Sázava 2005

Pondělí: Plzeň - Ledeč nad Sázavou - Horka

  Kvůli poměrně dost nepřímému a zdlouhavému spojení jsme chca nechca museli vzít za vděk spoji opouštějícímu Plzeň v nestudentských 6:40. Takže ještě se slepenýma očima na nádraží koukám a koho to nevidím, Marcela a Zdeňka, který si ještě na poslední chvíli na cestu koupil křížovky, snad aby se na lodi s Marcelem nenudil. Mého háčka Míšu nevidim, ale to je v pořádku, protože ta měla dorazit až kamsi na Sázavu druhý den ráno. Ale koho hlavně nevidim, to jsou Burácí. Přišla mi však od nich uklidňující SMS, že jsou na cestě a ať koupíme hromadnou jízdenku.

  Učinili jsme tak a přesunuli se na nástupiště abychom zjistili, že vlak bude mít asi 10 minut zpoždění, což běžný pasažér příliš neocení. Buráci však nejsou jen tak obyčejní pasažéři. Nějak nepočítali se zdržením u Hvězdy a přišli pět minut před skutečným příjezdem vlaku, což ovšem nebylo za pět dvanáct ani omylem.

  Nastoupili jsme do rychlíku R+10Burák a zjistili, že si nemáme pořádně kam sednout. Když nás spatřila paní průvodčí a štípnutím zjistila, že máme zaplaceno, zželelo se jí nás a poslala nás do první třídy s tím, že je dneska všude plno. Krásnou procházku přes haldu vagónů na druhý konec vlaku se všemi sudy a dalším vybavením nám zpříjemňovala ubíhající krajina Plzně severu za okny a překážející Japonci v uličce. Pohodlíčko první třídy za to však stálo, jen nás trochu znervózňovalo to zpoždění, díky němuž jsme se sice mohli těšit z Burákovi a Kačky přítomnosti, na druhou stranu bylo větší, než Českými drahami určená doba přestupu v Praze na další vláček. Za předpokladu nutné podmínky, že na sebe obě soupravy čekají, se jal Marcel mobilem shánět na kraji Prahy informace o našem dalším spoji, proto se zde o něm tak pochvalně zmiňuji, jak si přál.

  Bohužel jednu z nejdůležitějších informací, tedy z kterého nástupiště vlak jede, se mu zjistit nepodařilo, takže jsme se na hlaváku nejprve vyřítili přes šest nástupišť do haly, abychom se po chvíli přes sedm a proud lidí přihnali na prázdné nástupiště. Tam nám ochotný strojvedoucí potvrdil, že vytoužená mašinka tam skutečně ještě nedávno byla, a taky sdělil několik dalších možností přesunu. Ne, že bychom mu nevěřili, ale jen tak pro jistotu jsme si na několika nezávislých místech ověřili, že máme spoustu času, než nám pojede něco dalšího, a v klidu posnídali. Taky jsme zjistili zajímavou věc, že tečka u vlaku v jízdním řádu znamená, že na nic nečeká, dokonce ani na zpožděné vlaky z Plzně.

  Další přestup nás čekal v Čerčanech, kde jsme, nevěda co s více jak hodinou času, zašli na obídek do blízkého zařízení hospodského typu. K jídlu tam v televizi pouštěli ženský fotbal. Ne, že bychom už museli, ale raději jsme se potom v předstihu přemístili zpět na nádraží a když konečně přijel náš vláček, vydali se přes koleje k němu. Než nám tam však těžké konve dovolili dorazit, postavil se nám do cesty další vlak, kterým se málem svezl Marcel, když hodlal pokračovat v daném směru skrz něj. Po odjezdu překážky jsme zjistili, že náš vláček by nás dovezl někam do pryč a poklusem doběhli ten správný, který stál celou dobu u nádražní budovy.

