Kvilda na běžkách - leden 2006

Informace

Oprávnění	Tuto akci můžeš pouze prohlížet
Popis	Běžkařský stopy okolo Kvildy jsou vyzkoušený a osvědčený, takže se neváhejte hlásit
Trvání akce	Sobota 28.1.2006 7:00 - Neděle 29.1.2006 18:00
Místo konání	Okolí Horské Kvildy a Modravy
Fotky	49, popsaných: 32 (65%)
Kategorie	Akce - Filtry - Podle data konání - 2006 - Leden Akce - Filtry - Podle autora akce - Káťa Akce - Filtry - Podle členů akceAkce - Filtry - Podle počtu účastníků - 3 až 5 Akce - Filtry - Podle délky trvání - 1-3 dny Akce - Sportovní - Zimní radovánky - Běžky Akce - Turistika - Poznávání Česka - Šumava

Diskuse o akci

Diskuse o této akci jsou na zvláštní stránce s diskusemi (obsahují 23 příspěvků)

Kvilda na běžkách

Den prvý

No co vám budu vyprávět. To, že známe Petra a on nás je stále větší výhodou, protože máme dalšího aktivního člena, který nejen na akce jezdí, ale (a to hlavně) akce organizuje a zařizuje. A tak se stalo, že jsme si na poslední lednový víkend naplánovali dvoudenní výlet na nádherně zasněženou Horskou Kvildu. A protože máme prozatím alespoň my s Káťou dost toho věčného sjezdování a líného vyjíždění lanovkou zpět na vrcholy, těšíme se na pořádný běžky!

Jako dopravní prostředek připadá vzhledem k odlehlosti našeho cíle jedině auto - autobusem by šlo dojet leda na Kvildu, případně možná na křižovatku u Jezerní Slati, ale dál už bychom museli i s batohama, holkama a kytarama na zádech. Proto jedeme dvěmi vozidly červené barvy - naší Fabií a Mírovo Cliem. Protože musíme vyrážet až v sobotu, volíme co nejrannější start, abychom si ještě stihli pořádně zaběžkovat.

Proto je vymyšlen zcela jasný, přesný a neúprosný harmonogram - vyrážím v sedm ke Kátě, pak pro Péťu do Újezda, přesně v 7:40 se setkáváme s Honzárem na jednom parkovišti v Doubravce za účelem předání fotek z Dolomit - nezapřeme sledování agentských filmů - pouze zastavíme auty vedle sebe, sjedeme okýnky, pokyneme, předáme si CD a každý odjíždíme opačným směrem. Posledním přesně definovaným bodem je sraz v osm nula nula u nádraží s Václavem.

Ano přátelé, vidím vám na očích, že zmíněného člověka všichni jistě dobře znáte a proto se smějete již dopředu. My se ale toliko nesmáli, ale spíše plakali, když jsme se dozvěděli, že má menší zpoždění a bude tu už na devátou... To mě osobně docela naštvalo, proto jsme rychle naložili lyže na náš nosič (Míra ho na autě nemá a u nádraží byl sraz i s posádkou druhého vozu) a vyrazili aspoň k Vaškovo bydlišti. Tam jsme ho skutečně už chvíli po půl deváté naložili a vyrazili na Bory za čekajícím Mírou.

A hurá na Šumavu, doháníme (rychle, ale bezpečně) nabytý skluz a když se nám to skoro už daří (zrovna projíždíme úsekem, kde se jezdí rychle - mezi Borovy a Červeným Poříčím), slyším ze zadních sedaček silné syčení, šustění a v zrcátku vidím zcela zoufalého Václava, kterému stříká z rukou minerálka z flašky na všechny strany. Absolutně propadl panice, ale neví, co dělat... Při pohledu na tachometr ukazující něco přes stovku klidným a zcela odevzdaným hlasem radím Vaškovi, ať si otevře okýnko a tu flašku aspoň vystrčí a zastavuji na prvním vhodném místě ve vesnici...

Na sedadle pod Vaškem je asi 5 cm "vody" s příchutí a má nenávist vůči, omluvte můj výraz, ale v této chvíli "malému dítěti, který neumí otvírat flašku" (v autě mých rodičů), je již na maximu. Za námi zastavuje Míra a smějou se nám, co že to v autě slavíme, když z něj stříká šampaňský No nic, vyléváme, sušíme, čistíme a když se dozvídám, že to nebylo kvůli otvírání minerálky, ale kvůli tomu, že si kdosi do ní v autě sypal šumák, tak také okolí notně uklidňuje mě No nic, aspoň je veselo.

Dále již cesta neskýtá žádné vtipné příhody, osmikilometrový krpál přes Zhůří na Horskou vyjíždíme já i Míra bez větších potíží i bez řetězů a úzkou protaženou "cestičku k domovu" jedeme skoro rally stylem A už jsme tu!

Neleníme, rychle vykládáme věci, zabydlujeme pokoje a vyrážíme na první výlet. Zmíněnou cestičkou se vracíme zpět na Horskou a pak dál klasicky pěkně kolem skotského náhorního skotu směrem na Filipovku.

