Slovinsko 2004

Postojanské jeskyně a Ljubljana

Vstáváme do posledního rána v Julských Alpách. Po třech nocích strávených v tomto kempu balíme stany, rychle si běžíme nakoupit do blízkého Merkátoru a už odjíždíme údolím Soči směrem dolů. První část cesty trochu známe, jeli jsme tudy už do Kobaridu. Za tímto městečkem už je ale vše nové - pokračujeme pořád podél Soči, přes město Tolmin (známé z první světové války - já vím, jsem chytrej, ale ještě si pamatuju některé věci z muzea) a ve městě s příhodným názvem "Most na Soči" přejíždíme řeku a stoupáme do kopců. Další asi dvě hodiny projíždíme nějakou pahorkatinou místního významu, naším cílem jsou známé Postojanské jeskyně.

Na místo přijíždíme kolem poledne. Okolo té díry v zemi vyrostlo plno hotelů, krámků, stánků a kolonád a hlavně lidí, jsou tu fakt davy. Dáváme dohromady co nejvíc ISIC karet, klidně i několik let neplatných, sleva je sleva a tady je opravdu hodně výrazná. Jinými slovy pokud máte ISIC, ušetříte na vstupu víc peněz, než na kolik pořízení karty vyšlo. Buráci teda zaplakali, protože si kartu v rámci šetření raději nepořídili... Máme hodinku čas, obcházíme tedy stánky, nakupujem pohlednice a zmrzlinu. Počasí je takové všelijaké, mírně poprchává, no opět žádná sláva. Protože všude jsou takové ty obrázky foťáku přeškrtnuté tlustou červenou čarou, vracím svůj foťák do autobusu.

Vstup do jeskyně nás docela šokoval - v očekávání krápníků, malých chodbiček a velkých temných prostor vcházíme do stanice metra, doslova. Dvě koleje na obou stranách, dlouhá místnost obložená mramorovými deskami, jen ten nápis "Hradčanská" tu chybí. Pomalu nám dochází, že tahle jeskyně je vážně stavěná na tisíce návštěvníků denně. Přijíždí vláčky "metra", nasedáme po dvou a vyrážíme.

Sedíme v takových pouťových vagóncích, něco jako na horské dráze - otevřené a sedačky po dvou. Vláček docela fofruje dlouhatánskou jeskyní, nedá se vůbec ničím kochat, protože si musíme neustále dávat pozor na ruce a na hlavy - koleje vedou fikaně podél stěn, krápníků, pod nízkými stropy... Káťa má pořád strach o mojí hlavu, přičemž sama v jednu chvíli sama nějak rozhodí rukama nebezpečně do stran, naštěstí jsme zrovna nemíjeli žádnou překážku.

Ďábelská jízda končí v obrovské podzemní hale, kde se davy lidí pomalu shlukují do skupinek podle jazyka, kterému nejlépe rozumnějí. Protože cedulku s nápisem CZ tu žádná průvodkyně nemá, přidáváme se k anglické skupině a vyrážíme na prohlídku. Zjišťuju, že foťák tu má úplně každej a jenom já jsem zas ten blbec, co se bojí zákazů. Těch se naštěstí nebál aspoň Jarda, takže si ho od něj půjčuju - je to úplně stejný kousek jako mám já, můžu si proto vyhrát s nastavením expozice dle libosti.

Dozvídáme se spoustu zajímavých věcí, třeba že ze stropu rostou stalaktity, ze země stalagmity no a že cílem všeho snažení je stalagnát, že milimetr čtvereční krápníku roste desítky let, že jeskyně byla nejprve objevena, potom prozkoumána a nakonec zpřístupněna a mnoho dalších zajímavých informací. Daní za mohutnost a řekněme známost či popularitu zdejších jeskyní je to, že jsou opravdu hodně přizpůsobené turistům (betonové cestičky, schody, zábradlí) a také hodně zdevastované - čím je krápník blíž k cestičce, tím je víc osahaný a ulámaný. Na závěr vidíme živočichy - obyvatele dolních pater jeskyně a pak přicházíme do tzv. koncertního sálu - asi největší místnosti, kde se prý pořádají koncerty kvůli skvělé akustice. Podle kraválu, který dělala skupinka před námi tušíme, že nám asi průvodkyně nabídne, ať si akustiku vyzkoušíme a pak s rukama na uších zdrháme pryč před kraválem, který se spustí.

