Lisboa - Athens Course - listopad 2005

Tento deník je poněkud netradiční, původně byl totiž zamýšlen jako dopis naší kamarádce Janě do Austrálie. Tuto funkci tedy samozřejmě splnil, pokud ovšem nezklamala pošta. Přes celou jednu stranu obálky A5 je totiž nakreslena portugalská vlajka, tak to možná neposlali do Austrálie J. V psaní dopisu jsme se více či méně pravidelně s Dádou střídaly, takže pro přehlednost je zde vždy uvedeno, kdo kterou část psal, aby nedošlo k nějakým mýlkám J. Rozdělené je to do článků podle dní, kdy jsme to skutečně psaly.

Ještě musím upozornit, že obě studujeme technickou školu, tak prosím humanisty a i ty ostatní, aby se případně moc nešťourali v pravopise. Obrigada!

Friday 11.11.2005

Lisabon - Bar v hostelu

 

Dáda:

Ahoj Jani,

Právě sedíme v baru v naší ubytovně a pijeme Sangrii. Mají tu totiž „happy hour“ a stojí 2,5€. Do města se sice podívat chceme, ale zároveň se chceme opít a moc za to neutratit, protože…

 

Syky:

Takže pěkně od začátku. Je brzy ráno, teda vražedně brzy ráno, někdy mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní a my všechny čtyři (Renatka, Péťa, Dáda a já) jsme se sešly na Dejvický na zastávce busu 119. Musím se pochlubit, že já a Renatka, která spala u mě na koleji, jsme dorazily jako první a to ještě čtvrt hodiny před domluveným srazem. Když dorazila Daška, tak nám sdělila, že vůbec nešla spát.

Cesta na letiště i odbavení proběhlo bez problémů, jen jsme si své ultralehké batohy (můj 9,4 kg a Dády 8,4 kg, protože měla o boty míň) musely odnýst do „oversize“ zavazadel.

 

Dáda:

Děcka nás moc překvapily a potěšily, jelikož jsme od nich dostaly svorku na papír s kytičkou pro šťastné cestování. Potom jsme se ještě trochu s děckama prošly po letištní hale a za nedlouho nás opustily. Asi to neměly dělat. Pasovou kontrolou jsme prošly bez problémů a do odletu zbývalo asi třičtvrtě hodiny. Kupodivu bez větších problémů jsme prošly i detektorem lži… tedy kovů, samozřejmě.

Ovšem po asi půlhodině většina cestujících mírně zneklidněla, že nás ještě nepouští do letadla. Pán za pultíkem byl ale nervózní daleko víc, stačil nám sdělit, že už je tam 20 dní od šesti do pěti (asi ho to opravdu poznamenalo), a pak nám řekl, že kvůli husté mlze v Milánu a viditelnosti 100 metrů je let odložen v podstatě na neurčito.

 

Syky:

Na tuto situaci jsme byly naštěstí vybaveny – Dáda měla s sebou placatku s vodkou, která ještě chutnala trochu po Absinthu, který tam byl předtím. Takže jsme si hned daly, aby mlha zmizela.

Poté se většina cestujících a samozřejmě i my začali zajímat, jestli stihnou navazující lety z Milána. Na to nám nervózní pán za přepážkou odpověděl, že to neví a že počasí nedokáže poručit ani Alitalia, ale že to se vyřeší až v Miláně, že tam nás prej předělaj a že je nás tu 140 a z toho 130 pokračuje dál. Pak nám taky sdělil, že odlet bude nejdřív v 9:15, tedy o dvě hodiny dýl než podle plánu. Sice nad ním na světelné tabuli blikalo, že next information at 8:00, ale my věřily jemu. V tu chvíli už nám bylo jasné, že let z Milána prostě nestihnem, protože jsme měly jen hodinu na přestup. Pán sice tvrdil, že z Milána stejně bude zpožděný všechno, ale stejně už jsme se začaly smiřovat s tím, že si tam budem muset domlouvat novou letenku a začaly jsme hledat anglický slovník.

 

Dáda:

Naštěstí se v Miláně pravděpodobně vyčasilo rychle a ani jsme nestihly dohrát miny (na nějakém reklamním počítači nebo co to bylo) a už hlásili, že se máme dostavit k odletu. Což bylo stejně plat prtný, když v Miláně už jsme stejně neměly šanci navazující let stihnout.

V letadle jsme si nepatrně zlepšily náladu kafíčkem a zákuskem a ani jsme se nenadály, už jsme zase sestupovali na přistání. Pod námi byly vidět jen mraky a letadlu se jimi nijak nechtělo proniknout a kroužilo pořád nad nimi. Načež Sykča prohlásila: „Ani se mu nedivim, jestli jsou ty mraky 100 metrů nad zemí.“ Pak jsme se do mraků ponořili a po chvilce očekávání, že se někde pod námi objeví střechy domů, objevila se asi 10 metrů pod námi přistávací dráha. (Nechápu, jak to provedli.)

 

Syky:

Stačily jsme jen pronýst něco v tom smyslu: „Ty vole, dráha!“ a už jsme po ní jeli.

V Miláně nás naložili do autobusu (jsou sto let za vopicema J) a už jsme si to svištěli k letištní hale. Tam se nás většina hnala na transfer, původně jsme se davu chtěly držet, protože skoro všichni si museli obstarat nové letenky, ale nějak se všichni rozprchli. Poté, co jsme opravdu díky světelné tabuli zjistily, že náš let už opravdu dávno není na letišti, ale ve vzduchu, jsme prošly dalším detektorem kovů a jiných pitomostí a vydaly se na vlastní pěst zjistit, kde nám přidělí jiné letadýlko. Nejdříve byla pro info vyslána Dáda, ptala se celníka, kde jsou informace. Na informacích jsem se ptala já, kde vyřeší náš problem. Tak jsme byly poslány do… kanceláře Alitalie. Bohužel jsme musely projít pasovou kontrolou, ale raději jsme si vybraly jiného celníka. Kancelář Alitalie jsme našly celkem bez problémů, vystály jsme si frontu, sdělily svůj problém, načež nám slečna za pultíkem řekla, že tato kancelář je jen pro Business class a že máme jít jinam, prý až na konec tunelu a tam to je.

 

Dáda:

Došly jsme na konec pekelně dlouhýho tunelu, ale nic jako „jinou kancelář Alitalie“ jsme neobjevily. Spíš to tam vypadalo jako přepážky pro odbavení a bylo tam všude spousta lidí. Vydaly jsme se nazpět na informace (opět tunelem) a tam nám bylo sděleno, že máme jít tunelem (pro změnu) a vpravo. Prošly jsme opět tunelem a jelikož přepážky vpravo byly zavřeny, musely jsme vlevo, kde stála ta strašná spousta lidí. Naštěstí jsme se zanedlouho dostaly na řadu a paní byla moc ochotná a hlavně už věděla, o co jde, tak jsme se ani nemusely namáhat s vysvětlováním. Celou dobu nám dělalo starosti, jak to bude s našimi zavazadly, ale brala si od nás i jejich čísla a něco ťukala do počítače, takže nás to zcela uklidnilo.

 

Syky:

Nakonec nám vytiskla nové palubní vstupenky na let asi za dvě hodiny. Ještě se teda ptala Dády, jestli je TV („tývý“) a pak vytiskla tu letenku a tam bylo TVRDKOVADAGMARMR. Takže Dáda je vlastně tývý rdková dagmar a ještě k tomu Mister J.

Měly jsme radost, že už konečně máme svůj let a vydaly se jen tak cvičně hledat náš východ, pro změnu jsme šly zas tunelem. U správného východu jsme se usadily, napsaly nejdůležitější SMS a hlavně se nasvačily. Mě se podařilo vybalit svačinu tak šikovně, že moje mandarinka skončila pod nohama pána, co seděl naproti. Pán byla ale docela vtipálek, a tak jsme si začali onou mandarinkou kutálet tam a zpět.

Po chvíli náš nový let taky zpozdili, tentokrát o 25 minut, pro změnu zase kvůli špatnému počasí a také pořád na info obrazovkách psaly, že ho můžou klidně i zrušit. Raději jsme to neřešily a vydaly se na průzkum letiště. Bohužel moc daleko jsme nedošly, protože bychom musely pasovou kontrolou a detektorem lži a když jsme zjistily, že cestou zpátky bychom si ještě musely nechat změřit botu či co, tak jsme to raději vzdaly. Chvílema to vypadalo, že některé nebohé lidičky ti celníci nutí i sundat si snad kalhoty. Usadily jsme se tedy na sedačkách s výhledem na letištní plochu a odhadovaly viditelnost např.: „Hele, teď je viditelnost dvě letadla.“ nebo „Viditelnost tři sloupy.“ nebo „Viditelnost taková, že není vidět vrchol sloupu.“ Vedle nás se usadil nějaký pán s paní asi odněkud z Arábie. Pán za chvíli usnul a začal děsně chrápat.