  Vtrhli jsme do prvních dveří, které byly od služebního oddílu dvoulokálky, jak nám nezapomněla s patřičnými obličeji sdělit paní průvodčí, ale i když se tvářila, jako bychom byli ti nejhorší pasažéři na světě, hned po sprďanu svůj projev zakončila odchodem bez nějakého závěru. Taky jsme ji nepotěšili sdělením, že opravdu jedeme až do Ledče nad Sázavou a že tak budeme ve služebním oddíle smrdět víc jak dvě hodiny. Ale na sedačkách nebylo moc takto vytrvalých cestovatelů, takže tyto se postupně vyprázdnily a my si mohli dopřát to potěšení ochutnat Marcelův 50% firemní přípravek na čištění zubů, proto se o něm opět zmiňuji pochvalně v deníku, jak si to přál.

  Co mě však potěšilo mnohem méně, byla volající Míša, která mi sdělila tu novinku, že ještě další den odpoledne mají nějaký nástup a že tak přijede až v úterý večer. Posmutněl jsem tedy nad ztrátou háčka o další den, čemuž se Marcel smál, a proto už o něm pro tento den nenapíšu nic hezkého. Pozorovali jsme kolem netekoucí Sázavu a hledali každé zvlněné místo, abychom přesvědčili sami sebe, jak je to dravá řeka.

  V Ledči, s dvouhodinovým zpožděním, jsme se zkoordinovali s přívozem lodí a poté, co ji skoro celou přešli, konečně pochopili, kde že si plasťáky můžem vyzvednout. Ten pán nám perfektně vysvětlil, že tam se lodě předávaj vždycky, čímž si odůvodnil fakt, že nám je blíž k řece prostě nepřiveze. Prý je to pár metrů. Ještě udělal reklamu na jeden kemp po cestě a odjel. Řeka skutečně nebyla daleko, ale mezi místem, kde jsme nechali Kačku s věcmi a námi byl jez. S obavou o peněženku a mobil jsme jeli skouknout jeho splutí. Nejrychlejší byl Zdeněk, který usoudil, že šlajsna uprostřed je v pohodě, a vjel do ní. Viděli jsme, jak mu špička trčí ve vzduchu, aby sebou následně plácla o více jak metr níž a pak už v pohodě zbytek dokodrcal. Takže my ostatní jsme lodě na druhé straně trapně přetáhli.

  Na těch pět dní jsme měli v plánu 110km, a tak nebylo času nazbyt. Aby mi v lodi nebylo smutno, dal mi tam Marcel jedno ze svých dvou nepromokavých zavazadel, tedy velký loďák, do kterého jsem si za to vpašoval stan. I přes naše sebepřesvědčení to, co jsme splouvali, moc neteklo, ale bylo krásně. Průběžně jsme odlehčovali tekuté zásoby a když jsme se spojili se souraftem s nafukovací žirafou, idylce nic nechybělo.

  Zastavili jsme u nějakého stánku, abychom se posilnili na zbytek cesty, kterou jsme si i přes zpoždění natáhli o nějaký ten desetikilák, abychom měli další dny pohodovější jízdu. Jeden Ferda ze souraftu nás seznámil s jejich soutěží o žluté tričko, které nakonec získá jedinec s největší žízní. Marcel se Zdeňkem se toho hned chytli a závod jsme stvrdili smekajícími lahváči. Burák o tričko nejevil přílišný zájem, neboť neustále ve svém lahváči vyráběl pěnu, aby se Kačka taky najedla. Marcel si zase moc nepomoh, když právě naklopené pivo vyprskl. Asi se mu nezdál můj komentář, že si vedle se hádající důchodci brzo roztrhaj protézy.

  Do kempu jsme dojeli za smrákání díky volejnaté řece a to i přes energií oplývající loď Marcela se Zdeňkem, kteří ji využívali především na záškodnickou činnost plynulé jízdy zbylých lodí. Vzhledem ke spoustě aut s přívěsy to nebyl moc útulný autokemp, ale svoje místečka jsme si našli, nehledě na to, že nám stačili dva stany. Se svými novými podnájemníky jsem se vydal k výčepu, zatímco Buráci plánovali dorazit za námi po večeři.

