Pátek 30.7.04 

  Hned po ránu nás čekal krátký přesun na místo startu dvoudenního přechodu. Při takových příležitostech je velmi výhodné, si připravit batoh na trek už večer předtím, aby byla ráno pohodička. Samozřejmě, že jsme to neudělali a ráno mocným finišem byli připraveni jako poslední deset minut po čase odjezdu. Na Plzeň prostě někdo těžko zapomene. Jsme zkrátka nepřehlédnutelní. Nejvíc zavazadel, bordel u stanu s hangárem, stále ještě vlastní zásoby pití, kravál až do noci a v době, kdy už většina sedí z autobuse, naskýtá se jí pohled na náš stále postavený stan.

  Ale zbytečně neodbočujme. Půlhodinový přejezd se opět velmi hodil k nasnídání (závidím ostatním, kteří se každé ráno nasnídají v klídku v přírodě, která nedrncá). Na parkovišti jsme vyskákali a mohli vyrazit. Slíbil jsem Andree, že jí budu dělat společnost na konci našeho stáda. Po cestě jsme ještě sebrali Syky. A jak jsme se tak ploužili s pomalejšími, zbytek nám utekl natolik, že jsme je ani v dálce nezahlídli. S námi tam zůstaly ještě tři holky, jimž dělala chůze po suti nemalé obtíže a našlapovaly tak na každý další kámen jen velmi opatrně. Takže zatímco pomalu pokračovaly v cestě, s mapou jsme se poradili na další trase a abychom si byli jisti, hodlal jsem vylézt na boční krpál a podívat se, jestli zbytek nespatřim. Myslel jsem, že mam stejně dost času, bohužel to byla skála typu: za vrcholem další vrchol se spoustou hřebenů, přes který nebylo vidět dopředu. Proto jsem stoupal poměrně dlouho, než jsem mohl v dálce zahlídnout spoustu roztroušených mravenců. Předpokládal jsem, že holky za tu dobu ušly pěkný kus cesty, takže jsem sestupoval šikmo vpřed.

  Dole jsem za sebou nikoho neviděl, před sebou v dálce pět mravenečků. Myslel jsem, že jsou to ony, ale radši jsem to vzal dost svižně, abych je brzo dohnal. Bohužel jsme brzo rozeznal, že je to chvost lidí před námi. Doběh jsem je, poslal vzkaz, že se ploužíme a vracel se zpět. Po nějaké době jsem potkal holky, kterým jsem asi dost jasně nevysvětlil svůj úmysl, takže si myslely, že jsem se někde rozbil, a tak na mě nějaký čas čekaly a hledaly halekáním. Aspoň něco. Navíc se jim staly tři zajímavé věci. Jednak se někde Syky natáhla do bláta, nic překvapivého. Pak našly běžku, se kterou se nyní vláčí Andrea jako se skvělým suvenýrem, který si nechá od všech podepsat. A aby se nedala od Syky přetrumfnout, taky se jí podařilo kamsi spadnout, prý na břicho. Než jsme dohnali obědvající zbytek, běžel nám naproti starostlivý Petr. Kvůli zrychlení pohybu stáda si vyměnil místo s Andreou, takže jsme si mohli podupávat pěkně v popředí.

  Ze stráně tekla spousta potůčků, a když jsem přešel jeden větší, otočím se a koukám, jak se před ním hromadí zoufalí lidi a neví jak přes něj. Někteří si v panice dokonce zuli i boty. Pro rybáře není chůze po mokrých kamenech žádný problém, a tak jsem provokativně chodil z jedné strany vesele na druhou, zatímco ostatní propadali zmaru. Aspoň Hanička vyjímečně použila moji cestičku.

  Jinak to byla pohodová pouť až k odbočce, kde to začalo stoupat. Nic hrozného, za chvilku to zase klesalo krásnou sutí s pořádnými balvany, jako ostatně v těchhle horách zatím prakticky všude. Při čekání na ocas jsem se namazal, bohužel pouze na utiskovaném malíčku (vypadal, jako bych nakopl ropu), a při opalování na šutru dopsal kus deníku. Hanička si stáhla koleno tak, že ho nemohla vůbec ohnout. Aspoň se jí s nim nic nestane. Zalitoval jsem, že jsem si s sebou na přechod nevzal kraťasy.

