Čtvrtek 5.8.04

  Hermelín už žije, před stanem se blije a liják vše nesmyje, tak se to rýmuje... Asi tak bych zhodnotil Sykyny minipříběh. „Ale můžete tu klidně chodit, ten déšť to všechno odstranil,“ povídala ráno nadšeně. „A co je tohle?“ „Jé, toho jsem si nevšimla…“ Při troše šikovnosti se to ale dalo obejít.

  Vznikly dohady o tom, zda za její nepříjemnost nemůže voda z řeky, která v našich místech skoro netekla, takže jsme ranní bumbání dohnali až u potůčku kolem výletní cesty. Nemá už ani cenu psát, že jsme do busu dorazili jako poslední, to bych tady jenom zbytečně zaplácával místo a pak by se třeba nedostalo na krásy norské přírody, a to by byla pro čtenáře velká škoda, aby tady pořád dokola a znovu četl o tom, jak nejen lidi na zadních sedačkách, na prostředních sedačkách, ale i na předních sedačkách v levé části už dávno sedí a říkají si: „Kdypak už konečně pojedem,“ zatímco my vyndaváme kulíky ze země, odhákáváme háčky, rozmontováváme tyčky, balíme tropiko, skládáme vnitřní stan a vše rveme do nefungujícího obalu od stanu, pak balíme věci v okruhu desítek metrů, protože tam až sahá naše rozbordelené teritorium, a nakonec vždy zjistíme, že stejně všechno najednou nepoberem, takže když si všichni říkají: „No to je dost, že tady ty plzeňský brzdy konečně jsou,“ my naházíme batohy na zadní sedačky a vracíme se pro ne vždy menší půlku věcí zanechanou na místě, a že ne vždy stanujeme zrovinka hned u autobusu, takže kolikrát takhle nachodíme i více jak kilometr, než si konečně můžeme sednout na sedačku a začít snídat, přičemž dlouho lovíme věci z ledničky, kterou pak při vystupování zase musí všichni překračovat, ale za to si celkem mohou sami, kdyby totiž obětovali tu chviličku než si nazujeme boty a nechali nás vystoupit jako první, my bychom ji dali na stranu, aby se jim pohodlně uličkou vystupovalo, ale to oni ne, oni nám přes ní prostě pořád přelézají a už jim to snad ani nevadí, aspoň si trochu protáhnou před výstupem svaly, když už se do busu dostali tak brzo trapně pouze jednou cestou od stanu, takže už o tom psát nebudu.

  Cesta byla vcelku pohodová a trvala jenom něco kolem pěti hodin. Vlastně jen na začátku jsme museli nastoupat 500 metrů po ideálním terénu. Pak už jsme šlapali po zvlněné rovince Telemarku. Při zastávce na obídek k nám přišel místní děda. I tenhle Nor mluvil pohodovou angličtinou a rád, že vidí lidi, s námi prohodil pár slov. Potvrdil nám, že na zatravněné chatičce, daleko od civilizace, tráví celé léto. Syky je děsnej sráč, ale konečně si po dlouhé době ďobla trochu jídla.

  Profil cesty se v podstatě nezměnil, jiné už to bylo s kvalitou povrchu. Neskutečně nasáklé mechy brzo zařídily v pohorkách brouzdaliště. Po čase už jsme stejně nemohli jinak, než to ignorovat, zvláště Andrea prošla naprosto flegmaticky kdejakým humusem. Pak přišla hodně zabobkovaná blata kolem kozích farem, nebo co to tam vlastně měli. Až k autobusu vedla pevnější cesta pro vozidla, kolem které se dala najít opět spousta hub. V cíli pak řidiči již tradičně prodali několik hektolitrů kafe.

