Neděle 1.8.04  

  V noci vyjímečně trochu sprchlo a bylo dost teplo, což se ráno přeměnilo v pařák. V plánu byl spíše odpočinkový den s tříhodinovou procházkou k ledovci. Jak nám Petr oznámil, čeká nás rovinná lesní cesta s převýšením sto metrů až na samém konci. Sandály nedoporučil, ale jinak jsme klidně mohli nechat pohorky vyvětrat. A že jim to bylo zapotřebí, nemusím myslim dvakrát zdůrazňovat. Stejně jim to nepomohlo. Vzhledem k počasí většina navlíkla kraťasy. Vedro dorazilo i do téhle krajiny.

  Kupodivu jsme opět nestihli odjezd. Po silnici bylo zase plno krav, čas jsme si krátili hrou na filmy, do které jsme zatáhli i Andreu, která moc stála o to, aby si nějaký myslela a my hádali. Vybrala nějaký hrozně známý s ještě známější herečkou v hlavní roli. Když už jsme nevěděli jak dál, ze srandy jsem tipnul, že by to mohla být Grónka. „To ne, ale Gróňanka. Typická.“ „Takže ošklivá?“ „No, moc hezká není.“ Stejně jsme film ani herečku nikdo neznal, jen Syky už to jméno zaslechla [pozn. – byla to Björk, která se mimochodem narodila v Rejkjaviku, tedy na Islandu. Teď už je to jedno, ale pro příště.]. Tohle marné snažení nás tak vyčerpalo, že jsem při další příležitosti tipoval film „Bleděmodrý svět,“ jindy se zase Hanička ptala: „Zabili ho?“ „Jo.“ „A přežil to?“

  Dojeli jsme na parkoviště a vyrazili na led. Ukázalo se, že Petr má velmi zvláštní představy o lesní cestě. Nebylo to sice nic hrozného, jen kdybychom snad všichni nesešli z cesty a nemuseli se prodírat stromky (které jinak kolem lesní cesty nebyly) a hlavně překonávat haldu potůčků. Kdo neskáče, není Čech a do cíle se prostě nedostane. Dopachtili jsme se až k ledovci. Nikdy bych si nemyslel, že budu v Norsku pár metrů od největšího pevninského ledovce Evropy Jostedalsbreenu stát jenom tak v kraťasech a cítit, jak si zase spálim držku. Podle Petra, který se po něm i prošel, utál od loňska o nějakých padesát metrů.

  My se prošli jenom po napadaný suti, pod kterou byl, světe div se, led,  a tak když po ní slézala Andrea, otočil jsem se na ní a povídam Haničce: „Ta sebou sekne. Andreo, kuk!“ Zvedla oči a hodila záda. Jsme to ale zlomyslní Plzeňáci. Zpátky jsme šli správnou cestou, přičemž se opět zaskvěla Andrea, když zapadla až po pohory do pořádného humusu. „Kdybys byl gentleman a podal mi radši ruku místo toho, aby ses tu takhle řezal.“ Přestal jsem se řezat a vyfotil jí.

  Nemít voda v ledovcové řece sotva pár stupňů nad nulou, určitě bychom se osvěžili i my suchomilnější. Takhle jsme se při opalování museli chladit Primátorem. Jen ti nejotužilejší vydrželi mít nohy ve vodě více jak pár vteřin. Při cestě k trajektu jsme opět projeli spoustu tunelů, kde se teda dost blbě píše deník, páč je tam tma jako v … no prostě jako v tunelu. Na nějaké nerovnosti autobus několikrát poskočil, čímž jednak vzbudil Andreu, která stále jako ostříž sleduje cestu a dělá si poznámky, a jednak se Vláďa třikrát udělal, jak nám neváhal ihned sdělit.

