Slovinsko po vlastní ose - červenec 2006

Středa 26.7.

Opět funguje horské pravidlo večerních mraků a krásného rána a hned se vstává líp. Po malé snídani balíme opět jen jeden baťoh a zbytek věcí necháváme v bivaku. Ač brzo ráno, stejně cedíme pot už cestou do Mlinarskeho sedla. Na cestičce leze spousta černých čolků (nebo něco takovýho), jednomu z nich Dánoš přišlapuje pacičku, což zviřátko kupodivu přežije a dokonce zvládá odejít. Nějaká podivná odolná horská rasa …

Teprve ze sedla začíná sranda po hřebínku – další z tečkovaných tras se spoustou pěkných výhledů hluboko pod sebe. Celkem pravidelně se střídá naše pořadí podle toho, jak se nám daří ztrácet a nacházet značku. Netrvá dlouho a objevujeme se na vrcholu, já opět v sandálkách. Pro slušné chladno si pauzu dáváme raději až zpátky v Mlinarskom sedle. Potkáváme se tady se dvěma staršími horaly, kteří nás ujišťují, že cesta přes Turskou Goru i s plnou polní je „No problema“. Tímto nejsme moc uklidněni, ale jsme odhodláni to zkusit a obejít tak v podstatě okruh zpět do Kamnišské Bistrice přes Kamnišsko sedlo.

Utíkáme zpátky do bivaku, kde na nás čeká jídlo a hlavně nutela. Balíme oba batohy a za dnešní poslední cíl si dáváme bivak pod Skuto. Přibývá hodin a s nimi tradičně i mráčků, prozatím ne bouřkových. Poslední ukazatel směrem na Kamnišsko sedlo, který jsme viděli, byl hned ten první u bivaku. Dál už jsou nápisy jen s podivnými názvy, které ani nemáme na naší skvělé mapce. Ale aspoň směr tušíme. Trošku (dost) nás zaráží podivné rozcestí, z nějž cesta vedoucí zhruba našim směrem je „zaprta“ a druhá stoupá kamsi drsně vzhůru, kam se nám jednak nechce, jednak rozcestník hlásá název, který nám nic neříká. Cesta tam s baťohy nevypadá moc schůdně a ženou se odtud mraky. Čekáme na dva turisty sestupující právě touto cestou a doufáme, že se něco dozvíme. Zatím začínají padat zbabělé názory na ústup stejnou cestou zpět, ale co se dá dělat, hory jsou hory. Očekávaná dvojice si dává pauzu zhruba sto (výškových) metrů nad námi, takže si trochu posedíme. Čekání se nám ovšem vyplatilo, cesta prý je to správná, což na naší mapě s vrstevnicemi po sto metrech nebylo moc poznat (já to tvrdila jupííííííí )

Pán nás trochu postraší co se obtížnosti a počasí týče (prý jdou ze sedla od sedmi hodin ráno), ale na bivak bychom to před bouřkou stihnout měli. Dál už na nic nečekáme a vyrážíme do prudkého stoupáku sutí, který ale v zápětí střídají opět lana a to na hodně dlouhou dobu. Trase je sice značená vykřičníkem v trojúhelníčku, ale jsou tu spíš kvůli příkrému stoupání než kvůli nebezpečným místům. Těsně pod hřebenem scházíme (oblézáme) obrovskou sněhovou jámu padající kamsi do útrob hory. Na hřebínku zdravíme dva baťůžkáře v plné polní a už z dálky tak poznáváme krajany. Příjemně poklábosíme v celkem nepříjemné poloze a vyměňujeme si informace. Dokonce odtud už vidíme na vytoužený bivak pod Skuto. Začínáme opět prudce klesat, přičemž nás překvapí mrak znesnadňující výhledy do okolí a tím najít bivak, který je od cesty dost vzdálený. Naštěstí kamenní mužíci fungují spolehlivě a dovádí nás k další o něco větší plechovce, opět krásně posazené s pěkným výhledem. Sotva už se k bivaku plazím – kotníky v sandálech docela trpí, navíc dostáváme pořádný hlad.

Při prozkoumání „plechovky“ uvnitř se nestačíme divit. Bivak je uvnitř celý obložen dřevem, celá jedna strana je vyplněna obrovskou pohodlnou palandou klidně pro dvanáct lidí a nechybí tu ani stoleček s jakýmsi provizorním kuchyňským pultíkem, kde se najdou i nějaké nouzové zásoby. Člověk tu má pocit jako na útulné horské chatce. Zatím jsme tu sami, jen na palandě má někdo odložený jeden baťoh. Představujeme si spolubydlícího jako samotářského dědu horala, který na bivak dorazil brzy a ještě se šel nalehko proběhnout po okolí. Hned začínáme vařit těstoviny, přičemž nás zastihne mladá samotářská paní, která se vyklubala ze smyšleného dědy. Na mnoho hodin nás opouští na zápraží bivaku a poté neznámo kam. S překvapením zjišťujeme, že jsou teprve tři hodiny, tedy tak o tři míň, než bychom čekali.

Sice jsme dovnitř vlezli za burácejících hromů, ale teď se můžeme chvíli válet venku na sluníčku. Následkem toho nás svědí hmyzí kousance ještě dva dny. Opět nám dochází voda a opět nemáme jinou možnost, než nechat do rána roztát sníh. Paní uléhá na kutě hodně brzy, takže lodní přestřelku raději mírníme a po vyluštění části napínavých křížovek na pokračování jdeme spát. Průvodce i pocestní nás varují před obtížností úseku mezi Turskou gorou a Kamnišským sedlem, proto opět necháváme budíka na brzkou hodinu.