  Za okýnkem stáli dva maníci, kteří si nehodlali dělat nějaké starosti navíc s čímkoli. Hlavně Marcel si užil jejich zaokrouhlovacích cen při častých návštěvách kvůli jeho večeři mnoha chodů. Stále se ozývalo: „Dvojky nemáme, naleju ti to do trojky.“ Po velké objednávce výsledná cena: „Kilo.“ „Jedna polívka… nechceš ještě dva rohlíky? Dej si je.“ „Tak jo.“ „Tak to máme dvacet,“ polívka stála 16Kč, rohlík 2Kč. „Hele, rohlíky nemáme, tak tady máš patku chleba a bůra zpátky.“ Když si šel Marcel pro majonézu, dali mu erární pytel s tím, ať jim pak ještě něco vrátí.

  Nakonec zavřeli a my se vydali zpátky na kutě, Buráky nespatřivše.

Úterý: Horka - Bayerka

  Ráno jsme sice neuspěli při žádosti o koláčky, zato jsme uspěli při nezaplacení kempu a v klidu odjeli. Přesněji řečeno jsme se přesunuli o nějakých 100 metrů níže, abychom tam opět přenesli jez. Pod ním Marcel zabral pádlem, o čemž jsem se měl opět zmínit v deníku.

  Sice jsme měli oproti plánu něco kilometrů k dobru, leč i tak případné soulodě museli krapet pádlovat, jelikož volej. I když někteří nejmenovaní experti se na takové vodě dokážou i cvaknout. To on prý Burák řídil na svojí slabší straně, ve který ještě nemá takovej cit… no a ta vrbička, kterou proplouvali, udělala zbytek. Věčná škoda, že nám ostatním se dostalo jen zvukového efektu, protože jsme jeli před nimi a oni naprosto nekolegiálně vůbec neupozornili, že se chystaj udělat něco velmi komického. Další černý puntík uděluji za utopení sice malé lahve, ale plné rumu.

  Dalším důvodem k činnosti začal postupně být i hlad a tu jsme pochopili, že ani jedna z poměrně aktuálních kilometráží nám moc k užitku nebude, protože slibovaná zařízení se v okolí nenacházela a naopak jsme pak zase později potkali několik přebytečných kempíků. Vzhledem k tomu, že hlad se u nás začal hlásit někdy kolem jedné hodiny, bylo zařízení spatřené zhruba v 15:57:32 hotovou spásou. Rychle jsme u něho přistáli, abychom se dověděli, že tam nám nikdo kručení nezažene, ale že daleko pohostinnější zařízení je hned pod jezem, se kterým jsme už měli oční kontakt. Jako šipky jsme se k němu rozjeli a potěšeně zjistili, že uprostřed je sjízdná retardérka. Se sjízdností to ale nebylo zas tak slavné, protože proč by tam jinak stál ten důležitě vypadající pán řídící dopravu v blízkosti jezu. Vypadalo to na pohodu, ale přeci jen jsem jel raději při stěně, jak šéfík gestikuloval. Ono to bylo stejně jedno, protože brzo lodička drhla o gumové dno retardérky a neovladatelně se sunula na střed, po kterém se dodrncala až dolů procházkovým tempem.

  Poté co dokodrcaly i zbylé posádky, vytvořili jsme frontu u kiosku obstarávaném velice zajímavým maníkem. Sázavští výčepní mají prostě svůj styl. Bohužel měl jen dvě ruce a jednu mikrovlnku, takže zejména Zdeňkova objednávka jej zaměstnala na značnou dobu. Pak jej ještě bylo možno spatřit, kterak záludně vydává Burákovi pizzu z jiného východu, než čekal, a pak, kterak kohosi úkoluje, aby se za něj vyspal, neboť on pojede non-stop. Kromě jídla mě potěšil ještě telefonát od Míši, která už byla v Čerčanech a kterou jsem poslal do Soběšína, což byl v kilometráži slibně vypadající kemp na výhodném kilometru. Zhruba kolem sedmé jsme se tam měli potkat.

