S Mundem do Bulharska - srpen 2005

Deník

Středa 10.8.05

  Ač sraz u hutníka stanoven na 7:40, se Syky s využitím odvozu jejího taťky jsme tam dorazili už před sedmou, tedy v době, kdy slušní rozumní lidé ještě spějí. Postupně se pak přitrousili i ostatní (Hanička dokonce výrazně včas), včetně Foony a Lukáše a jejich zpoždění. Jitka s Jirkou si museli koupit polévku, aby si tak opatřili lžíci, ale bylo zcela jasné, že se budou postupně pachtit i po dalších věcech, protože prostě není možné, aby v těch jejich batůžkách měli všechno potřebné pro přežití v neznámých horách.

  S vypětím všech sil, končetin a ostatních výčnělků, k tomuto účelu použitelných, jsme se přesunuli na nástupiště a později i do vlaku, kde jsme se se Syky a Haničkou nastěhovali k jedné velice milé paní s pejskem. Odstrojili jsme ze sebe všechnu bagáž, čímž jsme z prázdného kupé udělali kupé přecpané. Za chvilku jsme zase všechno na sebe naházeli, přičemž nezůstali neověšeni ani spoluputovníci, kteří kousek dál objevili několik volných kupíček za sebou. A skutečně, prošli jsme pouhých 5 vagónů a už jsme vesele zaplňovali jedno obsahující i Slávka Hlaváče jedoucího do práce.

  Hodlal jsem si konečně užít pohodlí zákazníka ČD, když tu jsem zjistil, že můj batůžek není se mnou. Takže další cesta celým vlakem kolem pobavených čumilů. Pas, peníze a toustíky jsem našel u Petra s Lenkou, které se mi kupodivu nepodařilo přesvědčit, aby se přesunuli o kousek dál k nám, a tak jsem vyrazil na cestu sám. Otevřeli jsme švestičku, abychom spláchli to napětí, a odborně vyzkoušeli funkčnost Haničky nových hůlek s botičkama.

  Praha je krásné město a díky Syky, která nás ověšené batohama poslala postávat ke dveřím už 10 minut před hlavním nádražím, jsme měli možnost tuto krásu patřičně vychutnat. Naštěstí vláček do Hradce odjížděl ze stejného nástupiště, takže jsme s povděkem nemuseli podstoupit další stěhovací akci. Přihasivší si Pendolíno se nás bohužel netýkalo, ale v další klasické soupravě jsme již zabrali prakticky celý půlvagón.

  Na nádraží v Hradci vylezeme ven a koho nevidíme – Denisu s Petrem, staré známé z Norska. Ze setkání jsme měli velkou radost zvláště proto, že byli sbaleni výrazně lehčeji než my a měli spoustu ochotných volných končetin. Mezitím, co jsme s Haničkou hlídali veškerou bagáž na srazové zastávce, odjelo odtud asi tak dvě hafa parchantů na tábory. Jedno z těch děťátek tam zapomnělo batoh.

  Kolem jedné hodiny dorazil Corky – taxíkem. Později i náš bus se zasedacím pořádkem a sedačkami, pod které se naše, na milimetr přesně splňující rady Munda, přepravky nevešly. Corky sestavoval zasedací pořádek podle přihlášek, takže jsme museli udělat škatulata, abychom měli vedle sebe oblíbeného spolusedícího. Syky si vybrala pěkný dřevo, tedy Mírovu kytaru. „Mě studí ledovej čaj do zadku,“ prohlásila Hanička a mohlo se jet. Přikolovala flaška i s duchaplným rozhovorem: „A, takže druhý kolo?“ „Cože, oni už jeli?“ Naštěstí i s Brňákama nás bylo kolem třiceti, takže nebyl problém uložit i naše nekompatibilní přepravky.

  V Brně jsme velkým obloukem objeli Tesco, abychom u něj později zastavili a totálně obsadili jeho záchody. Obzvláště Míra jezdící schody tlačil očima, protože ničím jiným už prostě tlačit nemohl. Poté, co i Kachny s pomýlenými hodinkami dolízaly zmrzlinu, mohlo se vyrazit směr Slovensko. Ani jsme se tam neohřáli a už jsme přejížděli další hranici do Maďarska. Tam měli takovou tmu, že se nechal pustit film. Výběr byl věru skvostný, a tak nakonec Corky demokraticky vybral Magnolii. Ne, že bych nechtěl zatěžovat deník popisem děje, ale stejně jsem u tohoto výkvětu usnul. Jen vím, že tam byla nějaká sprostá paní, pak nějaký podobně sprostý pán, ale jinak tam byli sprostí všichni. Foona se hrozně těšil a všechny lákal na nějaký žabodéšť na konci dílka.

  Zastavili jsme před Maďarskou hranicí a pánská část si to intuitivně namířila do temného kouta okolní zeleně. A on tam byl žlábek. Na tom nejlepším místě široko daleko. Zřejmě jsou Maďaři dobří žlábkaři. Zbytek filmu jsem sledoval se stejnou pozorností jako první část, jen na konci jsem opravdu slyšel pršet nějaké žáby.  