  Zrovna teď stojíme na parkovišti u kostelíka, který se stal dnešním kulturním zastavením. Hustě leje, tak to snad brzo přejde nebo by nás to mohlo aspoň nechat v klidu postavit stany. Ale jak říká Petr, dokud nepadaj hovna s háčkama… Mě osobně se do deště natož do kostelíka nechce, tak tu se Syky a pár dalšími sbíráme síly na poslední večer v Norsku.

  První kemp do kterého jsme dojeli byl narvaný k prasknutí. Na místní bluesový festival totiž dorazila horda nalitých fandů. Syky sice zalitovala, neboť za plotem bylo letiště, ale druhým kempem jsme si rozhodně polepšili. Cena prakticky stejná, supr pažit, sprchy zdarma, sauna. Při cestě do sprchy a na záchod jsem potkával samé dobře naladěné lidi. Čistota půl veselí. Pár lidem trochu během cesty zvlhnul spacák, Haničce hodně a protože nebyla šance, že by jí stačil uschnout, dostala od řidičů náhradní pro případ ztroskotání. K večeři byla halda těstovin s houbovou omáčkou a luncheonmeatem, k pití vodka s džusem. Ta jediná řidičům ještě nedošla. Trochu jsme si lámali hlavu, jak je možný, že zmizela tak hrozně rychle. No, stane se.

  Po čaji o desáté jsme vyrazili na klasickou noční procházku, aby si našeho kraválu užili taky ve městě. Obzvláště Helčin hurónský smích nebyl k zastavení. Mimoplzeňští nějak nechápali smysl procházky potemnělými ulicemi a nikam se jim nechtělo, nakonec jsme jich ale pár přemluvili. Po několika krocích jsme poznali, kam že se poděla notná část rychlemizící vodky. Propletené nožičky, hlasitá ústa k nezastavení, to je naše Helča. „Pššššt, lidi spí.“ „Ha, ha, ha, tamhle se, ha, ha, ha, svítí, tak asi nespí, ha, ha, ha.“ Kolem po silnici se prohnal nějaký magor, trochu si zagumoval a zmizel. Helča nejspíš zakopla o nějaký drát. „Eggy, ty jsi ten drát viděl?“ „No Jo.“ „Michale, tys ho taky viděl?“ Takhle se hodlala ptát dál. „Pojďte všichni sem a řekněte Helče, že jste ten drát viděli.“ „Ten drát jsme viděli,“ ozvalo se sborem. „I ne, vy si ze mě děláte srandu,“ prohlásila podezřívavě.

  Odskočila si a když se vrátila, podávala Svatymu jeho papírový kapesníčky. „Na, už jsou použitý, ha, ha, ha.“ Pokračovali jsme kolem řeky. Inu i tam by to skutečně pěkně hodilo. Škoda, že takový divočiny u nás nikde nemáme. Vypadalo to spíš jako povodeň. Rádoby polohlasně jsme si prozpěvovali a přišli na stále ještě žijící pěší zónu. Potkali jsme skupinku Norů, od kterých chtěli kuřáci, tedy Hanička se Svatym vysomrovat cigaretu. Sice nepochodili, zato Andrea zapředla hovor, ve kterém ji velmi rychle a aktivně vystřídala Helča. Promazaná sanice byla k nezastavení. Andree se ale stejně moc nelíbili, a tak mezitím pro naše kuřáky vysomrovala cigáro u opodál sedících. Nor co nejzdvořileji ukončil debatu a utekl.

  Další zastávka přišla u nějakého pána s psími telaty. Kupodivu začaly štěkat a ustupovat, když se k nim Helča sklonila, aby je pohladila. Chudáčkové, sedli si za majitele ke zdi a vyděšeně koukali, co se to všude kolem nich objevilo za stvoření.

