Pátek 23.7.04

  Naše expedice vlastně začala už loni na Korsice, když kdosi (asi všichni) pronesl, že je tu strašný vedro. „Tak pojeďte se mnou příští rok do Norska, tam bude zima,“ řekla jsem. „Tak jo,“ souhlasili Syky a Eggy. A tak jsme tu.

  Po strastiplné cestě z Vejprnic do Plzně, z Plzně do Žilova a ze Žilova přes Plzeň do Prahy plné hledání správné cesty v protisměrech jsme konečně dorazili k Agipu. I přesto, že jsme přijeli s asi 15 minutovým předstihem, byli jsme poslední. Ale zato jsme měli nejvíc zavazadel, teda zvláště já, protože toho hodně snim a ještě víc vypiju.

  Dle zasedacího pořádku jsem měla sedět s Eggym a Syky s druhou průvodkyní Andreou, ale já jsem s tim hovadem sedět nechtěla, a tak jsme se vyměnili. Syky mě letos pustila k okýnku, takže jsem nad míru spokojená. Protože mi koukání do tmy brzo omrzelo, rozhodla jsem se, že nadepíšu deník. „Hrozně to houpe, takže to vybarvim až někde na suchu, třeba na trajektu.“

  „Už tam budem? Teda když to srovnam s tim výletem na Kokořín… Hele, neposuneme ten Kokořín na 19., abychom mohli jít na Slepou kolej?“ „To nemá cenu, dyť budou hrát jenom hodinu a ještě v Proluce.“ „No jo, ale před Slepou kolejí se jde vždycky do Forestu a to se vyplatí. Teda nevyplatí, ale…“ „Tak budem chodit ve forestech kolem Kokořína.“ „Jenže foresty kolem Kapučína se s tim vůbec nedaj srovnat.

  Přišel na nás hlad, a tak jsme se rozhodli načít bábovku, kterou jsem ve čtvrtek pracně pekla. Trochu mi ujela ruka (samozřejmě omylem), a tak tam bylo o něco víc rumu, i přesto (a nebo právě proto) nám velmi chutnala.

  Nadešel čas pustit si film. „Chcete Knoflíkáře nebo Foresta Gumpa?“ dali nám vybrat, ale pak prohlásili, že Knoflíkáři jsou kratší, a tak je pustili. Všechny (teda až na Syky) nás to příjemně uspalo. Andrea usoudila, že bude lepší spát na zemi než vedle Eggyho, ale aby mu tam nebylo smutno, dala tam místo sebe naší ledničku. „No Eggy, vod tebe všechny utíkaj…!“ „Hele, proč se tady pořád tak blejská?“ „To bombardujou Drážďany.“

  Pomalu, ale nejistě jsem se přiblížili až k Berlínu, pak jsme ale jeli zkratkou a najednou jsme byli 38km před Berlínem. Nemohla jsem se na to dívat, a tak jsem šla radši ještě spát.

  Asi v 7 ráno jsme i přes veškeré zkratky dorazili do Rostocku, pomalu jsme se nalodili na trajekt a přesně v 8 hodin vypluli. Snad se necvaknem…

Sobota 24.7.04

   Chvilku jsme z horní paluby pozorovali hnusný přístav s veselým rajčetem a slepou kolejí, ale docela to foukalo, tak jsme zalezli do útrob. Bohužel tam už bylo skoro vše k sezení zaplněno, nakonec jsme našli tři židle a mohli se věnovat norštině. Pilovali jsme zejména životně důležitá slovíčka jako: uhyru – potvora, pinswin – ježek, gumiring – ráfek, …