  Gurmánské hody jsme zakončili nanuky a nasedli zpátky do lodiček. Plujeme a plujeme a plujeme… přenášíme další z mnoha jezů (jak jinak byste taky chtěli vyrobit takovou spoustu volejů), pod ním je konečně pořádný proud, kterému ovšem nevěnuji velkou pozornost, protože podjíždíme kovový most a já začínam mít tušení. Míša mi chvilku před tím volala, že už je na místě v nějaké hospodě a že z ní vidí na jez a nějaký most. A když jsem na levé straně zahlídl dobře schované stany, raději jsem zapíchl loď do vrbiček a vylovil mobil. Marcel se Zdeňkem už byli dávno v tahu a Burácí, kteří se chvíli snažili přepádlovat proud, ale po několika minutách, co stáli na místě, to vzdali a zvolna se vydali za nima.

  Zavolal jsem Míše. „V tý hospodě, jak sedíš, jsou takový červený slunečníky?“ „Jo, jsou.“ „A ten most, co vidíš, je takovej kovovej?“ „Jo je, kde jsi?“ „Já se k tobě nějak dostanu, zatím sejdi k tomu mostu.“ To sem sice vymyslel moc krásně, ale vzhledem k tomu, že ani dvoumotorák Buráků nepřepádloval proud, měl jsem na sirotčí lodi problém. Tak jsem porušil vodácké bezpečnostní opatření a chytaje se za vrbičky jsem couval proti proudu. Celá Sázava volej a tady taková divočina. Po nějakých velice zábavných 20 metrech, kdy jsem měl za krkem a vůbec všude všelijaké roztomilé lístečky a broučky, naštěstí vrbičky skončili, a já mohl tak nějak vystoupit. Přivázal jsem loď za bodlák a vydal se k mostu.

  Našel jsem Míšu kopaje do sudu, k tomuto účelu velice pěkně vytvarovanému do válce. Vyprávěla, jak jí z nádraží se sudem pomohli nějací mládenci vracející se z CzechTeku. Prý byli milí, ale dost smrděli. V představě, že nejbližší kemp, do kterého ostatní jeli nebude daleko, jsem přeskládal věci v lodi, aby si Míša mohla aspoň sednout, jen tak položil kytaru a chtěl vyjet. I přes silný proud se loď nechtěla hnout, což jsem nechápal. Pak pochopil, vystoupil, odvázal od bodláku a mohlo se jet.

  Kemp ale stále nikde (ty maskované stany byl samozřejmě ten, který jsme plánovali, ale ten už od začátku byl kvůli proudu pro nás nedostupný). Nakonec zavolal Marcel, že pojedem asi ještě 6km, takže jsem radši všechno přivázal. To Míša nečekala, že se ještě ten den dostane do lodě, natož že si takhle zapádluje, ale výcvikem ošlehaného člověka to nerozhází.

  S ostatními jsme se potkali kde jinde než na dalšim jezu, kde na nás čekali, aby nám pomohli s přenosem. Nevypadalo to, že bychom dojeli za světla, tak jsme do toho šlápli, přesněji řečeno pádli. Jedeme a u kraje se koupou nějaký dvě holky, který zdravíme: „Ahój!“ „Ahój!“ odpovídají, když v tom mam opět tušení a pak i vidění. „Ahój, Terko!“ „Jé, ahój Eggy!“ to sem se totiž setkal s alternativnim programem pro případ krachu vody, který se šinul na kole do Jizerek. Chtěli jsme zastavit, ale jak už to na téhle řece bývá, proud nechodí často, ale nevhod. Takže jsme si ještě zahalekali s jednim kolegou, který nás dojel na kole o půl kilometru níž, a od té doby jsme je už neviděli.

  Po chvilce se před námi vyloupl kemp Bayerka, což vzhledem k pokročilejšímu šeření bylo překvapivě z čista jasna. Ono se nebylo čemu divit, ujet 35km chvilku trvá. Zítra už jistě dorazíme do šesti, jak jsme si slíbili, abychom měli večerní pohodu. Postavili jsme stany, kolem kterých začala klopýtat mnohem dříve dorazivší omladina. Jeden z nich asi zaslech Míšu. „Holky, poďte k nám.“ Tady žádný holky nejsou,“ odpověděl jsem mu, načež mumlal něco zklamaného a o množení a odpotácel se zpátky.

