Slovinsko 2004

Odjezd z ČR

První z náročných výstupů absolvuji na naši domácí váhu. Obtěžkán krosnou, menším batůžkem, stanem a kytarou vážím tolik, co opravdoví chlapi - kousek přes 100 kilo. K mé muší váze přibylo asi 30. Na cestu k hutníkovi si proto raději vyhrazuji dvojnásobek času než obvykle a tento necelý kilometr zdolávám za slušných 20 minut.

Cestu vlakem si krátíme čtením pokleslých zábavových Péti časopisů a já s Burákem navíc neustálým otevíráním okna.

Do Hradce přijíždíme s asi 1.5 hodinovým předstihem, brzy ale už z naloženého autobusu máváme majiteli naší cestovky a vyrážíme směr jih. V Brně nabíráme zbytek výpravy a kolem půlnoci:nula nula přejíždíme hranice.

Kranjska Gora, Martuljek

Probouzím se a je stále tma. Tohle se mi dobrovolně skoro nestává a tak koukám na hodinky - už by mělo být světlo. Za chvíli opravdu vychází sluníčko, vjíždíme totiž z tunelu a ocitáme se tak ve Slovinsku. První na co je třeba myslet, jsou peníze. Slovinské tolary totiž v Čechách moc nerostou a tak bylo třeba koupit eura a za ně až tady tolary.

Po chvilce a několika kilometrech cesty přijíždíme do centra zdejšího kraje - Kranjske Gory. Dostáváme instrukce a 2 hodiny času na výměnu peněz. Banka otevírá až v devět, do té doby se kocháme okolními horami, informačním a nákupním střediskem i ovocem a zeleninou, které tady prodávají místní.

Po otevření banky jsme najednou nejistí, jak že se s nimi domluvíme: "Co když neumí anglicky?" obáváme se. K přepážce přistupuje jeden z našich řidičů a spouští: "Tolary, prosím," a vše je hotovo. Holky se mi ještě, když už beze strachu provádím transakci, posmívají, dodnes ale bohužel nevím proč...

Obdařeni obrovským jměním, čítajícím skoro padesát tisíc tolarů, vracíme se přes náměstí k autobusu. "Tenhle patník tu přece nebyl!" diví se Káťa na rohu náměstí železnému patníku stojícímu uprostřed ulice. Chvíli nad záhadou bádáme, načež přijíždí nějaký tranzit a patník, zřejmě ze strachu, zalézá do země! Potom, co auto odjelo, mu asi otrnulo a rychle zabírá původní stanoviště. Přijeli jsme do vyspělé země, tak jsme zvědaví, jaké vynálezy nás tu ještě potkají.

Popojíždíme do nedalekého kempu, kde stavíme stany a těšíme se na místní koupaliště s tobogánem (dokonce i ostatní, nejen my vodomilové). Bohužel zjišťujeme, že koupaliště jaksi neobsahuje vodu, rozkládáme si tedy šunky mezi stany a nabíráme síly na odpolední procházku k vodopádům na říčce Martuljek. Zklamáni ze zavřeného koupaliště nevěříme moudrým Borisovým (velitel zájezdu) radám, že u vodopádu je voda studená a že nemá cenu brát si plavky - cha, žádná voda přece neni tak studená, aby se v ní nedalo aspoň chvíli pobejt!

Kolem druhé hodiny se sbíráme ze země, pod šortky a trika oblékáme plavky a vyrážíme. Nejprve lesem kolem potoka, potom vstupujeme do hluboké rokle, kde střídavě kráčíme po cestičce a po bílých kamíncích kolem potoka. Po necelé hodině přicházíme k dolnímu vodopádu, hlavní stoupání nás ovšem teprve čeká.

Pokračujeme kolem plačící skály a začínáme silně stoupat. Po první křižovatce zastavujeme u pramene živé vody, někteří se bojí průjmu, ale jinak si vesměs trochu toho života dopřáváme všichni. Po chvíli přicházíme k cíli naší cesty. Kdo chce až přímo k vodopádu, musí nechat věci dole a pár výškových metrů překonat po skále, výsledek ale stojí za to - pod vodopádem je kosa jak zubatá a to jen stojíme a padají na nás ty malý kapičky. O teplotě vody nelze ani s nadsázkou mluvit, proto na koupání rychle zapomínáme a začínáme si více vážit rad našeho vůdce - jsme zřejmě ještě zvyklí z Korsiky, kde jsme průvodkyni měla asi jen na okrasu (a i by byla věc názoru...).

Protože svět je malej a náhoda blbec, potkáváme tu Káti kamarádku Péťu s přítelem Martinem a další dva kamarády z Plzně, kteří jsou ve Slovinsku po vlastní ose (autem). Káťa se dlouho snažila Péťu přesvědčit, aby jeli s náma, ale nevyšlo to, takže nás bylo plzeňských "jen" 6. Péťa nám situaci vysvětlila tak, že si prohlídli program Munda a na ty nejlepší místa se vydali sami. Budou tu asi týden a pak pojedou prý ještě do Chorvatska... No možnost je to taky, třeba se ještě potkáme.

Loučíme se a vracíme se zpět. Poslední úsek cesty jdeme jinudy - ne opět roklí kolem potoka, ale po lesácké cestě v takovém klesání, že až Káťu bolí kolena, čímž se projevují následky jejího tancování.

Po návratu se shromažďujeme do velkého kruhu na "karimatka party". Zjišťujeme, že kdo nestuduje vysokou školu, jako by nebyl - snad na jednoho ještě středoškoláka samí študovaní inženýři, většinou čekatelé. Poté se část odebírá hrát jakousi společenskou hru, část zůstává a využívá toho, že jsem se neprozřetelně přiznal, že hraju na kytaru Zpíváme známé songy v neupravených verzích, aby se mohli přidat i nezasvěcení. Nakonec se ukládáme ke spánku, zítra nás čeká první velká horská tůra.