Slovinsko po vlastní ose - červenec 2006

Pátek 21.7.

Ráno přicházíme na čaj a pivko na chatu a snažíme se nevypadat moc podezřele, což nám nevychází, protože potkáváme opět onu dvojku z Razoru a také všetečným dotazům mladé chatařky nevydržím dlouho vzdorovat.

Raději rychle odcházíme směr Bovski Gamsovec, na který je skutečně pěkný výstup kort pro lidi se závratěmi … Na úzké římse v prudké stěně jsem požádána o fotku. Dost se toho děsím. Mam dojít na TAMTO místo, TAM se jednou ruku pustit lana a druhou fotit?? Zdráhám se naštěstí dostatečně dlouho na to, aby přesně mezi námi prosvištěl kámen. Uff, pokus o mojí likvidaci nevyšel. I na mnohých dalších místech směrem vzhůru se mi dech zrychluje i bez fyzické námahy, ale spíš díky občasnému pohledu pod sebe. Občas se nám podaří zahlédnout kozoroha, který se po příkrých svazích pohybuje s poněkud větší jistotou, rychlostí a elegancí. Na úplný vrchol lezem bez batohů, necháváme se vyfotit našimi známými.

Sestup není náročný, spíš nepříjemný kvůli klouzajícímu štěrku. Pod prudkým sestupem dáváme pauzu na sušenku a opalovačku, a opět (naposledy) nás předchází známá dvojka.

Na sedle Luknja zavrhujeme možnost výstupu na Triglav rovnou ze severní strany a raději dál ztrácíme drahocenné výškové metry. V úmorném vedru bez kouska stínu klesáme na odbočku k Tržašce koče. Tam nacházíme trochu chládku a obědváme, začínáme šetřit vodu. Údajně je pramínek až zhruba hoďku pod vrcholem. Po chvilce stoupání potkáváme pána, jehož „ahoj“ zní podezřele česky, takže se zdržujeme na kus řeči. Hlavními poznatky jsou: drahé ubytování na koče, cestou žádná voda a na chatě jen hodně drahá balená. Ne zrovna růžové vyhlídky. Šetření vodou začíná být zoufalé hlavně při stoupání po rozpálené cestičce. Všude mi provokuje bujará zeleň svojí svěžestí. Nesnáším kytičky! Kdybych věděla, že nejsou jedovatý, už okusuji jejich šťavnaté lístečky! V dálce ve svahu stranou od cestičky je vidět sněhové pole. Alespoň nějaká útěcha – tak trochu fata morgana. S vidinou ochlazení odkládáme baťohy na případném plácku na spaní a marně se pokoušíme sníh najít.

Pokračujeme vzhůru k chatě a potkáváme sněhovou oázu přímo přes cestičku. Rácháme se v něm jako malí a máme neskutečnou radost. Když se nabažíme, doplňujeme všechny lahve (s různými fígly se solí a vodou pro dřívější rozpuštění). Přeci jen už dojdeme na chatu a dáváme si dva místní vynikající čaje. Tržaška koča je narvaná k prasknutí, raději se moc nezdržujeme a vracíme se stejnou cestou zpět hledat plácek na přespání. Musíme ovšem znovu překonat sníh na cestě, což opět vyžaduje zdržení (kort se sáňkováním na igelitce  ). Cestou dolů jen tak mimochodem odskakuji z cestička a hle trocha rovné travičky v závětří a skrytá výhledu z cesty i z chaty. V tomto terénu jde spíš o zázrak. Je rozhodnuto o dalším nocovišti s nádherným výhledem do hor. Stan nestavíme, jen karimatky ve svahu opět raději obkládáme baťohy a navíc i kameny.

V noci mi budí zvuky padajícího kamení a při pohledu do svahu vidím kousek od nás siluetu kamzíka který si povídá svým typickým hvízdáním se vzdáleným kamarádem. Nechává to ve mně docela dojem na základě čehož se dokonce odvažuji budit Šípkovou Růženku. To než se mi povede, je kamzík v tahu.