 

Dáda:

Já taky musím přiznat, že jakmile jsem si sedla, začala jsem usínat taky. Chrápat doufám ne. No co budu vykládat, letiště jsme prolezly skrz na skrz a jinak nuda nad nudu. Naštěstí náš let ani nezrušili a dokonce ani dál neodkládali. Moc jsme se těšily, až nám v letadle dají najíst a nemohly jsme se toho dočkat. Před nástupem jsem chtěla, aby Syky vyfotila ten letištní autobus, který opravdu mega velký (minimálně 3,5 metru na šířku), tak jsem trochu poodstoupila a najednou někdo zatroubil a on to byl pilot letadla. (Opravdu bych nevěřila, že letadla troubí stejně jako auta J.)

Po celém letadle to vonělo jídlem, ale to bylo na dlouhou dobu vše. Nakonec jsme se dočkaly, dali nám divnou směs (nejspíš ryba se zeleninou) s bramborovou kaší, houstičky, máslo a sýr, kousky ovoce a mini slané sušenčičky. K tomu džus a kávu, tak nás to vcelku uspokojilo. Let trval dvě a půl hodiny, téměř celou dobu nebylo nic vidět, tak jsme mohly aspoň v klidu usnout a vzbudily jsme se až nad Lisabonem, kde bylo jasno a usoudily jsme, že svrchu vypadá opravdu dobře. Vše začalo vypadat růžověji. Jistě k tomu přispěly i úžasné mosty, křižovatky a stadiony.

 

Syky:

Tento úžasný výhled a slunečné počasí nám opravdu zvedlo náladu a také jsme měly radost, že už jsme konečně po takové době na místě určení. Vystoupily jsme z letadla, svezly se letištním autobusem a šly čekat na batohy. Tam, kde jsme je očekávaly, už kroužil jeden kufr, ale ten vypadal, že už tam byl dávno před námi. Čekaly jsme tedy dál a s námi samozřejmě i naši spolucestující. Zavazadla přijely kupodivu ve velice krátké době. Bohužel to nebylo způsobeno pracovitostí portugalských zaměstnanců letiště, ale tím, že těch zavazadel přijelo jen asi 15 nebo 20. Během pár minut se po nich slehla zem a hlouček čekajících cestujících trochu prořídl. Ten kufr, co už tam kroužil před námi, stále kroužil.

 

Dáda:

Mezitím jsme stačily zapít šťastný přílet připít si na brzké doručení zavazadel. Tak jsme tam pořád postávaly a čekaly. Mezitím jsem psala slečně, která na nás čekala v hale, ať má ještě strpení, že stále nemáme své batohy. V mezidobí jsme sledovaly, jak hlouček cestujících čekajících na zavazadla značně prořídl, aniž by nějaká další přijela, což nám začalo být podezřelé. Nakonec už jsme tam byly pouze my dvě a nějaké dvě dámy, které se zdály být mnohem více nervózní než my. Jedna z nich se vydala zjišťovat informace na nedaleké „ztráty a nálezy“ a za nedlouho na nás kývala, že máme jít za ní. Když jsme se přiblížily, s klidem nám sdělila, že naše bagáž je ještě v Miláně a dorazí pravděpodobně až zítra. Následovalo mnoho velmi neslušných slov (to ovšem už z úst našich). Pak jsme byly nuceny zalézt do kanceláře, udat jim adresu, kam mají zítra zavazadla doručit (ani jsme netušily, zda jim neříkáme nesmysly) a případně adresu v ČR, kdyby se to nepovedlo (velmi povzbuzující). Po udání identifikace našich batohů jsme se vydaly vstříc naší „průvodkyni“, která na nás čekala tou dobou už asi dvě hodiny a byla velmi překvapena, kde že máme ta zavazadla, když jsme na ně tak dlouho čekaly.

 

Syky:

I nu, setkání s námi každého překvapí J.

Průvodkyni jsme měly poznat podle toho, že bude mít na sobě „sweet green shirt“ a podle toho jsme jí také neomylně identifikovaly hned při otevření dveří. Dorazit k ní se nám sice podařilo až na druhý pokus, ale i tak to byl úspěch. Byl tam s ní i také náš nový spolužák z Vídně jménem Peter, který přiletěl asi necelou hodinu před námi. On vlastně teda přiletěl asi až po nás, ale pravděpodobně popad svůj kufr a šel nejkratší cestou ven.

Všichni jsme se tedy přivítali a vydali se vstříc velkoměstu. Průvodkyně (od teď už Ana) nám dala vybrat, jestli chceme do hostelu ject taxíkem nebo busem. S Dádou jsme se rozhodly samozřejmě pro autobus, protože jsme přeci neměly žádný problém s nějakými zavazadly, že J. Takže Peterovi také nic nezbylo. Ana nás odvedla na zastávku autobusu. Nutno dodat, že nás cestou ještě málem na přechodu pro chodce převálcoval taxík značky Mercedes-Benz. Řekla nám, jakou linkou máme ject a kde vystoupit a rozloučila se s náma s tím, že se uvidíme zítra.

 

Dáda:

Moc jsem nepochopila, jak máme poznat, na které zastávce právě jsme, když v autobuse to nehlásí a na zastávkách nepíšou. Chtěla jsem ty zastávky spočítat, ale on stejně nestavěl všude, takže ani to by neklaplo. Naštěstí s námi byl Peter, který nějakým záhadným způsobem zastávku identifikoval. Bohužel se ještě chtěl ujistit, zda si též myslíme, že je to tato zastávka nebo až ta další a Syky hbitě odpověděla, že až ta další, tudíž jsme nepatrně přejeli. Což nám opět nevadilo, páč bez batohu se to šlape jedna radost J. Peter, si myslím, o nás během krátké cesty udělal svůj obrázek. Hostel nebyl daleko a našly jsme ho bez větších problémů. Peter se raději ihned po přihlášení na recepci co nejrychleji „zdejchl“. My jsme vyfasovaly stravenky na snídaně, kartičku, na kterou nás do hostelu pustí po půlnoci, a místo klíče kartu. (Už se nemůžu dočkat, až si ji zabouchnem v pokoji.) Mimochodem se na tu kartu i rozsvěcí, což nám dalo značné úsilí, než jsme na to přišly.

 

Syky:

Nutno dodat, že tu kartu jsme vyfasovaly pro nás dvě jen jednu. Ale pravděpodobně hoch v recepci usoudil, že se stejně budem raději pohybovat všude spolu, protože jsme děsný lepry J. Náš pokoj byl až v pátém patře. Objevily jsme výtah, ale raději jsme šlapaly do schodů, protože nevím, nevím, zda by po dnešku i ten výtah neměl několik hodin zásek někde v mezipatře. Do schodů se nám nešlo ani moc těžce vzhledem k nezvykle lehké zátěži na zádech.

Po nálezu pokoje a úspěšném rozsvícení jsme začaly řešit, co dál, protože nám zase odpadla spousta starostí jako třeba, kdy vybalit a hlavně jak ty věci nacpat do těch malých skříní. Takže jsme zvolily alternativní plán, čili dopily jsme placatku a začaly litovat toho, že zbytek (většina) té vodky je ještě v Miláně v Dády batůžku.

