S Mundem do Bulharska - srpen 2005

Deník

Neděle 21.8.05

  Přetržené spaní se nepodařilo navázat zrovna hned a to se s nahromaděnou nevyspalostí z předchozích dnů projevilo ráno, kdy se nám vstávalo o poznání hůř než jindy, takže jsme nabrali více jak akademickou čtvrthodinku skluzu za ostatními. Ti si dávali velký pozor, aby se jakožto rušivé elementy nočního klidu nezpozdili s odchodem. Chápu, že po takové pařbě a v takové náladě se člověk těžko chová potichu, ale některé poznámky si pak někteří mohli ráno odpustit.

  Kolem cesty se válela spousta dobytka, který zvědavě čučel na návštěvníky při snídani. Když jsme se dostali do vyšších nadmořských výšek, naskytl se nám nádherný pohled na mračné peřiny pod námi. Syky si neustále stěžovala, že večer v chatě vyfotila celou kartu a že si to tak nemůže zvěčnit. Tento problém však neměli jiní, kteří šli nadšeně fotit, bohužel do místa, kam se schovala Hanička kvůli neodbytné potřebě, takže ji musela na chvíli odbýt.

  Ještě jsme si prohlédli vzdálený Botev (2376m n. m.) – nejvyšší vrchol nejen naší cesty, ale i Staré Planiny. Radost z mračen netrvala dlouho, neboť jsme se brzo ocitli v mlze a o panoramatech jsme si mohli nechat jenom zdát. Chtělo to opravdu velkou fantazii. Jitka s Jirkou se sice na jednom místě tvářili, že se kochaj, ale já mam takové nejasné podezření, že tím maskovali dýchací pauzu.

  Jak už se stalo zvykem, opět jsme se rozdělili na dvě skupiny, protože někteří zkrátka nemohli dále snášet tempo těch nejpomalejších a zmizeli s polovinou vedení kdesi v mlze. Aby bylo o zábavu postaráno, na dvou místech jsme se museli sunout dolů za pomoci řetězů, kterých bylo vzhledem k mokré kamenité cestě více než třeba. Přesto, že pro mlhu nebylo skutečně kolikrát vidět dále než na dvacet a metrů a i přes mizerné bulharské značení, jsme se skutečně ztratili. A ani to nedalo moc práce. Prostě jsme najednou zjistili, že nevíme kam dál.

  Utvořili jsme kolem mapy poradní kruh a nakonec udělali rojnici pomocí rychlých spojek, které se jako sokoli rozlétli na všechny strany, aby ostatním ztracencům ukázali směr a řekli jasně a neochvějně: „Tudy!“ Mě už nebavilo táhnou s sebou toho z předešlého dne nevypitého zlatého Jelzina, a tak jsme se mi ostatní při čekání aspoň nenudili. Přeci jen jsme ale solidárně spojkám něco nechali, když už se tak snažily. Zvláště Kiry z té dobroty na chvíli ztratila řeč, což bylo opravdu co říct.

  Kiry, Syky, Jirka ani Kachny směr neurčili, až se přiřítil Dánoš s informací o rozcestníku, ze kterého se dalo vytušit cosi jako směr na Botev. Počali jsme tedy stoupat daným směrem a snažili se cestou kromě značky najít i signál, bychom si vyměnili informace se skupinou rychlíků. To se nějak nakonec podařilo, ačkoli zprávy typu, že kdesi čekají, ale když jim bude zima, půjdou dál, nám nijak rozumné nepřišly. Najednou se však mlha trošičku rozestoupila a před námi se tyčil v celé své velikosti místní velikán Botev. A na něm několik mravenečků, připomínajících naše kolegy. Na vrchol jsme se sice vykašlali, ale vzhledem k pracnosti a nepřímočarosti cesty k němu, jsme mohli mít smělý pocit, že je dobyt.

  Již pohromadě jsme se sunuli travnatým povrchem pryč, pěkně nám to křupalo do kroku. Až pak nám botanik výpravy výřečně sdělil, kolik že jsme to zašlápli kobylek a k dokreslení celé tragédie, nám nezapomněl sdělit jejich rozdíl od sarančat a to vše doprovázel sprostými názvy, patrně v latině. Nás to přivedlo spíše na gurmánské téma. Překročili jsme několik potůčků a protože jsme měli od vedení informace, že poblíž tábořiště jí bude dostatek, nechávala nás studená voda chladnými. Jenže najednou jsme zastavili a raději ukončili pouť toho dne, jelikož nebylo tak docela jasné, jestli v nejbližší době potkáme podobně přívětivé místo na spaní.

