Úterý 3.8.04

  Spalo se mi úžasně, prostě jsem zavřel oči a ráno je otevřel. Vzhledem k hromadnému nocování jsme měli budíka až na osmou. Navíc bylo ráno nějak zpomalený. Andrea se prý vůbec nevyspala, ale zase si libovala, že tentokrát nemusela přejít několik údolí kvůli soukromí při potřebě, protože jsme tvrdě spali a nehrozila z naší strany žádná špionážní akce. Hanička se večer strašně naotravovala při hledání polštářku, teď za střízliva se najednou našel zabalený v její dece.

  Přestože jsme nemuseli bourat stan, odchod jsme nestihli ani náhodou. Petr prý prohlásil, že odchod bude za pět minut. „Tak to už by Plzeň měla začít balit,“ na to Svaty. Samozřejmě, že jsme si zase připravovali batoh na přechod. Práce chvatná, málo platná. Měl jsem půlku chleba, což mi pro mě a Syky přišlo málo, takže jsme se rozhodli vzít její celý. Proto jsem svoji půlku z batohu vyndal, nechal ji v buse a šel pryč. A tak se stalo, že jsme šli bez chleba. A na co, že jsme to ještě zapomněli? Aby Andrea nemusela brát bombu, dohodli jsme se, že budeme společně vařit na liháči. Tak ten taky, ale líh jsme měli.

  Tentokrát se cesta neubírala po suti, ale po poctivé skalnaté lesní cestě. Těžko říct, do jaké míry se na tom podepsalo počasí a terén a do jaké včerejší drsný večer, ale při výstupu kolem úvodního vodopádu z nás lilo jako ještě nikdy. Mezirovinka nás odměnila, protože jsme došli na zatím nejhezčí místo, jaké jsme tu viděli. Ani se nám nechtělo dál, navíc to nádherné počasí. Pravý balzám na duši.

  Další výstup už začínal být peklo vzhledem k prudkému svahu a vedru. Jdouce v čele, měli jsme zastavit u nějakého potoka, kde bychom se najedli. Když jsme se domnívali, že jsme na správném místě, sundali jsme bágly, Andrea nám půjčila čerstvoučký chleba a než jsem si k němu stačil dát paštiku, přišel Petr a prý abychom šli ještě o kousek dál, kde je taky voda a hlavně lepší výhled. Vzal jsem chleba, paštiku, batoh a přesunul se o dvě stě metrů dál. Už, už jsem se chtěl zakousnout, když tu Petr zjistil, že místní voda vyschla a budem muset ještě o kousíček dál. Vzal jsem chleba, paštiku, batoh a popošel. Na další zastávce už bylo mírně řasnaté jezírko, kde jsem konečně schroupal oschlý chlebík. „Máš na zádech lišejník,“ upozornila Syky Haničku. „Až ti bude jako mě…“ Svaty načal první díl ze šesti litrů piva, které táhl s sebou.

  Pokračovali jsme dále, až jsme se dostali k typickému norskému horskému jezírku, na jehož břehu seděl černoch v loďce a četl si. Vytáhl loďku, prohodil s náma pár slov a odešel. Po této nezajímavé události se někteří pod Petrovým vedením vydali na blízký kopec. Ač tvrdila opak, nakonec na něj vyrazila i Hanička, nesoucí ešus a tyčky od stanu. My ostatní jsme pokračovali najít nějaký plácek na přespání. Ten jsme měli hledat někde před pěkně vychytaným mostíkem. Na první pohled to byly poskládaný kameny bez nějakého pojidla, na druhý jsme zjistili, že tomu tak skutečně je. Protože nebyl v dohledu ani trochu větší plácek na stanování, začali si někteří stavět stany na příhodných místečkách všude kolem. Naštěstí se našel někdo velice šikovný a obětavý, který neváhal oběhnout jezírko a po pečlivém hledání jsem našel skvělé místo. Ostatní uznali nesporné výhody nádherného místečka a někteří se tam přesunuli dokonce s již postaveným stanem.

