FOREVER YOUNG  


Severní Skandinávie s Mundem - červenec 2015

Informace

OprávněníTuto akci můžeš pouze prohlížet
Popis

Výprava za polární kruh aneb z ČR až na Nordkapp s CK Mundo 

Norsko a Švédsko (severní Skandinávie)

Trvání akcePátek 17.7.2015 23:00 - Neděle 2.8.2015 17:00
Přihlašování doSobota 31.1.2015 23:23
Místo konáníSeverní Norsko a Švédsko
Fotky482, popsaných: 182 (37%)
KategorieAkce - Filtry - Podle data konání - 2015 - Červenec
Akce - Filtry - Podle autora akce - Syky
Akce - Filtry - Podle členů akceAkce - Filtry - Podle počtu účastníků - 3 až 5
Akce - Filtry - Podle délky trvání - více než 7 dní

Diskuse o akci

Diskuse o této akci jsou na zvláštní stránce s diskusemi (obsahují 67 příspěvků)

4.7.2018

Cesta na sever a zase zpět

Lukáš

Dája

Syky

List

CESTA NA SEVER A ZASE ZPĚT

Naše cesta začala paradoxně na (blízkém) východě, v orientu. Začala pokrmem jménem kebab:

Se všemi omáčkami, zeleninou a dvěma druhy masa. Poctivě uložen do posledního volného místa – horní kapsy krosny.

Šťastné shledání s Dájou v trolejbusu č. 16. Na hlavním nádraží 30 min zpoždění, na které nás mile upozornila pokladní. Co už? Dáme pivo.

Rádio Syky začalo vysílat (respektive my jsme si ho naladili), (respektive – bylo nám vladěno) ve 23:30 na Florenci. Občasné přerušení jsme sem tam využili k hláškám typu „Doprčic, nechal jsem kebab v batohu, dostanu se k němu až v neděli večer“ (List) a podobným.

Kolem půl druhé jsme dali na poslední benzínce v ČR polévku – já a Syky čočkovou, List mouchový vývar. V půl třetí všichni usnuli (tj. zřejmě všech 50 lidí v busu). V půl páté konečně našel Lukáš schůdnou polohu a blaženě na hodinu usíná…

Pauza na zuby, Sanifair za 70 centů, další 2 hodiny a jsme u moře v Rostocku. Je pošmourné mrholivé ráno a průvodce nás vyhazuje do města až do jedné odpoledne. Počáteční rozčarování se postupně ztrácí, město je pěkné, počasí se lepší a mysl se po snídani a kafču začíná soustředit na konkrétní úkoly.

Například na to, jak si Lukášův bratr Jan představuje, že si přijde k Lukášovi půjčit staré kolo, které toho času vegetí ve sklepě Čechovy 13. Náhradní klíče od bytu sice rodiče mají, nikoliv však od sklepa. Ty se ohřívají v kapse šortek v Roskro…Rostocku!

Řešení nakonec nalezeno – skládá se ze dvou pevných obálek vložených do sebe, tří známek dohromady za 1,5 €, nálepky „Priority Luftwatte“, obou potřebných klíčů do obálky vložeých a z pomoci místní poštovní úřednice. Tomu se říká import klíčů…

Po úspěšném odeslání klíčů zpět do Čech následoval hon na kešky. Už to vypadalo, že se nezdaří, ale Lukáš jako správný stopař kešku vyhrabal z pod kořenů stromu. Vánoce! Dva travel bugy uvnitř. Tak jsem si oba vzala a jeden zanechala. Pak jsme vyrazili na lov piv a cestou ulovili ještě jednu kešku. S Dájou jsme zůstaly pozorovat jachty a kluci se vydali do obchodu pro kýžené pivo. Ty dva si poslat pro smrt…. Ale nakonec pivo donesli a jako bonus rajčata. Pak už jsme se nalodili do busu a vyrazili do přístavu.

Jak pro smrt? Bylo to DALEKO! Příště jdeš pro pivo ty, Syky!

Já mám na cestu jen útržkovité vzpomínky. Poprvé jsem usnula až po nasednutí do busu na Florenci. Nechápu, proč jsme museli každou chvilku stavět na čůrání. Akorát mě to vždycky probudilo! Nejhorší bylo, když mě rozespalou vyhodili v Rostocku z autobusu a smíš se vrátit až za pět! hodin! Naštěstí jsme našli hezkou pekárničku a snídaně to zachránila. No jo, bez jídla to nikdy není ono.

