S Mundem do Bulharska - srpen 2005

Deník

Pátek 12.8.05

 

  Odjezd byl stanoven na 8:30 a přesto, že jsme si s Haničkou těsně před usnutím uvědomili, že zde platí poněkud jiný čas než v okolí Řípu a budíka tomu uzpůsobili, odjezd jsme stihli tak tak a klasicky snídali až za jízdy. Našli se ale jiní, kterým se již skutečně podařilo zpoždění dodržet.

  Čekal nás dlouhý přejezd, a tak jsme si plouživou cestu krátili marnými pokusy o usnutí střídanými již zmiňovanou snídaní a později obědem. 11:57 – Syky spadly na hlavu sušenky. Drkocavý stereotyp narušilo také pár pokusů o načerpání nafty s nakoupením nanuků a kreativního hledání míst k vyvenčení. Zdlouhavou cestu přes nehezká města i dosti zakouřenou Sofii, pozorovanou z dálky, přerušila ještě vtíravá celní stráž, zajímající se o legálnost naší přítomnosti v zemi. Kolem třetí hodiny jsme konečně zastavili na místě, na kterém jsme se přebalili. Na přechod si totiž nelze brát všechna zavazadla – naštěstí.

  U Borova začal náš třídenní pochod. Ještě jsme ani nevyšli a tragédie byla na spadnutí. Naštěstí jsem se pro to vrcholové jablíčko včas do busu vrátil. Cesta vedla z počátku skrz les, občas projelo nějaké auto stahující klády, občas jsme obcházeli nějaký vehikl se zvedákem, ale jinak pohodička na strmé blátivé cestě. Míra nám ji zpříjemňoval oblíbeným hitem od Queenů: „Ibrahim...,“ a hlášením sojek.

  Pravidelné pauzy nezadržitelně vyústili až v tu poslední na pěkném místě u můstku přes potok, který nás z povzdálí doprovázel dlouhou dobu. Cílová stanice neměla být daleko. Vydali jsme se vzhůru po cestě, kterou si to šinul nějaký potůček opačným směrem. Většině se podařil chytit druhý dech, Jitce pak miniaturní klíšťátko, které snad mělo ještě mléčná kusadla.

  Plácek k přenocování byl sice o kousilílínek dál, než jsme si z Corkyho popisu představovali, ale i tak jsme do dvou hodin od údajně půl hodiny vzdáleného mostíku stavěli stany a chystali zaslouženou večeři. My se Syky jsme dali plnou důvěru k přípravě teplých pokrmů Haničce, za to jsme se střídali o mytí ešusů, po jejích specialitách decentně zacákaných. Foona mi z nedostatku činnosti hodil frisbee a tím vyřešil svůj problém, neboť se pak musel prodírat dovnitř kosodřeviny, kde talíř přistál po mé nahrávce.

  Při večeři, na ne zrovna tupých kamenech, jsme se kochali pohledem na odborný Lenčin zákrok, kdy nejprve Jitce a poté i Petrovi odstranila klíští štěňátka. Jitka s Jirkou pak ještě zaměstnali všechny kolem, protože stále chtěli mít aktuální informaci o tom, jestli jejich zánovní vařič hoří.

  Na karimatka párty jsme se dozvěděli plán další cesty, včetně názorných gest směrem k bulharským velikánům. Byly možné dvě varianty, obě nám Corky odborně a zasvěceně popsal zajímavým vyprávěním plným hřebínků, sedýlek a údolíček. Při jejich zdolávání delší (ne, abyste říkali těžší) varianta nastoupá asi 1700m. Jeho vyprávění odolalo pouze devět lidí, kteří si vybrali kratší (ne, abyste říkali lehčí) trasu a mohli si tak pospat o dvě hodiny déle.

  Odchod skupiny A byl stanoven na originálních 8:30. Vyčistit zoubky a do pelíšku. Většina Plzně se ještě oddala karbanu.