Vašek cestou balí nějaký slečny, proto na něj musíme docela dlouho čekat na výjezdu z lesa nad Filipovo Hutí, vůbec nám to ale nevadí, protože je krásně a jsou SKORO vidět i Alpy

Nyní nás ale čeká novinka - stopa na Kvildu vede jinudy než co si pamatujeme. Dříve vedla takovým skvělým "korýtkem" - nejprve mírně nahoru, pak se oddělovala zelená a žlutá značka a po chvilce ještě mnohem akčnějším korytem prudce dolů. Mnohokrát jsme tam s Káťou sráželi a vyhýbali se protilezoucím běžkařům. Nyní je ale protažena strojová "dvojstopa" trochu jinudy a tenhle akční a zábavný úsek je asi navždy ztracen... Nu což, zbytek cesty na Kvildu už je stejný a po necelé hodince se už kocháme pohledem na panorama Kvildy.

Za další hodinku vylézáme z oblíbené pekárny, kde jsme nejdřív dlouho hledali stůl a pak poslouchali kulturní projev místní lidové kapely vedené i panem majitelem hrajícím na harmoniku. Cesta pokračuje nyní jasným směrem - zpátky po běžkařské magistrále na Horskou. Jen na rozcestníku "u Tremlů" chvíli řešíme, zda to nevezmem přes Přilbu, ale výsledek je jasný předem... Nevím proč, ale u mě (a u Káti určitě taky, viď ) vzbuzuje ten název "Přilba" nějakou úděsnou představu hrozného kopce a smrtelného utrpení při jeho zdolávání... Možná se nám zaryla pod nehty zkušenost z loňska (nebo dokonce předloňska?), kdy jsme se tu vysloveně škrábali po ledu a nešlo to a nešlo... Nevím, každopádně razíme na Horskou.

Tady už cesta utíká pěkně a navíc nás dopředu žene touha zastavit se v naší velmi oblíbené hospůdce, kde jsme loni trávili skoro celý "sportovní" den...

Ale co se neděje?!? Hospůdka zavřená a místo ní rozšířili truhlářskou dílnu a prodejnu... Ne, že by tu neměli pěkný věci, ale svařáček, punč nebo grog mají přecejen u nás lepší odbyt. No škoda, se smutkem v očích si říkáme, že věci už asi nikdy nebudou takové, jako dřív a nám sportovnějším (či spíše "méně unaveným") se začíná v hlavě rodit myšlenka...

Myšlenka spočívá v tom, že si dáme večerní prémii a pěkně sportovně a rychle to objedem ještě přes Zlatou Studnu (tedy skoro - jen kousek kolem) a Zhůří, celkově ještě nějakých deset kiláků. Do této akce se hrdě hlásím já s Petrem a tři ze čtyř holek - Káťa, Katka a Ivana. Necháváme tedy Míru a Vaška, aby se postarali o Péťu a vyrážíme vstříc soumraku a táhlému kopci... Bereme to fakt výjimečně hodně sportovně a tak jedeme docela rychle a bez velkého kochání - stejně jsme pořád v lese. Kus za Zlatou Studnou, když už se cesta začíná stáčet zpět směrem na Zhůří, nás dojíždí jakási eskadra "veselých padesátníků" a začíná si nás dobírat, jak to mládí jede pomalu a tak... Chvíli lehce soutěžíme a nakonec je pomalu ale jistě setřásáme... Veškerý zápal ale obě strany doslova přechází, když v tom nejvypjatějším okamžiku, kdy všichni makáme jako vzteklí, nás pěkně uprostřed mezi stopami s ladnou lehkostí předjíždí nejméně sedmdesátiletý stařík a vesele mizí k obzoru

Na Zhůří není čas na kochání, pouze dáváme pauzu na pití a rychle se vrháme dál - už začíná být tma, v lese už skoro neni vidět a to nás čeká docela "pěknej" sjezd... Frčí to ďábelsky, necháváme si veliké odstupy a adrenalin docela proudí. Ona je vidět ta sněhová trasa skrz les, to jo... ale nejsou vidět stopy - a jejich lehké i větší nijance do stran, nahoru a dolů - proto je až zázrak, že se nikdo nevysekal, když se mu nohy nekontrolovaně a nečekaně trhají do všech možných stran

Ale to už přejíždíme silnici, po chvíli vyjíždíme z lesa nad Horskou Kvildou a za nějakých 10 minut už konečně i u naší chaloupky... Nevím jak ostatní, ale já jsem fakt totálně hotovej. Těšíme se, co nám Míra a spol. dobrého (nebo "Dobrého"?) uvařili, když tu zjišťujeme, že tu nejsou... Volání nezabírá, a to ani když použijeme mobil. Po sprše a chvíli vaření už se začínáme i trochu bát, ale když tu najednou jsou zde a veselá story s nimi:

Byli v hospodě a když jeli tim úzkym korytem zpět k chalupě, Míra se vysekal a ujela mu lyže. Což neni moc vtipný, páč třeba naše třídní Radka kdysi ztratila běžku v Krkonoších tak, že už jí nenašla (běžka hurá až do údolí) a vracela se zpátky stylem běžko-chodka. Koryto má ale oproti nevýhodě i výhodu - sice si Míra pěkně nabančil o uježděný spodek a namrzlé kolmé stěny koryta, zato mu ale lyže ujela "jen" několik set metrů dopředu, kde ji nakonec našla Péťa a šťastnému Mírovi ji navrátila.

