Slovinsko 2004

Přejezd do údolí Trenta

Nás dnes čeká opět odpočinkový den a zítra to bude lautr to samé. Skupina jdoucí přechod totiž dnes brzy ráno opustila chatu Tržaška Koča a vydala se na Triglav. Tam by měli být někdy po dvou až třech hodinách (tj. to my jsme ještě spinkali), potom půjdou zpět na chatu a od ní začnou sestupovat do údolí Trenta. Trenta je vesnička v údolí na soutoku pěkně pojmenovaného potoku Zadnjica a řeky Soči, která se velice často jezdí na raftech. Přechoďáci tedy nakonec přijdou po Zadnici do Trenty, kde se s nimi setkáme my a samozřejmě autobus.

Od Bohinjského jezera vyrážíme před desátou a vracíme se stejnou cestou, kterou jsme sem přijeli - projíždíme kolem Bledu, pak po dálnici přes průmyslovou Jesenicu do Kranjske Gory. Již podruhé se kroutíme úzkými serpentinami vstříc sedlu Vršič, kterým tentokrát jen projíždíme a začínáme podobnými zatáčkami klesat do údolí Soči.

Právě v pravé poledne přijíždíme do Trenty, kde řidiči parkují autobus a začínají čekat na příchod přechoďáků. Podle Borisovo odhadů víme, že by měli dorazit nejdříve ve čtyři. Nemáme příliš na výběr, kam se půjdem na ty čtyři hodiny projít, jediná šance je Zadnice Vyhlídli jsme si na mapě asi 3 km vzdálenou lanovku, která začíná dole v údolí a vede na Pogačnikov Dom (2050 m). Zkusíme tam vyjet a alespoň se po těch horách porozhlídnout, když už jsme se tak skvěle rozhodli, že na ten přechod nepůjdem. Mimochodem, opět jsou hice a nebe bez mráčku.

Tyhle hice ovšem způsobují naše neustálé přestávky a ochlazování v Zadnici a jejích přítocích. Nakonec se rozhodujeme, že nahoru nepojedeme a že se někde na ty dvě hodiny, co zbývají, uvelebíme. Scházíme tedy do jedné rokle, kde objevujeme skvělá, křišťálová jezírka s vodopádem. Dolní větší jezírko je vhodné ke koupání - větší, mělké, ledové. Horní je přímo pod vodopádem a jeho atrakcí je hluboká, vodou vydlabaná jeskyně - přímo tam, kde dopadá voda, je hluboká díra kamsi dolů, která se s hloubkou ještě rozšiřuje. Káťa mi však rychle utíná moje potápěčské sklony, ona je takový můj pud sebezáchovy... Alespoň někdo z nás ho má.

U autobusu nikdo nepočítal s koupáním, kromě Káti, která se zřejmě poučila ze včerejší chyby a jako jediná plavky má. Ostatní se musejí pro koupání uzpůsobit jinak - klukům toto samozřejmě problémy nedělá, slipy slouží jako plavky snadno. U holek to především záleží na stupni stydlivosti. Péťa se drží na suchu a žádný striptýz se nekoná, Anička bez velkých ostychů odhazuje až na jeden kousek vše a cachtá se s námi ve spodním jezýrku. Kačka s Burákem se schovávají neznámo kam a když se po nich začínám shánět, zjišťuji, že Kačka odhodila zcela vše, ale protože je to holka ostýchavá, schovává se jednak dál od nás všech pod vodopádem, jednak i za mohutnými Burákovo rameny - proto ji taky zcela bez problémů zahlídnu

Velkou atrakcí je také přírodní klouzačka mezi oběma jezírky, kde si postupně snad všichni narazí svoji Zadnjicu o nenápadný výstupek.

VIDEO

Po třetí hodině balíme svých pět švestek a odcházíme zpět do Trenty. Cestou se nám neustále ztrácí Burák, který je asi dost na zadnice, tak jí pořád odbíhal fotit... Zároveň už potkáváme první přechoďáky, říkáme si, jak jsou rychlí, měli dorazit nejdřív ve čtyři. Když je dojdeme ovšem zjišťujeme, že se jedná dokonce o přechoďáky opozdilce a že všichni už stepují u busu. Přicházíme tedy akorát s posledními, jak je ostatně naším zvykem.

V kempu, kam právě přijíždíme, budeme spát tři noci. Kvůli menším zmatkům po příjezdu se trháme na několik skupinek roztroušených po prostoru kempu. Nejprve zněl rozkaz ubytovat se ZDE - na trochu tvrdém a kamenitém terénu mezi stromy. Potom, co si většina lidí již postavila stany (včetně nás, zabrali jsme nejlepší místa), vedení zjišťuje, že za umývárkama je veliký travnatý a rovný plácek... Část lidí se tam stěhuje, my však už zůstáváme tady.

Vaříme si tradiční večeře na karimatkách na plácku mezi stany, kousek od nás stojí karavan s rozloženým stolečkem a na něm jakýmisi skorodůchodci, jejichž jazyk nejsme schopni identifikovat. Nevím, zda za to mohla naše chatrná vizáž, Burákova extrémně smrdící rajská omáčka (chutnala ovšem dobře) či jen ten fakt, že sedíme na zemi a vaříme si z konzerv na bombě, ale po večeři jsme od těchto lidí nezištně obdrželi misku se šťavnatými broskvemi.

Po večeři se jdeme s Káťou projít, chceme se podívat na Soču. Vydáváme se tedy kolem kostela směrem mírně dolů po silnici. Zřejmě jsme podcenili šířku tohoto údolí, protože po několika serpentinách se vysněná řeka stále neblíží a proto svoje putování obracíme u památníku první světové války. Na tomhle místě byl poprvé použit bojový plyn, ve štole zahynulo několik desítek vojáků.

Po návratu se dozvídáme neveselou zprávu o našem menším a hubenějším řidičovi, který se trochu neprofesionálně vydal večer na projížďku na kolečkových bruslích a porazilo ho auto... Je celý, dokonce i veselý, ale všechna místa na těle, která lze ohýbat, jsou docela slušně omlácená o asfalt. No vypadá to, že nejmíň několik dalších dní si nezařídí.