S Mundem do Bulharska - srpen 2005

Čtvrtek 18.8.05

  Ráno bylo asi tak jako v noci, takže chvilku trvalo, než se člověk mohl venku pohybovat bez neustálého klepání. Díky tomu, že jsme nebalili stany, mohli jsme si pospat přeci jen o něco dýl. Náročnost programu ochromila několik členů, včetně Foony, kteří se tak rozhodli strávit den na místě. Hanička poskytla ze soucitu Foonovi svoji samonafukovačku, aby si chudinka churavý mohl pohovět. A taky se bála, že by ji z opuštěného stanu někdo ukrad.

  Cesta byla opět záživná, a tak jen napíši, že jsme cestou brali naftu, přičemž jsme zjistili, že máme fascinující spotřebu sto na sto. Hanička mě při snídání upozornila: „Máš pod nosem drobek. Tam ne, pod druhym.“ V jakési zapadlé vsi jsme vyskákali a začali ukrajovat první metry z naší cesty. Na té nás předjelo několik kamazů, z nichž jsme (zatím) neměli pražádnou radost, nemluvě o tom, že jsme je za chvíli došli, aby se pak historie opakovala ještě jednou. Přitom jsme si dávali velký pozor, abychom náhodou nechytli obsah velkých louží, které kamazy při jízdě laškovně přesouvaly do okolí.

  Na obědové pauze jsme se dověděli, že skupinky před námi si vozidla stopla, a tak už měla kolikrát i nějaký ten chleba a pivečko v sobě. Další cesta na Perelik vedla celkem příjemně lesem, ačkoli nás značka často zavedla do zahuštěnějších končin. Za lesem následovali sice zatravněné, ale jinak přehledné kopce, tudíž jsme se mohli kochat nádhernými panoramaty bez větší starosti o směr pouti. Jen Syky se nám u jednoho pahorku ztratila kdesi v porostu.

  Po několika hodinách jsme konečně došli ke zdroji vody (nepočítám-li samozřejmě potůčky a louže krup během pochodu) a zajímavému místečku na posezení přímo pod Perelikem, na jehož vrchu se skvělo něco vojenského, dobře oploceného. Přesto několik nezdolných jedinců se rozhodlo nahoru podívat, a tak se naše výprava rozdělila na dvě skupiny. My, o pevnosti nejevící zájem, jsme pod vedením Lenky a Kiry počali se sestupem po žluté značce.

  Člověk by řek, že když jdete po značce, navíc máte mapu a GPS, nemůžete se ztratit ani náhodou. Jenže Bulhaři vyrábějící mapy zřejmě moc nekomunikují s Bulhary dělající značky v terénu, maximálně pak společně kývají hlavami na všechny strany tak, jak to umí jen oni a asi tak, jako jsme to dělali my, když jsme hledali další barevný kousek. To se vůbec nezmiňuji o tom, že ke zvýšení zajímavosti se barvy značek pravidelně mění, snad podle jejich aktuální ceny. Takže jsme se nakonec přestali o značky zajímat a prostě jsme si zvolili cestu podél potoka, což vám většinou dává slušnou šanci, že jdete z kopce (pokud nejdete proti proudu).

  Nakonec jsme skutečně došli do nějakého údolí, ze kterého bylo krásně vidět do Řecka, stejně tak jako do vedlejšího údolí, kam jsme se měli podle plánu dostat. Přesunuli jsme se na místní náves a čekali na zprávy druhé skupiny. Kecali jsme o všem možném, Kiry nám vyprávěla zajímavou historku o pomocníkovi policie romské národnosti, který jim přišel domů oznámit, že jim někdo vykradl sklep, a Ostravák se pak nenápadně zmínil o tom, že mu před časem psala Lenka (jedna z těch, kteří zůstali v okolí našeho kempu) s tím, že potřebuje vědět, jak se ten náš kemp jmenuje, aby se tam mohla vrátit z blízkého města. Nic v té věci nepodnikal, protože to jméno prostě nevěděl a ani netušil, koho by se měl na takovou věc zeptat, z čehož mohly průvodkyně Kiry s Lenkou vyletět z kůže.