A pak už se dalo pokračovat ve spánku. Musela jsem ještě chvilku vydržet přerušení s výjezdem trajektu z přístavu, což tedy stálo za to být vzhůru J. Ale potom nastalo pět hodin ráje. Spánek jsem trochu povzbudila Kynedrilem, protože mi to divné houpání nedělalo úplně dobře. Co dělali ostatní, netuším. Mě akorát probudili na večeři, kterou jsem dojídala po Syky, a pak už jsme se zase vraceli do busu a čekalo nás 21 hodin spánku rušeného jen krátkými čůracími přestávkami. Někdo by to asi nazval 21 hodinami úmorného trápení v autobusu, ale pro mě to bylo 21 hodin slastného spaní J.

Teď už si hovíme v prvním kempu ve Švédsku. Syky z batohu vyndala pohory nadívané rumem a Lukáš zjistil, že nemá lžíci, takže nemá čím jíst. Ale jinak večerní pohodička kdy slyšíš jen: „svině“, „plác“ „a máš to hajzle“ a zvuk řvoucích motorů.

K večeři jsme si dali guláš. List si pak šel na chvíli zdřímnout. My ostatní jsme se šli projít na recepci chytit se na Wi-Fi. Musela jsem na dálku vyřešit tatího problém s otočeným obrazem na monitoru o 180°. V osm večer jsme se celý zájezd sešli na karimatka party. Ještě že jsme seděli v první čtvrtině kruhu, tudíž jsme se nemuseli pamatovat tolik jmen. Je zajímavé, že nás si pamatoval každý J. Seznamování probíhalo vcelku příjemně za kolování různých druhů alkoholu. Ukázalo se, že na zájezdu je početná skupinka programátorů i stavařů. Intenzivně jsme se za denního světla seznamovali asi do jedné hodiny v noci. Pak zřejmě došel alkohol, tak jsme šli spát. Po dlouhé době to byl spánek v horizontální poloze.

Hned ráno, když se ostatní ptali na možnost nákupu, Lukáš se Syky hlásili, že už pěkně nakoupili předchozí večer a už nic nepotřebují. I přesto však v prvním krámu, kde jsme zastavili, začala degustace místních piv. Postupně jsme se autobusem přesouvali Finskem dál a dál na sever do Laponska. Cestou jsme měli jen jednu krátkou zastávku v šíleně kýčovitém obchůdku se suvenýry.

Před příjezdem do kempu průvodkyně Anča zmateně popisovala, jak se dostaneme k Sámskému (slova Laponci je prý podobná nadávka jako cikáni). Myslím, že ho nikdo nenašel, protože když jsme si večer, nebo už to bylo v noci?, udělali procházku do města, potkávali jsme zmatené osoby, které se nás ptali na cestu.

Nás však nějaký parlament místního etnika nezajímal. Syky zavětřila kešku a List dostal chuť na zmrzlinu. Takže mezi pobíháním po lese jsme obíhali benzínky, kde budou mít nanuky. Nakonec jsme tedy i ten parlament viděli. Hm, pěkný J. Po návratu do kempu už jen družba v „lávu“. To je tradiční obydlí Sámů, ale jinak je to docela obyčejné týpí, jen ty kůže zvenku nejsou z bizona, ale ze soba.

 Vrátím-li se ještě o pár stupňů severní šířky níže, tedy do míst, kde jsme slavnostně překročili severní polární kruh, byli jsme v autobuse poučeni o zvycích domorodých Sámů. Zaujalo nás, že oni dokáží využít soba zcela beze zbytku – maso snědí, kosti umelou, parohy někomu nasadí a sušené penisy posílají do Číny jako afrodisiaka. Také už víme, že potkáme-li Sáma hrdě oblečeného ve svetru či bundě naruby, vyjadřuje tím své nekonečné pohrdání na něčím, někým, nejspíše nad námi… Laponec jeden!

Zároveň ale o sobech víme to, že i sobice mají paroží – pro jižana jsou proto od samců k nerozeznání.

Nadměrné množství rychle vstřebaných informací v kombinaci s tím, že máme v buse zase už trochu nakoupeno, rozpoutává debatu a kritické zamyšlení nad tím, co jsme se právě dověděli. Co mám dělat, když ulovím soba a pak zjistím, že je to samice (předtím na dálku pro jižana k nerozpoznání)?

