Slovinsko po vlastní ose - červenec 2006

Středa 19.7.

Vyjíždíme v šest ráno a na místě jsme kupodivu přesně podle jízdního řádu. Na přestup do vláčku do Jesenice máme i s výměnou peněz jen deset minut, což s našim zmateným pobíháním po nádraží začíná být trochu nereálné. Za vyměněné tolary si objednávám dvě jízdenky, přičemž paní mi s klidem oznamuje, že už vlak nemůžeme stihnout a další jede až za dost dlouho. Rychle jí všechno odkývám ještě stále s nadějí. V nádražní hale u vlaku do Jesenice bliká červené světýlko. Co to je? Že by se teprve chystal k odjezdu, i když by měl být už dávno pryč? Mému optimismu Dánoš sice nevěří, ale přeci jen se pokoušíme o běh s dvaceti kily na zádech. A hle, vláček tu skutečně ještě stojí. Jen co do této moderní klimatizované soupravy nastoupíme, dává se do pohybu. Neznalí místních poměrů se krapet (dost) obáváme, že máme lístek koupený až na další vlak, když jsme tenhle už neměli stihnout, ale systém funguje stejně jako u nás. Při pohledu na pana průvodčího a jeho chvilkové zkoumání jízdenky nás polévá studený pot, ale nakonec vystupujem dle původního plánu až na konečné – v Jesenici.

Odtud musíme pokračovat dál už dražším autobusem. Vylézáme před nádražní halu a všímáme si přijíždějícího autobusu. Názvy na jeho cedulkách nám vůbec nic neříkají, informujeme se tedy, jestli nejede přes sedlo Vršič, kam máme namířeno. Prý jede jen do Kranjske Gory, což je ale kousek, proto rovnou nastupujeme opět do luxusního a klimatizovaného vozu. V Kranjske Goře zjišťujeme, že všechny autobusy, které by nám ušetřily mnoho výškových metrů po silnici do sedla jsou dávno pryč, takže nezbývá než jít po svých, případně zkoušet stopovat. Většina lidí ale jen bezradně rozhazuje rukama, protože zahýbají k jednomu z mnoha blízkých hotelů, případně mají narvané auto k prasknutí. Stejně nás jejich účast alespoň těší, mnoho aut už tu takhle večer nejezdí. Předjíždějící auto asi ani nemá cenu zkoušet, ale přeci jen ruku zvedneme a kupodivu s úspěchem. Staví nám dva Poláci, se kterými si česko-slovensko-slovinsky poklábosíme a vyhazují nás nahoře na Vršiči. Tímto je završeno naše velice vydařené dnešní cestování a zbývá najít plácek pro stan, což asi nebude úplná sranda.

Vracíme se kousek zpět, kde jsme si všimli nenápadné odbočky a chvilku po ní stoupáme až k opuštěné chatce a krásnému plácku před ní se prostě nedá odolat. Jen doufáme, že nikdo nedorazí na dovču, nacházíme se totiž už v Triglavském národním parku, kde stanování není dovoleno.