Středa 28.7.04

  Konečně se nám podařilo včas vše zabalit a nastoupit do busu. V plánu byla cesta Trollů. Během jízdy jsme museli kličkovat mezi krávami na silnici, přičemž Vláďa opět skvěle bavil svými hláškami. „Zpomal, já jí plácnu přes zadek, ta poběží, cha!“ Škoda, že ho nemáme na co nahrávat, stálo by to za to. U nějaké sjezdovky si zase vzpomněl na svou sjezdařskou kariéru, kdy mu nakonec zakázali i tenhle sport, protože vždycky jel ve vajíčku takovou rychlostí, že za nim tekla voda.

  Na horním konci Trollí cesty, tedy několika odvážně postavených serpentýn, jsme utvořili několik fotek a vyrazili vzhůru. Někteří se raději namazali, protože slunce docela připalovalo. Chodníček, hlína, kameny, suť, sníh, … prostě klasika, jen tak v tričku jsme se proháněli po zasněžených norských pláních. Tentokrát nebyl cílem vrchol, ale sedlo, které vypadalo spíš jako konec Země. Jako výjev z filmu „Bohové musejí být šílení.“ Stejně jako tam, byla v údolí pod sedlem mlha, takže kromě vrcholků protějších hor, majestátně se klenoucích nad mlhou, bylo vidět úplný nic. Řekl jsem si, že se napřed najim a až mlha ustoupí, budou k focení supr panoramata. Tak to jsem prokaučoval, protože než jsem se najed, majestátně se klenoucí vrcholky zmizely. Zato se mohl každý povznést při pohledu na svoji jedinečnou auru.

  Vzhledem k hromadnosti pochodu jsme čučeli do mlhy asi půl hoďky a Andrea, uzavírající naše stádo, stále nikde. Chudák, běhá jako kamzík a dostane takhle nevděčný úkol. Slunce zalezlo, mlha ne, tak jsme se s pár lidmi počali vracet. Suprově jsme si zaklouzali po zasněžených svazích, než sníh zmizel a začalo to drhnout. To jsme zase letěli po suťovitých stráních, až jiskry lítaly. Nenápadně se k nám přifařil nějaký člověk a museli jsme dlouho přemýšlet nad tím, jestli není z našeho busu. Na samém konci jsem našel supr zkratku, že jsme si s Haničkou slezli i kousek skály.

  Svižný sestup nám byl dost k ničemu, stejně jsme museli čekat celou věčnost na ocas. Aspoň jsme v klidu zblajzli tuňáky, vyvětrali nohy, Hanička se pohoupala a já se jal dopisovat deník. Bohužel Haničku přestalo houpání kupodivu brzo bavit, a tak tu sedí a přes rameno mi do toho kecá a opravuje chyby. No, pravopis opravdu není mojí nejsilnější stránkou. Je takové vedro, že jsem se dokonce odhodlal si od řidičů koupit Primátora, když už pivo nemají.

  Sotva dorazila Syky s opozdilci, mohli jsme přejet na jakýsi místní krátký trajekt. Prý se zdrželi při čekání na kolegyně, které nebyly na suti úplně ve své kůži. Takže si zatím hrála s Andreou na honěnou, což, vzhledem k povrchu a sádře, u Sýkorů vůbec neříkejte. Během jízdy se Andrea opět snažila podnítit naši zvídavost, aby uplatnila své bohaté znalosti o Norsku, ale nepochodila, protože prostě nic užitečného neví. Co se bude zítra dít a že se vrátíme přes Plzeň, to z ní prostě nedostanete. Nakonec se přece jen našel jeden dobrák (Petr od Denisy), kterému se jí ustrnulo a zeptal se na Trolly. Celá se rozzářila a začala vyprávět historii, ze které si pamatuji akorát to, že se pro štěstí dává nějaký Troll do hrobu. Poněkud pozdě, ne?

  Nalodili jsme se na desetiminutový trajekt, kde Hanička spadla ze záchodu, když se rozjel (ona teda tvrdí, že spadla jenom málem). Po dalších dvaceti minutách jsme s autobusem zahnuli vedle silnice mezi krávy, kde budeme nocovat. „Andreo, piš si, za třetím svodidlem doprava,“ upozornila jí Hanička, jelikož tu Andrea bude příští rok sama průvodcovat a celou cestu si proto dělá pečlivé poznámky (pokud zrovna pořád nespí).