  Helča už chodila bez výraznější opory, když kde se vzal, tu se vzal, bar. Pozdravili jsme na schodech sedící servírku s barmanem. Ani nevim pořádně jak, ale u pozdravu to neskončilo a najednou jsme kolem nich stáli a kecali. Hlavně teda Helča s Andreou. Jako obvykle se chlubily, že jsme z Čech (nevim, jestli to byl v tu chvíli nejlepší nápad) a kecali o horách, Norsku a vůbec. Ukázalo se, že ten barman, bude spíš něco jako majitel. Povídal nám dokonce i o své nacistické rodině, přičemž se dostalo na němčinu, do níž on i Helča naprosto plynně přešli. Nám ostatním se tak o dost snížil přísun srozumitelných informací. Svaty mezitim zjistil, že „čičí“ znamená v norštině něco jiného než v češtině, neboť micka zdrhla. Vyprávění pokračovalo, když Syky jen tak do větru prohlásila, že když už s nim mluví, že by jí jako mohl dát norskou vlajku, po které touží už od Náchodu. Helča něco zašprechtila a chlápek zmizel uvnitř. Za chvíli se vrátil s vlajkou a pár vizitkama. „Hele, já mam vlajku a ani jsem jí nemusela krást,“ bylo možno vyčíst z rozzářeného obličeje. Hanička ještě vysomrovala cigaretu a pak nás Nor doprovodil zkratkou do kempu. Tam s námi chvíli debatil, než se začal dívat na hodinky, aby v zápětí odešel.

  V našem stanu tentokrát spala ještě Andrea, protože ten její mokrej děravej hadr nemělo smysl stavět a Michal. V Sykyně stanu není větší problém poskládat tolik lidí, jen v tomto složení bylo třeba projevit trochu umu, než bylo vše akorát. To se nejdřív převlékala Syky při rozsvíceném světle. Chtěl jsem ono zařízení prozkoumat a ono mi najednou zhaslo. „Rozsviť, nevidim,“ poručila Syky. Tak jsem na ní posvítil. „Zhasni!“ změnila náhle názor a zapadla na zem. Pak jí Michal svítil do obličeje, když zapínala stan, takže potom zase svítila do očí nám, a tak dále.

  Když se už konečně nepodařilo čelovku rozsvítit, ozvala se Andrea: „Mě je u stěny zima,“ a nedala pokoj, dokud jsme se nevyměnili včetně karimatek. „To bylo dobrý, mohli bychom si všichni naráz vyměnit karimatky. Když nadskočíme…“ Pak jsme se pro změnu začali řezat nějaký blbosti, nejspíš Michalově paštice. Ten k nám totiž odpoledne přišel s plesnivou paštikou a s prosbou v očích, abychom mu poradili, jak zbytek zachránit. Rezolutně jsme mu řekli, aby ji vyhodil. Nevypadal, že by se s tímhle řešením smířil. Teď se přiznal, že ji má stále před stanem, že prý jsou tam takový dvě vrstvy, ta spodní by možná šla… aspoň pro psa. Museli jsme Andreu přidušovat, aby neprobudila celý kemp a vůbec byl náš hovor samé: „Pššššt!“ Náhle kolem projel vlak a udělal takový rámus, že jsme se tomu museli zase řezat. Ráno vyprávěly holky z vedlejšího stanu, jakou jsme byli atrakcí před usnutím.

Pátek 6.8.04

  Mobil nás dost dloho budil velmi neúspěšně, snad kromě Syky, která poměrně časně vyskočila a nejspíš se šla proběhnout po kempu se svou norskou vlajkou. Andrea prokázala vynikající organizační schopnosti, když rozespale ze spacáku dokázala přinutit lidi před stanem, aby jí uvařili kafe. Bez cukříku.

  Odjezd do Osla stihnut v pohodě. První zastávka u muzeí. Kvůli slevě jsme vytvořili větší skupinku a navštívili muzeum Kon – Tiki. Troufalé, na čem všem si lidi dovolí na moře. Taky že se párkrát cvakli, než se jim podařilo někam doplout. Při promítání asi desetiminutového filmu o Heyerdahlově expedici jsem málem usnul. Zkušenost nás inspirovala a zatímco si Syky s Andreou kupovaly lístky do muzea Fram, s Haničkou jsme ledabyle prošli dovnitř ignorujíce směrovku s nápisem „Tickets“. Divim se, že při takový hordě Čechů, co jsme tu potkali, jsou stále tak naivní.

