S Mundem do Bulharska - srpen 2005

Úterý 16.8.05

  Na programu dne byl víceméně odpočinek, a tak nebylo divu, že kohouti již dávno dokokrhali, než většina nastevřela první očíčko. Ale zahálka nemá v programu Munda nikdy mnoho prostoru, ani v tak útulném hotýlku, proto jsme se po probuzení sebrali a vyrazili do nedalekého monastýru.

  Cesta to byla prašná, ale pohodová, jako stvořená na sandály. Po úvodním zaváhání našeho neochvějného vůdce u stromu se směrovkou, jsme se šinuli jako roztrhaný had vyprahlou krajinou. Pálící slunce opravdu dost kontrastovalo s patrnými pozůstatky nedávných povodní. Nad nimi se tyčily erozí do špiček vytvarované kopce a stále hůře se hledala stinná místa pod chudými dřevinami. Osvěžení skýtaly bohatě oplozené ostružiníky a o přítomnosti fauny svědčilo obrovské množství bobků, pro které nebylo ani kam plivnout. Nebylo však divu, že jsme žádného bobmakera nezahlédli, protože se jistě jednalo o tvory tuze plaché, a tak se naší společnosti se Sýkorkou, která byla mnohem dříve slyšet, než vidět, z daleka vyhýbali.

  Došli jsme do starobylého dřevěného  monastýru Roženski, který byl poměrně roztomilý a na jehož dvoře se skvěla broskev se všemi svými lákavými plody. Dalo to fušku, ale odolali jsme. Před monastýrem jsme zase při svačině ukojili nejen vlastní hlad, ale svoji sušenku si vysomrovaly i místní vyhubliny z psí říše.

  Jen ti největší milovníci pochodů se vydali zpět do Melniku stejnou cestou, my ostatní jsme sestoupili do vesnice k busu, využívajíce výhodných zkratek s prašně kluzkým povrchem. Nepoškozenými obličeji jsme objevili bus kousek od stánku s lihovinami a čaji. Vypadalo to, že po naší návštěvě jim už nic nezbude, ale to bychom neudělali dobře, takhle místní podceňovat! Stánek byl briskně doplněn, než bys řekl bulharsky švec (ono to trvá, než seženete slovník…).

  Někdo, včetně mě, si jistě myslel, že zpáteční cesta busem vyplní tak akorát čas na vypití osvěžujícího pivka, ale tito se velice přepočítali. Nejelo se totiž po silnici, dokonce ani po bulharské silnici, ale spíš po širší cestě a i ta měla náhle trhlinu. A to takovou, že vyhloubenou bagrem. Silničáři, hrdí na svůj výtvor, jen velice neradi pozorovali náš dopravní prostředek, který jeho řidič nehodlal prohnat zúženým prostorem. Důležitě vypadající mužík nakonec zřejmě rozhodl kus díry zasypat, takže na její kraj se vrátilo několik lopat zeminy a mohlo se jet.

  Zbytek odpoledne bylo volno, které většina strávila výpravou po městečku a okolí a ještě větší většina posezením v některé z hospůdek. My s Haničkou jsme do večerní strategické porady stihli nákup jednoho ze všech dvou druhů jogurtů a utrhnout šišku z místní mohutné borovice za sochou Yane Sandanskiho

  Po osvětlení cíle příštího dne jsme se ve velkém houfu a pod vedením Corkyho přesunuli do hospůdky. Bylo jasné, že jsme nevlezli do náhodně vybraného zařízení. Halasný vrchní přestavěl celý interiér, abychom se tam naskládali, a pak nám rozdal slaměné klobouky, helmy a pušky. Příbory mu nejspíš přišli moc fádní. Sotva Míra zabrnkal na kytaru, už měl před sebou nějakou pochutinu jako pozornost podniku. Při jejím baštění musel dělat hlasité „mmm…“, za což postupně dostal čelenku a pohár pro reklamního agenta.

  Džbány vína byly bleskově před námi a brzo i objednané musaky a další lahůdky. Pak se rozproudila hudební zábava a dvouproudá cesta, na které se míjely prázdné a plné džbány. Kytary se chopil i Dánoš a Jirka, přesto byl Míra jednoznačně nejobletovanějším hostem. Já se svými Číňany a „We Will Rock You“ neměl šanci. Petr, hrdý to Ostravák marně vzpomínal na nějaký trefný vtip na Pražáky, až musel poslat SMS domů, aby mu kolegové z východu republiky pomohli. Mezitím jsem dal k dobru nedávno zaslechnutý vtip o tom, kterak přijde Pražák do doliny a pije vodu ze studny. Corkyho už dost rozveselilo to, jak Petr, celý zájezd o sobě domů nenapsavší ani řádku, teď utrácí za SMS kvůli vtipu a když ten si pak konečně stoupl a začal hrdě svým ostravským nářečím číst jeden z tisíce existujících vtipů na Pražáky: „Přide Pražak do doliny a pije vodu ze studny…,“ neudržel se náš průvodce na židli a několik minut se chlámal v křečích na zemi. Když se konečně uklidnil, prohlásil: „Já to říkam dycky, zájezd bez Ostraváků není zájezd.“ Mezitim netrpělivě čekal na další SMS, aby mohl vtip dokončit.