  Nastal menší problém s nalezením místa na stan. Ne že by tam nebylo všude pěkně měkoučko, to ne, ale bylo to způsobeno tím, že tam byl mech a to ne ledajaký mech. Nacucaný mech. Po velmi složitém výběru, obsahujícím i předčasné nošení ledničky po celém širém okolí, jsme si nakonec ustlali pár metrů od autobusu na překrásném místě mezi dvěma kravincema. Netrvalo ani pět minut a Syky jeden vyšlápla. Rozhodli jsme se vyřešit náš tradiční problém s ranním  vstáváním už večer tím, že přivážeme šňůrku od stanu k busu, ale nakonec z toho, nevím proč, sešlo. Přišli se na nás podívat krávy. Ne že by byly na naše ksichty nějak zvědavé, spíš dostaly žízeň a jejich výčep protékal středem našeho tábora. Jeden odvážlivec se je jal odhánět dupáním a tleskáním. „Ty vole, tamhleta chce bojovat!“ zjistil poděšeně, ale nakonec ze souboje sešlo.

  „Tady se bude skvěle píchat!“ rozzářila se Hanička. Toto téma jsme kreativně rozvíjeli, až jsme byli Andreou nazváni perverzními Plzeňáky. Pak směrem ke svému dočasnému spolubydlícímu prohodila, že mu to udělá a bylo to tu zas. „Nejde to, je to ohnutý.“ „Tady je to tvrdý.“ „Pojď mi píchnout, já tu mam velkou díru.“ „Prosim tě, jednou píchnu a jsem hotovej,“ atd.

  Na jídelníčku byly těstoviny s jakousi rajčatovou omáčkou. Dostal jsem za úkol sedět u těstovin, protože to stálo v návodu. Přestože jsem u nich celou dobu seděl a ještě krájel luncheonmeat, byl jsem Haničkou kritizován za pasivitu. Omáčka vypadala spíš jako bleděhnusná pasta na boty. Ale když se zahřála a zaplnila luncheomeatem, vypadalo to celé mnohem hůř. Hanička se jala dochucovat. „Jéé, mě ujela ruka,“ vyjekla a já ztuhl, protože zrovna držela v ruce pytlík s česnekem. „Tak to je silný i na mě,“ prohlásila, když své dílko ochutnala. Dal jsem si pár lžiček a radši si na zbytek přídělu těstovin nalil kečup. Přes odporný vzhled si většina kolemjdoucích ochutnávku pochvalovala. Divný lidi.

  Ohně nemaje, sešli jsme se kolem hovna. „Hele, nemáte sirky?“ zeptala se Andrea a poté, co je dostala, snažila se hovno zapálit. „Asi by mělo být vysušený, nějak nechytá.“ My ostatní jsme několikrát rezolutně prohlásili: „Nehoří, jednou pro vždy nehoří!“ Přesto vypatlala ještě dost sirek, než se s tím smířila. A protože bude mít brzo narozeniny, zapíchali jsme do kravince sirky, prohlásili to za dort a zazpívali jí „Happy birthday to you.“ „Já věděla, že od vás dostanu hovno.“

  Domluvili jsem se na pařbě u ní na chatě. „Je to hned u konečný metra. Asi 7km.“ Pražáci maj podivný představy. Vzali jsme zbytky rumu a citrusu a vecpali se tlachajícího kroužku ostatních. Umíme supr věc, umíme jí dobře a umíme ji naučit, takže jsme ostatní zasvětili do koksíků. Syky předváděla, já instruoval. „Vemte 3 – 4 zrníčka kávy dle chuti a hoďte do kušny. Otevřete cukřík a vsypte za kafem. Obé v kušně držte až do příchodu rumu, kousejte, drťte, když už nemůžete, polkněte.“ Přestože se Syky celou dobu předvádění tlemila, po osvobozujícím polknutí prohlásila, že mě zabije. Ale ujalo se. Cítili jsme hrdost k rodišti, protože až na rádoby pivo Primátor (Tesák by jistě řekl: „Primátor - posereš radiátor“) a slivovici, kolovaly samé dobrůtky z Božkova. Syky zase otravovala s podepisováním sádry, ještě že jí došla fixa.

