Už teď je jasné, že jsme se rozhodli špatně, protože mraky se rozpouštějí a vylézá sluníčko. V takových horách se prostě nedá spoléhat na žádné, ani takhle jasné předpovědi počasí.

Rozhodli jsme se, že se půjdem podívat na místní vodopády, jejichž návštěva byla součástí programu včera večer (šlo tam ale jen pár jedinců, ostatní byli schovaní před deštěm ve stanech, případně se koupali v jezeře ). Potom chceme vylézt nahoru a podívat se na Černé jezero. Údolí, ve kterém je Bohinjské jezero, je totiž rovné a široké, ale dva kilometry nad jezerem tohle končí a na všechny strany se prudce zvedají hory - po cestičce, kudu půjdem (a kudy také ráno šli přechoďáci), je to asi 800 metrů převýšení (pro názornost obrázek z GoogleEarth):

Cestou potkáváme hospodu Staropramen a kousek za ní se začínají otevírat krásné výhledy na hory, z nichž ustupují mraky. Tato panoramata dokresluje i malá čirá říčka, kterou přecházíme a začínáme mírně stoupat k vodopádům.

Vodopád je narozdíl od toho prvního placený a ani se nám nedaří uhrát to na studenty - sleva tu žádná není. Nevíme totiž do čeho jdem - za budkou je vidět jen samé schody mířící kamsi. Nakonec však kapitulujeme, platíme a začínáme stoupat vzhůru po schodoch, po schodoch. Po zdolání všech poschodí je už vodopád na dohled a je třeba říct, že se investice vyplatila. Bohužel ale není možno jít až k němu.

Při cestě dolů počítáme schody abychom ten počet těsně před koncem popletli a zapomněli, takže pokud by to snad někoho zajímalo, musí se tam vypravit sám. Vracíme se na rozcestí a odbočujem vzhůru vstříc oněm 800 metrům převýšení a v očekávání pěkného horského Černého jezera. Již od rána si cestu krátíme hraním stupida - tato hra náročná na soustředění a přemýšlení se nyní stává těžkou i po stránce fyzické, protože při zdolávání serpentin dejcháme jako blázni a těžko se mluví. Proto hráči postupně odpadají, paradoxně však stále zbývá Burák (který když dejchá jako blázen už nebývá příliš fit ), dále pak Káťa a Péťa.

Právě Burák se projevuje jako ne příliš bystrý kluk když na Káti nápovědu "je to taková knížka, ... neni pro děti, ... ale je o dětech ...," asi pět serpentin marně přemýšlí. Teprve když my bystří už vedeme diskuse, zda tam má nebo nemá být čárka nad a, konečně mu to dochází a začíná se nad uhodnutou "Kámásůtrou" červenat.

Když už jsme všichni někde u STUPI a možná i dál, zničeho nic zjišťujeme, že klesáme, a vzápětí se stromy rozestupují a my přicházíme k jezeru. Nejprve všechny fotografy popadá jejich vášeň a fotí ze všech úhlů a světových stran a když už pak mánie přechází, uvelebujeme se na břehu. To je však Kátě málo, ona musí zajít ještě dál. Konkrétně si zajde od Lucky půjčit plavky (nevím jak je možné, že s sebou Káťa nemá plavky...), zanořuje se do vody a vylézá na velký šutr uprostřed vody. Za chvíli předvádí šipku a vrací se zpět na břeh, kam mezitím opět zcela náhodou dorazila odloučená skupinka Péťa a spol. Opět procházejí místa podle Mundo-programu. Dokonce bydlí ve stejném kempu jako my, takže si na večer domlouváme sraz.

Jarda od začátku špatně nese fakt, že jsme nešli na přechod a proto se rozhodl, že nepůjde ještě dolů a že půjde přes Pršivec a Kosijev Dom na Staru Fužinu - obejde vlastně jezero a pak se vrátí do kempu z druhé strany. Vyráží tedy spolu s Aničkou a Zbyňkem dál vzhůru a my se pomalu začínáme vypravovat dolů. Péťa sice tvrdí, že už jí bolí nohy a jde s náma dolů, nakonec však zvítězí láska a strach o Jardu a vystartuje za ním vzhůru do kopců. Cestou zpět kličkujeme tedy známými serpentinami jen my, Buráci a Lucka.

Teď už se mnou nikdo nechce hrát stupido, asi se všichni už těší až slezeme dolů a naložíme se na zbytek dne na pláži v kempu. Cesta je však ještě dlouhá a přestože jdeme zkratkou kolem jezera, stejně nám to až do kempu trvá něco přes tři hodiny.

V podvečer se jdeme opravdu vykoupat na místní pláž, v průzračné vodě se skvěle potápí. Jen kdyby nebyla v hloubce tak ledová... Za soumraku přichází i odloučená skupinka, se kterou vaříme večeři a dlouho do noci si povídáme na karimatkách mezi stany. Občas nás ruší projíždějící auta a motající se ožralové, ale to holt je poučení pro příště - nestavět si stan hned u recepce.