  Už nás čekání nebavilo, tak jsme se sunuli o vesnici dál, přičemž jsme cestou potkali místního anglicky mluvícího týpka, který nám chvíli dělal reklamu na nějaký kemp, a taky na jedné bříze poklidně se usmívající žlutou značku. Vesnice se ukázala být větší, než jsme doufali, a tak se naše kroky zrychlily přímo úměrně naší víře v otevřenou hospodu poskytující teplé pokrmy.

  Naše očekávání došla naplnění. Brzo měl každý před sebou nějakou tu objednanou pochoutku, my s Haničkou dokonce i neobjednanou, protože na Jitku byl ten patátnik prostě moc velkej. I když občas bylo třeba použít i vlastních zásob, když si Hanička potřebovala něčím zahustit jehněčí polívku (tedy spíš kus masa v mastné vodě). Taveňák se ukázal jako šikovný prostředek. Sotva Petrovi přistálo na stole prkýnko s obrovským šašlikem, přiřítil se autobus se skupinou B. Sice měli jistě vlastního jídla dost, přesto jsem byl moc rád, že sedím přímo v hospodě, na kterou se oni musí jen dívat, ti odvážnější dokonce i čuchat. A to Petr dával hodně najevo, jak moc jsou bulharská zvířátka dobrá.

  Mezitím, co jsme si sdělovali zážitky z cesty, kterou měla druhá skupina asi ještě náročnější než my, se za okny setmělo, takže do stanů jsme opět lezli potmě a za slušné zimy. Čekalo nás krutější ráno, neboť bude třeba tentokrát stany zbourat.

Pátek 19.8.05

  Ranní kosa a vlhkost příliš nedovolily usušit prorosené stany, takže jsme ty mokré chuchvalce spolu s dalšími věcmi naházeli do našeho dopravního prostředku a přesunuli se blíže Persenku.

  Ještě jsme ani nedojeli na naplánované místo a už to vypadalo, že se dál nepojede. To si voda zase jednou řekla, že ta silnice vedle ní se nějak moc roztahuje a kousek jí ohlodala. Kuna s Veselym si situaci pečlivě prohlídli a pak se Kuna rozhod, že se dál nepojede. Opět jsme tedy nakvap opouštěli bus, protože se za námi vytvořila fronta stejně širokých kamazů. Veselý ještě dělal zájemcům kafe, když už dodělával to poslední pro Haničku, přiřítil se nasranej Kuna a sprdnul ho, že si tu dělá kafe, když se za nimi tvoří taková hrozivá dopravní situace. To znervóznělo Veselého, kterému se nepovedlo vytvořit kafe požadované kvality, a tak nervózně zahodil kelímek a udělal kvapem jiný.

  Čekaly nás neplánované 4km po silnici k první zastávce, skalním útvarům zvaným „podivné mosty“. Ušli jsme však pár set metrů, když tu kamaz. A za nim druhý. Ani jsme se moc nedivili, že zde vidíme vozidla podobné šířky jako náš autobus a hned se jali stopovat. Do kabiny prvního se naskládali průvodkyně s Haničkou, mě a Corkyho nechtěl vzít řidič na korbu, takže jsme si prostě stopli dalšího. Z kabiny jsme pak vyhledávali roztroušené skupinky naší výpravy, a při úspěchu se vždycky Corky zeptal: „Možno tyto?“ a už byly na korbě. Mundo si to prostě umí zařídit, když už náhodou najme horší náhradní řidiče, objedná briskně náhradní transport, třeba i dvakrát po sobě.

  Díky tomu jsme se zbavili počátečního zpoždění a mohli se nejprve porozhlídnout po přírodně vydlabaných skalách a pak i vyrazit na vrchol. Cesta vedla neustále lesem a stále tedy nebylo moc jasné, kam že to vlastně jdeme. Místo panoramat jsme obdivovali spoustu hub všude kolem, kolikrát se nechaly najít i pěkné hřiby. Petr od Dendy požadoval svoje časté zapsání do deníku, ale kdybych sem napsal, co místo hřibu v lese našel a obdivoval, asi by z toho moc velkou radost neměl .

