Sobota 7.8.04

  Poprvé byl odjezd až v 9:30, což se nám sice hodilo, ale stejně bychom si ještě s gustem schrupli. Když jsem otevřel oči, Hanička byla úhlopříčně rozvalená přes celý stan. Ve vchodu jsme měli tuňáka, jak výtvor velmi trefně nazvala Syky. „Se zeleninou nebo ve vlastní šťávě?“ „Spíš ve vlastní šťávě.“ Šťávy tam ale moc nebylo, tak jsme to zalili několika litry vody. „Co jste to tam v noci vylili na ten chodník?“ zeptal se Michal. „Víš, to bylo tak…“ „Jó a proč jste nedošli až do trávy?“ „Víš, to bylo tak…“ Lidi, co šli večer k vodě s baterkou zjistili, že tam byla spousta krabů. Škoda.

  Cestou k trajektu se nám opět porouchal autobus, tentokrát to byla ovšem pouze drobná závada na chladícím zařízení, tedy klimatizaci, či spíše se to tak jevilo z našeho pohledu. Řidiči ji během půl hoďky opravili a mohlo se jet dál. Jen nás trochu zarazilo, že nejspíš k opravě použili i těsnící kroužek, který našel Michal v trávě a nenápadně ho hodil k busu.

  Dojeli jsme k Baltskému moři, ve kterém bylo v plánu koupání. Ne, že by to nebylo teplé, to ne, ale hloubka byla jednak až o sto metrů dál a jednak to tam dost silně zapáchalo, díky haldě hnoje. A i jinak to nevypadalo příliš vábně, takže se vykoupala jen hrstka nadšenců včetně Andrey ve spodním prádle. Kupodivu jí to pak hned neuschlo a po oblečení vnějších hadrů to vypadalo všelijak. Radši si dala přes zadek ručník. Ani se nedivim, že nás potom nechtěli tak dlouho pustit na trajekt, když takhle vymóděná kupovala jízdenku. Poněkud nechutnou atrakcí na pláži byla jedna odhalená paní, bohužel, jak někdo poznamenal, byla nejspíš těhotná a to všude.

  Zatímco jsme čekali ve frontě na trajekt v přístavu Telleborg, se Syky v tom děsnym pařáku začala oblékat, neboť nejspíš na palubě očekávala sněhovou bouři. Dojedli jsme z posledních sil tortilly, pytlík se zdál být věru nekonečný. „Máš dost vody?“ zeptala se mě Syky v obavě o dehydrataci během cesty. „Jasně, asi tři čtvrtě litru a ještě jednu plnou flašku. „Můžu se napít?“ zeptala se pro změnu Andrea. Naklonila flašku a jak tak pila a pila a pila… „Syky, tak nemam dost vody.“ Dopil jsem těch pár kapek, které už bylo Andree trapné dopít, a udělal tang do druhé flašky. „Můžu se napít?“ zeptala se, hádejte která průvodkyně. „Andreo, můžeš někam uklidit odpadky?“ zeptala se jí Syky. „Jasně,“ odpověděla ochotně a hodila je na mě. Pak se snažila nafouknout balónek trubičkou a nějak jí to pořád nešlo. Snažil jsem se jí pomoc a nadhodil, že by se možná příčina neúspěchu mohla skrývat v tom udělátku na konci trubičky, které nemělo otvor. Za dobrotu na žebrotu. V nestřeženém okamžiku mi již klasickým způsobem nafouklý balónek vypustila rovno do ucha.

  Na trajektu jsem dobrou minutu vmačkával naše odpadky do nesmyslně malých otvorů v koších. Vtěsnali jsme se na sedadlo a nedočkavě vyhlíželi okamžik, kdy se otevře obchůdek s alkoholem. Konečně Petrův veselý úsměv prozradil, že se ploužící bárka konečně dostala do mezinárodních vod. Vtrhli jsme mezi vínka a za chvilku objevili německého Müllera za vynikající cenu. Pro jistotu jsme nejdříve ochutnali jednu flašku a kromě teploty to nebylo vůbec špatné. S dalšími lahvemi jsme vylezli na horní palubu a v kroužku za větrem začali kolovat. Postupně se k nám připojili další lidi z busu a bylo tak nutno nechat kolovat zároveň dvě flašky a to pěkně v protisměru. Krásně jsme se rozezpívali a jednomu Polákovi se především Eva líbila natolik, že jí přinesl pivo a po chvíli už rozhazoval plechovky i mezi nás ostatní.

  Ještě si pamatuji, to jen tak pro pořádek, že jsem na Andree vyhrál pivo, když jsem v daném limitu otevřel víno. Velká chyba podceňovat Plzeň v těchto dovednostech. No a pak už si pamatuji bohužel jen výjevy. Nemam například tušení, jak jsme se dostali do autobusu, přičemž mi Martina ráno tvrdila, že jsme je tam dovedli. Než jsme vyjeli z trajektu, do poslední chvíle jsme čekali na Andreu se Syky, ty se prý svezly i výtahem. Pak velký kravál v buse a nakonec zběsilé hledání igelitového pytlíku. Po těch byla vůbec velká poptávka. Než jsme se, jako obvykle, dostali z busu na vynucené zastávce, procházeli všichni kolem nás a vypadalo to trochu jako průvod pytlíkářů. Situace se pak uklidnila, hůře vypadající jedinci vyfasovali další pytlíky. Syky vůbec nešla probudit, vypadalo to, že ztuhla navždy, pouze Haničce se jí trochu povedlo probrat, ale sklidila za to jen dosti nevrlou odpověď.

  Na usnutí jsme měli možnost shlédnout „Na samotě u lesa.“ Nějakou prostříhanou verzi… , ale moje oblíbené „Děti svítily“ tam bylo. Zbytek cesty v čistém tričku byl příjemný a po nějakém čase jsem usnul.

Neděle 8.8.04

  Budíček byl kolem šestý, kdy jsme překračovali české hranice. Vtrhli jsme na benzínku s českými cenami a koupili si snídani. Holky se divily, že si věřim natolik, že jsem si koupil dokonce ochucené mléko, ale mě bylo fajn. Původně jsem si chtěl dát nějakou tyčinku, co mi ještě zbyla, ale noční příhody způsobily chaotické přemístění většiny věcí po buse, a tak jsem měl místo toho v batohu plno piškot a ještě více drobků.

  V Praze jsme byli asi v osm hodin. Vylodili jsme se, rozloučili s částí pokračující do Hradce a postupně i s ostatními parkoviště opouštějícími. I teď, bez flašek a jídla, byla hromada plzeňských zavazadel zdaleka největší. Corky to tipoval na čtyři lidi. Ale kdo se může pochlubit, že mu zbyli dvě nepoužité bomby, že? 

  Co říci závěrem? Když to srovnam s tim výletem na Kokořín… ne, to se nedá. Jednak jsem tam doposud nebyl a jednak se to určitě srovnat nedá. Norsko je nádherná země, zájezd neměl chybu (až na ta občasná vedra J), skvělý lidi. Snad vyjde nějaká ta společná akce…