Podzimní Vltava - září 2002

Sobota

  Jelikož tenhle článek vzniká téměř čtyři roky po akci, nebude mít přílišnou historickou hodnotu, nicméně vše napíši tak, jak si to moje hlava otevřená dnes pamatuje.

  Srpnové povodně nám znemožnili užívat si na dravých tocích naší vlasti během léta, tak jsme jim aspoň věnovali jeden podzimní víkend. Popud vznikl patrně někde v okolí Pellyho, který za místo vodních radovánek vybral horní tok Vltavy od Lenory do Vyššího brodu.

  V sobotu ráno u hutníka jsem mohl poprvé spatřit Pellyho bráchu Robina s Dášou, kteří na první pohled vypadali na trochu starší poklidný páreček. Pak tam byl taky Pelly s Eliškou a můj háček Syky, která na první pohled vypadala jako poklidný háček. Zdlouhavou cestu vlakem jsme si krátili hraním karet, tuším, že se ta hra jmenovala „sedma“ nebo aspoň sedmička tam hrála svoji důležitou roli, nebo to bylo úplně jinak, ale to je jedno. Pokusím se aspoň velice stručně vysvětlit pravidla… cílem hry bylo prostě vyhrát a dál bych do toho nešťoural.

  V Lenoře na nádraží jsme zvedli čtyři lenory rozložené na dece a vydali se k řece. Ony zbylé dvě posádky tvořil Luďa s Andreou a Lukáš s Klárou Slavíkovou. Dorazila drožka s plasťákama, což byla pro většinu z nás lodní novinka, a tak jsme příliš netušili, jaký roztodivný tvar si vybrat. Zkušený Robin si vybral největší plast s jakýmsi zavíkovaným otvorem na zádi způsobující respekt a kýlu při nošení. Nemůžete ale čekat, že kanoe s vlastním záchodem bude jako pírko.

  Naložili jsme lodičky, načali flašky, abychom zabránili jejich utopení a vyrazili. Všude byly známky po povodních, jak se tady pěkně ten mělký potůček rozdováděl. Jelikož nebylo nejtepleji, jeli jsme suchou nohou v ponožce a botě. Navíc plasťáci nám dávaly pocity sucha, jistoty a bezpečí, takže jsme suverénně přistávali na kamenech a pak v lodi poskakovali, aby se vrátila do řečiště. Ne vždy jsme ale stavěli kvůli vlastní potřebě. Jak si tak jedeme, tak vidíme, že Robin s Dášou mají potřebu se projít po břehu. OK, rozhodli jsme se na ně počkat a abychom nemuseli přistávat, chytli jsme se v proudu za padlý strom a čekali, co bude. A bylo. Jak se ukázalo, neměli ani tak moc potřebu chodit, jako spíš si podebatovat. A ani ne tak podebatovat, jako se parádně pohádat. A ani ne tak pohádat, jako spíš měl David potřebu se cholericky vykřičet na Dášu, tuším, že za nějaké šplouchnutí či špatné pádlování. Takže jsme tak viseli v proudu za kmen a nevěřícně sledovali tenhle výstup. Nedovedl jsem si představit, že bych po něčem takovým s tímhle člověkem nasedl zpátky do lodě, ale Dáša byla zřejmě zvyklá, takže po čtvrthodinové „diskuzi“ nastoupili a jeli dál. Bylo načase, už nás bolely ruce od boje s proudem a taky hrozilo, pár nekontrolovaných výbuchů smíchu. A takový se to zdál být poklidný páreček.

  Dál jsme se prodírali těsným korytem, zatímco flašky byly stále ve větším a větším bezpečí proti utonutí. Hitem podzimu jsou švestky, ať už z Moravy či z Božkova a samozřejmě brambory. Do cíle zbývalo ještě mnoho kilometrů, a tak jsem chca nechca musel otevřít další rum. Byl jsem tak zabrán do téhle činnosti, že jsem si sotva povšiml toho, jak nám zaševelily řasy na spodku lodi. Když jsem se konečně vítězoslavně napil, zjistil jsem, že stojíme na místě. Koukl jsem do vody a zjistil, že tam žádná není a že řasy nebyly ani tak řasami, jako spíš kamenitým ostrůvkem. Syky seděla na háčku a aniž by nahlásila jediný kámen z téhle hromady, povídá: „Hele, najeli jsem na ostrov, ha, ha, ha.“ Dal jsem napít všímavému háčkovi a povšiml si zajímavého jevu. Ostrůvek byl pár metrů od cílového kempu na Soumaráku. Nu což, dostrkali jsme se do vody a bezpečně přistáli u břehu. Syky velice jistým krokem vystoupila a se stejnou jistotou zapadla zpátky do lodě, kterou jsem se snažil pod ní nasunout, aby se nám nevykoupala. To na nás definitivně strhlo absolutní pozornost našich spoluposádek pobavených kouskem s ostrovem. Pomohli nám vystoupit a nejspíš se nám postarali i o loď.