  Při pauze na oběd a čekání na skupinu hrající někde vzadu stupido jsme zjistili, že to nemá cenu a opět se rozdělili, abychom na mýtince neusnuli. Po nějakém čase bylo konečně možno pohlédnout vzhůru a spatřit náš původní cíl - Persenk. Jelikož na něm byl opět les, zabraňující výhledu do okolí, přestal být pro nás cílem. Kvůli čistě sportovnímu zážitku se tam nikomu nechtělo. I když možná ne všichni měli úplné informace. To se ukázalo při jedné pauze se zkoumáním mapy, když se jeden výtečník zeptal: „Tady je nějakej Goljam Persenk, na ten taky půjdem?“

  Díky SMS jsme to sdělili skupině za námi a pomocí téhož informačního zdroje se dověděli, že autobus pro nás velice překvapivě nepřijede, kam jsme chtěli. Petr se snažil prosojkovat do deníku, ale na Míru by stejně neměl, tak to sám rád uznal a zavrhnul. Museli jsme tentokrát uznat, že přes „silnici“, která na nás čekala by se k nám s busem nedostalo ani velké zvíře za volantem, natož Kuna. Vypadalo to spíše jako řeka kamení přibližně konstantní šířky, než cokoli jiného. A klouby trpěly…

  Ještě než bylo Orechovo na dohled, nechali jsme vtipně na jednom rozcestí pro druhou skupiny šipku, aby nesešli na zcestí. Po úmorné době a jednom naděje plném pokusu, kdy se většina radostí rozběhla v domnění, že cíl už tu prostě musí být, se asi po půl hodině před námi rozevřela vesnička a za mostíkem i náš autobus, takže druhý finiš už byl oprávněný. My trpělivější jsme ochutnávali různobarevné špendlíky. To nemá nic společného s fakírstvím, ale s druhem peckovic.

  U busu jsme si s velkou rozkoší zuli pohorky (a utekli pryč) a oddali se slasti jídla a pití. Petr s Dendou pro nás nejprve zajistili ochutnávku kozího mléka a poté si i prohlédli interiér jednoho baráčku slovenských rodáků. Po čase dorazil i zbytek a poté, co se oblažili podobným způsobem, jsme vyrazili na Plovdiv.

  Cestou jsme udělali čumpauzu u dalšího monastýru (Bačkovski). Mně osobně tyhle radosti nic neříkaj, takže jsme si s dalšími podobnými raději prohlédli stánky a někteří prostě neodolali (např. kuchařinky Jitka a Lenka) zapékacím miskám za dvě leva. No nekupte to. Krásně tam voněly šašliky a podobné pochutiny, ale my s Haničkou projevovali silnou vůli a říkali, že vydržíme a konečně si uděláme ty párečky s kaší, na které jsme se už tak dlouho nedostali kvůli pozdním příjezdům do kempů. Chyba.

  Plovdiv totiž leží v nížině a to není po povodních příliš optimální místo na obývání. Poté, co jsme už asi potřetí projeli kolem grandhotelu Saint Petěrburg a kromě dvou vytopených kempů objevili jen příliš drahé bungalovy, propadali jsme skepsi. Za tmy na benzínce už jsme to prostě nevydrželi a dali si studené párky z plechovky s kečupem a hořčicí. Corky nám doporučil, abychom se připravili na variantu „Sajgon“, což byl krycí název pro tajné zakempování na opuštěné louce. Nakonec však zvítězila varianta „monastýr“ a jelo se zpátky do hor do nocoviště Bačkovski.

  Klasicky za tmy jsme se pod dozorem důležitě vypadajícího staříka rozprostřeli na trávě mezi nehezkými budkami na místě připomínajícímu budoucí skládku. Corky pořádal rozlučku mezi stany v kroužku s rumem. Za našim stanem svítila jedna budka velice nepříjemným světlem, zvláště v noci. Nevěda, zda tím nezhasnu/nerozsvítím uvnitř místnosti, stiskl jsem vypínač a ono to skutečně fungovalo. Někdy jsou prostě v reálném životě logické úlohy obsahující haldu vypínačů na obtíž.