  S Haničkou jsme si dali velký pozor, abychom si nepostavili stan poblíž toho halasného sýkorčího a rozbili jej na druhém konci rozlehlého nocoviště. Bylo však třeba vyřešit problém vody, která se nikde poblíž nenacházela. Jen značkové tyče vedoucí z kopce kamsi do mlhy, dávali spolu s mapou tušit, že potok, který jsme naposled překročili, protéká nedaleko pod námi. S optimizmem sobě vlastním jsem se rozhodl vzít vodu i pro Jitku s Jirkou, kteří si úplně a naprosto čirou náhodou postavili stan poblíž našeho, a vzhůru dolů.

  Běželo to hezky a hlavně samo, spíš byl problém brzdit a neponičit si tak obličej. Jenže se běželo nějak dlouho a potok stále dost hluboko. Když jsem nabíral vodu už jsem myslel na to, jak budu muset těch zhruba 150 výškových metrů po té strmé stráni zase zpátky. Asi by bývalo bylo lepší, kdyby se bývalo bylo šlo po cestě zpět k brodu, ale to by se bývalo bylo muselo myslet hlavou. Navíc se tak krásně běželo dolů...

  Večeře tak chutnala o to víc, narozdíl třeba od Míry a Foony, kteří svůj gulášek připálili a uvažovali o tom, jestli má ještě vůbec cenu se pokoušet ešus umýt, tedy seškrábat. Hned potom jsme se uložili do stanu, abychom dohnali manko a vychutnali si klidnou noc.

Pondělí 22.8.05

  Ráno bylo mlhavé jako večer, takže ani teď jsme si nemohli prohlédnout nocoviště se všemi souvislostmi. Na nástup jsme s Haničkou dorazili o deset minut dřív a mohli tak pozorovat nezvyklé scény, nám dosud pozdě chodícím naprosto neznámé.

  Mlhou jsme se nebrodili zas tak dlouho a brzo nám krajina ukázala svou přívětivější odkrytou tvář. Bylo tam opravdu krásně, všude halda zeleného porostu a stád tmavých koní, většinou nejevících o nás nejmenší zájem, na pozadí Botev. Cesta vedla drtivou většinu času po rovině, takže koumáci, kteří ji sledovali s prstem na mapě, museli být s tempem spokojeni. Najednou jsme došli na konec...lépe řečeno, rovinka skončila a před námi by se otevřel pohled do hlubiny, nebýt mlhy, která se tam rozkládala.

  Nedalo se nic dělat, krátce jsme si odpočali, abychom se srotili a počali se řítit dolů do neznáma. Asi těžko by se daly spočítat hozené držky a záda na kluzké zatravněné stráni. Někteří využívali serpentinového způsobů letu dolů, jiní zase dělali další kroky jen s tou největší opatrností, takže nebylo divu, že se náš houf rychle změnil v roztroušené hloučky vrávorajících postaviček. Zážitek byl umocněn ještě tím, že se nám v mlze často ztrácely směrové tyče. Kvůli všem těmto okolnostem bylo dost nepochopitelné, že se někteří rychle jdoucí jedinci chtěli pustit dolů na vlastní pěst, nedbajíc na ostatní ohled. Jako by jim nestačilo, že jsme probloudili předchozí den. Hnali se za nejistou sprchou v chatě při cestě jako Alík za čokoládou. Dodržování osobní hygieny je hezká věc, ale někdy bych si myslel, že jsou důležitější jiné věci.

  Naštěstí jsme brzo nechali mlhu za námi, či spíše nad námi a protože na nás nespadla, zbytek sestupu jsme měli před sebou jako na dlani. Došli jsme k objednané chatě, ale sprcha se nějak nekonala. Další sestup vedl po prašné cestě označkované modře, což nás celkem ukolíbalo a každý si sestupoval vlastním tempem. Podle průvodkyň jsme se za půl hoďky měli dostat do Karlova, městečka pod kopcem. Dost mizerný odhad. Komentovat nechápavost řidičů, že do města přijdeme od hor, snad ani nemá význam. Značek bylo všude opravdu dostatek, což se nakonec ukázalo jako nedostatek. Naše šestičlenná skupina s Haničkou, Jitky s Jirkou a Petra s Denisou se tak dlouho sunula dolů, až došla do háje. Ořechového. V potůčku jsme si decentně umyli nezakryté části pokožky a pojali podezření, že se možná zbytek nachází úplně v jiném háji. Vedl nás k tomu poznatek, že na to, že jsme rozhodně nebyli nejrychlejší skupinka, bylo v háji plno jako v ráji, takže nikdo.

