Ohře 2020

Informace

Diskuse o akci

Diskuse o této akci jsou na zvláštní stránce s diskusemi (obsahují 69 příspěvků)

Ohře 2020 z pohledu “nezávislého” pozorovatele/účastníka

Ohře 2020 z pohledu “nezávislého” pozorovatele/účastníka

Letos jsem byla “pokřtěna” a úplně poprvé se zúčastnila (podle všeho tradiční) Forever Young Ohře. Musím podotknout, že křest v Ohři se nakonec nekonal, ačkoliv někteří zúčastnění si myslí, že k tomu nebylo daleko.

No a jen tak na vysvětlenou - píšu “nezávislého” pozorovatele, protože já vás většinu sice moc neznám osobně, ale zato znám Syky už skoro 20 let (což by mělo vše vysvětlovat…). Zkrátka neznám vás, ale znám spoustu historek, příhod a jiných podivuhodností které se kdy staly (či nestaly) a které si Syky pamatuje a ráda (a často) na ně vzpomíná (nebo si je též musela nechat převyprávět, protože jak všichni známe Syky, často ji paměť slouží pouze do jistých nočních hodin - poté se raději samovolně vypíná).

Přípravy na cestu:

Musím přiznat, že jsem se nechala poměrně dlouho přemlouvat k účasti. Teď už si vůbec nevzpomínám proč (asi proto, že jsem děsnej exot, každej den se stavím na hlavu a až do téhle vody jsem byla téměř abstinentka…).

Nicméně, poté co jsem se nechala ukecat, jsem byla přidělena jako háček Radkovi (toho jsem popravdě moc neznala ani z vyprávění - asi nemá dostatek průšvihů na kontě či co) a do stanu jsem byla přidělena k Syky a Lukášovi (o tom už jsem slyšela mnohé… proč asi?).

Pátek 19.6.2020 - Hurá do Tršnice!

Vyrážela jsem se Syky z Prahy. Syky nám kupodivu zvládla koupit lístky na první dobrou (na rozdíl od Lukáše, který si to musel dát jednou nanečisto a rezervoval lístky (všem zbylým účastníkům) na středu místo pátku).

Se Syky jsme se sešly na Smíchovském nádraží a světe div se, Syky neměla zpoždění!!! Vlak zpoždění měl! Ovšem to samozřejmě jen proto, aby nahrál do karet jiným účastníkům. Lukáš (aha, nějak začínám chápat proč jsem o něm tolik slyšela) vyrážel z Kubice - plánované spojení autobus-vlak se rázem změnilo ve sprint-auto-vlak-autobus-vlak. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že?

I přes veškeré komplikace (nebo to nazývejme zpestření cesty) jsme se všichni sešli v Plzni ve vlaku. Všichni tedy myslím Buráci (4x), Syky, Lukáš, Martina, Honza, Radek, já a Kubík Daniel E. Williams (zkráceně Kubík DEW - ti pomalejší pochopili až po ochutnání). Ačkoliv Kubík DEW nám dělal dobrou společnost, přeci jen musí se to "zajídat"... začali jsme se tedy shánět po občerstvení ve vlaku aneb "Jsme z Plzně a chceme pivo". Následuje krátká epizoda "Lukáš se snaží získat pivo, průvodčí se snaží získat Lukáše" (což by asi nebyl problém, ovšem v tomto případě je průvodčí mužského rodu!). Výsledek 0:0.

Po zbytek cesty do Tršnice se nic neobvyklého nestalo. Ovšem v kempu dobrodružství pokračuje. A pozor, máme nového aktéra v hlavní roli! Ano, dle mého očekávání, je to Burák! Zatímco si všichni poklidně staví stany, Burák ml. (nevím který to byl... tipla bych si to na Lukáška... asi za to může to jméno) se rozhodl zpestřit rodičům stavění a zapíchl tyčku od stanu tak hluboko do země, že nešla vytáhnout. Další půl hodinu se Burák baví hrabáním díry. Nakonec i tato mise končí úspěšně a první noční déšť přečkáváme všichni v suchu a teplíčku stanů (kterým dokonce ani nechybí žádné tyčky... epizoda na pokračování).