  Já, Syky a Andrea jsme stan stavět nemohli, protože tyčky lezly kdesi nad námi, zatímco večeři jsme si taky udělat nemohli, ze stejného důvodu. Podobně na tom bylo víc lidí, ale kdybychom dali vše dohromady, nic by nám nechybělo. Tak jsme si sedli do vláčku, masírovali záda a pozorovali roztomilý halasný páreček, tedy Martina s Bárou. Ti dva se dokáží pohádat opravdu o cokoli. Momentálně měli zase málo chleba. „My nemáme žádnej,“ potěšili jsme je naší situací. Pak se předmětem dohadování stal nedostatek plynu. „My nemáme žádnej,“ opět jsme vstoupili do představení. Pustili se do večeře a byli zase úplně v pohodě. Masírování v řadě má řadu výhod, zvláště pokud máte sádru a nikdo nestojí o naklepávací masáž. To si pak sedíte vpředu a flákáte se, jako vždy. O tom by Syky mohla vyprávět celé hodiny, až by to bylo zdlouhavější, než tenhle deník. Přeci jen jsme si na vypůjčeném ešusu a improvizovaném liháči uvařili ve vodě z jezera vlastní polévku. Andreu to inspirovalo k vyprávění o její mamince, která už dvakrát chytla. „A vždycky to bylo na čarodejnice.“ [Podle Haničky je aspoň jasný, po kom Andrea je.]

  Po příchodu zbytku jsme postavili stan, ve kterém jsme si dali pexeso, protože venku na to nebyly vhodné povětrnostní podmínky. „Kurva!“ prohlásila Helča, když otočila obrázek ptáčka. „Tohle je vycpanej pták, vůbec se nehýbe,“ ohodnotila jinou kartičku Syky. „Hm, tak já mam vycpanýho ptáka a Michal dvě kurvy,“ zhodnotila konečnou situaci Helča.

  Běžel čas, lidi odcházeli a přicházeli a abychom se zapojili do debatního kroužku u Petrova stanu, lehli jsme si se Syky do spacáků a prostrčili hlavy tropikem. Andrea doháněla spánkový deficit, byla tak unavená, že ani nepoužila svoji oblíbenou pohřební polohu. Ještě než jsme usnuli, rozhodli se Svaty s Petrem od Denisy smočit v jezírku. Nadšeně do něj vběhli a běželi až do půlky. Tam bylo stále vody po kolena a bahna po kotníky, tak na sebe tu vodu nacákali a šli zpátky. Svaty si navíc k vylepšení zážitku rozřízl nohu.

Středa 4.8.04

  Díky tomu, že s námi spala Andrea a stále ještě se nebyla schopna smířit s naším vstáváním  bez riskantních rychlých pohybů, stihli jsme odchod v pohodě, protože nám sbalila stan. Už to má nacvičený. Tvrdila, že v noci zabila třicet komárů. V tu chvíli kolem provokativně proletěl další. Chtěla podložit svá slova a prokázat instinkt zabijáka, a tak mu párkrát zatleskala kolem křidélek. Komár se podivil, kde se tu vzaly ty větrné víry a znechuceně odletěl pryč. Chleba nemaje, pochutnal jsem si na sýru s BéBé. Nevim, proč se tomu ostatní posmívali. Však ještě uvidí, až se mi bude postupně dodávat energie.

  Kvůli zimě jsme se oblékli, abychom pak měli co svlékat hned na prvních překážkách. Počasí a terén si dost zahrávali, proto jsme vrstvy oblečení měnili velmi často. Navíc začalo pršet a chůze po kamenech začala být zajímavá. Vzhledem k chlebovému deficitu, byl i oběd hodný zápisu do kuchařky. Čokoláda, tatranka a jako zákusek sýr s tuňákem obsahující kousky drůbežího masa. Musel jsem plátkovat Andrey cihlu, přestože Syky měla sýr plátkový, ale 8.6. už bohužel bylo. Je to zelený, je to dobrý o Eidamu kupodivu neplatí.

  Plni energie jsme pokračovali až k jeden a půl kilometru vzdálenému fjordu. Kvůli dešti jsme si zalezli pod šutr a čekali na zbytek. Bohužel stejný nápad mělo i stádo komárů s nimiž se v symbióze žije dost špatně. Petr nám ukázal kilák pod námi molo, u kterého bude stát náš autobus. Padáků nemaje, museli jsme výškový přebytek zdolat po cestičkách, které opravdu stály za to. Déšť na nich vytvořil roztomilé bahnité úseky překrásně doplňované kluzkými kameny. I přes nezměrný talent k házení dršek, jakého má Syky na rozdávání, jsem zabodoval nejvíce já, když jsem se vymáz celkem čtyřikrát. Zadělaný promáčený gatě, boty to samý.