 

Sobota 13.8.05

 

  Sice jsme si přáli, aby nás Syky ráno vzbudila, ale že už to udělá v půl sedmý, to by mě ani ve snu nenapadlo. Holky si udělaly kafíčko a pak jsme se nasnídali, protože odkládat to do busu by nebylo dvakrát chytré, jelikož s námi žádný nebyl.

  Odchod mírně po půl deváté, zato s veselou náladou, o kterou se postaral především Foona se svým veselým výstupem, po kterém měl většinu kalhot od potoka. Většina lidí chodí oblečena v něčem, v čem jsou pěkně v suchoučku, i když se pořádně zapotí, Foona nám zvlhnul, aniž by uronil kapičku potu.

  Hned u jezírka s ošklivou větrací chatou, které již na první pohled něco chybělo a při bližším zkoumání se dalo přijít na to, že je to zeď a to ne jedna, jsme začali stoupat. Pohodlná cesta vedla mezi zakrslými jehličnany. Ještě, než jsme se rozptýlili po zatravněném svahu s vyšším sklonem, zahulákal Petr od Denisy hluboko pod nás na skupinu B, která teprve vstávala.

  Po docela hodně nakloněné rovině jsme dobyli první vrchol, který se nám postavil do cesty, tedy Deno (2790 m n. m.). Z něho se naskytl panoramatický výhled na vůkol stojící horské velikány, jakožto i na ona již zmiňovaná sedýlka a hřebínky vedoucí na zbylé vrcholy. Ještě na Ireček (2872 m n. m.) vedla schůdná cesta, pak už následoval zvýšený adrenalin při šplhání po skaliskách. Bágly pohodě moc nepřidaly. Ale aspoň to bylo zajímavé a zábavné a o šikovnostní momenty nebyla nouze. Syky si opět potvrdila, že má krátké nožičky a trochu si sešoupala i batoh.

  Přestože stále pražilo slunce, přes okolní kopce se valila stáda mračen, která našemu osvícení ale nebránila, takže když jsme se konečně přes malou Musalu dostali na Musalu, globální výškové maximum jak naší cesty, tak celého Balkánu, většina se oddala zaslouženému pick-nicku, těšící se jak z vlastních zásob tak z těch prodávaných ve vrcholové boudě. Sice nám zdolání vrcholu trvalo asi šest hodin, tedy decentně více, než bylo v plánu, skupina B dorazila zhruba ve stejný čas.

  Asi na deset minut jsme s křečovitými úsměvy obsadili vrchol, aby mohl Corky zvěčnit tento výkon na hromadu foťáků. Pobíhala tam taky nějaká postarší slečna v plavkách, a tak nebylo zas tak jednoduché vyfotit si vrcholovou ceduli bez nežádoucích kolemobjektů.

  Za stále krásného počasí jsme počali sestupovat po hřebínku, abychom za chvíli opět stoupali na vrcholy místních významů. Jednu chvíli se kolem velice romanticky procházel mrak, ale než sem se rozhoupal, šel naprosto neromanticky do pryč, a tak budu mít na fotce nejspíš jenom nějakou nudnou páru nad šutrem.

  Kolem půl páté už ani nedocházelo ke společným odpočinkům, všichni si už je přáli být na konci cesty dříve, než na konci sil. A jak si tak jdeme vpřed, Petr najednou zjistil, že nemá foťák, a tak na vlastní nebezpečí udělal čelem vzad a odběhl kamsi pod Musalu, kde jej měl pravděpodobně naposledy. Lenka zůstala na místě a s batohy a učením na něho čekala. Pilná to studentka. Vzhledem k času a vzdálenosti spíš jen doufali, že se k nocovišti dostanou než sluneční kotouč zapadne za obzor.

  Další problém měla Hanička, které se už někdy od výstupu na Musalu motala hlava a bylo to stále horší. Zůstali jsme tak vzadu jen čtyři, my a průvodkyně Lenka a Kiry. I když jsme museli dělat velmi časté přestávky, zdálo se, že už se k ostatním dostaneme bez větších problémů. „Jé, to úplně vypadá, jako že máš na batohu odpadky,“ rozesmála se Kiry, když spatřila zezadu Lenky batoh. „Ale to jsou odpadky.“ řekla nechápavě Lenka, čímž rozesmála zbytek.