  Uvažovali jsme o tom, že se rychlící pokouší ve městě najít vysněný supermarket, ve kterém by konečně mohli platit kartou. Udělali jsme menší pozorovací rojnici, ale nic jsme neobjevili. Ale objevila nás další skupinka obsahující i průvodkyni Lenku, která nám hned z radosti ze setkání každému rozdala 5,5leva. Pomocí mobilní komunikace jsme si domluvili u stadionu sraz se zbytkem, který sešel dolů jinde, ale také po modré. Už jsme se tomu ani nedivili.

  U stadionu jsme dostali rozchod do příjezdu přivolaného autobusu, abychom utratili bulharské drobáky za potraviny. Přesto, že jsme navštívili hned několik obchůdků, zcela se nám to nepodařilo.

  Pak jsme se přebalili a vyrazili směr Česká republika. Abychom mohli dorazit na jeden zátah, bylo třeba si pospíšit, takže k nevoli supermarketářů se zastavilo jen na  minibenzínce, kde jsme celé zbylé jmění utratili za oříšky a čokoládu, čímž jsme jim notně vyprázdnili všechny jeden regál. Za deset minut se stavělo na další benzínce, aby se natankovalo. Jen jsme se mohli dívat na šťastlivce, kterým ještě něco zbylo, kterak si v daleko lépe zásobeném obchodě vychutnávají nanuky.

  Na bulharsko-srbských hranicích jsme si opět vyzkoušeli trpělivost, navíc tam hustě lilo, takže se celníkům z budek moc nechtělo. Srbsko-maďarské hranice byly později v tomto směru ještě horší. Lukáš se jal rozvlnit struny na kytaře. Naši radost z hudební produkce však nesdílela zadní část autobusu, a tak místo toho, aby se k nám spolucestovatelé přidali, dožadovali se puštění videa, konkrétně úžasného filmu s názvem Čokoláda. I přes náš zpěv byl jejich hlas zřejmě silnější, a tak byla kytara sklizena, okna zatemněna a film puštěn. Samozřejmě měl silný uspávací účinek.

  Po večerní hygieně na maďarské benzínce jsme si zútulnili svoje místečka, Hanička se nasoukala na zem mezi batohy a Lukášovi nohy a mohlo se spát. Jen ta Sýkorka prostě zobáček nezavře a s kachnou ještě proštěbetaly hezkých pár kilometrů. Klidnou noc kromě hranic ještě narušila srbská policie a její pokuta za zapnuté mlhovky či co. Chlapci prostě potřebovali na kafe.

Úterý 23.8.05

  Hned dopoledne nám byl rozdán dotazník spokojenosti se zájezdem a potom proběhla volba nejlepšího představení v boji o Mundotričko. Dalo se předpokládat, že plzeňská trojka dostala všech sedm možných hlasů od Plzeňáků a partička kolem Kuby zase projevila svoji náklonnost jemu (ale to se jen dohaduji, hlasování bylo tajné). Objektivní i neobjektivní hlasy nakonec rozhodli o výsledku 13:10:1 a pořadí Kuba, plzeňská trojka, Luděk. Kdo to je, či dokonce čím se ucházel o vítězství, nevěděl asi ani jeho volič.

  Na česko-slovenských hranicích nás konečně přivítali usmívající se celníci a celnice, takže návrat domů byl celkem hřejivý. Začali jsme se shánět po vlacích do Plzně, navíc jsme si nebyli moc jisti, jestli náhodou nejsou v jižních Čechách nějaké větší povodně. Měli jsme slíben příjezd do Hradce bohatě před čtvrtou hodinou, a v 16:30 jsme tam skutečně byli. Ale ještě před tím nás opustila část v Brně u Tesca a pak jsme ještě v nějaký díře přišli o dalšího kolegu.

  V Hradci u nádraží jsme vyklopili celej bus a nějaká paní nám vytvořila hromadné foto, přičemž nasadila vlastní život, když ustupovala do silnice dál a dál... Krámů bylo požehnaně, ale přeci jen jsme byli schopni se do nádražní haly přesunout svépomocí. Obagetili jsme se na náročnou cestu a naskákali do vlaku. Bohužel jsme se všichni netrefili do jednoho vagónu a chvilku jsme se dohadovali, kde je to vlastně lepší.

  V Plzni jsem se opět dokázali jako zkušení stěhováci vypotácet z vagonu a posléze se rozprchli do všech směrů. Tak zas za rok...