  V dánském přístavu Gender jsme nasedli do vysezených místeček v buse a vyrazili na Kodaň. Teda chtěli vyrazit, místní zácpa byla proti. Několik kilometrů jsme proploužili rychlostí chůze, než mohl řidič zařadit i vyšší rychlostní stupeň, než je jednička. Abychom neustále neusínali, počali jsme ještě s Andreou hrát Člověče, nezlob se, Sykyny cestovní podobu. Bohužel nám více než dost chyběly pinzety na posouvání magnetických minifigurek, což se projevovalo v častém lepení se jedněch na druhé a obzvláště Andrea se o ty své žluté začala bát. Ve chvíli, kdy jsme vzhlédli od pidipolíček, abychom si od této duševně náročné hry odpočinuli, stáli venku další 4 žluté figurky a cosi opravovaly na silnici. Ty potvory se opravdu rychle množí. Syky se tomu tak smála, že nebyla schopna vyjádřit jejich počet jinak než výrazným vytrčením čtyř prstů na poslední zdravé ruce. Sádrou pak přetáhla Andreu přes hlavu. „Nedrncat!“ zvolala Andrea při dalším neúspěšném pokusu posunout miniaturu na správné políčko. „Co tam děláte?“ ptal se šofér. „Hrajem velmi náročnou intelektuální hru.“ „Ale chtělo by to flašku,“ na to Hanička. „Cože, vy hrajete flašku?!“

  Kodaň se přiblížila, a tak jsme ukončili hru bez vítěze (ještě trocha zácpy a stal bych se jím já). Andrea nás již ráno seznámila s historií a rozdala plánky. Na prohlídku města jsme dostali šest hodin, aby se řidiči vyspali.

  Hned na začátku jsme se vydali zkratkou do infocentra. Bohužel opačným směrem, ale drobnou korekcí bylo cíle brzo dosaženo. S barevnou mapou jsme se vydali do víru dánské metropole. Všude se válelo neskutečné množství kol a i cyklisté museli mít někde poblíž megahnízdo. V Kodani se cyklistice prostě fandí, o čemž svědčí všudypřítomné stezky pro kolaře šířky chodníku a dokonce bezplatné půjčování městských kol. Prostě si kolo vezmete, jezdíte si, kam vás napadne a pak ho zase necháte na místě k tomu určeném. Pro nás to mělo dva háčky. Jednak se tam musela vrazit dánská mince a jednak kola neměla nosič, na kterém bychom mohli vézt Syky.

  Neva, i pěšky jsme stihli vše, co jsme chtěli. Předešel nás nějaký děda. „Ty seš ňákej rychlej, hele!“ Naštěstí to opravdu nebyl Čech. Škoda jen, že byl za výstup na kostelní věž požadován poplatek v dánských korunách, jinak bychom se pokochali výhledem na místní plackovitou zemi. V parčíku u pevnosti jsme dali zaslouženou svačinku. Kolem pořád někdo běhal, několik maníků dokonce s kočárky. Takhle ty parchanty rozmazlovat. Za chvíli přifrčeli na vypůjčených kolech Eva s Petrem z našeho busu. „Půjčte nám je,“ poprosili jsme je s Haničkou a už jsme se vezli. Však sotva pár metrů, páč nás zastavil nějaký zelený mužíček a důrazně nás upozornil, že do areálu kola vůbec nesmí (podle Andrey nesmějí). Ještě, že nám nedal pokutu, to by byla od našich kolegů docela vychytávka.

  Potom jsme notnou chvíli hledali místní slavnou sochu vodní panny s náhradní hlavou, a když už jsme ji měli, byl to medvěd. K nalezení panny se člověk musel chvíli prodírat davem. Vraceli jsme se přes několik parků a jedno dětské hřiště, na kterém jsme se tahali o atrakce s malými Kodančaty, abychom se nakonec dosyta vyblbli. Všichni jsme se shodli, že Kodaň je moc hezké město a nebýt unaveni a omezeni (časem), jistě bychom se kochali místními krásami ještě dlouho.

  No a málem se nám to splnilo. Na místě odjezdu jsme byli včas, leč autobus nikde. Kdepak ten Rubr může být? Brzo začala kolovat fáma o jakési poruše, která se ale nakonec potvrdila, když dorazila Andrea. Párkrát se nás pokusila spočítat, chvilku počkala, pokusila se o to ještě jednou a pak jsme stejně s dvoučlennou ztrátou vyrazili kamsi za busem. Ucpali jsme několik křižovatek, než jsme jej konečně našli na nábřeží se zdviženým kolem, několika součástkami na zemi a špinavými řidiči. Při bližším prozkoumání jsme zjistili, co se stalo. Bylo to rozbitý. Zatímco vedení mobilem shánělo ztracence, dorazilo místní servisauto. Dodalo potřebný šroubek a matičku a bylo.