 

Dáda:

Hlavní otázkou bylo, čím se umyjeme a do čeho se utřeme. Problém s utíráním jsme vyřešily vcelku rychle jedním nadbytečným prostěradlem. Pak jsme se vydaly na exkurzi do umývárny, kde se (dle mých předpokladů) našlo jedno nadbytečné mýdlo. Bohužel je s krémem a nejde použít i místo šamponu. V očekávání toho nejhoršího (1. Batohy zůstaly v Praze.; 2. Odletěly z Prahy někam jinam než do Milána.; 3. Z Milána je pošlou jinam než do Lisabonu.; 4. Batohy dohledají, pošlou do Lisabonu, tam budou na letišti dva dny kroužit na zavazadlovém pásu a pak někdo usoudí, že je zřejmě nikdo nepotřebuje a nejspíš je zahodí nebo použije k vlastním účelům, jelikož na nich nejsou zpáteční adresy.; 5. Batohy dorazily do Milána, tam je dohledali, pošlou do Lisabonu a tady nedohledají nás, tudíž pošlou batohy do Prahy.) jsme vymyslely i alternativní plán, tzn.: Zítra budem do večera (hodina ještě není upřesněna) doufat, že batohy dorazí. Pokud se tak nestane, je třeba pořídit: zubní kartáček 2x, 1 pár ponožek pro každou, 1 kalhotky (také pro každou), zubní pasta 1x, mýdlo 1x, šampon 1x, též alespoň po jednom tričku pro každou, jelikož nejsme prasátka. Poznámka: Nalezením mýdla se seznam o jednu položku zmenšil.

Protože na pokoji nebylo vcelku co dělat (Je děsně mrňavej, jsou tam dvě palandy => netrpělivě očekáváme nové spolubydlící; a děsně to tam smrdí novotou), rozhodly jsme se navštívit místní bar, páč nás obě již u vchodu upoutala cedulka inzerující „happy hour“ od 19:00 do 20:00. Cestou jsme neváhaly navštívit umývárny v ostatních patrech (tedy prozatím pouze ty dámské) a poohlédnout se po zapomenutých (pro nás ovšem velmi užitečných) věcech. Objevily jsme: 1x sprchový gel bez přídavku krému (jde tedy použít jako šampon) – už ho mám v batůžku; 1x ručník – plánujem se pro něj zastavit cestou zpět.

Tak to by bylo. Teď už tu asi tři hodiny sedíme a píšem tenhle „román“.

Možná by si ty okolní lidi měli uvědomit, že by tu nemuseli tolik kouřit, když tu defakto sedíme v pyžamech. Jenže to oni asi netuší. Z toho zřejmě vyplývá, že se teď sbalíme a půjdem konečně do toho města trochu se tu poohlédnout a také najít kus žvance, páč už nám oběma kručí v břiše. Výhoda je, že ráno nemusíme moc brzo vstávat, protože než si oblékneme kalhoty a svetr, nezabere to předpokládám víc než půl minuty.

 

Syky:

Taky nám odpadá problém s čištěním zubů, ledaže cestou něco najdem… no to snad radši ani ne.

Ještě musím trochu odbočit. Včera, když jsem si balila věci, tak se na koleji ptám Terky, ať mi jmenuje věci, který potřebuju a já řeknu, jestli je mám. Prohlásila, že mi stačí peníze, pas a sušenčičky, nic víc prý nepotřebuju. Netušila jsem, jak moc velký význam její slova budou mít.

Saturday 12.11.2005

Lisabon – V hostelu

 

Syky:

Tak už tu máme nové ráno, ale ještě se na chvíli vraťme do včerejšího večera. Poté, co jsme v půl jedenácté dopsaly těch předchozích 8 stránek, jsme se vydaly vstříc velkoměstu najít si něco na zaplácnutí žaludku. Cestou z baru jsme objevily pračku a sušičku, kde zrovna bylo čisté prádlo, z čehož vyplynul další plán pro případ, že nepřijdou batohy – prostě si něco půjčit.

Venku bylo docela teplo, teda jen do té doby, než začal foukat vítr, ale to nás neodradilo, protože hlad byl silnější. Šly jsme po hlavní třídě a říkaly si, že je přece pátek večer, tak tu nějaký fast food musí mít přece otevřeno. Už jsme začaly mít naději, když jsme cítily vůni jídla, ale bohužel to byla jen restaurace. Když už jsme to chtěly skoro vzdát, kde se vzal, tu se vzal, objevil se před námi McDonald. Hlad byl bohužel silnější, takže i přes můj vrozený odpor k této firmě jsme vstoupily dovnitř a děsně dlouho jsme se rozmýšlely, co si dáme. Nakonec Dáda měla Cheesburgera a já Chickenburgera, kterým se mi podařilo zasvinit nejen tác k tomu určený, ale i stůl. Pak jsme vyrazily zpět na ubytování.

 

Dáda:

Chtěly jsme si vyzvednout ručník, ale zrovna tam někdo byl, tak jsme pokračovaly do pokoje, kde už byly nastěhované naše dvě nové spolubydlící. (Obě studují ve Francii, ovšem ta jedna je z Brazílie.)

Šla jsem znovu obhlédnout situaci s ručníkem a uspěla jsem. Měly jsme tedy vše potřebné k mytí a šly do sprchy. Možná začnu praktikovat utírání do prostěradla i doma (je to velmi příjemné), jen ještě nevím, jak vyřeším to sušení.

Pak už jsme jen svlékly vše na spaní zdánlivě nepotřebné (někteří z nás – Sykča – si to v noci zase oblékly kvůli zimě), daly větrat ponožky a šly spát.

Tuesday 15.11.2005

Lisabon

 

Dáda:

Tak už máme úterý. Psaní dopisu v posledních dnech trochu vázlo. O víkendu, protože byl tak skvělý a včera, protože to bylo fakt děsný.

Zkusíme to dát nějak dohromady, i když tentokrát asi ne tak podrobně.

V sobotu jsme vstaly celkem pozdě, nepotřebovaly jsme totiž téměř žádný čas na oblékání a čištění zubů. Snídaně byla dobrá včetně kafíčka (bylo potřeba), napakovaly se jsme se houskama na celý den. (Což, jak jsme zjistily později potřeba nebylo.)

V hostelu nás vyzvedla Ana (jmenuje se také Lara, takže kdybychom někdy psaly o Laře, je to ta samá osoba) a Filipe (čti Filip J), náš druhý průvodce (fakt moc pěknej, ale to je tajemství děsně tajný J).

Šli jsme do školy, kde proběhlo představování, dostali jsme skripta ( v portugalštině – bezva) a trička. Chtěly jsme se zeptat, jestli nemaj nějaká ta trička navíc, že by se nám hodila, ale nevěděly jsme, jak to říct (Já už jsem měla vymyšleno, jak to říct, ale Dáda, řekla, že ne. Škoda.L – Pozn. Syky), tak jsme to odložily na večer, kdy jsme se měly dozvědět, jestli dorazily naše batohy.

Celé to trvalo dost dlouho, takže hned poté byl čas na oběd. Šli jsme do menzy a pěkně jsme se přežraly (to bylo poprvé, ale rozhodně ne naposled).

Odpoledne jsme navštívili oceanárium, mě se nejvíc líbil Nemo a Sykča mi právě sdělila, že ji nadchlo „tamto zvíře“, tak nevim. Potom jsme se vydali do jakéhosi muzea, kde jsou všemožné věci z Expa 98. Tam to bylo fakt super. Klidně bych tam strávila celý den. Mohli jsme si tam leccos vyzkoušet a dost těžko se to popisuje. Prostě to bylo skvělý.

Wednesday 16.11.2005

Lisabon – Ve škole

 

Dáda:

Pokračovalo se opět jídlem, šli jsme do jednoho shopping centra, kde byly po celém patře „fast foody“, tak si každý vybral, co chtěl a sešli jsme se u jednoho stolu. Se Sykčou jsme měly každá plný talíř a jelikož jsme si na něj mohly nandat, co se tam vešlo a bylo to pořád za stejnou cenu, zase jsme se nehorázně přejedly. Zřejmě jsme nebyly sami. Pak jsme zůstali ještě chvíli sedět a Filipe říkal, že umí čínské masáže a že je to lepší než orgasmus a taky to na nás hned vyzkoušel. No co na to říct… mohu jedině doporučit J.

Večer nám byly ukázány některé lisabonské hospůdky, kde jsme ochutnali některé z místních drinků a vypili pár piv. Naštěstí metro jezdí jen do jedné, tak jsme se dostali vcelku brzo zpět do hostelu.

Sykyna pořád prudí, že jsem nenapsala o jejím golfovém míčku, tudíž musím napsat ještě dodatek k sobotnímu dopoledni. Inu stojíme takhle v kroužku na chodbě ve škole, na něco čekáme a najednou Sykča vytáhne z kapsy golfový míček. Někdo navrhl, že bychom si s ním mohli házet a přitom říkat svá jména, což bylo celkem fajn, pre jsme se zabavili a trochu se poznali. Bohužel jsme museli hru brzo ukončit, když někdo málem rozbil okno. (Kupodivu to nebyla ani jedna z nás, ale Peter.) Ovšem od té doby si všichni jistě pamatují, že Syky je ta holka s golfovým míčkem (a později také ta s tím kompasem, ale to bych předbíhala). (Musím dodat, že mám teď tento památečný cestovatelský míček popsaný a vystavený J.– Pozn. Syky),

 

Syky:

No blbý bylo, že chtěli taky vysvětlit, jak jsem k tomu golfovýmu míčku přišla. No myslim, že se docela divili, hlavně Norky trochu nechápaly.

