Slovinsko po vlastní ose - červenec 2006

Neděle 23.7.

Před samotným sestupem z hor se chceme ještě podívat na výše položená jezírka, takže provádíme menší okruh přes Zasavskou koču. Odtud naštěstí právě odchází velká banda turistů a máme venku na sluníčku pěkně klid. Od chaty je krásný výhled na celou naši absolvovanou trasu přes hory a pokoušíme se identifikovat jednotlivé vrcholky. Pak sbíháme jen tak mimo cestičku ke krásnému jezeru Pod Vršavcem a při pohledu na jeho čistou vodu se zbytky ledu okamžitě litujeme, že s sebou nemáme flašky. Voda do jezírka přitéká z tajícího sněhu a malým pramínkem zase někam mizí. Alespoň se hodně napijeme tady (každý svým stylem ). Zpátky pro vodu už se nám nechce, raději si na chatě dáváme pivko. To na sluníčku docela působí a další kroky jsou poněkud lehčí.

U dalšího jezírka narážíme na skupinku mladíků, kteří jsou dle mého názoru v plavkách, takže horské jezero nejezero šupajdím se taky převlíct a po dlooouhé době hurá do vody. Jen se smočit a pak raději honem dál, hodina je pokročilá a ochranář může číhat na každém kroku.

Další z jezer (už cestou dolů) vypadá na mapě poměrně daleko, ale v místním terénu jsme u něj za chviličku. Je o poznání větší, s krásně modrozelenou vodou, takže i tady odbočujeme ze značky a jdeme se podívat blíž. Nedovedu si představit nevyužít toho, že mám plavky už na sobě a rovnou se vrhám do průzračné, trošku chladné vody. Dánoš zdaleka nesdílí mé nadšení, ale nakonec lezem do vody ještě oba, z čehož patřičně vytráví a dojídáme náš poslední chleba. Opět je tu tradiční problém – mít co namazat, ale nemít na co.

Sluníčko se kamsi schovalo a už není důvod dál vysedávat. Pohodlnou pěšinkou se svižným tempem rychle dostáváme ke koče Pri Triglavskich jezerih. Tady je konečně oficiální zdroj pitné vody, takže tu starou s podivnými zelenými kousky raději vyléváme. Těšíme se na dobrý místní čaj, který už si pro přicházející déšť vychutnáváme uvnitř útulné chaty. Z deště se stává pořádný slejvák, obloha je kompletně zatažená a hromy blesky lítají všude kolem. Občas do chaty dorazí promočená šťastná skupinka, zatímco my nervózně pokukujeme, kdy budeme moct vyrazit dál. Nebe se sice trochu jasní, ale úplně jiným směrem, než kam máme namířeno. S vidinou nedostatku jídla si objednáváme napůl údajně zelňačku, která tu všude voní, ze které se ale bohužel klube vývar. Ovšem výborný. Další čekání na sluníčko si krátíme ještě palačinkou a pak už raději vycházíme do mírného deštíku, nebo tu necháme všechny peníze. Deštík sice celkem ustává, ale sestupovat prudkou cestičkou po mokrých klouzavých kamenech moc rychle nejde. Navíc po dlouhé době zelené plochy na mapě ještě nezaručují možnost stanování – svahy jsou tady pořád hodně strmé. Dle původního plánu nakonec skutečně docházíme až k Černému jezeru, které pro značný úbytek vody skoro ani nepoznávám. Se stanováním tady na výběr taky zrovna moc není, takže bereme za vděk opět poněkud podezřele uměle vypadajícím pláckem hned u cestičky. Navíc převis nad jezerem je zabrán halasnou skupinkou.