  Kvůli časovému skluzu jsme už nemohli stihnout poslední trajekt do Švédska, proto bylo nutno zvolit finančně nevýhodnější cestu přes nový most. Z toho měla samozřejmě obrovskou radost Syky, kterou jsme v jejím nadšení museli krotit, aby nebyla inzultována sádra, nesádra.

  Krájíme bábovku a připravujeme se na další noční přejezd. Vzhledem k stísněnému prostoru v autobuse se už moc těšíme na zítřejší noc v pohodlném stanu.

Neděle 25.7.04

  Vzhledem k tomu, že si spolusedící Andrea opět ustlala v uličce, spal jsem asi 6 hodin s pouhými třemi probuzeními. Při jednom jsem zaznamenal, že venku šíleně leje. Hanička spala na zemi taky, zato Syky se opět nepodařilo zamhouřit oka na příliš dlouhou dobu. Prý to bylo tím, že jí neustále padaly nohy z okna. A tak nám při ranní zastávce mohla zasvěceně sdělit, že jsme za nějakým Oslem. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopil, že to není zvíře, ale místní víska.

  Další zastávka byla v Hamaru u rychlobruslařského olympijského stadionu. Místní stavaři se s ním příliš nepárali a místo střechy na něj cvakli vikingskou loď. Lillehammer byl daleko zajímavější. Než jsme se kolem hokejového stadionu dostali ke skokanským můstkům, vykládal nám Vláďa (řidič), kterak tam ještě dnes mají v manťáku díru po puku, který vypálil svou kovovou hokejkou, a ukazoval nám komín, o který nechtěně zavadil při skocích na lyžích. Samozřejmě, že mu oba sporty zakázali. Na rozdíl od loňského šprýmaře Pepy dokázal bavit všechny v doslechu.

  Po schodech jsme vystoupali na můstek K-90 a pozorovali skoky dvou joudů na umělém povrchu. Než jsme se dostali na K-120 a stihli se vrátit, skokani se začali rojit. Čekali jsme kousek od předpokládaného místa dopadu s vidinou akční fotografie. Bohužel nebylo vidět na můstek, a tak jsem s foťákem u oka nervózně čekal, kdy něco přiletí. Umělé doskočiště je třeba vždy před použitím pokropit, což jsme záhy poznali na vlastní kůži, když se kousek od nás objevila tryska a začala stříkat. Fuj voda! A studená. Vtipně jsme se skryli za dřevěný mantinel. V tom se ozvalo zaječení. To Haničku překvapila zákeřná tryska umístěná o trochu výš, před kterou nebylo úniku. Asi 7x to ještě zaječelo, než se začalo skákat.

  Samotný Lillehammer je ale dost nudná vesnice, proto hodinka na prohlídku byla více než dostatečná. Získali jsme aspoň potěšující informaci, že až do pátku by mělo vydržet současné počasí, tedy 15°C (v horách 10°C) a hlavně polojasno bez deště.

  Asi po hoďce cesty jsme zastavili u dřevěného kostelíka v Ringebu. No, nic moc, ale zřejmě to nějakou zajímavostní hodnotu má. Na zahradě v Zátiší máme podobnou boudu, taky jí podpíráme kůlama, ale tolik lidí s foťákama se kolem nemotá.

  Konečně nastal konec úvodní busové pouti, a to když jsme dorazili do NP Rondane. „Nazdar slečno,“ pozdravil Vláďa mladou vrátnou, která nás přišla zkasírovat, zatímco Petr (druhý řidič) platil 20 norků za vjezd. „Řekl‘s jí, že si drobný může nechat?“ „Řek, ale neumí česky, její škoda,“ prohlásil když čekal na drobný. Dojeli jsme na 4km vzdálené parkoviště uvnitř parku. Tábořiště jsme však rozbili až o dalšího půl kilometru v ďolíku u potoka. V něm byla voda o teplotě, kterou popsala Syky slovy: „Když tam strčíš ruku, tak o ni přijdeš.“ V okruhu několika kilometrů nebyl ani strom jen drobounké keříky a vřes. „Kam ale budem chodit na záchod?“ staraly se holky při pohledu na přehlednou pláň.