  Lidi začali ubývat, až jsme zbyli jen my, Andrea a Svaty ze Žďáru na Sázavou. Společné zájmy: chlast a zpěv. Nechápu, jak mohli ostatní včetně řidičů spát v tom kraválu, co jsme vytvářeli. Dokázali jsme se prozpívat až do šera a to je tady co říct. Syky začala projevovat známky nestability a věčně odbíhala do stanu, aby se vždy vrátila s čelovkou na hlavě a svítila nám do ksichtů. Pak cosi na čelovce pořád spravovala (ráno fundovaně zjistila, že se tam nejspíš něco urvalo), odběhla, přišla s harmonikou, posvítila nám do očí, odešla ke kopci a lehla si na zem, přiběhla, prosvítila ksichty, zmizela ve stanu, vrátila se, další svícení, …Asi napodesátý uposlechla našeho doporučení, aby už konečně v tom stanu zůstala a spala. Andrea už mezitím šla taky na kutě a my tři zbylí jsme vydrželi asi do tří, kdy došel jak veškerý rum, tak i citrus. Stejně to vypadalo, že bude každou chvíli svítat, bez předchozí tmy. Ale to už je pro pozorného čtenáře nošení světla do Norska. Svaty se rozloučil s obavou o  nerušený spánek svého spolubydlícího Michala, který chodí pravidelně psát několik hodin před ním. S Haničkou jsme se vtěsnali na zbyteček volného místa ve stanu, protože tam kromě rozvalené Syky byly taky snad všechny její věci.

Čtvrtek 29.7.04

  Syky nastavila mobil na 7:00, takže když jsem se v půl osmý vzbudil, měli jsme na přestěhování do sousedícího busu hodinu. A to není mnoho. Byla slušná kosa, a tak mi trvalo nějaký ten čas, než jsem donutil holky k nějaké činnosti. Syky jsem musel tahat ven za nohy. „Hele, proč se všechno houpe?“ mžourala. „Eggy, ty si vožralej, já tě vidim dvakrát.“ Když se konečně vypotácela ze stanu, neustále cosi žvatlala o měkké sádře, o tom, co si pamatuje ze včerejška a vůbec nejčastěji používala slova jako: jak, kde, co, proč,… „Ona je ještě vožralá,“ podotkla celkem zbytečně Hanička. Nějakým zázrakem se nám vše podařilo včas naházet do busu. Jó, někdo si to holt umí zařídit. Nechá si nandat sádru a pak nevaří, nádobí nemyje, nejvíc toho vypije (nepočítám-li Haničku), nejdýl vyspává, pak si jen tak sbalí svoje věci a když už je celý autobus připravený k odjezdu, odejde si někam do háje pro litry vody.

  Dojeli jsme k fjordu Geiranger, který jsme si prohlídli z místního trajektu. Máme hroznou smůlu na počasí – je totiž pěkně a místní vodopády, trpící tak nedostatkem vody, nestály celkem za nic. Hanička tentokrát zvládla použít záchod, aniž by z něj spadla. Fjord velký, loď pomalá, proto jsme si zdlouhavě nudnou prohlídku zpestřili zpěvem písní s vodní a picí tématikou. Dali jsme hlavy dohromady a jakpak nám to krásně šlo. Stejně nebylo moc rozumět tomu, co průvodci vyřvávali do repráků, ač se snažili ve čtyřech jazycích (kupodivu bylo nejlíp rozumět němčině), takže si nikdo nemohl stěžovat. Nápad vybírat za naši produkci po 100 norcích při odchodu z paluby od všech turistů nebyl k zahození, přesto jsme jej v přístavu zahodili.

  Vyserpentili jsme na horu Dalsnibba o nadmořské výšce 1476m, která se tyčila nad fjordem a pak seserpentili směrem k Lomu. Je právě 14:07 seč, něco přes 20°C, praží slunce. Andrea si mě a Syky neustále plete, což učinila i teď, když označila mnou laskavě zapůjčený nůž jako: „Sykyho,“ proto jí za trest zapisuji do deníku, když už jí Eggy dlouho nepraštila sádrou.

  Dojeli jsme do Lomu, kde byl dvou a půl hodinový rozchod na očumování. Zašli jsme na prohlídku dřevěného kostelíku, o kterém se prý Syky dokonce učila ve škole, ale na otázku, co o něm ví, chvilku mlčela a pak mlčela dál. Abychom ušetřili 5 norků, snažili jsme se vytvořit desetičlennou skupinku, do které nám chyběly čtyři kousky. Nakonec jsme to vzdali, páč jsme neuspěli ani u cizinců a zbytek našeho busu byl kdesi roztroušen, hlavně v muzeu. Sleva byla i na ISIC, a to i na prošlý, jak zjistila Andrea s Haničkou. Mě doma ani nenapadlo, si s sebou tuhle prošlou kartičku vzít. Jediná Syky vlastnila platný kousek, jenže ho nechala v autobuse, do kterého se nakonec nevrátila, ač jí to srdce rvalo. Útulný kostelík a dosti zajímavý výklad místního maníka.