  Amundsenova loď se dala i prolézt, což rozhodně nebylo nezajímavé. Do Vikingského muzea už jsme šli jenom s Haničkou, tentokrát jsme k volnému vstupu museli použít použité lístky Helči a Verči. Ten první placený vstup zamrzel. K vidění tu byly nějaký velký dřevěný necky a to hned dvoje. Jinak nic moc.

  Přejeli jsme do parku, který nějaký maník vyzdobil haldou soch neoblečených lidí. Nejspíš se jmenoval Vigeland, jak jsem vydedukoval z názvu parku. Na parkovišti bylo zase plno karos. V Čechách asi nikdo nezůstal. Aby nás tak mezitim neobsadili Němci s Japoncema.

  Nejdelší zastávka byla v centru u Radnice. Vzhledem k nepříjemnému vedru se nám už nechtělo moc chodit a první naše kroky vedly za zmrzlinou. Jelikož stála za pultíkem Norka, dostali jsme s Michalem výrazně větší porci než Syky s Andreou. Stejně se jí přejedly.

  U královského paláce Karla Johana se nám Andrea snažila vnutit nějaké historické zajímavosti, v kterých se nepochybně vyzná, ale já je nějak neposlouchal a nebyl jsem v tom sám. Tak aspoň chtěla, abychom se ptali na to, co nás zajímá, ale otázky, jaké jí pokládal například Svaty, kolik má palác oken a podobně, jí očividně nepotěšily. Kolem pořád podupávala stráž a jeden vysmátej narkoman. Chtěli jsme si prohlédnout univerzitní aulu, ale poté, co jsme celou budovu obešli, jsme pouze zjistili, že je zavřeno a ve sklepě se maluje.

  Prohlédli jsme ne moc hezké Oslo z hradeb pevnosti a už se pomalu vraceli, abychom stihli utratit drobáky za jídlo a suvenýry. Kdo by předpokládal, že v Norské metropoli bude takový problém najít supermarket. Na poslední chvíli se zadařilo a za zběsilého počítání jsme si nakoupili dobroty na zpáteční cestu.

  Cestou po dálnici jsme se předháněli s cyklobusem Randýsek, který se za námi táhnul jako smrad celé Norsko. Cosi mi říkalo, že jej nevidíme naposled. Pak se nás asi čtvrt hoďky pokoušel předjet nějaký kamion, až to Vláďa nevydržel a pouštěl ho. Když se doploužil na naší úroveň, prohodil Vláďa: „Che, kdybych trochu přidal, tak je v prdeli,“ a přidal. Stalo se. V 19:15 jsme překročili hraniční Norsko – Švédský fjord. Čas udělat Norsku pápá.

  Tábořili jsme v Uddevalle u jezera, o kterém jsme později zjistili, že je to zvláštní slané jezero a tedy že to žádné jezero není. Při večeři jsme se pořádně našťouchli, protože nám toho ještě dost zbylo a kdo by se s tim tahal domů. Namíchali jsme vodku s Haničky džusem, který si prý šetřila na zpáteční cestu, ale jak Svaty podotkl, vracíme se už od půlky zájezdu. Pobrali jsme ještě pár lidí a vyrazili na noční procházku. Konečně byla opravdová tma. Jelikož jsme byli daleko od centra, vyšli jsme si kolem fjordu, pro většinu stále ještě jezera, dokud to Michal nevyzkoušel.