  Jenže Haničce se přitěžovalo, dokonce ji ani nevadily stáda komárů, které se na nás při jedné zastávce slétly, až už to prostě muselo ven. Lenka s Kiry, které absolvovaly několik zdravotních kurzů s velkým zaujetím vymýšlely všechny možné alternativy, které za celou záležitostí stály. Za jasného favorita nakonec po odborné diskuzi určily úpal a nadmořskou výšku a nenechaly si situaci vymknout z rukou ani Haničkou, které se udělal očividně lépe, a začala jim do toho vnášet svoje příspěvky. Byla však nekompromisně zbavena batohu, jehož obsah jsme si rozdělili. Odlehčený batoh jsem si chtěl výhodně symetricky s batohem na zádech umístit na břicho, ale zjistil jsem, že mi tak brání spatřovat místa, kam šlapu, a to už mi zas tak výhodné nepřišlo. To už jsme ale byli blízko cíle a naproti nám přiběhl pomoci starostlivý Corky.

  Zatímco jsme se Syky stavěli stan, Hanička byla uložena do stínu a kolem ní se seběhla velká spousta lidí, aby jí pomohli nebo aspoň přidali radu do kolektivního ošetřování. Velké štěstí, že si Corky těsně před zájezdem opatřil vynikají rychloteploměr. Hned jsme tak věděli, že má Hanička něco kolem 35°C ve stínu. Corky ještě změřil několik dalších lidí, aby nakonec zjistil, že největší teplotu má on, což by celkem i odpovídalo jeho, do červené papriky zbarvenému, obličeji. Chudák teploměr pípal jak o život, ale důvěru si přesto nezískal.

  Míra byl taky zaháněn do pelechu, protože i jemu bylo cestou docela šoufl. Ale zřejmě to s ním nebylo zas tak zlé, když v tom příkrém svahu dokázal, jak sám prohlašoval, přeskočit zeleného jelena. Haničce jsme poskytli spoustu teplých věcí do spacáku a čaj se solí, z čehož kupodivu moc velkou radost neměla. Mezitím jsme si dělali večeři, což u haldy všudypřítomných dotěrných komárů vyvolalo ještě intenzivnější bzučení a sosání. Doufal jsem, že společná večeře s tolika zvířátky je opravdu neopakovatelný zážitek. Syky se taky moc nezamlouvaly: „Do prdele, kurvy zasraný, do prdele!!!“

  Většina výpravy se vydala do asi půl hodiny vzdálené hospody, zatímco Plzeň dočkala návratu Petra a Lenky, bohužel však ne jejich foťáku. Hanička se po několika lepších a horších chvilkách propadla do říše snů. Při jedné té horší se mi málem nepodařilo včas otevřít stan. Pitomej zip, jako by se někdy schovával schválně. Karbaníci dali několik partiček, při kterých si Míra natáhl nějaký sval na noze. Později se i trochu halasněji vrátil zbytek z hospody.

 

Neděle 14.8.05

 

  Bylo samozřejmě otázkou, jestli bude Hanička schopná absolvovat další část cesty, ale když ráno vstala s úsměvem a tváři a s tím, že má hlad, vypadalo to velice nadějně. Syky ji do dietního jídelníčku přinesla piškoty. Kolem nás proletěl komár. „Zasraný komáři!“ ohnala se Hanička a už nebylo pochyb o tom, že je jí dobře.