  Přenesli jsme potřebné věci ke stanu, což v našem případě znamenalo dvojnásobnou procházku k autobusu. Dali jsme si žampionovou polévku a večeři odložili až po návratu z odpolední procházky. Neskutečný bordel jsme naházeli do předsíňky a vyrazili s ostatními. Prudký potůček vytvářel krásné peřejky podél cesty. Najednou Syky podjela noha a při vyrovnání stability se druhou nohou trefila naprosto přesně do dalšího koblížku. Inu byly oba její. Načali jsme jablíčko, přičemž na nás dost podivně koukali kolemjdoucí spolupražákohradečáci. A vůbec měli na Plzeň spoustu řečí, když jsme vytáhli naši vlajku. „Kdyby tak věděli, že máme stan z Božkova,“ prohlásila Hanička v připomínce našich stále plných deseti flašek. Nemohlo nám to nepřipomenout Korsiku a to, co si o nás mysleli Budějovičáci. „Opakovaná náhoda je matkou moudrosti,“ uzavřela kauzu Syky a bylo.

  Kousek dál se koupali ňácí blázni. Vzpomněli jsme na Kachny, ale tohle bylo opravdu moc. Cestou na jakési skalní útvary připomínající mnichy jsme si zpívali, naháněli ovce a marně hledali zkratky. Pořád to vedlo z kopce, až nás to přestalo bavit.

  Rádoby uměle vytvořené sloupce nějakého pískovce s kamenem na vrchu se nacházely na krpálu místního významu. Moc nevěřim, že to tam místní nenarafičili na turisty, aby se tam, ty trubky, na to chodily dívat. Ať tak či tak, krpál tam byl a při sestupu Syky dvakrát hodila záda. Petr (průvodce) z toho měl dost srandu a prý mě a Syky nazval Pat a Mat. [Jen tak na okraj, v buse máme dost Petrů, jak si jistě pozorný čtenář již všiml, kromě řidiče a průvodce ještě jednoho od Evy, jednoho od Denisy a kdo ví, kolik se jich ještě vylíhne, tak se je budu snažit nějak inteligentně rozlišovat, kde to bude nutné].

  Vraceli jsme se stejnou cestou, takže to vedlo do kopce, až nás to přestalo bavit. Zvlášť když každou chvíli projelo nějaké auto. Docela provoz na pěšinu tohoto druhu. S Haničkou jsme poněkud zaostali a ona málem našla norskou vlajku pro Syky. Sedli jsme si na lavičku dát tlapkám odpočinout a najednou šel kolem Kjetil. „Čau Šéťo, můžeš se nám podepsat?“ „Jasně, máte sádru?“ „To ne.“ „Tak na to zapomeňte, papír už dávno nepoužívam,“ hodil si lyže na ramena a šel na trénink.

  Doufali jsme, že nám Syky zatím uvaří večeři, když už jsme jí téměř sehnali vytoužený podpis. Zkazila si to sama, když tak rychle hnala. Chtěla totiž co nejdřív poslat domů SMS, takže jakmile doběhla ke stanu, vyndala mobil z batůžku, co měla celý výlet na zádech a poslala nasraný pozdrav. Prostě gumiring. Každopádně jsme večeři stejně museli připravit, a protože odpolední výlet se nám poněkud protáhl, bylo skoro jedenáct hodin. Sedli jsme si k hotovému guláši do stanu, ale protože Syky musí jíst levou rukou, pracně jsme změnili zasedací pořádek, aby bylo vše OK. Dlabeme, dlabeme. „Hele, já jim pravou,“ podívá udiveně Syky.“ Rezignuji: „Jez a nemlč!“ To nebylo zcela ideální, takže se všichni řežem, až smrkáme do plného ešusu.

  Dost rychle se ochladilo, proto jsme zalezli do spacáků a holky si ještě hodily deky přes hlavu. Teď je právě půlnoc, což je docela veselé označení, protože nebýt venku taková kláda, klidně si tam čmáram do deníku bez použití blikačky. Rádoby tma zde prý nastane někdy kolem jedný hodiny.