Střela - listopad 2003

Informace

Diskuse o akci

Diskuse o této akci jsou na zvláštní stránce s diskusemi (obsahují 0 příspěvků)

Stále proti proudu

Po nucené přestávce (moje angína) se s Káťou vydáváme na další sobotní výlet - tentokrát míříme k řece Střele. Posledně se nám na Šumavě ne zcela úplně povedlo počasí, doufáme tedy, že se předpovědi nevyplní - prý má pršet. Ostatně v to samé asi věří i Fůňa, jede totiž se šéfem (Ondrou Ruckým - ředitelem SDA) na Šumavu na kola.

Na Střele a v jejím okolí jsem už mnohokrát byl, s Káťou jsme tam byli v lednu, tehdy jsme jeli vlakem do Žihle, pak pěšky do Rabštejna (nejmenšího města ve sřední Evropě) a dále po proudu až do Mladotic. Pod Rabštejnem jsme tehdy dokonce brodili, což v lednu člověka zrovna nezahřeje, přesto na to rádi vzpomínáme a klidně bychom to i někdy zopakovali (tedy spíše Káťa...). Nyní chceme tedy projít ještě úsek Mladotice - Plasy. Protože samotný je ale docela krátký (cca 9 km), vymýšlíme, že pojedem do Plas, odtud při řece do Mladotice-zastávka a potom po červené proti proudu Manětínského potoka do stejnojmenného městečka.

Po všech ranních povinnostech usedáme do vlaku, kde konečně snídám bagetu zakoupenou v obchodě u nádraží - stojí sice 39 Kč, ale vyrábí ji před vámi z ingrediencí, které si přejete a výsledek opravdu stojí za to. Jedem starým motorákem po trati plné různých děr - namátkou Třemošné, Horní Břízy i Kaznějova. Divím se, že to nevedlo i přes Žilov, který leží nedaleko... Vždy, když se chci napít, jede vlak zrovna jako na potvoru z kopce a kdo se již zkoušel napít v pořádně rozjetém starém motoráku mezi stanicemi díra a ďoura, ví, o čem mluvím.

Po necelé hodině jsme v Plasích, kde se ještě zdravíme s Fůňovo bráchou, který jede ještě někam dál. V "centru" Plas jdem do sámošky, Káťa si chce koupit jesenku. Nakonec odcházíme s pytlíkem sušených slunečnicových semínek, která jsou docela dobrá, ale bohužel bez jesenky... Cestou ke klášteru nahlas přemýšlím, proč ji Káťa tak potřebuje, ale než se doberu výsledku, raději přestávám (a domýšlím potichu). Připomínám, že je 1.11. a my přicházíme ke klášteru, kde si chci koupit turistickou známku. No a otevírací doba je květen až říjen. Sekl jsem se o den, tak holt až příší rok. Pokračujeme dál, cestou zkoušíme ještě jednu sámošku (také zbytečně), procházíme jedním velkým domem a zároveň jdeme pořád po silnici - prostě tunel skrz barák.

Na konci Plas si Káťa všímá dvou půlek prasete (ano, i prasata mají půlky) visících na zahradě jednoho z domů. Nejspíš zabijačka. Hned poté hlásí: "Hele, kočička," tak hned zbystřím a hledám vysící vykuchanou kočku (jedl jste už někdo kočku???), jenže ona je tam ještě normálně živá a chlupatá... Míjíme nějaký tábor, přecházíme řeku a nalézáme prolejzačky:

Když si dohrajem, pokračujeme dál pod tratí a nahoru do kopce. Trať tu vede v tunelu, my jdeme někde nad ním a já s údivem zjišťuji, že dole na řece je přehrada, o které jsem dosud nevěděl.