Sobota 20.6.2020 - Tršnice - Šabina

Ráno se vzbouzíme všichni celkem snadno (přeci jen to první den nechtěl nikdo přehánět a tak kromě debaty "najíždění na dálnice" bylo všeho tak akorát).

Syky ráno osočuje Lukáše, že jí v noci utlačoval, ten obratem hází vinu na mě a já vše popírám. Zkrátka, máme ve stanu pohodičku... hlavně že nikdo nechrápe. Největší ranní překvapení na mě ale teprve čeká. Od zadáka jsem vyfasovala hned po ránu "návod na řeku". Prej se to mám naučit. Koukám na papír plný číslic, obdélníčků, šipek a velmi sporadických slovních popisků... nechápu nic. Bezradně koukám na Radka a snažím se z tohoto nelehkého úkolu vykroutit, on pouze s ledovým klidem otočí papír a poukazuje na vysvětlivky a za asi půl minuty už mě zkouší jestli dokážu správně přečíst ony výše zmíněné znaky. Zkouškou jsem sice asi neprošla, ale do lodi tak jako tak nasedáme oba.

Vyjeli jsme dost na pohodu a tudíž mé obavy z nadšenců co budou chtít od rána do večera pádlovat se nenaplnily. Krásně to teklo, vody bylo dost, tak jsme většinu cesty soulodili a navzdory předpovědi počasí (a přítomnosti slovy "čtyř" Buráků) jsme ani nezmokli.

Takto jsme si krásně pluli až k mé první zkoušce ohněm... totiž vodou. Přišel jez v Kynšperku (dle návodu nikoliv jez, ale "nízký stupeň"). Nahoře spousta čumilů, většina (podle všeho dost zkušených vodáků) sjížděla bez háčka a dole to dost cvakalo. Měla jsem odvážného zadáka - zavelel "jedem" a já jako správná žena (totiž chci říct správný háček) poslouchám rozkazy. Tak jsme jeli. Držela jsem se pádla a taktiky "kdo nic nedělá, nic nezkazí" a prošlo to. Od čumilů jsem sklidila potlesk... to by sice potěšilo, ale nesměl by být doprovázen slovy "hezký kalhotky! černý!". Poučení pro příště: černé prádlo je pod bílými svršky po namočení mnohem viditelnější. Inu trochu jsme si nabrali, no... přesný odhad zadáka zněl 140 kelímků, které také sám kdesi pod jezem vybagroval z lodi.

Krátce po tomto adrenalinovém zážitku jsme zakotvili kdesi pod mostem a šli na oběd. Já jsem díky včasnému upozornění mého bystrého a všudypřítomného zadáka byla ušetřena rány do hlavy ze spoda o mostovku... jiní toto štěstí neměli. A po obědě už jsme jen pluli a pluli... až do dalšího tábořiště v Šabině. Zde nás vedoucí (a majitelka) stanu slečna doktorka Sýkorová ubytovala na samotku na úplně opačném konci kempu než se utábořili všichni ostatní, čehož jsme nakonec využili k dlouhým (a hlubokým) debatám, které se protáhly až do brzkých ranních hodin.

Večer se šlo do hospody ze které jsem si asi na hodinku a půl odskočila "postavit se na hlavu", čemuž se někteří divili a jiní si toho ani nevšimli. Po návratu z hospody jsme na chvíli zakotvili u nás ve stanu a hráli cinkandu - já opět cinkala vždy když cinkal vlak (tedy železniční přejezd), tudíž jsem opět (stejně jako předchozí večer) prohrála. No a pak už zmiňované debaty a Syky co chodila na 3 minuty čůrat... teda významně nám oznamovala, že nám dává 3 minuty (nakonec z toho stejně byla minuta a půl)... ale nějak pořád nevím co jsme asi tak měli za ty tři minuty dělat. Asi nám příště taky musí dát návod s vysvětlivkama "Co dělat ve stanu během 3 minut za Syky nepřítomnosti".

Neděle 21.6.2020 - Šabina - Loket

Hned ráno jsem pochopila proč včera někteří prohlašovali, že v tomhle kempu nezaplatí ani korunu navíc. Paní v kiosku jsem musela přemlouvat aby mi za dvacet korun uvařila kelímek horké vody a hodila do něj pytlík čaje. Poučení pro příště: snídat se má rum, nikoliv čaj. Moje abstinence totiž vzala za své hned první den na lodi. Kolující flašky jsou kolující flašky... tak jsem se alespoň snažila držet jednoho druhu a nekombinovat to s pivem.