  K přenocování jsme zastavili poblíž nějakého jezera asi 80km před Bergenem. Byla tam jedna záchodová minichatička, debilní kohoutek a hrozně blbě se tam píchalo. Vystoupil jsem z busu a potkam vysmátou Haničku, jak ukazuje dolů po stráni. Tam bylo možno spatřit její batoh pěkně zapřený o strom pár metrů pod námi. Vrtalo mi hlavou, proč si jej odložila právě tam. Prý se tam prostě dostal tak, že při jeho pokládání na zem ztratila rovnováhu a už nebylo vyhnutí. Když jí ho Kraken vyndal, málem ho tam hodila znova a letěla za nim, to se totiž zrovna přerazila o ledničku. Opět jsme našimi krámy zabrali tolik místa, jako všichni ostatní dohromady. Andrea si dělala hrachovku a zřejmě s ní nezacházela zrovna v rukavičkách, protože ta počkala na vhodnou příležitost a utekla. Syky zase rozlila vodu, takže za chvíli náš plácek připomínal bažinu.

  Vyjímečně bylo co slavit, protože jsem měl právě půltiny. Ostatní mi slibovali stejný dáreček, jako dostala nedávno Andrea a jelikož jsem oblíbenější, hodlali se mi na něj složit všichni. Ta představa mě zas až tak u srdce nehřála, protože jsem stejně s sebou neměl bandasku. „Jaký máš rád zvíře?“ „To ho jako přinutíte, aby mi vyrobilo dárek?“ Nakonec nic z toho naštěstí nevyšlo, tak mi Andrea aspoň zazpívala Svěrákovu narozeninovou písničku. Obzvláště druhá upřímná sloka mě velmi potěšila, proto ji tímto za odměnu zapisuji do deníku a budu se snažit o ní napsat taky i něco pěkného.

  [Nedá mi to, abych nyní neudělal krok stranou, protože na cestě do Bergenu jsme projeli už asi dvacátý tunel a to psaní per partes mě už vážně dost irituje. Jeden takový, kterým jsme v minulých dnech projeli, má dokonce něco přes 27km. Na to asi prasklo krumpáčů… Ale vraťme se.]

  Četl jsem deník, protože ho jednak píšu a jednak jsem jediný, kdo dokáže přečíst aspoň 90%. Za jízdy se prostě blbě píše. Najednou se ozvala rána a další dramatické zvuky. Nějaké auto s přívěsem srazilo pár metrů od nás černocha na skútru. Nejspíš se mu nic vážného nestalo, jenom trochu kulhal a měl sedřenou ruku. Později na místo dorazili tři žluté figurky, nejspíš po cestě někdo jednu vyhodil. Jen si zkuste spočítat, jaká je pravděpodobnost, že v Norsku, několik metrů před vašim stanem, uvidíte jak auto srazí skútraře a ještě to bude černoch. A já vůl seděl otočený na druhou stranu. Nemohl jsem si odpustit glosu: „Padá černoch, něco si přej.“

  Zahráli jsme si roztomilé pexeso se zvířátky. „Hele, chlupatá sova.“ „A tady ňáký tlustý prase,“ (na obrázku byla myš). Andrea, to pražské dítě, byla z obrázků dost vysmátá a když otočila kartičku s jezevcem, málem pukla smíchy a musela si jít odskočit. Hrála Hanička: „Hele bažant, toho poznam.“ „To je tetřev,“ opravil jí Svaty. Ve 23:30 už bylo na kartičky hůř vidět, a tak nás Petr od Denisy naučil Čing Čong – čínskou hru s palci. Při klepací hře s rukama se jednak dařilo Syky zmást nejvíc lidí, protože signály sádrou nebyly nejlépe čitelné a jednak se jí nakonec povedlo hru usurpit pro sebe, když se její ruce dostaly k sobě a nerušeně si nahrávaly. Andrea nám vyprávěla svůj oblíbený vtip. Začalo to velice slibně: „Archimédes, Newton a Pascal hrají na schovku. Archimédes piká…“ Bohužel se ukázalo, že celá pointa spočívala v převodu jednotek hrajících si pánů, a proto jsme si ten vtip nakonec museli poskládat sami. A to už prostě nebylo tak vtipné. Když jsme Andree marně vysvětlovali, v čem její vtip vlastně spočívá, jen se řehtala: „Piky, piky, Newton! To je jediný, co se mi na tom líbí. Piky, piky, Newton! Cha, cha, cha, cha,…“

