Korsika - červenec 2003

Deník

Odjezd byl naší průvodkyní zvolen na 8,45 to prý abychom po deváté mohli vyjet, a tak se taky stalo. Definitivně jsme se sbalili a poklidili následky předešlého večera. Všichni jsme náš odjezd vzali jako prostý fakt, jen Syky zasněně hledící do hor málem zmeškala odjezd autobusu. Naposledy jsme projeli úzkým horským kaňonem a zároveň se pobavili pohledem na tlupu německých turistů – důchodců.

Do Bastie dorážíme v půl dvanácté a máme tu 3 hoďky volno, což využíváme k vyhledání místního SUPER U. Doplníme zásoby na zpáteční cestu a bloumáme zastíněnými uličkami. S Lukášem se stavíme v pouliční restauraci na pizzu, ke které nám hraje žebrající houslista. Hraje hezky, ale nic nedostane, tak jde dál. Ostatní se dle vyprávění stavili na mini palačinku. Scházíme se opět u autobusu a vstupujem do Mobyho útrob.

Deník

Netrvá to dlouho a opouštíme Korsiku, možná navždy. S Haničkou, Ondrou a Lenkou si zabíráme čtyřsedadlo, čímž se izolujeme od ostatních, ale přislíbili jsme pozdější účast v nějakém větším houfu. Naproti si sedá Burák s čidlem houpavosti lodi (Káťou), ale to brzo usíná a jak Burák tvrdí, pak už nefunguje tak spolehlivě, a usíná taky, přičemž se usmívá i ve spaní.

Vyndaváme karty a protože „prší“ v základní podobě nám nevydrží dlouho, hrajeme rychlíka a poté i superrychlíka, kterého navrhl Ondra. Většinu asi napadne, že v superrychlíku prostě můžete hodit karet kolik chcete, pokud na sebe navazují. Brzo jsme vysmátý jak Novotný až padáme ze sedaček, protože rozdávající si ani nestačí srovnat karty a už rozdává znova. Prostě kravinaⁿ (Jo, zvláště když tím rozdávajícím jsem já, takže mi až tak k smíchu není ta superrychlá hra, ale Eggy – pozn. Haničky)

Tak dáváme žolíky, který neumim, tak se aspoň naučim něco nového. Nějak nejsem zrovna inteligenčně na výši, takže brzo jsme zase všichni vysmátý jak Novotný před zrcadlem z mých hloupých otázek neustále se opakujících, neboť ani s pamětí na tom nejsem zrovna nejlíp. Ale nakonec přeci jen dáme pár partiček.

Moc nevyhrávám a tak prosazuji Cinkandu, kterou budu muset nejdřív Lenku s Ondrou naučit, což je u této hry velice výhodné, protože taktika chce trochu času. Nejsem inteligenčně zrovna na výši, takže ani tady se mi nedaří, takže se jdu raději na chvíli projít. U kulatého stolu jsem potkal Lukáše s Luckou, Kuřetem a Klárou jak hrají prší. Lukáš prý do tý doby ne a ne prohrát a je tak osočen Luckou, že podvádí. „Kouká ti eso z kalhot!“

Přidávám se k nim, ale brzo prohrávám a tak se jdu podívat na palubu. Tam jsem spatřil Syky, nezvykle stojící na ostrém slunci a koukající do moře. Péťa zase někde spí. Káťa si cosi čte. Lukáš mi poradil, abych k ní potichu zezadu přišel a pozdravil. Učinil jsem tak a málem jsem přišel o zuby, jak se Káťa šíleně lekla a prudce otočila. Už to zkoušet nebudu, bojím se dost o hubu.

Vracím se k cinkandové partičce a dorazila taky Syky, že prý by do moře skočila, ale bojí se skákat z takové výšky?! Rozbaluje svoji dlouhou bagetu a hoduje, zatímco my se pokoušíme hrát pexeso s kartama na prší. Můj paměťový koeficient na tom není také dvakrát nejlíp.

V Livornu zůstáváme jako poslední na palubě a zjišťujeme, že náš autobus je delší. Loučíme se s kratším autobusem a v tom našem se snažíme najít vhodnou polohu pro spánek. Ještě je nám důrazně rozmlouván výlet do Verony, kam se především Hanička a Péťa moc těšily, ale zřejmě bychom se nestihli včas dostat domů, takže pouze akceptujem další překlep v plánu (nutno říct, že slovo především zde není na místě - lépe by se hodilo slovo pouze a to pouze 2 lidi z 40 lidí v autobuse. A o tom, že byl ještě nějaký jiný "překlep", o tom nevím - pozn. Lukáše). Předjíždíme nějakého vášnivého Itala, který za volantem stíhá psát sms, telefonovat a nandavat hodinky, takže na naše snahy o navázání kontaktu nikterak nereaguje. Asi je to dobře, možná by nám pak nabořil autobus.

Pokračování v pátek