  Odchod byl stanoven až na 9:00, ale všici byli tak líní, že jsme si o něm mohli nechat jen zdát. Corky se přišel optat, jak je Haničce, a že si rozdělíme její věci, aby se jí šlo snáz. „Eggy už mi zakázal si je nést.“ „To je správný, koukám, že už má manželský sklony jako já.“ Corky vzal tyčky a kulíky, Lukáš tropiko a Míra vnitřní stan, takže bylo dost nejisté, v čem vlastně budeme večer spát. Posnídali jsme, nabrali vodu a s nějakým dvacetiminutovým zpožděním vyrazili vstříc dálkám. Cesta se ubírala celkem pohodovým stylem, pouze s jedním horším výstupem, takže jsme se mohli kochat okolními horami z poměrně rychle se měnících úhlů.

  Ještě, než jsme dorazili k místečku na oběd, potkali jsme stádečko koní, z nedostatku činnosti se pasoucích. Jeden z nich se válel nehybně na zemi, ale nakonec se přeci jen zvedl, což nás trochu zamrzelo, neboť, jak jsem již zmínil, byli jsme před obědem.

  Netrvalo dlouho a mohli jsme vybalit vařiče a uklohnit něco dobrého. Hanička měla už opravdu velký hlad, takže se pořádného dlabance nemohla dočkat. Piškoty jsou dobrá věc, ale nahraďte jimi jídlo. Syky všem donesla vodu a sotva jsme dali jednu partičku prší, pokračovalo se dál. Náročnost se nijak nezměnila, jen se začali kolem nás roztahovat mračna a podobná havěť. Začalo poprchávat. Míra neustále sojkoval a taky sejčkoval, že bude pršet, ale přehnanými pesimisty s neopodstatněnými tušeními si člověk nesmí nechat zkazit náladu.

  Přišli jsme pod nějaký vrchol, který se skupinka dříve dorazivších rozhodla zdolat bez batohů. Patrně je lákala představa panoramat, schovaných za hustou mlhou všude kolem nás. Klidně jsme si dole mohli udělat vrcholové foto, které by vypadalo úplně stejně, jako jejich. Neopodstatněné tušení zkapalnělo a na řadu přišly pláštěnky a další opatření proti vodě. Míra nesl náš stan nechráněně na batohu, takže si ho radši Hanička strčila do svého volného batohu. Míra ale musel nahlas vykřikovat, že ten stan dává mně, aby to neschytal od Kiry, že zatěžuje Haničku. Syky si oblékla svůj dlouhý gumák a vypadala pak jako něco mezi rákosníčkem a mistrem Jediem. Nechtěla se v tom vyfotit a jak se Míra snažil násilím odhalit její nekompromisně schovávaný obličej, vznikla na mém nedigitálnm fotoaparátu zajímavá fotka, kterou později Haničky táta nazval, po předchozích setkáních se Syky: "Někdo vyklepává z Kykyny opici." Nebylo však času na delší zkoumání, protože déšť zesílil a my spěchali po kamenité cestě vstříc Rybným jezerům. Bylo vidět na pár desítek metrů.

  Časem se přidaly i kroupy a brzo bylo úplně jedno, kdo impregnoval poctivě a kdo vůbec. Ozvalo se i několik hromů a to i během chvil, kdy bylo třeba přelézt hřeben a počít sestup. Na druhé straně hory sice stále pršelo, ale bylo tam celkem poklidné závětří. Foona se za mnou několikrát divoce rozpohyboval, ale zajíce zatím nechytal, jen rovnováhu.

  U jezera jsme se nahrnuli do vchodu do hospody a snažili se nějak zahřát ať už myšlenkami, pohyby, či nějakým tím teplým nápojem. Přestalo pršet, když dorazil Corky s vrcholovým zbytkem. Navrhl nám pokračovat ještě tři hodiny k busu, místo toho, abychom strávili noc na provlhlé planině s ještě provlhlejší výbavou. Nikdo nebyl proti, takže krátká pauza a šupajdy dál.

  Chvilku to vypadalo, že už pláštěnky nebudou třeba, ale opravdu jen chvilku. Spustil se další slejvák a párkrát se objevil i blesk, jeden tak blízko, že všichni poněkud poposkočili stranou. Když už nelilo, padaly kroupy a rytmicky tak doprovázely náš čvachtací koncert bahnem. Corky se snažil dovolat řidičům, ale to se bez signálu podaří jen lidem s opravdu silným hlasem.