Sobota 20.8.05

  Ráno přišlo opět strašně brzy, rozhodně o několik hodin dříve, než by si člověk představoval a přál, jak už to tak u rán, kdy musíte vstávat, bývá. Jenže program Munda byl nekompromisně daný, a tak nedlouho po probuzení jsme vyrazili do výru bulharského velkoměsta po již celkem známé cestě. Tam se nám za okýnkem opravdu zcela nečekaně vyloupl hotel Saint Petěrburg. Jako bychom v něm spali.

  Na parkovišti před jiným hotelem jsme s vyfasovanými mapkami dostali několikahodinový rozchod, takže jsme se v houfu vydali za první pamětihodností – antickým amfiteátrem. To si takhle poklidně žijete ve městě a najednou nějakého šťouru napadne si jít o volné neděli s lopatkou na kopec. No a máte o turismus postaráno.

  Kolem památky byla kompaktní hradba, což celkem nepříjemně navozovalo pocit placení vstupného. Ještě, že je Kiry taková šikovná holka, takže hned získala protekci u hlídače a ten nás nechal areálem zdarma projít. Ještě že tak, nebylo to totiž nic moc a kdybychom zaplatili, nic by se na tom nezměnilo.

  Další zastávka byla u mešity, kolem které dost vtíravým způsobem žebralo několik dětí. My byli již před tím upozorněni, že jejich zdravotní stav nebývá z nejlepších, takže jsme si je pro jistotu ani moc nehladili. Před vchodem jsme vytvořili velmi nerozhodný hlouček, ale naše obavy o to, která pohlaví a jak oblečená nebudou vpuštěna dovnitř ihned rozptýlil přívětivě vypadající správce nemovitosti, který nás pozval dovnitř, bez rozdílu pohlaví či trenýrek. Bosky jsme se procházeli po koberci zcela pokryté podlaze a poslouchali nadšený výklad našeho tureckého průvodce. Jen ty praskliny ve zdivu nad našimi hlavami nenavozovali příliš bezpečnou atmosféru. Hanička kupodivu našla koberec, přesto jich tam i po našem odchodu měli kompletní sadu.

  Dál jsme se toulali uličkami kolem celkem nezajímavých baráků, ačkoli většina z nich měla první patra přečnívající nad přízemkama. Daleko větší nadšení sklidil záchod zdarma a automat na kafe, umístěné hned vedle sebe v jedné zahradě. U obou se okamžitě vytvořily nekrátké fronty, a tak zručný stařík vyrábějící kovové náušnice a podobná udělátka s nimi naprosto marně sváděl boj o přízeň. Ze zbytků pevnosti, ze kterých byl celkem pěkný výhled na nepěkné město, jsme se snažili spatřit nějaký supermarket, leč náš ostříží zrak pátral marně.

  Zbytek plovdivské svobody jsme strávili sami s Haničkou a to v několika etapách. V té první jsme se snažili najít něco jako supermarket nebo aspoň větší potraviny typu samoobsluhy a záchod. I když jsme tak prozkoumali velký flák města, našli jsme jen to druhé, ale pouze za 50 stotinek za potřebu, a tak jsme si to nechali až k obědu. Za supermarket jsme pak prohlásili pekařství na rohu se sladkými rohlíky.

  V další fázi jsme vyhlíželi nějakou pěknou restauraci. Vraceli jsme se k mešitě, kde jsme dopoledne jednu slibnou venkovní spatřili a jelikož jsme do ničeho lepšího nevrazili, zapluli jsme tam. Trochu více nás překvapilo, že jsme tam byli jedinými hosty. Sedli jsme si ke stolu s pěkným výhledem na město a po objednávce se vystřídali na oné místnosti, která byla nejkonfortnější za celé Bulharsko a hlavně zdarma. No a obídek jedna báseň. Asi si na něm dali hodně záležet, když jsme tam byli sami.

