Slovinsko po vlastní ose - červenec 2006

Pondělí 24.7.

Ač blízko cestičky, stejně se nám nedaří sbalit se hodně časně, takže nám za stanem každou chvilku někdo dupe. Kdosi něco vykřikoval o národním parku a jakýchsi nových vyhláškách, ale naštěstí mu nerozumíme. Snídat už není co, takže vaříme polívku. Obíháme a fotíme jezero ze všech stran a nakonec volíme delší sestupovou cestu – téměř přes Dom na Komni, pak stále dolů lesem pod nákladní lanovkou a to po pěkně upravené a pohodlné cestě. Zatáčky jsou tady číslované a celkem odsejpají. Každou chvilku potkáváme schvácené turisty, kteří se nás ptají, kolik hodin je to ještě nahoru. Co jim ale máme povídat, když jsme tam nebyli a navíc si to šupajdíme dolů?

Sestupujeme až k odbočce k vodopádům – slap Savica – ale pro velký hlad pokračujeme rovnou dál, kde si pamatuji pěkné dřevné posezení. Nachází se na rozcestí s tečkovanou kratší cestou k Černému jezeru (po které jsme šli před dvěma roky), místo na oběd jako dělané. Jen turisty výletníky se to tu už nějak moc hemží a asi z našeho vaření v ešusu mají celkem atrakci.

V úmorném vedru už se těšíme na chladivou vodu Bohinjského jezera a taky na stánek s pivem a nanuky, co tam ještě před dvěma lety stál a o kterém básním. Místo něj je ale na tomto místě jen slehlá tráva a trochu šutrů . Alespoň se tady, kousek od kempu, koupeme a sušíme pár navlhlých věcí. Cestou do kempu, kde si hodlám dát spršku zjišťujeme, že autobusy tu jezdí každou chviličku a přiblížit se někam na levnější vlak a hlavně na nákup jídla nebude problém. Neodoláme lákavé a následně výborné zmrzce, ovšem po zjištění času se raději moc nezdržujeme. Nikým nepozorováni se dostáváme do kempu, kde se vrhám pod vlažnou vodu hlavně kvůli svědícím vlasům, slepeným od smoly, Dánoš považuje za lepší nápad mi zatím pohlídat věci a napsat pár pohledů.

Vcelku rychle odcházíme na blízkou autobusovou zastávku v dobré víře právě vyměněné peníze utratit za dopravu. Autobus jede ani ne za čtvrt hoďky, ale co zatím zkusit stopa? Ruka ještě ani není zdvižená a staví hned první auto. Směr má správný, proto nastupujeme a zjišťujeme, že se takto dostaneme ještě dál, než bychom čekali. Pán nám celou cestu vychvaluje okolní Alpy, ovšem na náš dotaz trochu zaraženě přiznává, že na Triglavu nebyl. Jinak je ale hodný a radí nám, jak dobře stopovat (klasika s napsanou cedulkou) a prý „No Problema“. Dokonce nás veze na výpadovku za Kranj našim směrem, za což se mu odvděčujeme sdělením, že stejně musíme do města na nezbytný nákup potravin. Auto otáčí a vyhazuje nás přímo v obrovském nákupním centru ještě s doporučením levného obchodu. Potřásáme si pravicí a vděčně děkujeme.

Lačně se vrháme do krámu a i když tady extra výběr není, nevíme kam dřív skočit a na co máme větší chuť. Nakonec skončí v košíku i půl kilová nutela, čemuž dost bráním, ale zaplať pánbůh za ni!!! Mňam. Pro nedostatek čerstvé zeleniny, ovoce a studeného piva ještě podstupuji druhý nákup v Mercatoru. Před ním se usazujeme na lavičce a pojídáme nakoupené dobrůtky. Podivným týpkem (kecálkem) jsou nám nabízeny podivné výrobky (figurky či co) pro štěstí. Na moji výmluvu, že máme těžký baťoh a míříme do hor se pohrdlivě směje a odchází.

Přiblížit se ku Kamnickým horám můžeme buď nejistým autobusem (nevíme kdy, jestli a odkud jede) a nebo nejistým stopem. Hledat autobus musíme směrem do centra města, naopak na stop šlapat pěšky kus zpět po hlavní, kde nás původně chtěl vysadit onen hodný pán. Vítězí varianta autobus, ovšem na první zastávce s jízdním řádem zjišťujeme, že nám poslední ujel asi o pět hodin (ne minut!). Rovnou se tady pipláme s nápisem KAMNIK na druhou stranu mapy a když jsme s dílem náležitě spokojeni, odcházíme stopovat za město po dost frekventované silnici. Za kruhovým objezdem přecházíme na správnou stranu silnice v našem směru a ještě než stihneme pořádně vyndat náš krasopisný KAMNIK, zastavuje luxusní autíčko s klimatizací a sympatickým starším pánem. Kamnik? Mžourá na papír a už nám otvírá kufr na naše baťohy, čímž úspěšně blokuje provoz. Jsem donucena sednout si dopředu, z čehož jakožto méně komunikativní osoba z nás dvou mám opravdu radost. Dánoš naštěstí obstarává konverzaci i ze zadních řad, takže se od profesora teologie, filosofie a psychologie?? dozvídáme spoustu zajímavých věcí. Původně měl namířeno jen do Kamniku, ale prý nás zaveze až do Kamnišské Bistrice. Nevím, jestli za to vděčíme našim jménům, že kterých byl nadšený nebo tomu, že mi cestou co chvíli šahal na ruku či nohu … každopádně přiblížení se hodilo a navrch dostáváme flašku výborného opravdu neošizeného džusu. Zpětně nás mrzí, že jsme se s pánem ani nevyfotili .

Za šera si prohlížíme zamlžený pramen Kamnišské Bistrice, jejíž voda je údajně vynikající a pak hurá do hospůdky na pivko. Hospůdka je vlastně jediné stavení (krom kapličky), které tady je. Nám to pochopitelně stačí a až za tmy se pokoušíme najít plácek na přenocování. Není to tak snadné jak se původně zdálo a po několika marných odbočkách od silnice bereme za vděk malým pláckem kousek od ní, odděleným jen pár stromy. Ač se blýská o 106, na stan si pouze pokládáme karimatky a usínáme připraveni k „bleskové“ noční akci v jeho stavbě. Výhledy od širáku už sice byly daleko lepší, ale za tmy je to jedno a ráno chceme vstávat brzy kvůli dlouhému výstupu do hor, který máme naplánovaný podle turistického průvodce z hospody. Trasa je označena jako „zelo zahtevna“, což po konzultaci se slovníčkem překládáme jako „velmi obtížná“. (Pro srovnání i Triglav měl mírnější hodnocení.) Budíka necháváme na tradiční šestou hodinu.