Řešení je nasnadě – v souladu s místními zvyky. Vykuchám sobici, obrátím jí vaginu naruby a mohu sušenou poslat do Číny, čímž navíc vyjadřuji maximální pohrdání impotentním Asiatům!

 Městečka Karasjok míříme přímo na sever. Nemáme po ránu nakoupeno, cesta proto není zaznamenání hodná. V Lakselu nakupujeme vesměs piva – Lukáš Plzničku v přepočtu za stovku, Syky pivo Mack s medvědem.

Výlet do nejsevernějšího borovicového lesa začíná díky navigační chybě průvodců dříve, než by sami chtěli – autobusem dočasně uvíznutým na cestičce uprostřed náhorní plošiny. Asi 300m od té správné silničky, kde se vesele prohánějí ostatní auta.

Přecházíme po lanové lávce a stoupáme postupně na kopec 528 m.n.m., odkud je pěkný výhled na náš první fjord, podél kterého odpoledne pokračujeme dál a dál na sever. Čeká nás totiž první zlatý hřeb zájezdu, nejsevernější místo Evropy, Nodrkapp.

No…. ta poslední 4 slova si probereme lépe. Přijde mi to totiž trochu jako taková trojitá finta na diváka.

Počítáte jen pevninský nejsevernější bod nebo i ostrovy? Pevninský je totiž ještě o 70km na východ vzdálenější neobydlený mys, takže zřejmě berete i ostrovy…

No jo, ale v tom případě by to byl sever Špicberk, které leží až na 80° rovnoběžce. Aha, tak už víme – vy berete jen ta ostrovy, které jsou s pevninou od roku 1999 spojeny 7 km dlouhým podmořským tunelem! (Tunel je mimochodem perfektní – půlka klesá strmě dolů a druhá naopak stoupá nahoru.)

Tak už jsme si zdůvodnili, proč ten věhlasný nejsevernější bod je na tomhle ostrově. Ale proč to teda je na místě zvaném Nordkapp, když je hned vedle mys ještě o asi kilák severnější? ….. Nevíme, asi jsem úplně blbí ….

Dvě noci budeme v třetím nejsevernějším kempu na světě a pač jsme cestou busem zas krapet nakoupili, přiživujeme veselou náladu i dál a chystáme se na noční procházku na sever k moři, kde se Lukáš chce vykoupat v Severním Ledovém oceánu, Dája o tom uvažuje, Syky ne a List šel spát – léčí lehce hnutý kotník.

Cestou míjíme další 2 kempy. Bystřejší z vás jistě poznali – ano, vidím vám to na očích – je tam nejsevernější kemp na celém světě! Za chvíli už je Lukáš ve vodě a aportuje vlajku hozenou Syky. Voda je teplejší než jsme se obávali, přesto se ale Dája neodvažuje.

Dája by se asi i odvážila, kdyby v cestě nebyla hromada chaluh a v nich zákeřně číhající hejno dravých ježků, kteří se jen třásli na moje neposkvrněné nožičky. Navíc mě rozrušilo blízké setkání se stádem sobů, kteří se vůbec nebáli, ba dokonce vypadali, že si na nás brousí zuby a jsou docela hladoví. Prý, když je nouze, nepohrdnou při spásání lišejníku ani lumíkem. Já si však myslím, že nepohrdnou ani větším soustíčkem….

Cestou zpět jsme našli tři věci: stádo sobů pasoucích se těsně u naší koupačky, kešku ve vsi a mnoho bodlin od mořského ježka v Lukášovo noze. Po příchodu do kempu si jde Lukáš provádět autooperaci, Syky zůstává se skupinkou tichých, střízlivých a ospalých lidí, které jsme potkali u recepce.

Bylo to asi takhle. Vrátili jsme se kolem 0:45 z koupací procházky. U recepce stál hlouček lidí. Maje dobré nálady a Tatranského čaje, nedalo se nepřidat. (Ten čaj a dobrou náladu měla Syky….. a zbytek kroužku) Nálada stoupala a tím i hluk. Dája šla záhy spát a Lukáš ji po chvíli následoval, aby si vyoperoval ježka z nohy. Po čase se hluk stupňoval, tak mě napadlo, že bychom se mohli přesunout do busu, kde v té době kalili řidiči. Autobusová party byla vydařená, útržkovité vzpomínky jsou podpořeny několika málo fotkami. Rádio Mundo hrálo na přání oslavenkyni Kátě a tak nějak celkově dobře pařilo. Vypili jsme celou ledničku v autobusu. Kolem půl čtvrté ráno se řidiči nechali vyhecovat, že nám usmaží vajíčka. Střízlivý nebyl nikdo, takže podle toho to také vypadalo. Část vajíček nepřežila již vyndání z plata, část se netrefila na pánvičku a korunu tomu nasadil Zdenda (řidič), když finální výtvor vyklopil z pánve přímo na schody autobusu. Nakonec se přeci jenom podařilo pár porcí vajíček vytvořit. Padlo na to celé plato 30ks. Ve 4 ráno jsme se za nekonečného denního světla najedli a šli spát.