  Poslední dvě hodiny vedly po silnici – v bulharském slova smyslu. Pokud byste přimhouřili oči, trochu si cvakli a měli velkou fantazii, snad byste tak tu cestu s poházeným štěrkem snad i nazvali. Na jednom místě tam byl dokonce i dost široký pařez. Nakonec déšť přece jen ustal. A s koncem cesty přišlo i další velké plus – hospoda. Vrhli jsme se k jídelním lístkům a pomalu si nemohli vybrat. Ani obrázky nám moc nepomohly, spíš podporovaly naši velkou chuť a ještě větší nerozhodnost. Nějaká postarší nervózní paní musela nutně projít zadními dveřmi, před které jsme tak pracně naskládali naše krosny.

  Brzo jsme měli co naskládat do žaludků, takže snad až na suché nohy nám nic nechybělo. Corky se s Lenkou vydal za řidiči pomocí nějakého místního majitele automobilu, takže jsme měli dost času na vychutnání atmosféry bulharské hospody a vychutnání si slastného pocitu, že na nás shora nic nepadá a nohy se nemusí pohybovat. Lenka navíc objevila suprový záchod, o kterém se neprozřetelně zmínila a na který se tak začala rychle tvořit fronta. Sama si ji vystála několikrát. S číšnicí jsme komunikovali roztomilou směsicí angličtiny, češtiny, bulharštiny a ruštiny. Věta jako „One čaj,“ nebyla vůbec výjimkou. Jirkovi se podařilo odobědnat Lukášovi nějaký salát, asi proto, že ke komunikaci používal rukou, zejména pak jednoho prstu.

  Z idylky nás vytrhl až bus, do kterého jsme naskákali a vyrazili do nedalekého kempu. Otevřel jsem tašku se sýry a půlka autobusu začala omdlévat. Zřejmě tam zrovna dozrál hermelín. V kempu ve tmě nastalo zmatečné stavění stanů, kde se dalo i nedalo. Na rozdíl od toho prvního, tak byl aspoň dostatek sprchozáchodů. O zábavu se postarali i naši řidiči, když se snažili otočit bus a odjed. Kuna seděl za volantem a pískal a Veselý podle toho běhal jak splašený. Kouknout se, jestli do něčeho nevrazíme vzadu, něco nepřejedeme ve předu a zase zpátky. Za odměnu dostal sprďana, naskočil a odjeli.

  Všichni měli to potěšení rozjímat nad malebně stoupající párou ze svých bot, ponožek i chodidel. Nádhera. O mokré věci včetně spacáků nebyla pochopitelně nouze, někteří pod záminkou jejich sušení opět zapluli do hospody. My s Haničkou jsme se schoulili pod jediný suchý spacák a doufali, že v noci nebude zima. Byla.

 

Pondělí 15.8.05

 

  Díky předčasnému ukončení přechodu jsme si mohli dovolit stanovit budíček až na 10:00, ale už dlouho před tím bylo možno pozorovat všude čilý ruch. Veškerá volná místa k sušení jako dělaná byla brzo pokryta decikilogramy nacucaného textilu. Corky nás informoval, že teplá voda poteče od 8:30 do 9:30, což mě nijak nepotěšilo, protože jsem se byl osprchovat už v 7:00.

  Zbytečně jsme naše mokré věci nenervovali a nechali je v klidu sušit pod Corkyho dozorem, zatímco jsme se vydali k Rilskému monastýru. Jelikož slavili Bulhaři zrovna nějaký oblíbený svátek, šli jsme po velice rušné silnici plné něčeho jako jsou policajti a co chvíli se uhýbali projíždějícím autům. Ačkoli Kiry slibovala spoustu vnitřností svatých ve vitrínách, žádné chuťky jsme nezaznamenali, snad kromě jednoho nejasného náznaku, ale ten nepoznala ani sestřička Lenka a to je co říct.