  Poslední tříhodinový úsek se neskutečně vlekl, krajina pořád stejná, řeka stejná, ještě že jsme našli zkratku, o které i Hanička nemohla jinak než prohlásit, že je to sice kratší, ale zato lepší cesta. Syky s Andreou, která kvůli ušetření zátěže na zádech bude spát s námi, už byly na místě a hlídaly při polívce kvalitní místečko na spaní. Eva s Petrem se při večeři usadili vedle stanu, a že prý lepší program na koukání není zdaleka ani v televizi. To jsme totiž na bolavých nohou stavěli stan při obvyklé píchací konverzaci. Dohromady jsme šli asi deset hodin, takže vyzutí představovalo neskutečné blaho. Aby se nám Petr odvděčil za představení, vyprávěl nám dost dobrý příhody z jeho učitelování na ZŠ. Andrea prohrála se Syky střižbu o mytí nádobí a poznala, že zdejší potok je kupodivu opět někde kolem bodu mrazu. O žádnou končetinu ale nepřišla. Pak šla na záchod, což u ní znamená jít aspoň kilometr za co nejvíc kamenů a ještě do houští, aby na to měla patřičný klid. Asi z nás bude mít ještě dlouho zácpu, protože se jí vždy po její procházce pochlubíme, že i tentokrát jsme ji neopomněli pozorovat dalekohledem.

  Zalezli jsme do stanu na masáže. Namasíroval jsem Haničce záda, do teď nevím, proč to chtěla v sedě, vždyť byl pátek. „Au, au,“ neustále vzdychala až měla Andrea zase plno chlípných řečí. „Víš vůbec, co je to Hookův zákon?“ zeptala se jí Hanička. „Myslim, že jo. Jeden Hook namočený do kapaliny se rovná Newton na metr čtvereční.“ Mozek se špatně masíruje, tak jsem jí aspoň pomohl se zády. To bylo velmi výhodné, protože narozdíl od Haničky mi oplatila stejnou mincí. Na Syky už jsem se nedostal, protože má sádru a z toho pro mě nekoukala žádná odměna, radši jsme se střídali s Andreou. „Syky, ty jsi v tom nevinně, já za to nemůžu.“ Ještě jsme si několikrát zopakovali, že Dobrý tu není a že oni neví, ale nevědí, a že nemam půjčovat můj nůž, ale svůj nůž.. Andrea je prostě pěknej šťoura a polohu na spaní má jako trénink do hrobu.

Sobota 31.7.04

  Pokračování přechodu bylo tradičně ráno v devět hodin, přestože Hanička chtěla večer obejít po Petrovi stany s tím, že změnil čas odchodu na 10:00. Svaty jí to ale zkazil tím, jak se u toho tlemil. Docela nezvyk, mít v předsíňce tak málo zavazadel i přesto, že nás tam bylo o Pražačku víc. Budík 7:00, první odvážlivec ze spacáku 7:30:00, odchod decentně nestihnut. Andrea měla jako obvykle spoustu rýpavých průpovídek na tento způsob vstávání, nechápe prostě ranní pohodu. Nebylo času nazbyt, protože jsme se tentokrát museli nasnídat před nástupem do autobusu, protože jsme žádný s sebou neměli.

  Dokončení přechodu představovalo osmihodinovou procházku přes nejvyšší horu Skandinávie – Galdhopiggen (2469 m n. m.) s převýšením 1200m a ledovec. Už včera jsme Petrovi podepsali papír, že se jím necháme přes ledovec převést na vlastní nebezpečí, abychom ušetřili 80 norků na hlavu za ledového průvodce.

  S Andreou jsme šli opět na chvostě, kde se nedá zadýchat, a tak jsme s písničkou na rtech popoháněli před námi jdoucí. Když nám došel Nohavica, Andrea začala s nějakými pražskými cajdáky, proto jsme ji s Haničkou radši rychle naučili Ještěřici. Bylo dobře, že nás Syky neslyšela. Ta zrovna kousek nad námi málem hodila držku při přeskakování potoka. Na odbočce se od nás oddělilo patnáct lidí jdoucí snazší cestu bez vrcholu a ledovce. Andrea měla svoji nalezenou běžku zapíchnutou v batohu jako anténu. Bouřka se sice neblížila, přesto byla velmi nebezpečná pro ostatní, zejména při předklánění, zaklánění, sundavání batohu, atd. Aktuálně olamovala větvičky snad každému stromu kolem cesty. A abych nezapomněl (jak bych také mohl), neustále někomu ukazuje modřinu, kterou si udělala při včerejším pádu na břicho. Těžko říct, jak se jí mohla dostat do výstřihu. Jenom čekam, kdy ji začne ukazovat kolemjdoucím Norům, s tím už by uspět mohla.

  Cesta se postupně změnila v suť a nakonec ve sníh. Asi bych mohl impregnovat týden a stejně bych měl v pohorkách rybník. Návleky, co měly holky, jsem jim mohl jen bledě závidět. Před vrcholem, který byl samozřejmě až za jinými třemi, už byl jen sníh, což sice znamenalo nepříjemný výstup, zvláště pro druh pohorek bez vzorku, jaké měla například Syky, ale zároveň to dávalo příslib supr sjezdu při sestupu. Ukázala se stinná stránka našeho umístění na konci výpravy, neboť jsme ze stáda sobů, které měli někteří skoro na dosah ruky, zahlédli v dálce jen jednoho, který na nás ještě vystrčil zadek.