To bylo ranní rozčarování, ale to pravé probuzení přišlo jen o pár kilometrů dál u jezu Černý mlýn. Když Burák nahoře přizastavil, kouknul na Radka a řekl "tak jedeme rovnou, ne?", myslela jsem si, že si dělá srandu. To že si srandu nedělá jsem pochopila asi v půlce šlajsny. Inu pokud jsem do té doby ještě nebyla úplně vzhůru, tohle mě fakt probralo.

V Sokolově mě na háčku na chvíli vystřídal Radkův Honzík, což mělo za následek, že se Radek dostatečně unavil a pak už nevymejšlel blbosti. Do tý vody jsem fakt skočila sama a dobrovolně a dokonce mi byla přidržena loď. Pak už mě čekal jen snadný úkol - udělat most pod mostem. Vážně jsem nevěřila že se nechám ukecat, ale nechala.

Syky trvala na tom, že do kempu v Lokti dojíždíme spolu. Bohužel plán nevyšel a tak mi asi navždy (nebo minimálně do příště) zůstane záhadou, co je na tom kempu v Lokti tak skvělého. Můj zážitek vypadal takto: zaparkujeme, vytaháme lodě. Poté co je pěkně naskládáme na stranu u kempu nás nějaká ženská komanduje přes amplion, že pokud tu chceme nocovat, máme si dát lodě za vrbu. Odnosíme tedy lodě poslušně za vrbu a chceme se jít ubytovat. Zřejmě úplně stejná ženská co nás předtím komandovala se k nám řítí se žvárem v koutku a začne komusi vysvětlovat, že tu nocovat nemůžeme, že jsme si to předem neobjednali a kdesi cosi. Nutno podotknout, že kemp byl skoro prázdný. Já tu debatu jen sledovala z povzdálí a začalo se to ve mě vařit... pak byl takticky vyslán na vyjednávání Radek a prošlo to.

Rychle stavíme stany, my zjišťujeme že nám chybí kus tyčky, pak ho zase nalézáme, ale v konečné fázi asi stejně jeden kus chybí - inu není večerní objetí bez předchozích obětí. No a hurá do města na večeři a na prohlídku hradu - tedy vzhledem k hodině jen z venčí a vzhledem k úsporným opatřením v době pokoronavirové jen neosvětlený. Ve městě se k nám připojuje Míra a dodává zásoby alkoholu, které po dvou dnech na lodi už značně prořídly.

Po návratu do kempu se opět uchylujeme do našeho párty stanu. Navštěvuje nás Míra a jeho hruškovice a Lukáš dostává skvělý nápad, že budeme hrát flašku. Ovšem už je to asi nějaký pátek od té doby co to kluci hráli naposled. Měli by si totiž osvěžit paměť jak se flaška hraje. Zejména Lukáš by si měl zapamatovat, že flaška je při roztáčení zavřená a pokud není, nesmí v ní být žádné tekutiny. Ale co, ve spacákách s vůní hruškovice se nám usínalo dobře. No a pak, jestli si dobře pamatuju, účelem hry bylo, aby se svlékli ti ostatní, ovšem to už zřejmě Lukáš taky pozapomněl a po třech kolech seděl ve stanu v rouše Adamově a Míra, aby mu nezáviděl, se k němu po dalších dvou kolech připojil. Nás holky přišla vysvobodit Kačka a začali jsme hrát cinkanou. Jelikož nebyl v blízkosti žádný železniční přejezd, musela jsem zákonitě vyhrát. A taky jo!

Když už se nám téměř klížily zraky, připojil se i Pepa, se kterým jsem se večer ve stanu seznámila. K mé radosti se mě ráno ptal kdo jsem... ale když o tom tak přemýšlím, nevím jestli to mělo co do činění s Pepovou pamětí, pokročilou hodinou, nebo tím jak jsem vypadala. No nic, jedeme dál.