Ještě něco k večerní cestě do hostelu, no myslím, že jsme všichni dělali v metru celkem ostudu. Na jezdících schodech jsme si hvízdali dost nahlas všemožné písničky, na nástupišti fotili dost crazy fotky a byli jsme u toho dost vysmátý a tak nás to bavilo, že jsme s tím pokračovali i v metru. Cestou z metra jsme s Daškou běhaly v protisměru na jezdících schodech a jezdících pásech, no fakticky jsme se super bavili (všichni). Jen škoda, že na svým foťáku mám z toho jen pár fotek, asi si necham ty ostatní poslat.

V neděli ráno v 9:00 jsme měli sraz v areálu školy. Jenže vzhledem k tomu, že v hostelu se podává snídaně od 8:30 do 10:00, tak nám bylo jasný, že sraz prostě nejsme schopný stihnout, když cesta do školy trvá 15- 20 minut. Ale v Portugalsku je normální, že všichni chodí všude pozdě, tak to ani nikoho nepřekvapilo. Takže před školu se přiřítil náš dav asi s dvacetiminutovým zpožděním, kde už na nás čekali Filipe a Ana, aby nám ukázali krásy Lisabonu. Zase se jelo metrem. Na nástupišti Filipe prohlásil, že uděláme fotky jako včera, aby byl vidět rozdíl mezi „opilým“ včerejškem a „střízlivým“ dneškem. Fakt nevím, co tim myslel! Tyhle fotky taky nejsou bohužel na mém foťáku.

Dojeli jsme do centra u moře (prej je to ještě řeka, moře, vlastně Atlantic Ocean, začíná až o pár kilometrů dál) a šli na nějaký obrovský náměstí, kde zrovna stavěli vánoční stromeček. Byl děsně vysokej a ocelovej, fakt děsnej kýč. Pak jsme jeli historickou tramvají pro turisty. Provezla nás celým historickým centrem. Bylo celkem rozlehlý, takže to trvalo asi hodinu. Výklad k tomu byl v angličtině, němčině, portugalštině, španělštině, japonštině, francouzštině a bůhví v čem ještě, takže nám byl celkem na nic, ale nám to zas tak moc nevadilo, protože obě se s dějepisem moc nekamarádíme. Ale památky (nejen památky) maj Portugalcí moc hezký. Taky jsme viděli nějaký nejužší dům ve městě, měl asi tak metr a půl na šířku. Fakt nevim, jak tam může někdo bydlet, když ještě ty zdi musí být nějak tlustý.

Po tramvaji následovala další tramvaj, tentokrát už moderní. Zatímco šel Filipe koupit jízdenky, my běhali s foťákama po náměstí a fotili, co se dalo i nedalo. Mě nejvíc samozřejmě zaujal most v dáli, který vypadá jak Golden Gate Bridge v San Franciscu. On vůbec Lisabon tak trochu připomíná San Francisco, protože jsou tam taky samý kopce a jezdí tu historický tramvaje. Během tohoto čekání na jízdenky jsme bohužel prošvihly poslední šanci tohoto napít se nepozorovaně vodky, kterou měla Dáda v batůžku. Nu co, musely jsme vydržet do večera, byla to opravdu zkouška odvahy.

Cesta tramvají do Belému (místní celkem známá čtvrť) trvala docela dlouho. Já jsem se pořád snažila fotit ten úžasný most, ale bohužel skrz to zasviněný a poškrábaný sklo, proti sluníčku a za jízdy to moc nešlo. Důchodci, co seděli naproti nám, to trochu nechápali.

V Belému se šlo na oběd, už ráno jsme si objednávali, co budeme jíst. My s Dádou jsme si daly nějakou místní rybu s dlouhým nosem. Bylo to fakt moc dobrý, zase jsme se už po několikáté přežraly.

Po obědě jsme nakoupily pohledy a hromadně se vyrazilo na monument. Jelikož jsme měli objednanou prohlídku na třetí hodinu a bylo teprv něco po druhej, tak jsme nejdřív vyráběli samospouští hromadné fotky. Číňani měli stativ, tak to bylo docela jednoduchý. Nevím, jak se to povedlo, ale na mej fotce se všichni usmívaj, hurá J.

Pak mě zase děsně bavilo fotit si most, ale bylo blbý počasí, takže fotky asi budou moc nic.

 

Dáda:

Pak jsme šli na ten monument, nahoře byl fakt pěknej výhled až na to fakt hnusný počasí a fakt děsnou zimu J. Sykča samozřejmě musela zase někam lézt, aby byla úplně nejvejš, až jsem jí to musela zakázat, páč jsme byli fakt vysoko a nebylo tam žádné zábradlí.

Návštěva monumentu měla být posledním bodem našeho víkendového poznávacího programu, ale naši průvodci nás vzali ještě do jedné děsně velké kavárny, kde jsme ochutnali typický portugalský zákusek. Mňam, mňam J. Potom už jsme skutečně jeli zpět do hostelu, rozloučili se se svými portugalskými přáteli a domluvili se s ostatními z kurzu, že se sejdem v půl deváté a půjdem společně někam na večeři. Bohužel bylo teprve něco po šesté, takže jsme celé dvě a půl hodiny nevěděly, co budeme dělat. No a na pokoji byla ta vodka… a pak nevíme, kam se ty dvě hodiny poděly.

 

Syky:

Pak se šlo někam, těžko říct kam, do restaurace na večeři. My byly ještě přejedené z oběda, takže jsme si daly jen polívku a taky ochutnaly salát s chobotnicema. Taky se pilo pivo a Španělé zpívali. Cestou zpátky jsme si udělali takovou okružní procházku po Lisabonu. Před hostelem jsem si ještě vylezla na svůj první semafor (nejen v Lisabonu).

Sunday 20.11.2005

Praha – Sykyny kolej

 

Dáda:

No jo, jsme trochu ve skluzu.

Takže v pondělí začalo trochu peklo, páč jsme museli do školy. Sraz měl být v 8:50, ale to už jsme věděli, že skutečně nestíháme. Naštěstí příchod v půl desáté nikoho příliš nerozhodil a učitel nám hned posunul začátek výuky na půl desátou. Co se dělo dalších několik hodin byla nuda, nuda, nuda a taky trochu nuda.

Potěšil nás akorát oběd, kde jsme se pro změnu velmi úspěšně přejedly. Tedy lépe řečeno, potěšilo nás jídlo, nikoliv oběd, na který jsme se fakt moc těšily.

Večer se uskutečnil „Spanish plan“, což znamenalo, že jsme došli koupit chlast a chtěli jsme to vypít na pokoji, ovšem záhy jsme zjistili, že víno není čím otevřít. Šli jsme se zeptat do baru, jestli by nám ho neotevřeli a dozvěděli jsme se, že jedině když si tam půjdem sednout. V tom nebyl vcelku žádný problém, takže jsme se s našimi španělskými kamarády (Jorge (čti Chorche) a Alberto) a taky jedním Vídeňákem vypravili do baru, kde jsme hráli kulečník. Bohužel víno došlo dost brzy, takže jsme se se Sykčou rozhodly skočit si na vodku, kterou jsme měly na pokoji. Trošku jsme se zakecaly a vrátily se až za hodinu. Španělé pravděpodobně chtěli uskutečnit „second Spanish plan“, tudíž jsem byla pozvána na vodku. Když se mi podařilo rozbít skleničku, usoudilo okolí, že bychom se nejspíš měli jít projít. Problém byl, že já se Sykčou jsme chtěly jít na procházku a trochu si prohlédnout město, případně najít vyhlídku a naši španělští kamarádi mířili přímo do parku. Pak jsme si to nedorozumění vysvětlili a vrátili se do hostelu.

 

Syky:

V úterý jsme ráno došli do školy tentokrát se zpožděním jen asi 5 minut, protože jak již bylo řečeno, výuka nám byla posunuta. Jinak by už to zpoždění bylo asi neúnosný i pro Portugalce. Ve škole byla zase děsná nuda, Dáda se zabavila luštěním Sudoku a já otravováním lidí přes ICQ.