  Vrcholový oběd, vrcholová fota, vrcholové vlnky a hajdy dolů. Sjezd byl fakt bomba. Dobrých 300 metrů jízdy ve stopě. Chtělo to zvládnout techniku skluzu i brždění. Andrea přišla na to, že je dobrý brzdit špičkami. A skutečně, když tuto techniku používala, byla na zádech asi pětkrát, přičemž vždy kolem zlověstně prosvištěla její běžka. Ať si říká o suvenýrech co chce, stejně ji má jenom na balení Norů. Zapředává skrz ní hovory častěji než Syky skrz sádru a to je opravdu co říct.

  Došli jsme k ledovci, kde si nás Petr navázal. Vedle stál řetěz nějakých cizinců. Dva si tam furt hráli s uzlem. „Vy jste ale mentálové!“ neváhal jsem je upozornit na defekt. Jinak bylo kolem vůbec hafo lidí a po ledovci hustej provoz. Navázaní jsme slézali svah k ledovci, takže mi občas přistála na zádech Andrea, občas jsem skončil na Haničce. Jinak nic moc, půl hodiny nudy. Myslim, že pod náma žádnej led ani nebyl, a že praskliny tam jenom narafičili, aby turisty vyděsili a brali od nich prachy.

  Cesta k autobusu byla pohodička, zbavení se promáčených bagančat lábuž. A ta cesta autobusem. „Hele houba,“ vykřikl Petr a to už Petr u volantu zastavuje a Vláďa se vrací pro úlovek. „To byla největší aktivita, cos tady zatím předved,“ podotkl Petr, když byl zpátky uvnitř. „Co by člověk neudělal pro jídlo, že?“ Takhle jsme sebrali ještě dva křemenáče. Kolem cesty se válely ovce a ty flegmatičtější dokonce přímo na asfaltu. V jednom místě se dokonce několik z nich proti nám rozběhlo, ale nakonec to vzdaly.

  Další zábavu obstarával Vláďa, opět nemajíce co na práci. „Hele restaurace, zvu vás na oběd.“ „Nejde o pozvání, ale o zaplacení,“ upozornil ho Petr. „To je smůla, podívej, zatlučený okenice, lidi odcházej, tak holt jindy.“ A pokračuje: „Póóódívej, toho sněhu tady, to bude v noci lyžovačka… Neblbni,“ na Petra, když přefrčel hupanec „chceš zase vidět čočku? Já si tu klidně ublinknu… Pódívej, každej si tu postaví mohylu a ty nic… Zrychli trochu přes ty kopečky, ať to letí až na ten další (což Petr udělal a u některých to možná málem opravdu letělo)… Jedem tak rychle, až se nám potí sklo, že? … No jo, z kopce umí přidat každej blbec, ale pak jet po těch dvou kolech, che… Ty rybníky tady, ale kapři neskáčou. Krásný panoramata… Tady by se partizánům špatně bojovalo, nikde žádná větvička, že?“ Potkali jsme auto Čechů, ze zadního sedadla na nás zběsile mávala jedna ženská. „Co se divíš, to byla sestřenice.“ „Z Bohnic, co?“ „Krásně jedeš, Péťo, to mi budeš moc koupit večer panáka.“

  Přijeli jsme teprve do druhého kempu za dosavadní dobu strávenou na severu, takže byli všichni natěšeni na sprchy. Sotva se otevřely dveře autobusu, banda Čechů oblehla blízké maliny a nenechala tam jediný plod, včetně nezralých. Dosti náročným způsobem jsme si se Syky na vařiči, liháku a v několika cizích ešusech uvařili rýži s masem ve smetanové omáčce (skutečně tam byl půlkilový flák masa), zatímco Hanička obešla kemp a přejedla se. Od chvíle, kdy nám došla první bomba máme menší problém s přiváděním čehokoli k varu. Sice máme další dvě, ty ovšem mají nekompatibilní vývod s přívodem na hořáku. A to už na mě opravdu nikdo nehodí.

  Otevřeli jsme silvestrovskou výhru v podobě Puschina a než jsem se vysprchoval, byly otevřeny i poslední zásoby citrusu a Carrone. No a taky se konečně setmělo a to byla teprve půlnoc. Zřejmě jsme se přesunuli jižně, ale kdo to má pořád sledovat. Kvůli napruzeným Němcům jsme leželi na celtě za busem v klasické pětičlenné sestavě. Přesto za námi přišla nasraná Němka, co se jí nejspíš nelíbil náš zpěv, huba jí jela a to bylo samý: „Ruhe, ruhe!“ Vyignorovali jsme ji mlčenim, a tak jí to brzo přestalo bavit. Pomalu jsme na celtě usínali, a tak jsme se rozpustili.