Čekal nás vysloveně severní den. Hlavní výlet na ten skutečně nejsevernější mys a pozdě večer pak cesta na půlnoční slunce.

Výlet k moři měl cca 8km, většina po kamenitém terénu ostrova, část pak po travičce v zálivu u moře. Lukáš měl dnes touhu jít svým vlastním tempem, takže utíkal průvodci na špici a vysloužil si několik nenávistných pohledů, které však ignoroval a užíval si samoty vpředu. Dája mezitím uklidňovala průvodce, že se Lukáš opravdu na té rovině neztratí a za chvilku se zastaví a počká na nás. Asi měl dojem, že když Lukáš dojde na ten nejsevernější konec, vytáhne plavky a poplave dál… Na nejsevernějším bodě jsme dostali komplet rozchod a sraz až u busu, což bylo fajn. Syky se nás tento den celkem stranila, byla protivná (měla kocovinu) a dokonce nechala Lista u oběda bez slíbené masové konzervy, kterou mu slíbila – páč prý máme smůlu a ona jde na kešku… Z toho jsme si nic nedělali a navíc jsme po obědě v moři těsně u břehu viděli plavat a potápět se tuleně. Měl by snad být i natočen na video.

Cestou zpět jsme po levici měli majestátní 250m vysokou skálu Nordkappu a viděli jsme 2 bílé velryby – nahé zadky koupajících se v zátoce. List šel do moře ochutnávat vodu – doslova „chtěl si prostě šáhnout do Se. Led. Oceánu, jestli je tak ledový. A ochutnat jej.“

Pak jsme se snažili dohnat Syky. Abychom se v půlce cesty zpět dozvěděli. Že šla ještě na jinou kešku a je za námi. Všichni jsme se nakonec setkali až u busu, dali pivko a vůbec tu dlouhou cestu zpět do kempu (asi 15 minut) vyplnili nakupováním. Čekaly nás totiž asi 4 plonkové hodiny a pak teprve odjezd. Večeře, sprcha a pak rozhodování, jestli šlofíček nebo udržení se při životě. List volí šlofíček (ještě léčí kotník – během dne měl zřetelnou ztrátu a bolelo ho to), Dája a Lukáš jen na chviličku zalezli do spacáku, Syky si našla nějakou skupinku a přidala se k ní. Brzy jsme seděli tři v recepci & hospůdce a čekali na odjezd.

Nordkapp je turistická atrakce – celý velký prostor na kraji již zmíněné vysoké skály je „ohražen“, zpoplatněn (velmi – 255 NOKů, studenti 165 a bramborové noky nechtěli L) a uvnitř je kromě vyhlídky plno atrakcí. Lukáš se proto stal po 10 letech opět studentem a u vrátnice mu to prošlo – na 10 let starý ISIC a na platnou univerzitní průkazku… sice zaměstnaneckou, ale to nevadí.

Prošli jsme si skálu a vyhlídku venku, udělali pár fotek na útesu a Syky našla kešku, ve které bylo již uvedeno její jméno s pravopisnou chybou. Eggy by o tom jistě řekl, že to je nejsevernější hrubice co jsme kdy viděli. Pak už ale rychle z větru do tepla severského komplexu.

Činnosti do 0:20, kdy mělo být slunce nejníž, vyjádřím heslovitě: Nákup suvenýrů, průzkum komplexu, hledání Lista, psaní pohledů, návštěva kina, hledání Dáji, znovu suvenýry, zklamání ze zamračeného počasí, odjezd do kempu. V kempu jsme dali jedno pivo před stanem, zhodnotili den a rozpustili se. Podmínky pro větší kalbu byly sice optimální, protože nás čekaly 2 přejezdové dny v autobusu, ale nějak to prostě nevyšlo.