  Pouť měla slaďoučký konec. Kupředu nás hnala představa chleba. Se Syky jsme spřádali gurmánské plány na pochutiny typu chleba se šunkou, chleba se sýrem, chleba. To ale vzalo brzy za své. Nejdříve jsme ohlodali lesní borůvky a maliny, ve vesnici pak před jedním barákem kyselky. Jak cesta pokračovala, nebylo prostě vyhnutí a museli jsme jít skrz ovocný sad. Jablka nic moc, sem tam nějaká napůl zralá švestka, ale ty třešně! Téměř černé, neskutečně výborné. Trhali jsme je po plných hrstech a ještě si je nenažraně rvali do kapes. To, že první stromy byly na ně podstatně chudší, dávalo jasnou indicii, že náš autobus už tudy prošel. Když už jsme nemohli, pokračovali jsme k moři. Třešňovka byla ale dlouhá…

  Těsně před cílem vletěla Helče do vlasů včela. Asi je nemá moc v lásce, a tak jsme museli nejdříve znehybnit Helču, než jsme začali včelku dolovat z jejího copu. Po pár hororových minutách se nám to podařilo. Přežily obě. V buse si spousta odvážlivců, včetně Syky (tu bych obzvláště podtrhl), dali ještě mlíčko, aby se třešničky v žaludku moc dlouho nenudily. Hanička to radši urovnala fernetem.

  Spustil se první pořádný liják, za celou dobu, co jsme tu. A opět vlastně žádné neštěstí, protože jsme zrovna přejížděli na místo přenocování. No a jako na požádání, přestala voda padat přesně ve chvíli, kdy jsme vylézali z busu a stavěli stany. Louka s vysokým jetelem navíc znamenala pro nohy vítanou očistu. Než jsme dodělali kašičku s párkem, znovu se rozpršelo a  předsíňkou prokápla první kapka. To ale samozřejmě nebylo nic proti Michalovu stanu, který obývá se Svatym. Vtipně pod něj totiž dali igelit a to se pak s vlastní kvalitou stanu neukázalo jako ideální počin. „To by to přece neprodávali, kdyby to nic nevydrželo,“ podivoval se Michal nad špatným obchodem, který uzavřel. „Je to takový stan Sahara,“ popsal ho Svaty. Andrea má zase takový více než dost děravý vnitřní stan, takže se po večeři nemusela starat o mytí ešusu, prostě ho postavila dovnitř jakožto kapkozachycovač.

  Syky se najednou přestala usmívat a s tím, že je jí nějak blbě si zalezla do svého koutku. Zahrál jsem si s Andreou pexeso a šachy, pokaždé obsadila vynikající druhé místo. Ještě před tím mi nesportovní pasivitou figurek znemožnila zvítězit v halmě. Pak se k nám přidala Hanička a taky nás navštívil Svaty, který se zatím do Michalova stanu neodvážil a na kuráž s sebou přinesl fernet. Poslední v buse.

  Ač jsme se snažili být k Syky ohleduplní, těžko jí kravál a smrad deseti nohou a fernetových výparů mohl nějak přilepšit. Občas se nám snažila taky něco říct, ale pokaždé se ozvalo jen jakési pípnutí. „Uhněte, já musim!“ zamumlala náhle a hrnula se ven. I přes narvaný stan, bylo kolem ní v mžiku plno místa.

  Tou dobou už jsme zase hulákali na celé tábořiště, přestože zavřeni ve stanu. Andrea se bála o promoknutí věcí v jejím stanu (já bych se bál taky, kdybych bydlel pod moskytiérou na hrochy), ale nechtělo se jí náš skvělý stan opustit. Rozleželi jsme se natolik, až jsme začali usínat. Andrea jistě sladce, protože na mém polštářku a v mém spacáku. Uvažoval jsem o pro a proti dojít si do jejího stanu pro její spacák. Ale bylo celkem teplo a navíc se zase rozpršelo, takže jsem si na nohy navlékl mikinu (ač používaná na jinou část těla, má správný počet zateplovátek na končetiny) a pouze v tričku se přikryl větrovkou. Je to dost trapný, když už i v Norsku, si můžete spát jako na motýly. Fakt je, že v takovým počtu se stan rychle zadýchá, bohužel, a navíc se bylo ke komu přitulit. Svaty nakonec přeci jen odvážně přenocoval na Sahaře. Někdy v noci šla Syky kolem stanu rozlévat vodu. Teda tak mi to aspoň v polospánku přišlo, ve skutečnosti jí přišlo ještě pár faxů.