A to nás to nejhorší ještě čeká, protože za náma jde španělská výprava a ti jsou teprve uřvaní! A to kupodivu všechny generace - zrovna si prohlížíme malou jeskyňku na okraji, když v tom k nám přiběhne nějakej španělskej fracek a začně hrozně řvát. Za ním přispěchá zřejmě jeho děda a já čekam, že ho uklidní, ať tu nedělá takovej bordel. Ale když i děda začne vyřvávat na plný koule a zkoušet místní skvělou akustiku, máme toho dost a jdem pryč. Opět přicházíme do stanice metra, nasedáme do vláčku a jedeme stejnou cestou (jen po druhé koleji) zpátky.

Dalším dnešním cílem je Ljubljana. Počasí nám ale už nepřeje vůbec, když zrovna neprší, tak leje. Dostáváme mapu zajímavých míst hlavního města a vybaveni pláštěnkami vycházíme na prohlídku. Rádi bychom s Káťou zašli na nějakou místní specialitu, když už jsme v té cizí zemi, tohle je poslední možnost. Stejně jako loni na Korsice, také jsme v Bastii dlouho hledali pěknou hospůdku, až jsme tehdy skončili v pizzérii na kolonádě. Letos chcem opravdu něco místního zkusit, obcházíme proto mnoho uliček v centru a hledáme něco, co by se nám líbilo. Stejnou touhu má i Péťa s Jardou, takže chvíli hledáme spolu, jenže oni mají zřejmě větší hlad a tak po chvíli zamíří kam jinam, než do pizzérie. My to ještě nechcem vzdát a chvíli ještě hledáme a jediné rozumné místo je palačinkárna... Vypadá to, že ani letos nakonec žádnou místní specialitu neochutnáváme a necháváme rozhodnutí na náhodě - házíme si korunou. Teda vlastně tolarem Vychází nám pizzerie, takže se vracíme k Pétě a Jardovi a usedáme na terase pod velkým slunečníkem, který ale naštěstí zdárně plní i funkci deštníku. Mají tři velikosti pizz, holky si dávají normální a já s Jardou a velkýma očima si dáváme velkou. Bohužel, ani s největší snahou a spoluprací všech se nám nedaří ty ohromné kusy spořádat.

Další procházení po městě nás už moc neláká, s plným břichem, v dešti a navíc už docela pozdě odpoledne to není to pravé. Nakupujeme tedy to nejnutnější (včetně koly, rumu a chipsů na poslední večer ) a k autobusu se vracíme alespoň trochu oklikou přes centrum. Jsme tak nacpaní, že si ani nekoupíme zmrzlinu na kolonádě, kde také mimo jiné zjišťuju, že Káti bříško je poněkud větší, než by odpovídalo jedné středně velké pizze... Po sérii výslechů vychází pravda najevo: čeká chleba

Veřejné záchodky "pod mostem" vyšly kluky levněji než holky, hajzldědek si totiž narozdíl od hajzlbáby asi šel zrovna odskočit a prošli jsme tak zadara. Vracíme se na parkoviště k autobusu opět v hustém dešti a pokračujeme přes Ljubljanu dál směrem na sever do Kamnických Alp, do kempu u města Kamnik.

Stany stavíme už skoro za tmy a ještě se všichni scházíme u altánku na poslední poradu. Zítra máme opět dvě možnosti - výlet na Veliku Planinu nebo výstup na Grintovec (2550 m). Většina lidí volí první možnost a i my se k nim přidáváme. Plán je jasný a docela drsný - odjezd ráno v půl sedmý! Naštěstí nebude nutné balit stany, to uděláme až večer před odjezdem.

Přestože bychom tedy měli jít hned spát a sbírat síly na zítřek, máme přece nakoupeny věci na poslední večer a tak se scházíme u nás ve stanu - v šesti lidech rozsazeni okolo vínka, koly a rumu kecáme a hrajeme na kytaru dlouho do noci. Až když už jsou všechny zásoby dokonale vyluxované, odcházejí Buráci i Šantojc do svých stanů a my s Káťou se můžeme uložit na kutě a doufat, že budem spát aspoň pět hodin.