Na oběd si nás přišla vyzvednout Ana a ptala se nás, jestli chceme průvodce Lisabonem v angličtině, tak jsme samozřejmě chtěli a šli si je vyzvednout. Na obědě jsme si daly jedno jídlo pro obě dvě, ale zase jsme se přežraly.

Odpoledne zase nuda, nuda a samá nuda. Po škole se šlo do muzea, vedl nás můj kompas a Ricardo (náš portugalský spolužák, ale bohužel ne z Lisabonu, tak jsme trošku bloudili), přesně v půl šesté a pět minut jsme do muzea dorazili, ale bohužel nám bylo řečeno, že zavírají v šest (ale to už jsme stejně dávno věděli) a že poslední návštěvníky pouští dovnitř v 17:30. Ricardo se to snažil ukecat a vysvětlit jim, že by z toho měli kšeft, ale bohužel jak mi bylo pak řečeno, tady jsme v Portugalsku a prostě něco normální člověk odjinud nepochopí.

Takže se jelo autobusem do centra, kde jsme vyrazili na věž. Teda vlastně jsme chtěli vyrazit. Došli jsme k věži a nahoru jezdí historický výtah. Bohužel to vypadalo, že tam je také zavřeno. To už nás celkem naštvalo. Naštěstí jsem si všimla, že výtah jezdí, i když prodejna jízdenek je zavřená. Na věž jsme se tudíž podívali, byl odtud hezký výhled na noční Lisabon.

Monday 21.11.2005

Praha – u Dády v Křemencový

 

Syky:

Včerejší „uvítací párty“ na Strahově nám přerušila psaní dopisu, takže jsme se zase musely sejít nad sklenkou, teda lahví portugalského vína, abychom tento román konečně dokončily.

Takže je úterý v Lisabonu. Z věže jsme chtěli jít na večeři, ale nějak dlouho to trvalo, takže jsem šla kupovat pohledy, pak se zase pro změnu čekalo na mě, pak jsme nemohli najít cestu a při tom hledání jsme potkali Petera, který se procházel městem. Pak jsme vylezli nějaký děsně dlouhý schody, abychom vzápětí zase šli někam dolů. Najednou jsme k naší radosti zjistili, že jsme v chlastacích uličkách, kde jsme byli v sobotu večer. Spiros (spolužák z Řecka) nás dovedl do restaurace, kde hrálo Fado, což je nějaká typická portugalská hudba. Hrajou při večeři v restauraci na nějaký divný kytary a do toho buď ženská nebo chlap zpívá. Bylo to dobrý v tej atmosféře restaurace, ale že bych to musela zrovna každej den, tak to asi ne. My (já a Dáda) jsme si místo dezertu daly další lahev vína, takže jsme byly zase za zlitky, protože tam nebyli Španělé. Ale bohužel jsme se zlily moc málo, Dáda z toho chudák nemohla usnout a já se v noci probudila a také nemohla usnout. Další den jsme tuto chybu neopakovaly, ale to bych předbíhala.

 

Dáda:

Ve středu probíhala škola opět stejným způsobem jako předchozí dny. Tzn. nuda, nuda, nuda. To bych se zkrátka jen opakovala. Jedna z velmi důležitých událostí dne bylo poobědové posezení na zídce na slunném místě a následné mé zakopávání na rovné cestě (2x za 20 metrů se to opravdu jen tak někomu nepovede).

Po škole jsme se Sykčou opět čekaly, jestli někdo vymyslel nějaký plán. Aktivní francouzsky chtěly jít na výlet lodí na druhý břeh řeky, a protože my jsme neměly žádný lepší plán, připojily jsme se k nim.

Lodě vyplouvaly každou chvíli a lístky byly kupodivu levnější než autobus. Cesta trvala asi deset minut, byl zrovna západ slunce, ale dost hnusný počasí, takže nic moc. Na druhém břehu nebylo nic moc k vidění, snad jen Lisabon z jiného úhlu a samozřejmě most, který jsme opět mnohokrát fotily. Zanedlouho jsme se vrátili zpět a opět vymýšlely, co bude dál. Nakonec (protože nebylo nic jiného na výběr) jsme přistoupily na „French plan“ tzn. shopping. Dorazily jsme do nákupního centra, zašly si na bagetu, omrkly obchůdky a vrátily se na sraz, kde jsme zjistily, že další plán je jít na jídlo. Sykča prohlásila, že už jsme byly snědeny a tudíž s nimi nepůjdeme. Skočily jsme do supermarketu, koupily vodku a šly se projít k řekomoři. Následovalo opět několik fotografií mostu v noci (nutno říct, že nebyl osvětlený). Chtěly jsme se trochu projít, takže jsme se rozloučily se svými „kamarády“ a vydaly se dle mapy o dvě stanice metra dál (resp. blížJ) Byla s námi kamarádka vodka, takže cesta byla příjemná a veselá. Sykča uvažovala, jestli potkáme naše kamarády v metru, což se zdálo být dost nemožné. Ovšem co se nestalo. Došly jsme (kupodivu) bez větších obtíží na stanici kam jsme plánovaly, nasedly do první soupravy, co jela a shledaly se tam se svými přáteli. Myslím, že předstírat střízlivost se nám moc nedařilo, přesto jsme ovšem v naší činnosti chlastání hodlaly pokračovat i v hotelu, ovšem naše spolubydlící už byly na pokoji. Vymyslely jsme náhradní plán, vzaly si bačkůrky, batůžek s vodkou a šly najít místečko, kam bychom se v hotelu mohly usadit. Cestou jsme potkaly jednu z našich spolubydlících a ptala se nás, jestli jdeme na procházku, tak jsme řekly že jo, což mohlo vypadat dost divně, když jsme měly na nohou ty bačkůrky. Jediné vhodné místo na sezení jsme našly na schodech do šestého posledního patra, kde jsme usoudily, že tam zřejmě nikdo pěšky chodit nebude. Dokonale jsme se zlily, pěkně pokecaly a šly spát.

 

Syky:

Ve čtvrtek ráno jsme ve svých batůžkách objevily portugalské housky od soboty, nenapadlo nás nic chytřejšího, než je hodit oknem ven. Dáda tvrdila, že tam chodí nějaký kočky, tak je třeba sežerou. No co dodat, ranní hod houskou je dobrá rozcvičky a to i bránice J. Ráno se mi nějak divně vstávalo, asi té vodky bylo předchozí den opravdu trochu víc. Ale snídaně mi zase hned zvedal náladu. Dopoledne ve škole zase děsivá nuda, já byla asi ještě trochu zlitá, takže jsem byla ještě víc mimo než normálně. Na oběd si nás přišla vyzvednout Ana, někdo se jí ptal, jak je to s pátečním večerním programem. Byla trochu překvapená, protože program asi nečetla, ale slíbila nám Sintru a večer nějakou párty. Po obědě zase nuda ve škole, tak jsme se bavily jinak, například psaním SMS in English, dost nás to pobavilo a odpolední vyučování docela rychle uteklo. Po škole jsem se nechala od Norek vysvětlit, kde je pošta. Kupodivu jsme jí našly celkem bez problémů,i když jsme si nebyly jisté, jestli jsme fakt na poště, vypadalo to tam jak ve spořitelně. Děsně dlouho jsme čekaly, ale to nás zas tak moc nerozhodilo, páč jsme u toho byly dost vysmátý. Z pošty jsme šly na metro a cestou našly něco jako poštovní schránku. No těžko říct, co to vlastně bylo, ale pohledy jsme do té věci hodily. Takže jestli nedojdou, tak to bude asi tím, že jsme je hodily možná do popelnice na nebezpečný odpad, ale kdo ví, těžko říct J.

Došly jsme na metro, i když poněkud oklikou. Už se začalo stmívat, ach jo, proč se v Lisabonu stmívá tak brzo. Původně jsme chtěly jít na hrad na západ slunce, ale vzhledem k tomu, že bylo zataženo, tak nás ani moc netrápilo, že ten západ nestihnem. Pod hradem jsme měly sraz s Lukášem a Kosťou, kteří právě dorazili do Lisabonu. Kupodivu jsme se celkem bez problémů našli. Šli jsme hned na kafe, kde jsme si sdělili nejnovější zážitky a vymysleli, že půjdem na večeři do naší menzy. Což se ukázalo býti fakticky skvělým nápadem J. Z kavárny jsme šly na vyhlídku u hradu podívat se na noční Lisabon. Poté jsme se chvíli procházeli městem a došli na metro, kde si kluci podle našeho vzoru koupili jízdenku na deset jízd, jednu dohromady. Při vystupování z metra, nechtěl Lukáše z metra pustit turniket, tak se nacpal za nějakou ženskou s kočárkem a dostal se ven. Šlo se do menzy na večeři. Co říct, zase jsme se přežraly.

