Slovinsko po vlastní ose - červenec 2006

Čtvrtek 27.7.

Ráno vstáváme dokonce dřív než paní a snažíme se o tichý pohyb po chatě při balení a vaření čaje. To nám ale moc nejde a nakonec v bivaku zůstáváme dokonce poslední.

Při kontrole vody na čaj se krapet děsím ... že by byl ešus od včera tak špinavej?? Na hladině plavou podivné černé mazlavé částečky. Při bližším prozkoumání včera nabraných lahví zjišťujeme stejnou (ne)kvalitu. Sněhu bylo včera málo a nabírat ho z vrchu se moc nevyplatilo. Vodu výjimečně důkladně převaříme a vyplachuje i hnusné flašky.

Po cestě na Turskou goru nacházíme sněhu víc a začínáme rozpouštět znovu, což dost trvá a zásoby čisté vody se povážlivě tenčí. Na stoupání ideální ... Ještě pořádně ani nešlapeme do kopce a už odhazujeme první svršky. Až na vrcholek Turské gory se nechá jít po pěkné pěšince vcelku svižně. Odtud už je dokonce výhled na Kamniško sedlo i s chatou, která se nezdá být příliš daleko a alespoň je vidět na cíl. Co na tom všichni mohli jít tak dlouho? Stále nevíme, ale raději se moc nezdržujeme kocháním. Výhledy jsou stejně zatím zamlžené. Možná stojí za zmínku, že do vrcholového deníku se zapisujeme jako první pro tento den – na nás dost nezvyklý výkon.

S baťohem je poznat trocha nestability, klouby začínají pobolívat, stejně si ale náležitě užívám posledních jištěných skalních úseků pro tento výlet. Přeci jen je tady ale postup podstatně pomalejší a za hodinu vypadá pohled na vzdálenou chatu úplně stejně jako z vrcholu. Cestička mimo jiné prochází jakýmsi komínem, o jehož prolezení zprvu pochybuji, ale všechno vypadá hůř, než ve skutečnosti je, takže si ho alespoň fotíme .

Pokoušíme se odhadnout, kudy povede cestička dál, ale vše vypadá z dálky neschůdně. Pomalu už se smiřujeme se sestupem do údolí a následným výšlapem zpět, což nakonec není nutné a řetězy nás pěkně dovedou skoro až ke Kamnišské koče. Venku na sluníčku královsky hodujeme z vlastních zásob a zapíjíme studeným zaslouženým pivkem. Pokoušíme se na sluníčku dorozehřát nějaký sníh, ale spíš z plecháčku usrkáváme ledovou tříšť než vodu. Na záchodě nabírám alespoň půl flašky vody, před jejíž kvalitou mi varuje asi dvacet barevných cedulek a nevraživý pohled pana hostinského. Nu což, nouze. Voda nám ale nakonec stejně nechutnala a co nejvíc jsme raději žíznili k vyzkoušené Kamnišské bistrici.

Ač terpv dvanáct hodin, počínají se opět kupit mráčky a sem tam i zahřmí. Hodíme pár drobků ptákům somrákům a vidina dvanácti set metrů dolů do údolí nás pohání vpřed. Prvně vyndané sluneční brýle zase uklízím a z dálky obdivuji dědu pádícího sutí tak, že mu ani jeho pes nestíhá. Sami to s krosnami moc nezkoušíme, ale přeci jen nasazujeme tempo alá úprkem vpřed. Dešti stejně neunikneme, ovšem v pravý čas se nám do cesty staví malý turistický přístřešek, kde přečkáváme největší kápance. Ještě nám dolů zbývá osm stovek a klouby a prstíky v pohorkách (pohorkách!!) se začínají nepříjemně ozývat. Posledních pár metrů se sotva pajdám.

