Slovinsko po vlastní ose - červenec 2006

Pátek 28.7.

Budík dneska vyřvává už před šestou. Během hoďky nocoviště opouštíme a šlapeme zbylé dva kilásky do Stahovice. Pohráváme si s myšlenkou zkusit stopnout náklaďáky (jako Kamazy) jezdící z lomu, ale pak stejně zjišťujeme, že by nás daleko nedovezly. Ve Stahovici oprašujeme již dříve vyrobenou ceduli s Kamnikem a představte si, projelo možná celých deset aut, než se pro nás vrátila slečna s narvaným autem, odjíždějící na dovolenou k moři. Horko těžko se dovnitř ještě zmáčkneme a protože zezadu toho moc neslyším, moc se nesnažím zapojovat a raději koukám ven po místech, kudy jsme před dvěma roky procházeli.

Jsme vysazeni na kraji Ljubljany, na autobusové zastávce, kde jezdí alespoň deset autobusů neznámo kam. Jeden z nich zrovna přijíždí a řidič nám sděluje, že prý do centra. Na to sdělujeme my jemu, že nemáme drobné na vhození do kasičky jakožto jízdné, ale jen velké bankovky. Jen mávne rukou a že prý mu to příště zaplatíme Tak uvidíme …

Trošku intuitivně vyskakujeme po dlouhé jízdě z autobusu a ocitáme se u informačního střediska na nábřeží, kde už to poznávám. Pekárničky jsou o poznání plnější než posledně, že si ani nemůžeme vybrat. Poslední peníze do posledního drobásku utrácíme za zmrzku a v Mercatoru. Pak už zbývá jen najít nádraží a vyčkat desáté hodiny a odjezdu vlaku.

Kupé sdílíme s upovídaným a mně ne příliš sympatickým pánem a jeho dvěma syny. Jelikož sedím proti němu, nezbývá mi, než občas účastně kývnout na světácké promluvy. Pak se naštěstí všichni na dlouhou dobu odebírají do jídelního vozu a po jejich návratu raději předstírám pokusy o spánek a za chvíli se odebíráme do jídelňáku i my. Napřed na pivko, poté i na kafčo a zákusek. Paní průvodčí mi kvůli našemu zpoždění radí přestoupit už v Budějicích, takže honem pádím balit.

Co se dělo ve vlaku po mém vystoupení netuším, moje cesta skončila i s dalším zpožděním českých drah kolem deváté v Plzni, kde jsem ještě zažila krušné i veselé chvilky při čekání a cestování MHD ... z opilého a upovídaného Slováka se ale nakonec nevyklubalo nebezpečné individum, takže se mi podařilo přežít jak hory, tak civilizaci. Co dodat závěrem? Snad jenom že doufám, že tomu řidiči autobusu jednou přijedu vrátit drobné za cestu…