Čtvrtek 11.8.05

  Kolem druhé noční se přiblížila srbská hranice. Ještě dříve se však přiblížila dlouhá fronta neradujících se kamioňáků, včetně jejich vozidel, kterou jsme po deseti minutách předjeli. Pilně pracující celník se k nám konečně doploužil a vyhnal nás do jiného pruhu na druhé straně kamionové fronty. Mezerou jsme se tam nacpali, netrvalo snad ani půl hodiny a závora před námi se konečně zvedla.

  Ujeli jsme celých sto metrů, když tu se nám postavil do cesty podobně čilý mužíček a zakřičel: „Zurück!“ „Cože, Zurich? Docela dálka...“ Naštěstí jsme až tam couvat nemuseli, ono i tak to stačilo. Nabyté metry byly zase v ... před námi. Nakonec se nám jeden celník vecpal dovnitř, dal nám do pasů razítka a zase odešel, čímž byla celá procedura ukončena. Ještě, že nešel po chlastu...

  Spokojeně jsme si pochrupovali, Lenka spolkla pár pavouků dokořán otevřenou pusou. Ráno nás vzbudil Corky nějakým hlášením a před polednem se konečně přiblížila Bulharská hranice. Nejprve nám Srbové dopárovali razítka a pak to přišlo. Napřed si nás zvážili a napařili poplatek přes 300 Euro za našich 16 tun. Nakonec se jej diplomacií podařilo snížit na obvyklých 25 Euro.

  Už jsme se docela dlouho nudili, když nám sebrali pasy a nechali nás čekat a čekat a čekat... Na vedru a bez klimatizace to nebylo zrovna k jásání. Konečně jsme prošli přísnou kontrolou a byli milostivě vpuštěni do jejich země. Šli jsme si vyměnit Eura za Leva, k čemuž tam byly hned dvě směnárny. Jedna s kurzem 1,93Lv/Euro a druhá 1,935Lv/Euro. Té první bulharská měna brzo došla. Foona nevydržel to napětí a radost z přítomnosti v Bulharsku a dojetím si šel odskočit k plotu. Po uvolnění následovalo další napětí a pokuta 5Lv za zakázané uvolnění.

  Konečně jsme se vzdálili z dosahu celnice a hned udělali čůrací pauzu. A měli jsme to zadarmo, zadarmo, zadarmo... Pokračovali jsme do vnitrozemí po hlavní silnici, tedy povrchu, který v Bulharsku neumožňuje vozidlům jinou, než plouživou rychlost, a jejím pasažérům tak pohled na odcházející krajinu. Několik matiček z busu už se jistě nikdy nesetká se svými milovanými šroubky.

  Pohled na okolní krajinu nebyl moc veselý, obzvláště na zaostalý vidlákov. V jedné takové díře jsme z nenadání narazili na křižovatku. Než oslem tažený povoz přejel, vedení určilo další směr. My ostatní jsme přes sklo komunikovali s místní babičkou, která byla z naší přítomnosti očividně radostně rozrušena, že se dokonce i zvedla a se svou hůlčičkou se na nás přišla bezzubě usmívat zblízka.

  Řidiči byli jistě plni sebevědomí a nějaká ta větvička, co nám co chvíli hladila autobus je navenek nijak nerozházela. Když už jsme se křovinami prodrápali, zase jsme se mazlili s nějakým drátem elektrického vedení, takže byl vydán zákaz kontaktu s konstrukcí Conexu. Radši jsme zapařili město, moře, kuře.

  Kolem čtvrté odpolední jsme dorazili do Bělogradčiku a tam si prohlédli místní pevnost zbudovanou velmi vtipně mezi skalisky. Užívali jsme si výhledu na okolní krajinu a pokoušeli se experimentálně zjistit hloubku vydlabaných nádrží na vodu, do kterých se ani Kachnám nechtělo. Vhozený kamínek se už ale neozval, a tak pokus skončil bez výsledku a ke všemu s velkou odchylkou.

  Za pospíchajícím Mírou jsme sešli do městečka a zaujali místo v příjemné hospůdce, kde jsme ochutnali místní chmelomoky Zagorku a Kamenitzu. Domluva s číšníkem probíhala v pohodě, jen s tou druhou várkou nějak otálel, možná až tak velký zájem nečekal. Cestou do kempu Madonna Syky vylezla na značku a Míra pozdravil náhodného kolemjdoucího „Dobr deň,“ čemuž jsme nemohli jinak, než se upřímně chlámat.

  Byli jsme sami v přeplněném kempu a na nás opozdilce zbyly opravdu poslední volná místečka. Zajímavé bylo, že kemp sice oplýval toaletou a sprchou, ovšem od každého pouze v jednom vydání a snad z orientačních důvodů také v jedné místnosti. Nenápadná frontička v okolí vypovídala o nevýhodě tohoto zlepšováku.

  Postavili jsme stan, uvařili večeři a sotva otevřeli první kamarády, přesouvali se na nedalekou seznamovací karimatka párty. Každý se pěkně slušně představil, řekl odkud je, co dělá a proč vlastně jede s Mundem do této země. Jeden maník přiznal, že je alkoholik, a jedna holka zase, že je poprvé pod stanem a poprvé půjde s batohem na zádech. Poté nám Corky osvětlil strategii celého zájezdu a pak už se rozběhla zábava pod vedením kolujících flašek a buráků. Nakonec to Míra vytáh, takže jsme si i pěkně zabékali.

  Celková i částečná únava z náročné cesty nás postupně poslala všechny do hajan.