Scházíme dolů zpět k trati, která se vynořuje z tunelu a hned překonává řeku. Cestou uhnu z cesty, abych se .... no rozhlédl po krajině ... a jak se tak rozhlížím, objevuje Káťa vedle mne něčí hrobeček. Že by znamení? Scházíme k chatové osadě spojené s tratí chatrnou lávkou přístupnou "na vlastní nebezpečí a jen jednotlivě". Poté se vydáváme opět do kopce a tentokrát podstatně větši oklikou (přes pole, louky, lesy) se dostáváme nad druhý tunel. Když scházíme konstatuji, že už dlouho nejel vlak a vtom okamžiku nějaký slyšíme a za chvíli také přijíždí... Asi mám dneska nějaké předtuchy, konstatuji tedy, že se už dlouho nikomu nic nestalo. Předtuchy naštěstí došly.

Další osada a další podobná lávka. U jedné opuštěné chaty dáváme pauzu, je 11:45. Divíme se, kolik už jsme toho ušli - málo. Ale nevadí, světlo je dnes až do setmění. Pokračujeme a za půl hodiny přicházíme k rozcestí u mostu přes Střelu (kousek od zastávky Mladotice). Tady opouštíme Střelu a vydáváme se po červené prudce do kopce na pravé straně řeky. Poté už jen dlouze a mírně stoupáme, až přicházíme k velkému poli u vesnice Štichovice a podél něj pokračujeme dál. V místě pod dráty je krásný rozhled dolů na Střelu a protější kopec, neváhám tedy a dokumentuji. Okolí Střely patří podle mě k nejkrásnějším přírodním scenériím v západních Čechách.

Míjíme prázdnou ohradu plnou důkazů, že tam nedávno žilo mnoho krav a všímáme si nápisu na ní: "Karanténa, nevstupovat". Máme si tedy hned o čem povídat a zabráni do diskuse o nemoci šílených krav si málem nevšimneme kapličky u lesa. U ní se cesta začíná pomalu svažovat k Manětínskému potoku. Z dálky slyšíme zvuky benzínových motorů, nejdříve si myslím, že jde o motorové pily. Přitom se z blízkého statku ozývá bečení ovcí. Káťa tedy zcela vážně prohlašuje, že je tam asi stříhají... "Motorovou pilou?" ptám se. Je třeba dodat, že Káti bratr je zeměděc, chová mj. ovce a je tedy možné, že je opravdu střihá motorovou pilou (odpadlé části skopového se pak zřejmě připravují k obědu...).

Po chvíli zjišťuji, že se zvuky rychle pohybují a že se tedy jedná o nějaké blázny motorkáře, kteří sice ničí tuto krásnou krajinu a cesty, ale aspoň těm ovcím neubližují. Dole na louce nacházíme zvětšeninu toho, v čem běhají křečci, když nemají zrovna nic chytřejsího na práci a pokoušíme se o to také. Běhat se sice nedaří, ale různé jiné figury ano.

Pokračujeme stále dál v tomto hlubokém údolí, v jedná rokli nacházíme zřejmě sídlo loupežníků i s velitelskou židlí. Procházíme jednu louku za druhou a každou chvíli jsme na jiném břehu potoka. Káťa se navenek sice stále zlobí, že jsou tam ty lávky a že by moc ráda brodila. Vymlouvá se, že je blbost brodit, když tam ta lávka je - vnitřně je ale jistě velmi ráda, protože když simuluji situaci, že tam lávka není (tj. nikoho přes ní nepouštím), nikdo se k brodění nemá.

Míjíme čističku, napojujeme se na silnici a za chvíli jsme v Manětíně, kde se zřejmě zoufalá dodávka Family Frost snaží sehnat alespoň nějaké zákazníky (zoufalá proto, že jsem ji tam slyšel během hodiny ještě mnohokrát houkat tu strašnou melodii). Autobus nám odjíždí za necelou hodinu, jdeme se proto podívat do zámeckého parku, kde dojídáme poslední zbytky zásob a následně do zámecké restaurace, kam nebyl důvod nejít. V 16:26 přijíždí autobus, který nás po projetí dalších mnoha děr na silnici nakonec bezpečně dopravuje domů.

Během této výpravy nebylo ublíženo žádnému zvířeti a snad ani rostlině, byla 10x překročena řeka či potok (myslím ty hlavní, nikoliv malé přítoky) a byla obnovena moje slavná tradice - po roce mi opět tekla krev z nosu). Těším se na další výlet, už aby byla zase sobota.