Ze začátku prvního přejezdu jsme jeli cca 100 km zpět stejnou cestou kolem fjordu, takže jsme si výhledy na moře lépe užili i my na levé straně autobusu. Přejíždíme několik hodin do města Alta, kde je v zátoce muzeum starodávných rytin rozesetých na skalách v širokém okolí. První zastávka u stolečků využita na rozsáhlý a dlouhý oběd – vzájemně ochutnáváme právě nakoupené saláty, sýrové pasty, sobí salám a další místní dobroty.

Některé obrázky na skalách jsou zvýrazněny červenou barvou, většina je ale „jak je pračlovíček stvořil“ – a ty je celkem oříšek rozluštit. Laždopádně pěkné a zajímavé.

Já s Listem jsme si luštění maleb užívali a objevovali stále nové a nové zajímavosti. Některé malby si vysloužily vlastní příběh. Například obrázek človíčka držícího za krk ptáka, vedle loď a nějací sobi byl označen za vzkaz válečníka domů manželce: Milá Kačenko, už se vracím domů, a pokud nebude teplá večeře, zakroutím Ti krkem!

Cesta dále míří podél pobřeží. Sledujeme mnoho rozestavěných úseků silnice a mnoho nových tunelů – zde se evidentně hodně investuje. Dnešní kemp je u malé zátoky, která ústí do moře severním směrem, což je příhodné, protože počasí je pěkné a je tak naděje, že bychom půlnoční slunce mohli vidět dnes. 250 výškových metrů nad kempem se tyčí vodopád, na který se hned vydáváme, protože je krásně osvícen zapadajícím sluncem.

Po návratu z vodopádu je průvodci pořádaná malá ochutnávka místních jídel – pro nás ale nic nového, vše už jsme měli sami. Pouštíme se však so zlatého hřebu večera – večeře – lososa na grilu. Dají se zde koupit „instantní grily“ – vanička s uhlím, mřížkou, podpalovacím zařízením a vůbec vším. Stačí zapálit. Zapalujeme tedy a grilujeme lososy, k tomu kuskus a luxusní večeře je na světě. Jednu porci darujeme řidičům, za což dostáváme 4 Gambrinusy.

Já jsem zůstala v kempu odpočívat a psát deník, což se moc nezdařilo, protože si ke mně neustále někdo přisedával na pokec. Zato jsem dostala dvě večeře, byla jsem totiž hladová a List plánoval přípravu lososa až po návratu od vodopádu. Grilovačku nakonec ještě trochu posunula ochutnávka od průvodců, takže jsem byla za darované jídlo vděčná. Nakonec se to i vyplatilo, protože jak jsem byla najedená, zbyla jedna porce lososa, kterou jsem výhodně vyměnila za pivo.

Kolem půlnoci koukáme na postupně klesající sluníčko, mě osobně to vynahradilo zážitek z Nordkappu beze zbytku. Půlnoc a sluníčko nezapadlo! A my zapadáme spát.

Ráno byl odjezd stanoven na osmou hodinu, což se zdařilo. Čekal nás přibližně čtyřhodinový přejezd do města Tromsø podél fjordů. Mraky visely nízko, přesto byly výhledy monumentální. Sotva jsem neplánovaně usnula, zastavili jsme na konci fjordu, který jsme celý objeli (cca 40 km). Prý se tam o kus dál sesunuly kameny na silnici. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se otočit, objet znovu celý fjord a čekat na trajekt, kde se zatím začala tvořit fronta. Trajekt byl poněkud menší, než jsme byli zvyklí z cesty Rostock -> Treleborg. Nakládal jen max 2 velká auta (kamiony, autobusy) najednou. Vešli jsme se tedy až na třetí trajekt, čímž nám poněkud vzrostlo zpoždění. Celou cestu trajektem (40min) jsme vydrželi stát ve větru na palubě a dohadovat se, kde přesně ten zával na silnici je. Nepřišli jsme na to. Následoval přejezd po pevnině necelou půlhodinku a už nás čekal další trajekt. 20 minut na něm stráveným jsme neopustili teplo tamní kavárny.