  Opět jsme na sebe na celtě polehali a smutněli, jelikož už i nám došly zásoby. Vezete si deset flašek a po týdnu nemáte co pít. Zbytek zájezdu budeme odkázáni na zásoby řidičů. Zatímco my normální jsme toužili po pití, Andrea snila o kakau. S velkou námahou se nám podařilo objevit aspoň ony tři hvězdy. Spíše jsme kecali, než bychom hlasitě pěli, přesto si kdosi z okolních stanů vyžádal ticho na spaní. Příště si dáme kolem plzeňského stanu ceduli „No sleeping“.

Pondělí 2.8.04

  Již před usnutím jsme si dali závazek, že tentokrát budem připraveni k odjezdu včas. A světe div se, povedlo se. V buse jsme byli 15 minut před devátou. Nejspíš náš sbalený stan zmátl ostatní natolik, že i oni přichvátli a poprvé se odjíždělo v předstihu. Však mi si to někdy zase vezmem zpátky.

  Po dvou hodinách nás přivítal Bergen, druhé největší norské město o 200 000 obyvatelích. První návštěva nás zavedla do akvária, kde mělo být v poledne k vidění krmící šou. Andrea celou cestu otravovala s chutí na kakao, já se zase těšil na mořské speciality a možnost vybrat si libový kousek prostřednictvím jeho cirkusáckých kousků mi přišla výtečná. Ještě než došlo ke krmení, sledovali jsme polední selanku několika tučňáků. Zatímco většina z nich projevovala nějakou činnost jako plavání a tak, jeden tam pořád stál a čuměl do zdi. Tak toho bych si teda nedal. Těžko říct, jak se do takového malého tělíčka může vejít tolik ryb. Asi jsou dutý. Zajímavější mělo být krmení lachtanů, kteří byli pro žrádlo ochotni skákat na červený balónek. Díky návalu z toho však ten pravý požitek nebyl. Zajímavější byly rybičky – takové různé, barevné, malé, velké, ošklivé i maskované. Taky spousta hadů a ještěrek, nějaká ta polochcíplá žabička, želvičky. Prostě spousta jídla.

  Proto jsme se těšili na rybí trh, kde bychom konečně mohli hlad zahnat, protože místní zřízenci se stále neměli k tomu, nabídnout nám nějakého toho mazlíčka. Doprohlídli jsme si celé akvárko a vyběhli za obědem. Výběr byl opravdu široký, včetně ochutnávek kaviáru či sobího salámu, kterých jsme bohatě využili. Jeden maník za pultem byl Slovák, a tak nám protekčně doporučil nejlepší kousky. Bagety plněné mořskými potvorami byly opravdu báječné. „I Bergen rejne de ofte.“ Tak zní jedna z několika norských vět, které vám dokáže Andrea plynně sdělit třeba o půlnoci, česky znamená, že v Bergenu pořád prší a naštěstí není pravdivá. Nádherné počasí nás nalákalo na vyhlídkový kopec nad městem.

   Tam vedla lanovka. První problém byl ji vůbec najít. Během toho, jak jsme stáli na místě, kde by podle plánku měla být, a čučeli do nebe hledajíce dráty, nám nejspíš vesele jezdila pod nohama. Jak už je tady prostě zvykem, první část její trasy vedla tunelem. Druhý problém byl čistě finanční, kdy jsme opět potřebovali větší skupinu lidí na slevu. Tentokrát se ji Andree podařilo sehnat, objevili se však další problémy s koordinací placení, a tak jsme nakonec od tohoto stejně opustili. Mít více času, aspoň pro zpáteční cestu bychom se spolehli na vlastní nohy.