  Přenesli jsme si všechny naše věci mezi stromy, kde jsme hodlali rozbít Syky stanostodolu. „Nenechali jste něco u vody?“ zeptal se nás kdosi. Syky ho ubezpečila, že máme všechno, načež se dotyčný vrátil od vody s větší půlkou našich věcí. Jen si z nás dělejte srandu, ukážem vám, jak dokážeme postavit stan. S takovým odhodláním jsme rozbalili stan pro pět lidí a složili tři tyčky. Vysokoškolákům samozřejmě nedělá nejmenší problém vyřešit banální úlohu: „Mějme tři tyče. Dvě stejně dlouhé a třetí kratší. Rozhodněte, která z tyčí je nejkratší.“ Položili jsme tyče na zem, zkoukli jejich konec a došli na druhý. Jelikož jsme řešení nenalezli, postup jsem několikrát opakovali, aniž bychom během cesty z jednoho konce tyčí na druhý neztratili tu podstatnou informaci pro řešení. Zoufale jsme zavolali pomoc. Syky kamsi odběhla a já mezitím nabyl sebevědomí na dostavění stanu. Strategicky jsem si vybral kulík u stromu, o něj se opřel a jal se kulík zašlapávat do země. Potvora aluminiová stále uhýbala, tak sem se na ní vykašlal a šel se projít.

  Spatřil mě Lukáš a neznámo proč se rozhodl, že mi poskytne oporu, abych se někam neskácel. Není nad tak obětavého kamaráda a hned za chvilku jsem jeho pomoc ocenil, protože mě neznámá neviditelná síla počala stahovat na pravou stranu. Ještě že sem tam měl bezpečnou oporu, která mě po nekontrolovaném pádu pomohla zpátky na nohy. Mezitím se stan dostavěl, věci naházely dovnitř, tak jsme se mohli převléknout a vyrazit s ostatními do hospody.

  Tam se Pelly předvedl jako skvělý organizátor, když přemístil většinu popíjejících tak, abychom mohli sedět pospolu. Dali jsme večeři, ze které se poměrně slušné procento nakonec ocitlo na zemi. Při pozdním návratu jsem se již odvážil chůze při řece. Ještě jsme obsadili Lukášův stan, bychom zabrnkali a zapěli a pak už šupajdy na kutě. Vzhledem k tomu, že Syky hangár má podobně velikou předsíň, naházeli nám tam i pádla, což nám v tu chvíli bylo naprosto fuk.

  Neděle

  Probuzení bylo kruté a mrazivé, jak už to tak na podzim na vodě bývá. Navíc stále pršelo a tak se nám ven vůbec nechtělo. „Stávejte, stávejte!“ křičel venku Pelly a cloumal nám stanem. Snažili jsme se vymlouvat na déšť, načež nám začal tvrdit, že to není déšť, ale jehličí padající na stan. No jasně, jsme snad ožralí, abychom na to skočili nebo co? Syky ale už prostě musela. „Hele, ono je to asi fakt jehličí,“ neskrývala své podivení.

  No dobře, tak teda taky vylezu. To jsem si ovšem jenom myslel, nemohl jsem totiž najít svoje po celý včerejšek v suchu udržené boty. Syky se vrátila a podávala mi promočenou botu, která byla vedle stanu. Chvíli jsem si nadával za to, že jsem se zul venku, pak jsem si ale uvědomil, že je blbost, abych se zul venku a začal tušit zradu. Po důkladném pozorování a zdařilém pokusu o rekonstrukci jsem začal nadávat na toho šikulu, který nám zasunul do předsíně pádla, čímž se na druhé straně ocitla moje bota mimo ochranu tropika.

  No nic, aspoň se nasnídám. Bohužel mi nějak nebylo přáno a za nic jsem nemohl najít svůj rohlík. Z venku jsem uslyšel hlasy. „Jé, Syky, co to vláčíš na botě, kdes to vyšlápla?“ Jé, to je nějakej rohlík!“ Schroustal jsem tuňáka se sušenkami a počal balit. Problém přinášející větší nepříjemnosti kolem žaludku než snídaně byla peněženka, kterou jsem nemohl najít. Šel jsem se podívat ven, jestli ji náhodou Syky nevyšlápla druhou nohou, pak systematicky kolem řeky, na večer nutně navštívená místa až k zavřené hospodě a zase zpátky. A nic. Opsal jsem si všechna telefonní čísla na dveřích a zbytek nechal na Lukášovi, který se tam prý večer autem vrátí. Bohužel vše marno.

  Vyrazili jsem na Novou Pec se zbylými zásobami. David si neustále stěžoval na svoji loď, díky které byl přes veškeré úsilí neustále za námi, pak ze stejného důvodu i na háčka, pak na vředy a tak nám cesta příjemně utíkala. Konec byl trochu hektický, neboť jsme chtěli stihnout rozumný spoj do Plzně. Při čekání na přivolaný odvoz lodí jsme zjistili několik možností, jak se dostat do Budějovic a to dokonce oběma směry, které skýtalo místní nádraží. Snad z lítosti nad vylitím skvělé polévky vniveč, ji Eliška vylila Syky do čepice.

  A to byla taková pěkná tečka, za tím naším příběhem…