Do Tromsø jsme přijeli s lehkým tříhodinovým zpožděním. Prohlídka arktické katedrály z venku nás moc nenadchla. Navíc byla děsná zima. Aspoň že byl pěkně vidět místní most. Přejeli jsme k Poláriu, které se mě osobně moc líbilo. Měli tam projekci ze 3picberk, výstavu o ubývání ledovců, video o tom, že když budete jezdit na kole, tak budou lední medvědi šťastnější a hlavně spoustu živých zvířátek vyskytujících se v polárních mořích. Nejúžasnější byli tuleni. Zvlášť mladý tuleník se přes sklo nechával oblbnout a hejbal hlavou, jak jsme dirigovali. Před odchodem jsme si ještě vyzkoušeli simulátor řízení lodi. Bylo potřeba projet pod mostem v Tromsø, vyhnout se parníku a zaparkovat v přístavu. Dája nabořila zásobníky a čímsi ještě před mostem, Lukáš zboural přístavní molo a já jsem projela parníkem a sejmula v přístavu molo s majákem. Řidičák na loď nejspíš tedy nedostaneme. Na naši obranu je potřeba říci, že simulátor nefungoval úplně dokonale a pravý motor si dělal, co chtěl. Šli jsme se raději ven na tu způsobenou spoušť podívat. Tam naštěstí vše vypadalo tak, jak mělo. Parník Hurtigruten byl zaparkován v přístavu netknutý vedle vojenské lodi. Dali jsme si s Lukášem pannini, List muffin, nakoupili jsme v potravinách, já odlovila kešku v doprovodu dalších geocacherů ze zájezdu a nalodili jsme se zpět do busu. Začátek cesty z Tromsø byl poněkud neobvyklý. Vjeli jsme do městského tunelu, jehož specialitou jsou podzemní kruhové objezdy. Abychom si to pořádně zapamatovali, řidiči první z nich obkroužili třikrát. Cestou do kempu na ostrově Senja hrálo na přání radio Mundo a my nakupovali. Do kempu jsme dorazili celkem pozdě, takže po večeři a přebalení si věcí na následující dvoudenní trek jsme dali jen jedno pivo a šlo se spát. Já jsem se při dopíjení piva cestou do sprchy ještě poněkud zakecala, ale stejně jsme šla spát vcelku brzy po jedné hodině ranní za denního světla.

Přechod. Tohle slovo má několik významů. V našem případě jde o význam: „po přechodu, babičko, po přechodu? ... Už dááávno panáčku!“ Tedy o rozhovor s Norskou babičkou z ostrova Senja, která se kdysi procházela po národním parku                   . Vydáváme se v jejích stopách.

Po chvilce v busu se skupina rozděluje v poměru cca 34:5:1. 34 lidí jde na přechod, 5 zůstává v kempu a jedna slečka jde na přechod v sandálech. Mě osobně se to moc líbí – stoupáme z cca 350 m.n.m do asi 800 m.n.m. za asi 2 hodinky a pak už se vlastně zbytek přechodu jen postupně klesá až k mořské hladině.

Proč se mi to líbí? Protože na tomhle směšném rozdílu výšek se střídá příroda. Která se v Alpách střídá během 3 tisíc metrů! Je to tu vlastně zmenšené, v malém…. Procházíme stovkami metrů sněhu v mlze, pak se objevuje tráva a na hladoví sobi. Níže už vidíme drobné stromky, keře a první břízky…. Střídá se to rychleji, než jak Wienerka střídá ocásky J

Každý příběh má kromě hlavní dějové linie obsahovat i mnoho vedlejších cestiček a drobných zápletek. Syky si toto uvědomuje jako první a jde do toho po hlavě (neplést prosím s „ pohlavně“). Jak to říct: Když potká sob soba, mají radost oba. Když potká návlek návlek, přidají-li se hůlky a špetka šikovnosti, má radost pravý malíček…

Nevíme, ale obáváme se, že je zlomený nebo nalomený. (update do návratu: Syky je simulant a malíčku vůbec nic není) Syky naštěstí tento prst nepotřebuje k žádné ze svých oblíbených činností, takžeprozatím vedlejší dějovou linii odkládáme a malíček jen zpevňujeme náplastí z mé, za poslední roky velmi používané, lékárničky.

První den přechodu ozvláštňuje ještě dlouho dopředu avizované prodění, které se nakonec ukazuje jako zbytečné (jen Syky si z plezíru zabrodí). Jinak nás krásná a liduprázdná příroda fascinuje natolik, že přicházíme na místo tábora a málem je přecházíme.

Kempujeme u jezera, následuje tady koupačka, večeře a párty na břehu…. Moc příjemný večer, dokonce i Dája s námi vydržela skoro až do konce.