Pak jsme šly ukázat klukům, kde se zítra po zkoušce sejdem a cestou jsme zas udělali několik fotek u našeho oblíbeného sloupu. Ve škole se kupodivu svítilo a bylo tam i pár lidí od nás a učitel. Rozpomněly jsme se, že sliboval nějaké konzultace před zkouškou či co. Takže jsme zalezly dovnitř a vyfasovaly zadání zkoušky nanečisto. Na tom papíru bylo napsáno, že je to ta páteční zkouška, takže jsme měly docela motivaci to nějak v tu chvíli vyřešit. Při čtení zadání jsme chvílema podléhaly zoufalství a chvílema měly záchvaty smíchu. Buď jsme si nebyly schopné přeložit otázku a nebo vůbec nechápaly, o čem to vlastně je a na jaký to kraviny se nás vůbec ptá. Naštěstí naši spolužáci Luiz z Brazílie a jeden Maďar byli tak moc ochotní a všechno nám poradili a řekli, jak to máme počítat. V tu chvíli jsme si, teda aspoň já, připadaly jak ti největší blbci, kteří nejen že neumí anglicky, takže se ani nedokážou zeptat na to, co chtěj, ale hlavně, který vůbec neví, co se na tom kurzu probíralo. Například mě dost pobavily Norky, když řekly, že k tomu můžem používat všechno, i poznámky. Fakt nevim, k čemu mi to bude, když moje veškeré poznámky jsou jeden list A4 popsaný z půlky jedné stránky a to jsou tam jen nějaká hesla do e-mailů, uživatelská jména, telefonní čísla, e-mailové adresy a další ptákoviny. Inu nějaký výtvor v Excelu se nám ale podařilo udělat a doufaly jsme, že ta zítřejší zkouška bude stejná a nebo jen s jinýma číslama.

 

Dáda:

Kluci byli asi dost vytočený, páč Lukáš se asi po hodině přišel zeptat, jak dlouho nám to ještě bude trvat a jestli si třeba nedáme sraz za hodinu. Tak jsme se domluvili na desátou před školou, ale nakonec nás učitel „vyhodil“ už v půl desáté, že prý musí domů, a ještě vymyslet zadání zítřejší zkoušky.

Počkaly jsme na kluky a pak jsme se všichni společně vydali do chlastacích uliček, kde se nálada všeobecně zlepšila. Cestou jsme se zastavili ukázat klukům hostel, ale bylo nám zakázáno dojít pro vodku. Když si Lukáš s Pavlem s velkou nedůvěrou koupili jednu kartu na metro na půl, nemohlo se stát nic jiného, než že se ta karta „rozbije“. Tedy nevím co s ní udělali, ale dopadlo to tak, že cestou do chlastacích uliček je nechtěla už po dvou projetých jízdách pustit do metra a tak si jí museli nechat vyměnit. V chlastacích uličkách jsme chtěly kluky zavést do dvou barů ve kterých jsme byli v sobotu, ale podařilo se nám najít jen jeden. Když jsme se v sobotu přemisťovali do toho druhého, asi už jsme byly dost zlité J.

Později jsme se s klukama rozloučily, vzaly si „lahváče“ na cestu a vydaly se dělat ostudu do metra. Každopádně jsem zapomněla, že v metru cestou do chlastacích uliček jsme potkali naši skupinu, což už byla fakt dost velká náhoda. Nebyl s nimi ovšem jeden ze Španělů a ten druhý byl dost mimo, takže Sykča „vyvěštila“, že toho druhého ještě cestou potkáme. A taky že jo. (Jak ta to dělá?) Setkaly jsme se s ním před hostelem a ptal se nás, jestli ještě nezůstaneme s ním, že si „zakouří“, ale vymluvily jsme se, že musíme hrozně čůrat, což byla mimochodem pravda. Tak jsme mohly v klidu zmizet a jít spát.

 

Syky:

Na pokoji jsme ještě potkaly naše spolubydlící, jak se učí. Nechala jsem si od nich vysvětlit otázku číslo 1, aniž bych si byla vlastně schopná přeložit zadání, ale to bylo vlastně jedno, hlavně že jsem získala odpověď. Daška to posléze po mě chtěla vysvětlit, ale řekla jsem že až ráno. Říkala, že to do tý doby zapomenu, no a měla pravdu.

Ráno jsme do školy došly asi o čtvrt hodiny dřív, přece jenom stres ze zkoušky nás trochu popohnal. Ve škole jsme si zabraly počítače u sebe přes uličku. Dostaly jsme zadání a s hrůzou zjistily, že je jiné než to včerejší. No co nám zbývalo, otevřely jsme včerejší Excel a začaly na to aplikovat naše zadání. Občas jsme se i u počítačů vyměnily, abychom si mohly poradit. Nějaké teoretické otázky jsme našly na netu a nebo je opsaly od souseda Barta z Belgie. Sice nás překvapilo, že na otázku začínající slovem „what“ má odpovězený nějaký jméno, ale raději jsme to moc neřešily a opsaly i to. Když už Dáda hodně prudila, že to už odevzdáme a serem na to, tak jsem si ještě nechala jednu otázku vysvětlit od Barta. Trochu se divil, že vůbec nevím, o co jde, ale ne asi zase moc, protože celý týden seděl ve škole vedle nás a viděl, co jsme prováděly. Pak už jsme to ale opravdu vzdaly a zkoušku odevzdaly, tedy lépe řečeno poslaly učiteli mailem, což byl u mě celkem problém, protože centrum.cz zrovna moc nefungovalo. Nakonec jsem to posílala z Dády mailu.

 

Dáda:

Fakt mě to celé dost vytočilo, jelikož jsme tam trčeli asi tři hodiny a toho dvě a půl jsem nevěděla co mám dělat. (No uvidíme, výsledek bude znám zítra.) Stihla jsem si alespoň přečíst e-mail od Any, která nám psala, že je nemocná a že do Sintry s námi nepojede a večer také nic nemůže uspořádat, což bylo docela nemilé překvapení. Rozhodli jsme se tedy, že do Sintry pojedem s klukama sami. Nebylo sice moc času a počasí bylo hnusné, ale asi by nás tou dobou jinak ukamenovali, jelikož na nás tou dobou už zase asi hodinu čekali. Zašli jsme ještě na oběd do menzy, ačkoliv bylo velmi brzo.

 

Syky:

Tak jsme se raději zase přežraly a šli jsme hledat nádraží, ale nebylo to vůbec snadné. Kluci nás vedli a když už jsme to nádraží konečně našli, tak zas bylo za plotem. Pak to zas vypadalo, že jdem do nějakých podzemních garáží, ale naštěstí už to bylo ono nádraží. Koupili jsme si zpáteční jízdenky do Sintry, pravda, Lukášovi to trvalo poněkud déle, protože nejdřív asi 5 minut cpal do automatu na jízdenky všechny svý drobný, aby když už chybělo asi jen 15 centů, tam hodil celý Euro. Pak mu zas ten automat děsně dlouho ty drobný vracel zpátky.

Nasedli jsme do vlaku a vyrazili směr Sintra, cestou jsme obdivovali místní akvadukt, který jsme s Dádou viděly už z letadla, a také zkoumali mapu. Na konečné jsme vystoupili, ale to nám trvalo poněkud déle, než jiným cestujícím, protože jsme stále nemohli uvěřit tomu, že je to opravdu konečná. Zjistili jsme to podle toho, že ty koleje opravdu dál nevedly a byl tam nějakej les či co. Na nádraží jsme si lohli pár map, přesně podle Aniných instrukcí v e-mailu. Chvíli jsme se dohadovali, kam že se to vlastně půjdem podívat. Pavel chtěl děsně moc jít nahoru na hrad v mlze, takže jsme ho nechali napospas osudu a vydali se do centra. Šli jsme nějakým parkem, kde byli pávi, Dáda se s jedním chtěla vyfotit, ale bohužel se ho bála. Ten páv se ale bál očividně víc, takže ze společné fotografie nakonec nic nebylo.

