Slovinsko 2004

Bled

Ráno vstáváme dřív než by bylo nutno a protože je naštěstí krásně a sluníčko praží, rozvěšujeme všechny trika, šortky, kalhoty, ponožky, Káti slipy, moje kalhotky, tropika a další textilie po okolí. Dnes nás čeká tzv. odpočinkový den. Přejíždíme do Bledu, kde máme čtyřhodinový rozchod. Místní atrakce navštěvujeme postupně - nejdřív se vydáváme na hrad.

Bledský hrad je postaven na vysoké skále, která se tyčí nad jezerem. O pěkné výhledy proto není nouze. Pokud si pod slovem hrad představíte nějakou naší českou polozříceninu, tak to jste vedle. Tohle je skoro jako zámek a je tu plno atrakcí pro turisty - malé muzeum, kaple s oltářem uctívačů figurek z člověče nezlob se, vinný sklípek, tiskařská dílna a oblíbený voňavý krámek se všemi možnými olejíčky, sušenými kytičkami, voňavkami a mejdlíčky.

Bled je lázeňské městečko, vyvěrají zde horké léčivé prameny. Proto je zdejší jezero celoročně "teplé" - má stálou teplotu kolem dvaceti stupňů. Uprostřed je ostrůvek s kostelem a zvonem. Traduje se, že kdo si na zvon zazvoní, bude do smrti živý nebo zdravý nebo šťastný nebo kdovíco... Znáte to. Po tomhle věčném čemsi však touží překvapivě mnoho lidí a tyto davy se na ostrůvek dopravují na loďkách poháněných místními makáči.

Nás však z hradu nežene touha po zvonu, ale hlad po jídle. Z instrukcí víme, že nejlepší je nakupovat v Mercatoru. Takový "Merkátor" je něco jako náš Spar (sdružení malých obchodů) a je ve Slovinsku prakticky všude. V Bledu tohle asi moc neplatí, protože než jsme takový krám našli, prošli jsme prakticky celý město. Nakoupené dobroty jsme šli spořádat na břeh jezera a tam jsme taky pak počkali do dvou, kdy jsme měli sraz u autobusu.

Cesta pokračuje širokým údolím zpět do hor, tentokrát však z jiné strany. Míříme k Bohinjskému jezeru. Údolí se stále zužuje a také začíná opět pořádně pršet. Kemp, do kterého míříme, je narván k prasknutí, takže dostáváme rozkaz někam se vejít se stanem a pak se večer dostavit na válečnou poradu k autobusu. Naše plzeňská skupinka se zabydluje přímo u recepce hned vedle závory. Výhodou je docela široká střecha recepce, pod kterou se dá z boku sedět a vařit i za deště.

Už ani nevím, jak a u koho se ten nápad zrodil, ale najednou Káťa, Péťa, Jarda a já probíháme mezi zaparkovanými karavany jen v plavkách a míříme si to do jezera. Lidé sedící a večeřející pod střechami svých pojízdných domovů, zabaleni až po uši do mikin a pijící horký čaj, na nás nevěřícně koukají, ale kdo zažil koupání v bouřce může potvrdit, že je to elektrizující zážitek. Mám dojem, že původně nám byla kosa a proto jsme se rozhodli vykoupat... Ono to ovšem funguje a po chvíli je nám už ve stanu teploučko.

Výhledy na další dny už ale tak pěkné nejsou. Zítra máme vyrazit na dvoudenní přechod včetně výstupu na Triglav, nejvyšší slovinskou horu. Počasí vypadá dost špatně, předpovědi počasí jasně říkají, že v oblasti bude ještě nejméně dva dny pořád pršet... S těmito výhledy a při představě, že další dva dny půjdeme v dešti a mlze si necháváme zadní vrátka a domlouváme se, že se rozhodneme ráno podle počasí. Nás 6 plzeňáků, Anička se Zbyňkem a Lucka, která prý měla před odjezdem angínu a nechtěla ji dostat zas.

Víme, že jestli nám to nevyjde, přijdem o nejlepší výlet, ale všechno vypadá, že bude hnusně. A navíc někteří členové výpravy (sprinteři) tvrdí, že vyjdou i kdyby padaly kroupy, což je fakt extrém. Chápu, když nás potká déšť nahoře, nedá se nic dělat a jde se co nejrychlejš někam dolů. Ale vyrazit na výlet je něco jiného... Každopádně jsme se před ulehnutím shodli, že se určitě ráno rozhodneme špatně.