  Kolem zavíračky začalo slušně lejt, což byl jen další důvod, proč se nám nechtělo pryč. Vrchní nám nabízel pláštěnky za 3Lv, velmi slušivé, jak předvedl model Corky. Přesto jsme se raději mezi kapkami vrátili do hotýlku, kde většina pokračovala v produkci, což se opět nelíbilo nějaké návštěvnici, takže se hluk přesunul někam dolů.

Středa 17.8.05

  Jen velice neradi jsme opouštěli útulný hotýlek, ke všemu nás čekal dlouhý přejezd autobusem k Yagodinským jeskyním. Takže poté, co jsme přeběhli deštík a nastoupili kolem oblíbených tváří našich řidičů, začali jsme vymýšlet, jak si zkrátit dlouhou cestu po rozbitých bulharských cestách.

  O zábavu se jako správná průvodkyně postarala Kiry. I když asi původně nepočítala s tím, že bude tak dobrá… Začala vyprávět bulharskou pohádku, něco na způsob naší popelky. Vynikajícím tahem se ukázala volba prince, neboť toho krásného, chytrého, sečtělého, vtipného, prostě naprosto báječného prince nazvala princem „K“ (samozřejmě psáno „C“). Od toho okamžiku se vypravěčka co chvíli zmítala v křečích smíchu, takže jsme jí rádi zastoupili a pohádku doplňovali, zvláště pasáže, v nichž vystupovala princova oblíbená Maruška (psáno „A“). Přes veškerá takto vzniklá úskalí celá pohádka dopadla a vzali se.

  Hrozné cesty se proměnily v celku vynikající asfaltky, ty však záhy postupně mizely, ne však zpátky v cesty, ale v řeku. Nedávné povodně zkrátka udělaly své, a tak jsme najednou nemohli jet dál. Jeskyně stále daleko, tak bylo rozhodnuto o přesunu k nedaleké náhradní jeskyni. Tam ovšem nastal podobný problém a řidiči se nezvládli dostat dál než na několik kilometrů od jeskyně. Na naším busem ucpané silnici jsme podnikli rychlý výsadek, abychom při tom byli sprdnuti cholerickým Kunou, že pomalu vystupujem a brzdíme tím dopravu.

  Cesty po asfaltu nebývají moc příjemné, ale tahle vedla skrz kolmé skalní stěny a kolem rozdivočeného kalného potoka, tak se bylo na co dívat a čemu divit. Například takové několikametrové klády zaklíněné nad vodní hladinou mezi skálou a náspem silnice hned tak někde neuvidíte.

  K jeskyni jsme sice dorazili po zavíračce, ale po troše diplomacie jsme získali možnost zakoupení vstupenek i s průvodcem, který se vyznačoval jednak perfektní znalostí jeskyně (to se celkem čekalo) a rovněž i angličtiny, a tak se neomezoval na strohá fakta, ale svůj výklad dokázal udělat patřičně zajímavý. Nehledě na to, že většině pak rozuměl i takový antitalent na jazyky jako já. V jeskyni byla kromě perel a dalších zajímavých útvarů jako jsou krápníky stojící, visící i dohromady srůstající nebo třeba vápníkových bambulek taky slušná kosa, proto se většina z nás nebránila návratu do venkovní teploty, především ti, co neuposlechli moudrých rad našich průvodců a nevybavili se dostatečným množstvím hadrů zabraňujícím úniku tepla.

  Po zpáteční cestě do busu, která byla delší jak o vzdálenost vchodu a východu jeskyně, tak i o změnu polohy samotného autobusu, jsme se usadili na svých sedadlech k večeři a pozorovali ploužící se krajinu na cestě do Rodop.

  K vytouženému kempu jsme dorazili za tmy tmoucí a to to ani nebyl kemp, ve kterém by nám bylo umožněno přespat. Takto přívětivý nás čekal až o kus dál. Docela nás překvapilo, jaká je venku zima, inu nadmořská výška a nepřítomnost slunečních paprsků vykonaly své. Na travičce se ale úžasně píchalo, takže ač za pořádného mžourání, brzo stálo všude kolem plno stanů. Bylo záhodno si na stavbě dát záležet, páč nám tento kemp měl posloužit i následující noc.