Došli jsme k paláci, před kterým stál děsně hnusnej vánoční stromeček. Usoudili jsme, že nemá cenu chodit dovnitř, že se spokojíme jen s letmým pohledem z venku. Vylezli jsme na vyhlídku, kde bylo poprvé za celý týden trochu vidět do Portugalska a vyfotili značně nepovedený panorama. Pak jsme šli na prohlídku obchůdků, odkud já mám své nové skvělé zelené tričko z Lisabonu a taky kalendář Lisabonu. No aspoň bude celý rok na co vzpomínat.

Šli jsme na kafe, kde se Lukáš snažil domluvit portugalsky, ale paní, co obsluhovala, raději brzy zvolila za dorozumívací jazyk angličtinu. Dali jsme si kafe a portugalské žvejkačky a Lukáš nějaký tvarohový zákusek. Taky jsme psali SMSky Kosťovi, kde že se jako sejdem a tak. Nakonec jsme se domluvili tak, že já a Dáda pojedem zpět v půl sedmý, abychom stihly naší poslední lisabonskou party a kluci že za námi dorazí někdy v průběhu večera.

Cestou na vlak jsme ještě vyráběli crazy fotky s nějakejma sochama, co tam měli. Málem jsem při tom zahučela do nějaké temné propasti, Dáda mě naštěstí včas vytáhla ven. Cesta vlakem uběhla docela rychle, protože jsme se zase bavily psaním SMS a taky jsme se těšily na party v chlastacích uličkách. Snažily jsme se najít to nádraží, na kterým jsme nastupovaly, ale kdo si to má sakra pamatovat. Nakonec se nám to přece jen povedlo.

 

Dáda:

Z nádraží jsme se vydaly pěšky k menze, cestou Sykča fotila noční rušnou ulici a měla nepřekonatelnou touhu vyfotit si betonářské práce v Lisabonu.

V menze jsme si daly naše poslední jídlo napůl, jako vždy toho bylo až až. Poté jsme spěchaly na sraz v hostelu. (Nutno dodat, že na chodbě v hostelu občas hráli písničky od Roxette, který mě fakt dost pobavily. Dáda se jimi baví dodnes.- Pozn. Syky) Ale když jsme dorazily, potkaly jsme Alberta, který nám řekl, že mu někdo psal, že už je většina někde v baru, ale nevěděli jsme kde. Nakonec se nám to podařilo zjistit a vydali jsme se za nimi kam jinam, než do chlastacích uliček. Shledali jsme se s ostatními a chtěli změnit lokál. Bohužel bylo moc brzy (asi teprve deset) a tak měli ještě zavřeno. Našli jsme něco jiného, kde to bylo děsně malé a nemohli jsme se tam vejít, ale ostatním se tam asi líbilo a navíc měli nějakou akci 4 nápoje (už ani nevím, jak se to jmenovalo) za cenu tří. No nekup to J.

Daly jsme si se Syky nějaký ten míchaný nápoj a pak pár piv. Na druhou stranu jsme téměř nic neutratily, jelikož Španělé zřejmě opět chtěli zkoušet svůj „second Spanish plan“. No dost mě to vytočilo, protože jsem se zase musela bavit s tím, kterému vůbec nerozumím a navíc nechtěl pochopit, že ho prostě nechci J.

Všichni postupně odcházeli a my jako správné zlitky jsme chtěly setrvat až do úplného konce. Sem tam jsme si odběhly vyvenčit mobily, protože uvnitř nebyl signál a jinak se snad nic zvláštního nestalo.

Zpátky jsme chtěli jet taxíkem, pršelo a metro už nejezdilo a navíc Peter říkal, že to v našem počtu (5 lidí) vyjde levněji než metro. Peter cestou usnul, Alberto vystoupil v půlce cesty a Jorge se chtěl hádat a taky že se hádal s taxikářem. Fakt bezva cesta. Naštěstí skutečně alespoň vyšla levně, tedy přesněji pro nás dvě byla zadarmo J. Při vystupování z taxi se Peter probral, nejprve se s námi rozloučil v domnění, že zřejmě jede dál, ale pak si uvědomil, že asi fakt ne a při vylézání z auta mu vypadl foťák (zřejmě byl trvanlivější než ten Jašky, páč druhý den s ním opět fotil J).

Cestou do hostelu jsme se Syky přidaly do kroku, aby nás kluci nedohnali, resp. Jorge, ale nakonec se to nějak nepovedlo. Jeli jsme společně výtahem a já už byla tak vytočená, že když se mě zeptal, jestli mi může položit poslední otázku, řekla jsem že nikdy. Jsem to ale zlá holka. Bohužel to bylo to poslední co jsme si vůbec řekli, takže už jsem se mu i omluvila přes mail.

Potom jsme už šly spát s hrozným pocitem, že to celé už končí a zítra budeme muset odjet a vrátit se zpět do reality.

Tuesday 22.11.2005

Opět Praha – U knížete Václava (hospoda)

 

Syky:

Tak jsme se zas sešly u piva nad tímto dopisem. Včera se nám ho bohužel (no možná bohudík J) nepodařilo dopsat.

V sobotu jsme vstaly jako obvykle v osm, ale bylo to poněkud obtížnější protože 4 hodiny spánku jsou jen čtyři hodiny spánku. Na snídani se nás všichni ptali, jak a kdy jsme vlastně dorazily. Řekly jsme že maybe v půl čtvrtý, Norky to docela pobavilo. Když jsme řekly, že v taxíku nás jelo pět plus řidič, tak už to pobavilo i ostatní. Norky si s námi chtěly povídat, ale my jim nějak nerozuměly. Já jsem se snažila sníst jogurt, ale byla jsem tohle ráno opravdu hodně zabrzdlá, takže mi to trvalo asi půl hodiny. Pak jsme se se všemi rozloučily, popřáli si šťastnou cestu, šťastný život a tak podobně. Vydaly jsme se tedy balit, což nás fakt děsně nebavilo, tak jsme to prokládaly psaním SMS. Což mě zase pobavilo tak, že když jsem šla do umývárny natočit vodu do své super Delvita flašky, tak jsem u toho měla děsnej výtlem. Člověk, co tam zrovna byl, si musel myslet, že jsem asi totální blázen. Dobalily jsme zavazadla, tentokrát jsme do malého batůžku zabalily i zbylou vodku, kdyby náhodou měla naše zavazadla někde zásek.

Rozloučily jsme se s našimi dočasnými spolubydlícími a Luizem z Brazílie, odhlásily se na recepci, velké batohy si nechaly v místnosti pod schody k tomu určené a vyrazily po vzoru Francouzek shopping. Ještě jsme se naposledy prošly areálem školy a udělaly poslední fotky u sloupu, tentokrát za deště. Jely jsme metrem do areálu Expa do velkého nákupního centra. Trochu nás cestou překvapilo, že jedem nad zemí a že jsou kolem pěkný baráky. Bylo to opravdu překvapující, protože už jsme tudy jely předtím několikrát. Prošly jsme si obchodní centrum a zamířily naposledy vyfotit most Vasco da Gama, dokonce se i na chvíli objevilo sluníčko, takže některé fotečky jsou i docela dobré.

Šli jsme zpět do shopping centra, kde jsme dohromady koupily 5 lahví Portského a dvoje portugalské žvýkačky. Ještě jsme si zašly na bagetu, obdržely poslední SMS v zahraničí s přáním šťastné cesty a vyrazily zpět do hostelu. Cestou z metra jsme šly trochu oklikou přes areál školy, teď již definitivně naposled zamávaly sloupu, tentokrát za svitu slunce, zamávaly naší kůlně s počítačema a smutně ale svižně vyrazily pro zavazadla. Na náměstí jsme potkaly Petera, ale nebylo to nic překvapujícího, protože jsem ho už předtím vyvěštila. V hostelu jsme nacpaly Portské do batohů a Dáda přelila zbytek vodky do lahve od vody. Bohužel zrovna v tu chvíli dorazil Peter. Nechtěly jsme být za největší zlitky, takže Dáda duchaplně schovala prázdnou flašku za kytku. No myslím, že Peter není blbý, tak si toho všim, ale raději nic neříkal. Jestli tu lahev někdo neodnesl, tak tam stojí dodnesJ.

 

Dáda:

Možná ji ale odnesla ta paní, která (když byla Syky na toaletě), přišla s igelitovým pytlíkem a začala vysypávat odpadkové koše. Tedy doslova vybírat. Zkrátka do toho koše sahala holýma rukama a odpadky přendavala do toho igeliťáku. Fakt docela nechutný.