Pondělí 22.6.2020 - Loket - Hubertus

Vypluli jsme časně z rána směr... Hubertus. První zastávka u bývalé (a budoucí) lávky u Svatošských skal. Měla jsem žízeň, tak jsem si dala Birell do skla. Pak druhej a třetí... no a čtvrtej už mi byl nabídnut... a za půl hodinky jsme vyráželi dál. Někteří Plzeňáci, netušíce že piju nealko, už chtěli jít vracet občanky. Na další zastávce jsem měla slíbené horolezce na protější skále... no a ony tam zatím byly horolezkyně. Je tohle nějaká spravedlnost?

Třetí den Radek uznal, že je čas mě zase něco naučit. Návod na řeku už jsem zvládala číst bez větších problémů, problém ovšem byl, že návod byl tak patnáct let starý. No nic, naučíme se něco praktického. Dostala jsem tedy lekci zaviášení (Píše se to vůbec takhle? A je to vodácký slang nebo plzeňské nářečí? Nebo že by kombinace?). Po asi třech, více či méně úspěšných pokusech Radek uznal, že je výcvik zdárně ukončen. To jsem ale netušila, že již v tu chvíli se v něm zrodil nápad na závěrečnou zkoušku.

V Karlových Varech se od nás odpojila Martina s Honzou a my se zdárně dosoulodili do posledního kempu. Pak už následovalo opětovné stavění stanů, opětovné ztrácení kusů tyček, večeře, pivo, pivo, zelená, zelená... Syky se během večera několikrát ztratila, několikrát jsme ji byli hledat, naštěstí vždy úspěšně. Tomík měl celovečerní pěvecké vystoupení u ohně a bavil tak půl kempu, já byla bavena celý večer Radkem a jeho plány na ranní sjíždění Hubertusu a tedy mou závěrečnou zkoušku. A já se na oplátku Radkovi snažila celý večer vysvětlit co je tedy podle mého gusta romantika, když ne projíždění každým keřem co cestou potkáme. Neúspěšně. Ono totiž z Radkova úhlu pohledu šlo dost špatně pochopit, že svíčky jsou sice fajn, ale ani tak to není ta hlavní ingredience.

Úterý 23.6.2020 - Hubertus - Vojkovice

Ráno jsme sbalili to co zbylo ze Syky stanu... ostatní snad přežili beze ztrát. Pro posádku naší lodi pak následoval postup: změna plánu č.1, změna plánu č.2, č.3, 4, 5, ...17. Až jsme nakonec sjeli jako všichni ostatní, bez nálože a bez cirkusu, prostě rovnou dolů. A kvůli tomu jsem se nechala celej večer stresovat? Za odměnu jsem pak Radka málem vystoupila z lodi. Při parkování před obědem jsem si jaksi nějak nevšimla, že je Radek JEŠTĚ v lodi a že si UŽ stihnul stoupnout. No ale ustál to. Je šikovnej. Jen jsem dost pobavila pána v hospodě co to sledoval shora.

Pak už jsme jen jeli a jeli a jeli... tedy stylem posádka Syky-Lukáš jako první, pak dva kilometry nic a pak všichni ostatní. Chvíli jsem se snažila pádlovat, ale pak mě Radek upozornil, ať se na to klidně vykašlu, že i když Syky nepádluje, tak když se do toho opře Lukáš, že stejně budou dvakrát rychlejší než my dva dohromady. No... vypadalo to tak.

Do Vojkovic jsme dorazili asi 15 min před odjezdem vlaku na Prahu (tedy jel zkratkou přes Ústí, ale nevadí). Takže následovalo bleskové převlékání, přebalení z barelu do batohu, a hurá na vlak. Vypadli jsme tak rychle, že jsem se snad ani s nikým nestihla rozloučit. To byla ovšem jen známka toho, že budu všechny muset někdy hodně brzy vidět.

Na Prahu jsem mířila jen já a Syky, což se vlastně hodilo, jelikož byla nutná afterparty a sdílení prvních (a posledních) dojmů. No a kdybyste se ještě někdy někdo vydávali stejnou cestou, tak myslete na to, že v Chomutově nemaj nádražku a je tedy třeba se na cestu vybavit předem.

Měsíc poté:

Jsem hrozně moc ráda, že jste mě mezi sebe vzali. Stálo to za to!!! Tak díky všem a třeba někdy příště! AHOOOOJ!!!