  Následovala výprava za jídlem do obchodu Kiwi, který, podle naší informované slečny průvodkyně, byl nejlevnější. Plzeňské pivo tam neměli, zato tam měli zkurvený nektarinky za 20 NOK. S Haničkou jsme pak ještě navštívili COOP shánějíce vrcholové plzeňské. Něco plzeňského tam sice měli, ale bylo to dost podezřelé, takže na nejvyšší horu Skandinávie půjdu bez něj. Samozřejmě jsme při té příležitosti zjistili, že Kiwi bylo pěkně předražený. Hanička v infocentru poslala domů mail a taky jeden hromadný, aby měla Syky radost. Ještě napsala pozdrav do chatu na stránkách, sice trochu přehnaný, ale ten pařák venku si o to říkal.

  Po, na pohled ne zrovna nejbezpečnějších, mostíkách přes místní raftřeky jsme dorazili na nocoviště. Tentokrát nebylo podmáčené, žádné ovce ani krávy. Zato tam byly kameny a to tak vtipně rozmístěné, že na každý stan jich vyšel aspoň půltucet, ať jste s ním otáčeli jakkoli. Položili jsme ten náš na zem a lehli si na něj, abychom vyzkoušeli pohodlí. „Á, Plzeňáci maj postaveno,“ rýpla si kolemjdoucí Andrea. Zatímco schlo z rána neusušené tropiko, vytvořili jsme směs hovězího a hovädzího guláše. Doladění česnekem jsem se tentokrát ujal já, aby zase někomu náhodou neujela ruka. Bylo to báječný, guláše šli kupodivu krásně k sobě.

  Syky házela tropiko na stan. „Ještě že máš tak dlouhé ruce, jinak by sis na ně šlapala,“ prohodila zas jednou něco logického Hanička. Snad poprvé jsem byl rád, že si zapálila, protože se najednou začali rojit komáři a lepší v smrádku než poďobaný. „Aby se nám nepropíchali podlážkou,“ starala se Syky. Potom, co si Andrea dohrála hru na usnutí s panem řidičem, přišla se k nám připojit. Po dost náročném vysvětlování pravidel, jsme si zahráli cinkandu. Andrea nám nabídla bonbón a Syky, že si dá. Pak ale zjistila, že už má jenom jeden, a tak znova u Syky zjišťovala, jestli opravdu chce. „Jo.“ „Nic ti nedam!“

  Děvčata si každá našla svůj kámen, pěkně podle vkusu. Hanička prohlásila, že ta její díra se jmenuje Žilov, čemuž jsme se řezali při vínku ještě hodně dlouho, zvlášť když přiznala, že je tam asi 300 lidí, ale kdo by se s tím počítal, a ani je všechny nezná. Kde se vzal, tu se vzal, přišel se na nás podívat Petr s meruňkovicí a zjišťoval náš pohled na přechod. Dali jsme mu na oplátku ochutnat vínko. „Já věděl, že Plzeň bude něco mít,“ pronesl spokojeně, vzápětí však flašku upustil a ta nám cmrndla na stan. „Ježišmarjá, kdepa si to vidě! To se v Plzni nedělá!“ „Pardon, pardon, nějak mi vyklouzla, ale tomu stanu to nevadí,“ a ukazoval na pořádný ptačinec přesně nad místem, kde mám v noci hlavu. „No jo, ale tý škody!“

  Přituhlo, tudíž jsme se raději přesunuli dovnitř. Hanička potřebovala místo na nohy, ale ani Syky ani Andrea se nechtěly hnout ze svých nově získaných kamenů. „Já ten svůj neopustim, je dost příjemnej,“ křičela Andrea. „Ale no tak, ve svým stanu jich budeš mít dost a můžeš je střídat celou noc.“ „Aby se ale moc nerozžhavily!“ „Vy Plzeňáci jste takový prasata, radši půjdu spát.“ Přesto jsme si ještě povznesli ducha při žumpě, ale až po tom, co se Syky konečně podařilo zprovoznit čelovku jako stropní osvětlení.

  Poté, co nás Pražačka opustila, jsme dlouho hledali vhodné uspořádání na spaní. „Nelepte se na mě, vůbec tu nemam místo,“ stěžovala si Hanička. „Když my máme u stěn šutry, jinak to nejde. „Jéjejku, já nějak sjela dolů,“ rozzářila se Hanička. „No jo, už po několikátý po tom šutru, co? To zas bude noc.“ „Půjč mi tu deku,“ požádal jsem Haničku o přikrývku, pod kterou se převlékala. „Co s ní budeš dělat?“ „Dam ji do rohu a dál se uvidí.“ „Když dáš deku do rohu, tak se vidí dál, jo?“ zaujalo Syky v jejím pohodlném dolíku.