  Na zpáteční cestě jsme neodolali zmrzlinovému pokušení a zastavili se u kopečkového stánku. Z přehršle příchutí jsme si vybrali pár favoritů a jali se objednat první kopeček s tim, že do toho velkého kornoutu se jich ještě pár vejde. Jenže kopeček vypadal spíš jako tenisák, takže jsme si s nimi vystačili až na výchozí parkoviště. Tam jsme se definitivně rozloučili s Corkym, který následují den chytal bus do Turecka. Předali jsme mu pohled pro Tlapíka a Luďu jedoucí stejným směrem (a dokonce stejným busem).

  Přejeli jsme se ke startu přechodu Staré Planiny pod úpatí Nezabravky. Ti hodnější se cestou jistě poctivě modlili, aby byla v provozu lanovka, která nám měla ušetřit strašnou spoustu stovek výškových metrů. Jejich motlitby byly vyslyšeny, takže jsme se mohli v klídku přebalit. Málem jsme si s sebou vzali i koblížky, které se naprosto nenápadně válely na trávě. Po přebalu proběhla soutěž o mundí tričko. Za velké účasti především v řadách diváků se předvedl Kuba se svojí dosti dlouhou básní a Kachny se Sýkorkou s písní na melodii „Když jsem husy pásala.“ Harmonika – Syky, kytara – Lukáš, zpěv – Lukáš a Káťa. Bylo vidno, že několikadenní příprava nepřišla nazmar a vydrželi se po celou dobu své exhibice nesmát. Všichni soutěžící sklidili zasloužený potlesk, o vítězi se však mělo rozhodovat až na cestě do Čech.

  U lanovky jsme vytvořili slušnou frontu. Než na nás přišla řada, Hanička se zhoupla na dětské houpačce, kterou sem snad opravdu dali pro krácení dlouhé chvíle čekání na létající židli. Od prvních pasažérů jsme odkoukali techniku nástupu i nesení batohu na břiše, aby byla dvoumístná lanovka plně vytížena. Pak se někdo inteligentní prostě svezl sám, což bylo pohodlnější a s výhledem na všechny strany, takže se ostatní zařídili podle něj.

  Na druhém konci lanovky nás čekala nemilá překvapení – jednak fučel ostrý vítr a jednak lanovka už dále nejela, takže jsme museli na vrchol po svých. Když jsme ale z lanovky pod sebou dvacet minut pozorovali, co všechno bychom museli zdolávat svépomocí, byli jsme tak vděční, že nám to ani moc nevadilo. I když by se člověk nejraději vozil celý den. Lukáš si zážitek navíc vylepšil tím, že ztratil peněženku a prožil tak velice nervózní chvíle. Po přechodu zjistil, že ji ztratil do pouzdra od kytary.

  Zdolali jsme vrchol a nakonec došli až  k chatě Dobrile. Tam to napřed vypadalo, že nás tam moc nechtějí, nakonec nám vyhradili místo v rohu ohrady a nabídli i možnost přespání ve větracím baráku. Někteří se bouřili proti ceně i místu, nakonec se přesunuli někam do lesa. Postavili jsme stany a dali večeři, pak i sladký moment. Byla docela slušná kosa. „Holky, taky vám tak stojí bradavky?“ zahulákala Denda pozorování ze stanu. Chystali jsme se na kalbu ve stanech přesto, že se nám nepodařilo přemluvit Syky, aby si postavili předsíňku svého stanu tak, aby navazovala na ostatní. Jenže lidi postupně odcházeli do chaty a už se z ní nevraceli, takže jsme nakonec podlehli únavě a nevyspalosti z předchozích dnů a usnuli.

  Ne na dlouho, v chatě se rozproudila bujará zábava, která v účastnících pochopitelně přetrvala až do doby, kdy se v půl druhý vrátili ke stanům. Vyslechli jsme si několik písní a hlavně nekonečné rozhovory bulharskými pálenkami ovlivněných osob, než se bylo možno zase pokusit o spánek.