Slovinsko 2004

Vršič - Prisojnik a zpět

Budíček zvoní v 7 ráno a venku se už připravuje krásný den. Máme radost z hezkého počasí a tak se někteří cestou do umývárek vracejí pro foťák v touze zvěčnit okolní horské velikány. Protože v tomto kempu budeme ještě jednu noc a zároveň je třeba odlehčit autobusu, necháváme všechny více či méně bezcenné věci ve stanech - zbytečnosti jako spacáky, oblečení, jídlo a tak podobně.

Usazeni v autobuse čekáme, až splní svůj dnešní úkol páni řidiči - dopravit nás na sedlo Vršič (1600 m) po klikaté silničce. Dozvídáme se, že tuhle silnici stavěli ruští zajatci za první světové války. Tehdy měli zřejmě užší a kratší vozidla, proto se zrovna neradujeme, když potkáme protijedoucí autobus v jedné z padesáti zatáček. V každé serpentině je totiž umístěna cedule s číslem zatáčky a její nadmořskou výškou, můžeme proto krásně vidět, jak cesta neubíhá Když si tyto cedule chci vyfotit, dochází mi, že jsem foťák omylem zařadil do skupiny bezcenných věcí a nechal jej v kempu, doufám tedy, že mě ho nikdo nesebere a zanechávám na tento den funkce fotografa.

V sedle vystupujeme a vydáváme se vstříc horám - cílem je vrchol Prisojnik, přičemž cestou budeme mít okno... Samozřejmě "Prisojnikovo okno", ale o tom zatím víme jen z programu cesty. Cestička nejprve vede klasickým zelením - jehličnaté stromy a pastromy, případně trnaté potvory, co jdou po nohách. Na jednom místě dokonce dochází k dopravní zácpě, čehož využíváme k focení protilehlých údolí a skal, protože tempo nasazené Borisem je poměrně rychlé a předtím znamenala každá fotka minimálně stometrovou ztrátu na peloton.

Přibližujeme se přímo k obrovskému balvanu - Prisojniku. Rovnou to samozřejmě nejde, takže se cestička stáčí podél a pokračuje přes kamenité pole mírně vzhůru. Při menší přestávce skoro všichni využívají místního šutru a postupně se tak na něm vystřídají snad všechny páry, po nich tria a snad i nějaká kvarteta... Okamžitě poté, co poslední, tudíž nejpomalejší a nejunavenější dorazí, zavelí Boris k odchodu a kvapně mizí mezi kameny. Volíme již tradičně normální tempo a pohybujeme se tedy někde mezi sprintery a výletníky. Proto oceňujeme, že na nás po nějaké půl hodině sprinteři čekají, aby nám oznámili, že nesmíme zapomenout odbočit - již přestáváme chodit okolo horké kaše a začínáme vystupovat přímo vzhůru. Na strmé a klikaté cestičce se dokonce z některých sprinterů stávají výletníci, ke zmíněnému Prisojnikovu oknu tak přicházíme mezi prvními.

Na tomto místě nás bohužel musí opustit to, co jsme měli již od brzkého rána - radost z krásného dne. Mlha se na nás dere ze všech stran, nejvíce však přímo z okna, které však nikdo i přes naše návrhy nešel zavřít! My i místní vrány si dáváme oběd, poté zde zanecháváme několik odpadlíků, kteří až na vrchol jít nechtějí, a pokračujeme vzhůru.

Po chvíli se objevují první ferrati čili lana, která nejprve bereme spíše jako velkou zábavu, poté se jich ale už poctivě přidržujeme, protože širé výhledy se podezřele rozšířily i na oblast přímo pod námi. Po několikerém vítězném pokřiku na různých bezvýznamných předvrcholech konečně dobýváme ten nejvyšší! Sice nemáme možnost se o tom přesvědčit na vlastní oči, viditelnost je jen pár desítek metrů (proto také to jásání na předvrcholech), v přesvědčení nás však utvrzují důkazní materiály - razítko a návštěvní kniha. Orazítkovávám si tedy pas, přidávám autogram k zápisu do knihy a pak somruji od Jardy vrcholovou bábovku, kterou si vtipně pojmenoval náhodným jménem Péťa. Také se mu za to brzy dostává pořádného kopance!

Dolů se vydáváme jinudy, abychom měli taky výhledy do mlhy na druhé straně. Nejprve začíná prudké klesání, kde se opět ozývají ladná dívčí kolínka, potom se však cesta opět stáčí podél hory a navíc se dokonce ztrácí mlha, takže je opět nálada lepší. Po chvíli přicházíme k další rokli, kterou musíme doslova sešplhat dolů - pohledy do údolí nás vždy utvrdí v názoru, že po tomhle krátkém úseku už bude jen rovinka, jenže pak se to nějak zvrtne, klesá se stále a rokle střídá strž. Mě se takováhle cesta moc líbí, protože mám štěstí a kolena mě prostě nebolívají, tuhle výhodu však všichni nemají...

Cestička se už opravdu umoudřila a my přicházíme na místo, kde jsme ráno odbočovali směrem vzhůru. Druhé kolo si už nikdo nedává a pokračujeme proto opět přes kamenné pole k Vršiči. Na místě, kde jsme se fotili se skupina zcela rozpouští - každý jde kudy chce. My se tak vyhýbáme úzkému místu s dopravní zácpou a s ostatními se setkáváme až u silnice, kde si přes vstupem do autobusu poctivě větráme obuv. Nově příchozí většinou přišli z pravé strany, když však zjistí, odkud vítr fouká, rychle se přesunují na druhý konec.

Cesta dolů ubíhá již podstatně rychleji a v údolí vychází najevo, že mlha jen tak nezmizela, nýbrž že se rozpouští a vznikají z ní dešťové kapky. Prší tak hustě, že v kempu zůstáváme sedět v autobusu a čekáme až to všechno spadne. Po chvíli vybíhají první nadšenci a já už také nemůžu posedět, protže se bojim hlavně o foťák - snad mi nenavlhnul... Vybíhám teda rychle ke stanu... V jeho nejnižším místě jsou tak 4 cm vody.

Obě tašky a spacáky naštěstí leží v horní, záplavou méně postižené části. Pronajímáme si narychlo části Burákojc a Šantojc stanů a stěhujeme k nim věci. Celkem okamžitě si uvědomujeme všechny chyby, které se udály - jednak jsme tu dírku, co jsme si způsobili v červenci na strništi kdesi na Kokořínsku, měli opravit a jednak jsme neměli tak šetřit místem a nestavět stan do ďoury (což musím napsat byl můj blbej nápad a na Káti námitky, že bysme to asi do díry stavět neměli, jsem nereagoval... Takže chlapi pro příště - poslouchejte, co vám vaše drahé polovičky chtějí sdělit. Neříkám abyste to vždycky hned dělali, ale aspoň si je poslechněte ).

Bystrého čtenáře jistě napadne, že vytírání stanu v téhle situaci je věc zbytečná, protože voda vylitá ven se hbitě vrací spodem zpět dírou v podlážce. Nám to také po chvíli dochází, takže rychle odkolíkováváme a přesunujeme stan na vrcholek místního významu, kde se už z podlážkové fontánky stává kýžený kanálek. Po nastěhování zpět zjišťujeme, že škody nebudou veliké - nejdůležitější věci jsou skoro suché, foťák naštěstí taky, takže rozvěšíme po okolí naše mokré svršky, spodky a jdem spát.