  Výhled ale stál za to, škoda jen, že se nedalo rozhlídnout do všech stran. Požádali jsme jednoho Nora o vyfocení, bohužel moc talentu nepobral, tak stejně Syky jeho výtvor smazala. Nadlábli jsme se místní supr zmrzliny. Kdo by to byl řek, že si v mrazivém Norsku vyvzpomenou vyrábět takovou báječnou zmrzlinu velikosti rozšláplého tenisáku. To jsme ale, v tom více jak třicetistupňovém vedru, neřešili.

  Kocháním jsme přišli o dost času, a tak nám pod kopcem už zbyl čas v podstatě jenom na nákup. Se Syky jsme zatoužili po ochuceném mlíčku, to maj mazlíčci rádi. Sehnali jsme jedno lákavě vypadají, nakonec se však ukázalo, že je to jogurt, z čehož se mohla Andrea strhat smíchy. Ale bylo to dobrý a pít se to dalo taky.

  Cestu autobusem jsem víceméně prospal. Hrála nám nějaká chytlavá písnička, kterou se jistě do konce zájezdu naučíme, jako je tomu ostatně u všech, které jsou nám pouštěny neustále dokola. Podařil se nám však dílčí úspěch, kdy jsme do kazeťáku protlačili Slepou kolej. Kdybychom do toho ostatním nezpívali, možná by se jim časem zalíbila. Hanička opět vyprávěla vtip o galantním jelenovi, to se prostě musí slyšet. Její špunt však nezněl příliš věrohodně, což strhlo marné snažení všech okolo o vyjádření špuntu. A obvyklý češtinářský koutek paní učitelky Andrey: „Jeden ví, dva vědí.“ „Jedna ryba smrdí, dvě smrdí ještě víc.“ Hanička si na trhu koupila velrybu, takže nám první trajekt radši ujel, než by riskoval potopení. Řešily se otázky zítřejšího přechodu, především vzdáleností, přičemž se naše humanistky holedbaly siny a cosiny. „Kolik vám to vyšlo kilometrů?“ byl jsem zvědavý na výsledek. „Hodně.“ „A jakou máte odchylku.“ „My žádnou úchylku nemáme.“ „Myslim chybu měření.“ „No, trochu.“ Takže jsme hned naprosto přesně věděli, že toho ujdem hodně, plus mínus trochu.

  Přespání nás čekalo na střelnici. Bylo to dost výhodné, protože tam jednak momentálně nikdo nestřílel a jednak tam byl přístřešek, a tak jsme nemuseli stavět stan a ráno ušetřit drahocenný čas. A taky po dlouhé době zapršelo, z čehož pro nás vyplynul akorát krásný pohled na duhu. Než byla večeře, obklíčili jsme lesní malinovník, tentokrát byl ale nad naše síly. Už jsem se zmínil o té smutné skutečnosti, že nám došly zásoby. Proto jsme si od Petra koupili poslední litr a půl červeného a od řidičů rum. Božkov to nebyl, zato to teklo nějak rychle a mělo to 40%. Přeci jen bych jinak perfektním řidičům udělil černý puntík za to, že v době, kdy si ji nehlídala, vyhodili Andree její nalezenou běžku, se kterou dva dny táhla po horách.

  Přestože Hanička kalila někde u řidičů, červené zmizelo dost rychle a rum na tom nebyl o moc líp. Andrea sice neustále prohlašovala, že buď sportuje nebo kalí, postupem času jí to ale vadilo čím dál tím méně. Ač měří pouze o dva centimetry více než Syky, pokud jde o to zachytit kolující láhev, jsou na tom se Syky s délkou rukou úplně stejně. Ředili jsme koksíkama. Syky si vzala zrnka a nasypala cukr. „Fuj, já jí zabiju, to je sůl!“ chvíli prskala a pobíhala kolem, než to konečně uhasila. Zpívali jsme dost po málu, spíš jsme se do té tmy prokecali. Nikde žádný narozeniny v dohledu, tak jsme trochu zaimprovizovali a procvičili počtářské dovednosti. Po několika nezdarech jsme konečně přišli na to, že Syky bude druhý den 8200 dní. „Dvě nuly na konci, tak na to se napijem!“