Slovinsko po vlastní ose - červenec 2006

Čtvrtek 20.7.

Ráno se shodujeme, že netušíme, proč jsme vůbec stavěli stan. Celou noc bylo krásně jasno a přitom i teplo. Příště to napravíme. Po snídani se vracíme zpět na sedlo a cestou potkáváme stádo mých oblíbenkyň – oveček – takže se chvíli kamarádím.

Rozesíláme pohledy a u chaty plníme lahve NI PITNOU vodou. Vydáváme se směrem na Prisojnik, stejně jako s Mundem. Cestu si ještě trochu pamatuji, ale je o poznání zarostlejší a s baťohama nám kleč tropí dost velké starosti, smůlu ve vlasech a taky první kapky potu na čele. Vyloupáváme se na malém rozcestíčku a zjišťujeme, že cesta, kterou jsme přišli je uzavřená. Zapomněli dát jaksi upozornění i z druhé strany .

Nakonec vzdáváme Prisojnikovo okno, ke kterému jsme chtěli jen vyběhnout a raději rovnou odbočujeme na Razor. Vykřičník v trojúhelníčku na značce naším směrem nás trochu zneklidňuje, ale nezbývá nám, než tečkovanou trasu zkusit. Jsme nuceni z nabytých metrů zase něco sklesat. I když se viditelně přibližujeme k hoře, pořád nejsme schopni poznat náznak, kudy by cestička ve skále mohla vést. Když potkáváme místní horaly a ptáme se jich na náročnost výstupu i s krosnami, se smíchem nás uklidňují, že prý No Problemo! Ale kdo jim má věřit? Jeden z nich nám na hodinkách ukazuje teplotu 31 °C, kterou pociťujeme na vlastní kůži. Nedaleko ale narážíme na drobný potůček, jehož ledové vodě neodoláme, doplňujeme zásoby do flašek i do hrbu a náležitě se cachtáme. Další osvěžení následuje hned za chvilku a to v podobě sněhového pole, přes které vede značka. V sandálkách skutečně mrazící zážitek.

Konečně začíná zajímavé stoupání po skále a potkáváme se s prvními skobičkami a řetězy. S baťohy, na které zatím nejsme zvyklí je to trošku fuška, ale cesta je pěkně jištěná – No Problemo! Na rozcestí pod Razorem necháváme baťohy a nahoru se zprvu štěrkem a sutí, později po skále škrábeme nalehko. Prvně tu potkáváme kamzičí krotkou rodinku a taky dvojici, která přišla od Pogačnikova domu. Před vrcholem pácháme trochu akčních fotek, poté ještě pár vrcholových a vracíme se zpět k baťohům. Začíná tady dlouhá nepříjemná klouzačka sutí k Pogačnikovu domu kde nás doslova předbíhá známá dvojka.

Původní plán spát a koupat se u jednoho ze tří okolních jezer nelze realizovat, slézáme dolů alespoň pro vodu a trochu osvěžení mezi krami. Cestou na nás posílají kameny spousty kamzíků. Plácek na stan tu ani po důkladném prohledání opravdu není, spíme tedy pod širákem kus od chaty, skryti od jejích oken. Večer mi neustále leká podivně bečící černá ovce. Karimatky si raději obkládáme baťohy, protože výhledy jsou odtud nejen daleké ale i hluboké a takové noční odkulení by asi nebylo moc příjemné.