  „Poďte se sem podívat, tady jsou světlušky ve vodě,“ nalákal nás na cosi podivného. „Když takhle mácháte, objevují se světlušky.“ „To jsou bubliny,“ uklidnila ho Martina a bylo po představení. Kousek dál už byla cesta stěží vidět, některé holky se dokonce chtěly vrátit. Překonaly ale nakonec strach a mohly tak s námi dojít až k nasvícené chatičce. „Hei,“ přišvitořila Andrea k majiteli, ačkoli to byl samozřejmě Švéd. Anglicky nám vysvětlil, že je to soukromý pozemek, ale že se po cestě dostaneme na pláž. Andrea řekla, že mizíme a slíbila, že se už nevrátíme.

  Ona pláž byl nedaleký asi dvaceti metrový plácek plný obalů od škebliček. Michal s Andreou neodolali a skočili tam na Adama a Evu. Chtěli jsme, aby přeplavali na druhý břeh a vrátili se s pivem, ale asi se jim to zdálo moc daleko, či co. Myslim, že takhle by Andrea nějakého toho Nora či Švéda do stanu konečně ulovila. Dál už to moc nešlo, tak jsme se vrátili. Soukromý pozemek jsme raději v tichosti přeběhli.

  Poseděli jsme u benzínky a někdy kolem půlnoci se odebrali na kutě. Než jsme si ale došli se Syky do stanu pro kartáčky, ozvalo se ze tmy od stolu: „To je Plzeň? Máme tady vodku.“ Naše dráha se prudce stočila doleva, takže hygiena musela chvíli počkat. Řidič Petr nás upozornil, abychom se opět nepokoušeli zpívat u busu (pořád nám slibovali, že nás naučí zpívat nefalešně, ale skutek utek). Tak jsme pěli na místě, až jsme přinutili debatující část k procházce, přestože byla u stolu jako první.

  Když už nebylo co pít, ostatní se odebrali taky na procházku a my si mohli vyčistit ty zuby, abychom se do těch kutí konečně dostali. Jenže u benzínky měli na sloupu švédskou vlajku a tu Syky ještě nemá. Nedalo nám to, abychom se nešli podívat zblízka. Sloup to byl dost vysoký a k našemu překvapení na něm nebyl žádný drát. Jediné, co narušovalo homogenitu byl šroubek na imbus. Imbus jsme sice neměli, přesto se mi povedlo šroubek vyšroubovat. Jediné co se stalo, bylo to, že se objevila díra po šroubku. Tak jsem ho zase zašrouboval a díra zmizela. Syky zatlačila slzičku a šli jsme do stanu.

  Rozepnul jsem zip do předsíňky a uvnitř se něco pohnulo. „Tady někdo je,“ říkám podiveně Syky a už vidim Haničku, jak vypadává hlavou do předsíňky. „Mě je špatně,“ zakňourala a zabořila hlavu do batohů. „No nazdar. Něco tu smrdí,“ říkám, když ucítím povědomý zápach. Vytáhli jsme ji ven na procházku, ale nedošli jsme dál, než na stezku pro cyklisty kousek od stanů. Tam si nezadržitelně sedla na zem a vytvořila pizzu. Aspoň jsem přes ní přehodil mikinu, zatímco Syky skočila pro vodu kvůli úklidu. Přišel Svaty a zklamaně si prohlédl místo, kde chtěl přenocovat. S Haničkou jsme zamířili dál, když se ze tmy vynořil cyklista. „Projel jsi zvratkama,“ zavolal za nim Svaty. „A vůbec ti to nevadí.“ U záchodů jsme se Syky srovnávali s Vltavou 2000. Kolemjdoucí Švédka poněkud nechápala.

  Někdy před třetí jsme se vrátili do stanu. „Musíme jí dostat do spacáku.“ „Hlavně ho nezapomenout rozepnout! Hele, tohle patří asi spíš na hlavu, ne?“ upozornil jsem na část spacáku, který měla Hanička na nohou. Po třech hodinách, kdy jsme se rozhodli jít spát, se nám to konečně povedlo.