Pondělí 26.7.04 

  V noci mě jen jednou vzbudila zima, tak jsem rukou skřípnul miniotvor na dýchání ve spacáku a bylo fajn. Syky si večer nastavila budíka na osmou, abychom stihli odchod na Storronden – 2138m n.m., asi 1100m převýšení. „Hele, vstávejte, je půl devátý!“ „Copak hodinky nebudily?“ „Budily, ale ne nás.“ No nic, rychle jsme se spakovali, holky si udělaly kafe a vyrazili jsme.

  Šli jsme asi 4km po rovné cestě, která se pak začala prudce a prudčeji zvedat. Chvíli bylo teplo, chvíli zima, všude šutry. Po třech hodinách sutě to vypadalo, že je vrchol na dosah. Plzeň musí být první, pomyslel jsem si a zafinišoval. Začalo sněžit, takový spíš krupky, kousek výš už byla souvislá pokrývka. Povedlo se, vrchol patří Plzni. Najedli jsme se a udělali pár uměleckých fotek. Přitom jsme dost závistivě koukali na Nory, kteří si tam ohřívali párečky. Pohodáři. Syky zase praštila Andreu sádrou do hlavy. „Ty jsi nebezpečná, tváří se mile, ale kouká jako Emanuel.“ „Hele, ty blázní jsou tady v kraťasech,“ prohlásil jsem dostatečně hlasitě, při pohledu na dva otužilce. Za chvilku mě jeden z nich požádal, abych je vyfotil. Česky. „To je svině!“ řekla Andrea, a zabila komára. „Ne, to nebyla svině, ale komár.“ „Byla to svině, já měla měsíc biologii.“ „Tak k tobě bych na zabijačku nejel.“

  Začala být zase zima, a tak jsme se sunuli dolů. „Tobě se to chodí, já šlápnu jednou vedle a je to v prdeli,“ postěžovala si Andrea na své nohy. „Tak to teda chodíš hodně nízko.“ „Vy Plzeňáci jste hrozný držky, nemáte žádný vychování. Taky ty vaše zastávky. Já jsem u vás jela nedávno tramvají a furt jsem se musela smát. To bylo samý: „Sady Pětatřicátníků, Čest práci, …“ [zastávka se ve skutečnosti jmenuje U práce – pozn. pro neplzeňské]

  Sestupovali jsme hodinu, dvě, … až začaly padat kroupy a vítr jim dával takovou rychlost, že to pěkně štípalo, zvlášť když zasáhly nechráněné ucho. Poté, co mi Syky poradila, abych si vzal kapucu, to bylo podstatně lepší. S nižší nadmořskou výškou přešly krupky v déšť a to bylo ještě horší. Hodili jsme na sebe nepromokavé komické převleky a ignorovali odbočku k vodopádům při pohledu na černotu, která se k nám blížila. Než jsme došli ke stanům, vysvitlo slunko a většina mokroty uschla ještě na nás.

  Při přípravě párků s kaší jsme zjistili, že máme sice haldu věcí, ale jen dvě ešusovité nádoby na vaření. Prý jsem další ešus měl vzít já, ale tak to určitě nebylo, to bych si přece pamatoval, navíc jsem byl při přípravách mile překvapen, že holky vystačí s úsporou nádobí. Stejně jsme se najedli a pak se postupně doráželi koksíkama. Psal jsem deník a nemohl si vzpomenout na přesné znění Andrey hlášky, když ji Syky zase jednou praštila sádrou. „Skoč jí praštit do hlavy a pamatuj si, co ti řekne,“ poradil jsem Syky, aby byla autentičnost zachována. „Tady je slunce jako v poledne,“ nestačili jsme se divit. „Ne, tady je slunce jako v půl osmý,“ poučil nás Petr od Evy o místních poměrech.