Dole v Bistrici jsme podle času na ukazatelích skutečně za tři hoďky. První kroky vedou k pramínku nabrat vodu, druhé k lavičce, kde se zouváme z pohorek. Celou dobu na mě hodně vyjeveně zírá nějaká Slovinka a to dost dlouho, že jsem měla sto chutí pomoct jí zavřít pusu. (Nutno podotknout, že zírala už před přezouváním bot, tak nevim.) Než si stihneme namočit unavené nožky a trošku kulturněji se v rámci možností oblíct, spouští se prudký liják. Další směr je jednoznačný – naše známá hospůdka, kde se dá sedět zatím venku pod slunečníky. Stihneme si prohlídnout veškeré pořízené fotky, ovšem liják se nezdá být na ústupu. Naopak jsme nuceni ustoupit my – dovnitř. Tam už dýl nevydržíme vůni a vzhled okolních lákadel a objednáváme si k dalšímu pivku oblohu s přílohou (salát a hranolky) .

Dle mapy i jednoho cestopisu by měl nedaleko být vodopád a u něj plácek na spaní. Počasí vypadá trochu rozumněji a nechceme spát zase u silnice, takže to zkusíme u něj. Vize je následující: koupit tady nejlevnější vínko, najít vodopád popř. Koupací místo v řece, poblíž plácek na spaní, kde zdoláme lahvinku a ráno dojít kousek na autobus do Ljubljany. Zádrhel nastává hned při koupi vína. Pečlivě vážíme, zda obětovat šest euro a trošku tak kvůli místní drahé dopravě riskovat. Na riskování se shodneme, ovšem námi vyhlédnuté levné víno nemají, jen nějakou láhev přes sedm euro. Zklamaně přepočítáváme drobáky na dlani, ale požadované množství dohromady nedáme. Paní se opatrně rozhlédne, vykouzlí potutelný kukuč a rychle nás i s flaškou posílá pryč. Češi v cizině, kteří poslední peníze utrácejí za chlast . Potkat rozzuřeného býka, zaručeně zaútočí na barvu v mé tváři, ale co vínko hřeje v batohu a ještě snad zahřeje po koupeli.

Odcházíme odtud po jediné možné silnici – hledat odbočku k vodopádu. Odbočku skutečně nacházíme, za chvíli i říčku, která se postupem proti proudu mění v potůček a v následně vyschlé koryto. Nad hlavou už zase hřmí, takže honem čelem vzad, najít autobusovou zastávku a poblíž přespat. U brodu cestou zpět na silnici se cestička poněkud zužuje. „Tudy jsme šli??“ „Jasně!“ Pokračujeme dál, ale za chvíli se raději vracíme zpět k brodu. Vodopád jsme nenašli a ještě zabloudili … pěkná bilance. Přebrodíme říčku s nadějí, že cesta nás k asfaltce prostě musí dovést, což kupodivu vychází. Začíná pršet a trochu se šeřit a my jsme odhodlaní přespat co nejblíže ke Stahovici (za 8 km), kde by se případně dal zkusit osvědčený stop. Údolí je tu ale všude buď strmé nebo obydlené, navíc autobusové zastávky kompletně všechny postrádají jízdní řád. Děšť začíná být na pochodování nepříjemný a namísto neustálého úprku na rozhraní mraku se raději skováváme v jakémsi dřevníku.

Po přečkání nejhoršího nacházíme slibně vypadající odbočku přes řeku a konečně taky plácek, který by nám vyhovoval. Nebe už je zase bez mráčku, ale kvůli vysušení a vyvětrání stavíme stan. Převlékáme plavky a s placatkou razíme k ledové Bistrici, nad kterou už je pořádná mlha. Ku mému překvapení jsme se skutečně dokázali celí namočit a nezmrznout u toho. Placatka krásně zahřála a napomohla vytrávení, takže si vaříme zdejší JUHU, ze které se vyklubal vývar z kolečka salámu a tak trochu česnečka. Nebýt těchto dvou ingrediencí, pili jsme v podstatě vodu. Vínko z plecháčků chutná výborně a oproti původním obavám zbyla na ráno jen kapička.