 

Syky:

Všichni tři (Dáda, Peter a já, ta paní, co vybírala odpadkový koše samozřejmě ne) jsme vyrazily na autobus. Když už jsme s Peterem před více než týdnem z letiště přijeli, tak jsme s ním zas na letiště jeli, aby to bylo tématické zakončení našeho lisabonského kurzu. Tentokrát se nám šlo o poznání hůře, protože jsme každá z nás měla o jedno velká zavazadlo více a taky bylo o dost těžší když tam byly ty vína. Autobus jel hned, co jsme došli na zastávku, no prostě dobře načasované. Jeli jsme jinou linkou než z letiště, no aspoň jsme si prohlédli zase jinou čtvrť Lisabonu. Opět jsme málem přejeli o zastávku dál, ale tentokrát jsme stačili na poslední chvíli zareagovat a doslova vypadnout z autobusu na správné zastávce. Od letiště byl vidět most Vasco da Gama, tak jsem si ho opět a tentokrát již doopravdy naposled fotila.

 

Dáda:

V letištní hale jsme se na chvíli od Petera oddělily a šly na odbavení. Překvapivě nás s batohy poslali do nadměrných zavazadel a ještě překvapivěji nás ujišťovali, že se nemusíme o zavazadla starat, že dorazí až do cílu (zřejmě jo, ovšem těžko říct kdy J). Kdo by jim po předchozích zkušenostech věřil. Poté jsme se opět shledaly s Peterem, zašli se společně podívat do obchodu a poté se navždy (tedy alespoň s největší pravděpodobností) rozloučili.

U pasové kontroly jsme chvíli čekaly ve frontě a já jen udiveně sledovala, jak jeden z celníků říká pánovi před námi, aby si vyndal vše z kapes, odložil pásek, bundu kalhoty…asi jsem musela vypadat fakt dost vyděšeně, protože mi vzápětí sdělil, že je to fakt jen vtip. Já na detektoru lži trochu pípala, i když jsem neměla žádné kapsy, tak mne ještě nějaká paní prohledávala. Nic nenašla. Jsem fakt dobrá J! Vzápětí hlásili, že můžem nastupovat do letadla, daly jsme si hlt vodky na šťastný let (a posléze ještě pár dalších) a neradostně vyrazily kupředu.

Tentokrát jsme letěli o něco větším letadlem, seděly jsme tedy na trojsedačce s nějakou paní nebo slečnou, která měla místo u okénka a zřejmě dost nechápala, když se přes ní Syky začala naklánět a fotit z okna. Nutno říct, že jsme seděli nad křídlem.

Konečně jsme se dočkaly naší vytoužené obrazovky, kde nám ukazovali kde právě jsme jak rychle a jak vysoko letíme, kolik je venku stupňů a kolik kilometrů zbývá do cíle. Když usoudili, že už to lidi nudí, pustili nám nějakou skrytou kameru a pak Toma a Jerryho, takže cesta uběhla celkem rychle a dokonce jsme se odhodlaly dát si k pití víno, což byla po té vodce náramná kombinace.

 

Syky:

Najednou jsme byly v Miláně, tentokrát po mlze ani vidu ani slechu, ale zase byla tma. Radovaly jsme se z toho, že tentokrát půjdem „rukávem“, protože předtím nám v letadle hlásili, že v Miláně je 1 degree above zero. Po chvíli jsem pronesla otázku:“A ten autobus plnej lidí před letadlem je pro koho???“. Takže jsme musely ven do té děsné kosy.

 

Dáda:

Naštěstí jsme vystupovaly mezi posledními a nemusely jsme dlouho čekat na zbytek. Na přestupu to také proběhlo rychle, kupodivu jsem opět pípala, ale tady se jen koukli kam letím a pustili mne dál. Hned jak jsme došly k naší bráně, už hlásili, že můžeme nastupovat. Nasedly jsme do letadla, naše místo bylo pro změnu nad křídlem a čekaly co se bude dít dál. Zanedlouho hlásili, že budeme mít z technických důvodů asi deset min. zpoždění. Prohlédly jsme si časopis, kde měli nakreslená různá letadla se kterými Alitalia létá a odhadovaly, které asi bude to naše. Říkala jsem Sykče, ať se koukne kde máme motor, rozhlédla se a prohlásila, že žádný nevidí a tudíž asi žádný nemáme. Zanedlouho hlásili zpoždění o dalších 30 min. a Syky viděla oranžové auto u letadla. Usoudili jsme, že nám nejspíš ten motor právě montují. Také jsme trochu se zklamáním zjistily, že už tam jsou i nějací Češi a rozumí nám. Na druhou stranu jsme s potěšením zjistily, že řeší podobný problém jako my a to že pokud bude zpoždění příliš veliké dojde veškerý alkohol a to neznamená nic dobrého. V uličce pořád chodila asi 4-letá holčička, která prohlásila, že tam budeme ještě čtyřicet hodin (zřejmě budoucí letuška J).

Nakonec bylo celkové zpoždění pouze čtyřicetiminutové. K pití jsme si chtěly dát opět víno, ale bohužel měli pouze pivo, tak jsme se s ním spokojily. Myslím, že pak už by nás nerozhodilo vůbec nic J.

 

Syky:

No rozhodilo nás pouze to, že jsme přistáli v Praze. Taky nám chvíli před přistáním hlásili, že je v Praze nula stupňů a sníh. To se nám podařilo pochopit i v italštině. Víc jsme už raději slyšet nechtěly.

Ještě musím dodat, že z Milána jsme si stačily přes SMS v rádoby angličtině objednat u Renatky flašku vodky donesenou až na letiště. Naštěstí je to bystrá holka a pochopila.

V Praze Ruzyni se nám nějakým záhadným způsobem povedlo vystoupit z letadla až jako poslední, teda samozřejmě, že posádka tam ještě byla, jinak by mě třeba napadlo prozkoumat pilotní kabinu. Pravděpodobně jsme nejely autobusem, ale šly rukávem, ale těžko říct…J. No ale tím autobusem jsme asi opravdu nejely, protože když jsme se najednou ocitly v letištní budově, tak tam nikdo nebyl kromě nějakého pána, s kterým jsem se snažila mluvit anglicky. Překvapilo mě, že on mluvil česky, ale o čem to bylo, si už fakt nevybavuju. Dáda ještě šla na záchod a já na ní čekala a zabavila jsem se tím, že jsem koukala na obrazovku odletů a tam jsem našla nějaký let do Lisabonu. No jasný, že bych hned nejraději nastoupila. Když se vrátila Dáda, sdělila, že jí upad telefon a rozletěl se na součástky a strašně dlouho se ho snažila sestavit zpět do původní podoby. Povedlo se, jen za krytem na displeji jí zůstal nějaký bordel. Pak jsme vyrazily pro zavazadla, já šla, abych nevypadla ze cviku, proti směru jízdy jezdících pásů, takže mi cesta trvala poněkud déle než Dádě. Cestou jsem se ještě stačila „duchaplně“ bavit s rodiči po telefonu.

Batohy přijely kupodivu rychle, tak jsme je popadly a vyrazily z letiště. Hned u východu nás čekala Renatka s uvítací cedulí, vodkou a salátem a taky Dády maminka. Oslavu (teda spíš zapití žalu) na přivítanou jsme tedy raději odložily na druhý den. Vylezly jsme před letištní budovu a já začala nadávat, že je děsná zima a proč je tam sníh. Renatka mi řekla, že přece mám sníh ráda. To je sice pravda, ale po návratu z Lisabonu opravdu nic moc. S Dádou jsme se neustále snažily bavit anglicky a Renatku to trochu vytáčelo. Taky pronesla svoji oblíbenou větu, že jsme zlitý, ale to jsme od ní za tři dny, co jsme zpátky v ČR slyšely už asi patnáctkrát.

Šly jsme hledat auto, což se nám po chvíli podařilo. Opravdu jsem byla moc Dády mamce vděčná, že mě dovezla až před kolej, protože v tej hroznej pražskej zimě bych asi přimrzla k chodníku.

Rozloučily jsme se s tím, že máme přežít a že se za pár hodin sejdem. V tu chvíli mi začalo trochu docházet, že každá sranda jednou končí.

 

Dáda:

No co se dá dělat. Asi nám bude ještě chvíli trvat, než se vrátíme do reality. Snad se to ale jednou podaří J. We hope…

 

Dáda & Syky