  „Ahoj Plzeňáci, nebudete hrát nějakou tu vaši hru?“ přišla se k nám přidat Andrea. Syky jí nainstruovala koksy, třetí pokus už byl celkem ucházející. Hanička myslela, že bude pedagogicky úspěšnější, jenže řehtající se učitel, špatný učitel. Zahráli jsme si hru „Žebřík a had.“ Princip není důležitý, hlavně že tam byla políčka, na kterých se muselo pít. Úchylné magnetické figurky se lepily jedna na druhou, teda až na tu mou, která byla pro ostatní odpudivá. „Já nehraju, chci přitažlivou figurku!“ „Takovou pro tebe nemáme.“

  Spadlo několik kapek, tak jsme se přesunuli do stanu. „Proč máte vyfouklou tu karimatku?“ zeptala se Andrea při dosednutí na prázdnou samonafukovačku. „Je nějaká rozbitá, nenafukuje se.“ „No jo, dva technici a nenafouknou karimatku,“ řekla a prostě jí nafoukla. „No, z technického hlediska řešení prostě neexistuje, pokud to je SAMOnafukovačka,“ snažil jsem se marně okecat fiasko. Naučila nás hru „sirky“, ale myslim, že se neujme, nemá picí předpoklady. Ještě chvíli jsme dělali bordel, pak nás Andrea opustila a dělali jsme bordel dál. Poslední bdělé minuty patřili kinematografii.

Úterý 27.7.04

  Tentokrát si Syky nařídila budíka na 7.00, abychom se stihli sbalit a přemístit do autobusu (opět dvě přetížené cesty). Pípání doprovázely Sykyny nadávky, protože nemohla dotěrný mobil najít. Neuvěřitelné se stalo skutkem a ač poslední, pouze s minutovým zpožděním jsme dotáhli do busu půlku Plzně, jak se o našich zavazadlech vyjádřila Andrea. Snad proto jí Syky zase něco hodila na hlavu, sotva jsme vyjeli. Když vytáhla nůž, umírnila Andrea svoji reakci na: „No, jsi možná trochu míň příjemná než jiný lidi, …“ Zase přišla s namazanou a zafáčovanou rukou kvůli fiktivní alergii. Pražáci nic nevydržej.

  Během cesty bylo několik zastávek u peřejek a vodopádů. Pěkně by to tam hodilo. Pohledem jsme navštívili i největší horolezeckou stěnu v Evropě. Protože se slunce nacházelo přesně nad ní, radši jsem svým dokonalým foťákem zvětšnil protější kousek. Hanička zase lítala na houpačce, co to šlo. V kiosku měli překrásné pohledy. „Co je tohle?“ zeptal se kdosi a převracel v ruce zelený papír. „Norsko v noci.“

  Dorazili jsme do pobřežního kempu v Ändalsnes a poučeni předchozími výlety, nečekali na návrat a fazolky uvařili hned. Na zbytek dne byl v plánu výstup na místní krpál – Nesaksla, asi 800m. Ještě s Andreou a Helčou jsme si domluvili odchod na pátou hodinu. Hanička neustále žvatlala a ne a ne se pořád vypravit. Když už se jí to konečně povedlo, zasejc někam zmizela Helča, a tak jsme nabrali akademický skluz.

  Ostrým tempem jsme dorazili k úpatí a započali výstup. Netrvalo dlouho a ztratila se nám Helča. Po chvilce čekání jsme pokračovali vzhůru, abychom se s ní shledali kousek nad námi. Zřejmě našla dobrou zkratku. Výstup byl vcelku náročný, o čemž svědčily časté zastávky a vysmáté obličeje těch, kteří vyrazili dlouho před námi a teď byli rádi, že jsme to my, kdo se plouží nahoru. Syky i s deficitem jedné ruku v klídku zvládala všechny nástrahy včetně řetězů. Potkávali jsme spousty malých Norčat plných energie. „Kampak pospícháš?“ ptali jsme se jich, odpověď neočekávaje. „Syky, máš na zádech hovno ve tvaru větvičky,“ upozornila jí Hanička na defekt. „Podívejte na tu lodičku,“ povídá Andrea, „jak tam jede sama.“ „Tu někdo řídí.“ opravila jí Syky. „No jo, vy technici jste hrozně chytrý!“