Druhý den přechodu už je brnkačka. Jen asi tři hodiny cesty bažinami. Dnes už přes ně na rozdíl od předchozího dne vedou dřevěné chodníčky, ale to už je skoro všem jedno, protože zapadli a do bot nabrali včera, když průvodkyně zabloudila, sešla z cesty a táhla nás tím nejhorším močálem a nejhustším lesem. Naštěstí krásně svítí sluníčko a je teplo, takže nálada je veselá a cesta rychle utíká. Syky pro zpestření párkrát spadne z dřevěného chodníčku do močálu vedle, asi aby jí boty příliš neuschnuli….

U autobusu už nás čeká zbytek výpravy a vychlazené pivo, kterého se všichni s chutí chopí. Po převlečení do nepropoceného oblečení a Syky kompletního přebalení všech asi deseti zavazadel nás čeká půldenní přejezd do Švédska do národního parku Abisko. Slíbená nákupní zastávka se nekoná, protože neděle je v Norsku zavírací den, což ale průvodci dopředu netušili. Naštěstí jsou potřeby všech vyjedených účastníků zájezdu uspokojeny na benzínce a vzpoura proti organizaci programu se opět nekoná.

V Abisku nás čeká luxusní kemp se spoustou komárů, které už ale skoro ani nevnímáme. Po večeři se většina schází ve společenské místnosti na matracích pod lezecí stěnou. Probíhají nějaké nesmělé pokusy o lezení, ale ležící lidé pod stěnou to komplikují, tak to nakonec všichni vzdají a ležení nad lezením vyhrává. Já v teple a měkoučku klimbám u Kindla, u čehož mě každou chvilku někdo vyruší, že si chce povídat. Ostatní mastí krávy. Občas se někdo zvedne a jde s nákupní taškou do busu pro pivo. Tento večer se nám podařilo vypít autobus. Poprvé. Já jsem byla nějakým omylem zařazena na objednávkový lístek, takže jsem si během večera nasyslila dva neotevřené Kozlíky. Později se dost hodili.

Už včera večer se rozpršelo a ráno nepřestává a mě se vůbec nechce vylézat z vyhřátého spacáku. Lukášovi evidentně taky ne, tak to pořád odkládáme, až padne to demotivující: „Chce se ti někam? Nezůstaneme tu?“ Zůstáváme. Syky večer prohlásila, proč jsme to neřekli o pět minut dřív, než se oblékla, že by zůstala taky. List asi nebyl ráno dostatečně demotivující, aby se víc courala J

Zůstáváme v kempu a spíme až do oběda. Už to bylo potřeba. Mezitím přestalo, přesně podle předpovědi, pršet a my dva vyrážíme na malý výlet po okolí.

Nakonec jsem byla ráda, že jsem vstala a vydala se na výlet. Počasí se totiž vylepšilo, čili přestalo pršet. Po nástupu do busu mě ještě doběhl Míra, abych mu půjčila „krávy“, že nikam nejdou. Bohužel neměl pak moc času na hru. Výlet kaňonem byl pěkný i při nízké oblačnosti. Poměrně dobře schůdná cesta byla zpestřena broděním/přeskakováním rozvodněného potůčku, za kterým jsme litovali obyvatele jednoho stan, kterým se prohnal potok obývákem. Jinak naše poklidná cesta k jezeru a zpět nebyla ničím narušena. Když už jsme seděli zpět v autobusu a čekali na odjezd zpátky do kempu, přiběhl List, že musíme vidět, jak dravá řeka mizí v tunelu. Udělal na to tak velkou reklamu, že ke zděšení průvodců vyběhl z autobusu dav lidí běžící neznámo kam za Listem. Vrátili jsme se ale včas, takže jsme se vyhnuli pojebu od průvodců. Jeden jsme již totiž schytali ráno, když jsme v deště nestihli odjezd o tři minuty.

Celý dnešní den se nesl v duchu nemilé události, která nakonec skončila jednou zasádrovanou rukou a byla zvěčněna v několika závěrečných básních. Za všechny na ukázku jedna:

Maruška chce v každém pádě stát se místní raritkou,

místo pěšky proto jezdí rychlou švédskou sanitkou.

Vše dobře dopadlo a i Syky šla (asi) spát brzy, vždyť nás druhý den čekalo velmi brzké vstávání a dlouhý přejezd na Lofoty.