  Bylo slušné horko, komiksy na zdech kláštera se už celkem okoukaly, stejně tak i obrovské kotlíky pro nakrmení poutníků (toho času bohužel mimo provoz), a tak jsme počali pomýšlet na návrat, neomylně vedoucí kolem stánků se sladkostmi. Většina zakotvila u toho prvního s bulharským tureckým medem a roládami podobného založení a nedali pokoj, dokud neměli plné pytlíčky. Hanička ale měla hlad, takže jsme nejprve vyhledali maso, protože nejsme takoví nadšenci vařené kukuřice jako Syky, která o ní básnila už od komiksu s vařením hříšníků. Díky tomu jsme objevili lukrativně vonící stánek, že jsem okamžitě zapomněl na sladké a neodolal opečené housce se špízem. Za námi někdo blokoval dopravu, což jsme vydedukovali z nervózního potrubování. Byla to Syky celá šťastná a do kukuřice tak zažraná,  že si ani nevšimla kolony aut za ní a spokojeně ohlodávala uprostřed silnice svůj klas dál.

  Vrátili jsme se do kempu, zabalili již spokojené suché věci a ve stínu autobusu čekali na odjezd. Samozřejmě následovala veselá kuní show. Ta pokračovala i cestou, když se Veselý snažil umlátit novinami mouchy na předním skle a Kuna pak na celý bus při předklonu ukazoval odhalenou tu úplně nejspodnější část zad, která snad už ani částí zad není. Do nejmenšího městečka Bulharska Melniku jsme dorazili k večeru. Vedení odběhlo zařídit hotel a my si dali podvečerní siestu v místním parku, kde se nacházely zhruba 2% obyvatelstva, tedy šest babek.

  Za necelou hoďku se vrátil Corky s Lenkou a pochlubili se jednak tím, že nakonec přeci jen sehnali hotýlek za domluvenou příznivou cenu a jednak seznamem pokojů. Vznikla pranice o dvoulůžáky, neboť na pět kusů tohoto intimního bydlení připadalo sedm párů. Hanička šikovně argumentovala tím, že má zrovinka svátek, nakonec se ale Jitka s Jirkou dali dohromady s Petrem a Lenkou a podobný přesun do čtyřky udělal i další pár, takže jsme si nemuseli trhat občanky, ani pasy.

  Čekali jsme ledacos, ale to, že si za 10Lv na noc budeme bydlet v pěkných pokojích s vlastní sprchou i záchodem (samozřejmě evropského typu), to věru ne. Ten náš pro dva měl dokonce kromě ložnice i obývák se stolem a dvěma křesly. Poněkud prostornější a pohodlnější než stan. Kachny a Plzeňská trojka (Syky, Míra, Foona) měli zase balkony jako stvořené k vaření a paření, což ihned dokumentoval Míra, když vařil mezi zapařenými pohorkami a ponožkami. Zběsile jsme pobíhali po hotelu a prohlíželi všechny dostupné pokoje.

  O deváté byla na hotelovém „náměstí“ porada o dalším dni a pak se vyrazilo do vináren s ostravskym heslem: „Dneska si normalně zrypem rypaky.“ V té první nás paní poprosila, abychom šli pryč, protože má jenom dvě ruce a nebyli bychom tam sami. Ani v druhé naše stádo nepřijali za vlastní, až ve třetí jsme se uvelebili u dvou stolů a s pomocí stále se culícího číšníka se jali ochutnávat místní vína. Komunikaci v několika jazycích, nejlépe v jedné větě, ještě více zpestřovalo zmatené kývání hlavou, do kterého se někteří fajnšmekři s nerozumem pouštěli.

  Na konci nám na druhý pokus číšník donesl účet, se kterým jsme byli spokojeni a na kterém byla o dost menší částka než na tom prvním. Napapaní a nabumbaní jsme se někdy po jedné vrátili do hotýlku, kde se ještě někteří stačili nechat sprdnout od jedné spánkuchtivé cizinky.