  Na základním vrcholu nás Petr informoval, že dohledný vyšší je vzdálen zhruba půl hodiny. To dáme. Helča, která cestou snědla snad všechny borůvky, co byly v dosahu, se vrátila vyspat a my čtyři zbylí pokračovali dál. Jak se později ukázalo, Petr se domníval, že se chystáme k jezírkům, proto uplynula dobrá hodina, než byl vrchol dobyt. Vrcholové foto, čas 20:31. Syky nastavila samospoušť. „Stihneš sem doběhnout? A máš vlajku?“ „Jo, v pohodě. Čeká to deset sekund.“ Sotva dořekla, foťáček začal blikat. Doběhla k nám a zaujala vysmátou polohu. „Já nemam vlajku!“ vykřikla a upalovala zpět ve chvíli, kdy foťák spustil. Napodruhé se zadařilo. Ve střední Evropě by bylo docela o ústa, stanout na vrcholu, po tříhodinovém výstupu, v tuhle pozdní hodinu. V místních zeměpisných šířkách a v této roční době žádný problém. V zimě to tu musí být hrozné.

  Zapsali jsme se do návštěvní knihy a nastoupili dlouhý sestup. Vedli jsme rýpací debatu typu: technici proti humanistům. Hanička s Andreou dotěrně opravovaly naši češtinu, my se Syky zas jejich pomýlené představy o světě. Zvláště Andrea například nevěděla, že do boudy, byť kamenné, se dá dostat dveřmi. Snažil jsem se vybírat jako vždy nejrychlejší a nejpohodlnější cestu a poraněné Sýkorce pomáhat se sestupem u řetězů, ale nebylo toho vůbec zapotřebí. Ubývalo nadmořské výšky a s ní i zdravých kolen, až nám došly stahováky. Ač měla Andrea, jakožto zdravotnice, obvaz vně kalhot (to opravdu neznamená uvnitř), hůř na tom byla Hanička, nemaje zdravého kloubu. Andrea se zase snažila sbalit nějakého norského tatínka, tentokráte předstíraným zájmem o jeho pejska.

  Asi za dvě hoďky jsme byli konečně pod kopcem a mohli načít podvrcholovou jahůdku. Bolest byla zřejmě větší než žízeň, a tak byl k vidění neuvěřitelný výjev, kdy Hanička odmítla napití. Od kempu nás dělily asi 2km po chodníku a já se nějak nechal od Andrey vyhecovat, že ji do kempu odnesu. Když se mi snažila poprvé nasednout na záda, skončili jsme na chodníku, protože nastoupila s rozběhem. Vysvětlil jsem ji strategii bezpečného nástupu a vyšlo to. Průběžně přiškrcován a s pořádným břemenem jsem se vracel do kempu. Usoudil jsem, že bude výhodnější, když bude sedět za krkem, kde by nemusela tolik škrtit. Pokud mi ze strachu z přepadnutí neležela na hlavě, tak to šlo. Ještě mi zpříjemňovala cestu vlajkou před očima. Najednou jí nevadilo, že je na ní napsáno „Plzeň“. Docela jsem se bál přes přechod, ale Syky skvěle, vedle role občerstvovací stanice, zajišťovala i bezpečnost. Andrea přesto pořád reptala, že se jí špatně sedí, takže jsem odnos odložil až na poslední úsek s efektním příchodem do kempu. Vysmátý, za krkem Andrea s fáčem na koleni, v pravé ruce česká vlajka s nápisem „Plzeň“, v levé prázdná flaška od jahůdky, kušna neustále v pohybu. Oblíbený hit: „Forever drunk“.

  Dost jsem se zapotil, takže jsem zatoužil po sprše, ale koupací kupón kupodivu o půlnoci nikdo neměl. Jeden maník tvrdil, že se osprchoval v jedné zdarma. Sice tam tekla jenom studená voda, ale dalo se to prý přežít. Neváhal jsem, vidina voňavého sebe byla silnější než obava z ledárny. Skromný otužilec měl pravdu. Syky si zase utěsnila sádru do pytlíku a zaplula do sprch taky. Hanička vzhledem k neschnoucím vlasům odložila hygienu na ráno. Když jsem šel spát, byla jedna hodina a zřejmě i místní tma, tj. na 20 metrů jsem nerozeznal detaily v obličeji.