Ráno sedíme v autobuse všichni radši o 10 minut dřív, jen abychom se náhodou nezdrželi. Možná to bylo i nedočkavostí na další nákup. Ten byl zase trochu v ohrožení, protože jsme dorazili jen chviličku po otvíračce. A pak zase cesta, teď už stále jen a jen na jih. Příjezd na Lofotské ostrovy byl opravdu efektní. Samý tunel a most, kolem jezera a fjordy. Prostě romantika jako prase J (Aktuální hláška z rádia Mundo)

Kolem poledne dorážíme do městečka Henningsvær. Musím se přiznat, že mi v paměti moc neutkvělo. Dlouze jsem musela vzpomínat, kde že jsme to vlastně byli, jak to vypadalo a co jsme tam dělali. A stejně jsem nic nevymyslela. Zato druhá zastávka tohoto dne mě úplně nadchla. Tedy, netuším, jaký byl oficiální program. List říkal, že docela pěkný, ale já s Lukášem jsme Vikingské muzeum vynechali a šli na procházku po okolí. Pobavila mě poznámka průvodce, že v okolí kromě muzea nic není. Jen příroda. No hurá, konečně. Nevím jak pro ostatní, ale pro mě je příroda to, proč jsem jela do Norska.

Lofotská příroda je úžasná. Vysoké strmé horské štíty pokryté svěže zelenou vegetací. Celé ostrovy jsou totiž díky okolnímu moři poměrně teplé a vlhké. Ale co se mi líbilo asi nejvíc, byla voda.  Zahneš za roh a tam – jezero. Zahneš za druhý a tam – zase jezero. A kolem rozeseté ty hezoučké domečky domorodců, ve vodě se odráží okolní hory …. Prostě ráj. Už se úplně vidím, jak sedím na terase jednoho z těch domečků a jen tak koukám na to nic, co tady je J

Vikingské muzeum je hezké po technické stránce, jinak je to klasika, kde si můžete prohlídnout nalezené artefakty. Do ruky dostanete něco jako laserové ukazovátko a sluchátka, které se k němu připojí. Na ukazovátku je volič hlasitosti a tlačítko. U artefaktů je pak snímač, na který se zaměří a stiskne. Tím se spustí správný audiozáznam, mají to synchronizované i proti videu v televizích a projekcí krátkého fiktivního filmu o lásce, dědictví a cestě Vikingů na ostrov a zpět.

V ceně je naštěstí i průvodce, který poví o uspořádání sídla Vikingů a jejich životě (nebo alespoň s to myslí archeologové). Muzeum je zde, protože právě na tomto místě nalezli loď a zbytky jejich sídla.

Přejezd do kempu po lofotské E10 je pěkný, za každým tunelem bylo jiné počasí: mlha, déšť, vítr i slunce. Foto pauza s čůráním, holky si stěžují, že si vybrali špatnou stranu a dávají to za vinu klukům.

V kempu se usídlujeme vedle dětských prolézaček, k večeři máme gril s lososem a rýží. Gril chytnul bez potíží, ale docela kouří. Získali jsme barevné koření, takže dříve osoleného lososa odsolujeme a sypeme fialové, červené žluté a zelené lístečky. Gril šlape, na rýži máme půjčený hrnec, gril pak dojíždí Vojta s Martinou. Losos je skvělý, v kuchyňce potkáváme jiné Čechy. Při siestě se hrají krávy a Syky ještě neví, co způsobí.

Opravila bych, že to co se pak způsobilo, jsem vůbec nezpůsobila já, ale Šárka. Došel nám totiž v naší tradiční kalící skupince chlast, a tak se Šárka vydala do autobusu vyškemrat od řidičů něco z jejich schovaných piv pro osobní potřebu. Když se tři čtvrtě hodiny nevracela, začal být Michal trochu nervózní, takže jsme se do busu nakonec přemístili všichni, abychom to tam zkontrolovali. Autobusová party probíhala v podobném duchu jako ta na Nordkappu, tedy s tím rozdílem, že tentokrát jsme se o něco více pohybovali mimo autobus, častěji se startovala a taky jsme byli mnohem blíže cizím stanům. Efekt na sebe nenechal dlouho čekat, seřvala nás nějaká ženská z Brna či odkud (ti Češi jsou ale nesnášenliví J ) a taky jeden Španěl (od tohohle národu bych to fakt nečekala). Donutilo nás to zalézt aspoň do busu. A tak se stalo to, že jsme již podruhé vypili autobus. Kolem třetí jsme částečně dobrovolně odešli a částečně jsme byli vyhozeni jít spát.

 

 

 

Lukáš

Jupíí, povedlo se i s barvičkama

Stránky ForeverYoung, autor Lukáš Valenta, lukas.valentaseznam.cz | Stránka se generovala 35 ms