Po večeři se scházíme v našem pokoji a dlouho do noci hrajeme a zpíváme. O vínko není nouze a o občasné vtipné grimasy také ne - viz. třeba unavený Vašek, usínající Míra a podobně

Den druhý

Přestože byla včerejší večerní zábava docela dlouhá, vstáváme už kolem osmé a těšíme se na další krásný den. Poměrně dlouho diskutujeme, kam dneska vlastně vyrazíme... (protože zvlášť sportovnější skupina to tady v okolí projezdila skoro všechno ). Nakonec využíváme našich automobilů a přepravujeme se po dost umrzlé a drkotající cestě přes Kvildu na Modravu. Káťa ještě na Kvildě rychle vybíhá z auta (abychom ještě nemuseli platit za parkování) a běží koupit balíček povidloňů do již zmíněné pekárny.

Je nádherné počasí, svítíčko sluní a ptáčci řvou, Káťa má bohužel o něco pochmurnější náladu, protože se potřebuje učit na zkoušku a vlastně hledá místo, kde by tak učinila... Je mi jí líto a myslím si, že může dojet s náma alespoň k Rybárně, tam bude určitě kde si sednout a učit se pěkně v přírodě... Vyráží tedy s námi kolem Roklanského potoka.

Na Rybárně dáváme přestávku a já dostávam sprďana a jsem uveden v nemilost, protože tady skutečně neni kam si sednout, všude jen dva metry sněhu nebo víc. Ach jo, opět jsem to vymyslel špatně, ačkoliv jsem to myslel dobře (no ale kdo mi to bude věřit, že ). Dávám Kátě klíče od auta a ona naštvaně odjíždí zpátky. Ani se jí nedivim...

My ostatní nemáme tak akutní učební povinnosti a můžem tak "vesele" vyrazit dál - strmé stoupání na Tříjezerní slať nás nějak neláká a jedem proto dál směrem na Javoří Pilu. Míra s Vaškem řvou jako na lesy... tedy ehm, pardon: Zpívají lidové písně, až sníh ze stromů na vzdálené straně údolí opadává! Péťa se jim všemi silami snaží utéct, ale marně, dostihli nás...

Na křižovatce kousek před Javoří Pilou se srocujeme a vyrážíme vzhůru na Tříjezerní Slať - odtud to není zdaleka takový krpál. Natáčím osazenstvo, jak se snaží co nejrychleji udělat běžkařské "čelem - vzad!".

VIDEO

Cestou k Tříjezerní Slati si povídáme a povídáme, až nějak omylem či jak se to mohlo stát - no prostě odbočujeme zpět na sjezd k Rybárně a jak to tak začíná pomalu ale jistě klesat víc a víc, zapomeneme už i na poslední možnou odbočku zpět a řítíme se dolů. Stejně už by nebyla možnost zavolat zpět ty první spěchaly, kteří jsou už dole. V téhle rychlosti se "pomalu" blížím zezadu k Vaškovi, který jede sice mimo stopu, ale velice blízko vedle ní... Řvu na něj "BACHA!!!" a "STOPA!!!", aby uhnul a on fikaně uhýbá přímo do mojí stopy! No málokdy se mi podaří takový husarský kousek, jako je vyskočení ze stopy vteřinu před katastrofou a dokonce bez pádu - těsně, ale ustál jsem to - pro notné pobavení ostatních, co jeli za mnou

Když se dole u Rybárny srocujeme a oznamujeme překvapeným ostatním, že tohle opravdu nebylo naším cílem a že jsme sjeli nechtěně, rozdělujem se na dvě skupinky - opět na sportovnější a unavenější. Sportovnější se vrací nahoru s úmyslem vrátit se na Modravu oklikou přes Rokytu, my unavenější a víc toužící po hospodě (já, Míra, Péťa) se vracíme sice rovnou, ale alespoň přes kopec - vyjíždíme nad Modravou u jejich "Radnice", nad mým oblíbených sjezdařským kopečkem, kde jsem loni na výletě se strejdou hodil parádní tlamu ve snaze zastavit strmý sestup...

Na parkovišti je zaparkovaná učící se Káťa, která kupodivu vůbec neprotestuje, když jí oznamujeme, že jdem do hospůdky. Opět a jako vždy byly všechny hospody plné, krom té pod Klostermannovo chatou, kde ještě v létě byl napůl konzum a napůl hospoda. Je vidět, na jakou stranu se přehupuje poptávka a proto již hospoda konzum z budovy zcela vytlačila!

Po dobrém jídle a pití se vracíme k autům a dorazivším kamarádům a vše již bohužel nasvědčuje tomu, že musíme krásnou Šumavu opět opustit... No nic, my ale nezoufáme a těšíme se už příští týden s Káťou na další výlet, tentokrát chceme jet na Laka a za 14 dní na skvělou Andrey běžkochatičku! Skol!