  Zašli jsme do místní dvoupatrové hospůdky na večeři. „Budete tady kempovat?“ zeptal se nás mužík za pípou. Po naší kladné odpovědi a po zjištění stavu nám spočítal cenu. „Budete jíst?“ Po naší opět kladné odpovědi se už na placení kempovného nedostalo. Objednali jsme si dle chuti, Marcel kombinoval, až stvořil knedlíky se špenátem a jako moučník knedlíky s vajíčkem. Původní nadšení z hospody postupně opadalo s prodlužující se dobou čekání. Zatím jsme mohli pozorovat lístečkový systém objednávek, které mužík posílal výtahem do pekla, ale možná že to bylo do kuchyně.

  Když už to vypadalo, že budem obslouženi do půlnoci, vyděsil mě sdělením, že těsto na bramboráčky není a co že si teda objednam místo toho. V představě další nekonečné hodiny čekání jsem přestal mít hlad, nakonec se ale těsto někde našlo. Míša si zase pochutnávala na topince, ze které poctivě vyndavala žampióny, které tam nečekala. Dojedli, dopili, zaplatili a šli spát.

Středa: Bayerka - Sázava

  Nevím, jak ve kterém stanu, ale v tom našem byla spousta havěti, jednak strašně hlučná kobylka, která si vlezla pod tropiko a celou noc kecala s kolegyní venku a jednak několik pavoučků, kteří nedělali Míše ani tu nejmenší radost. Především jeden, který se usadil přesně nad její hlavou, a poté, co jsem se jej pokusil profesionálně dopravit ven i na ní samotné. S trochou zběsilejších pohybů se jej podařilo nakonec vyprovodit. Pak jsme tam měli ještě sekáče, ale už asi na někoho hodil končetinu, protože jsme napočítali jen sedm nohou a to mi přijde trochu humorně nesymetrické.

  Přesto, že jsme odvážně zašli na snídaňové pivo, kemp jsme opět neplatili, a tak jsme se zapakovali a vyrazili. Kolem lodí byla v trávě hromada malých pavoučků. A hodně z nich si řeklo, že si udělá výlet uprostřed pracovního týdne. Nám se ale na lodích moc nelíbili, takže jsme je shazovali do vody a bylo velice komické, jak se hned po hladině rozskákali a hup zpátky na loď. Cvrnk, hup, hup, hup a osminožka byl zpátky. Pár z nich při dopadu na hladinu ztratilo orientaci a odhupkali kamsi do dáli. Po ranní zkušenosti jsem Míše zakázal vrtění na lodi, i kdyby po ní cokoli lezlo, což až na jednu vážku splnila.

  Konečně jsme přijeli k jezu, který se dal jet, i když jsme nabrali hodně vody a museli ji vylít. Za námi ale nějací maníci situaci pod jezem nezvládli a plnou rychlostí narazili do šutru a pak se převrátili. Bleskově jsme jim pochytali kolemplovoucí předměty jako pytel, boty, ponožky,… Na dalším jsem radši vyložil kytaru i Míšu a svou jízdou inspiroval Buráky, aby jeli jinudy. Zdeněk poučen z prvního dne přeci jen nebyl na jezech takový drsoň, a tak jej s Marcelem probrodili trávou.

  Jezy odešly, přišel volej a hlad. Hlad zřejmě měly i dost vtíravé kachny, ale marně jsme hledali, co bychom jim nabídli, protože jsme se již zbavili všech pavouků, ač se ti vyčůranější dlouho tiše schovávali pod borty. Jez ale neošálili, filutové. Cedule nás dovedli až do hospody poněkud dále od řeky, která sice nebyla z nejlevnějších, zato tam nikdo nebyl a svítilo se tam, z čehož měl neskrývanou radost Marcel, zaměstnanec ZČE.

  Oběd jsme zakončili tradičně nanuky a spěchali dál, protože se počasí počalo poněkud kabonit. Posledním oživením byla celkem divoká retardérka, u které už jsme museli vytáhnout pláštěnky, chca nechca. Naštěstí se jednalo o přeháňku místního významu, což jsme podporovali tím, že jsme Burákovi zakázali sundat pláštěnku, abychom se nestali místem místního významu.

  Přenesli jsme jez v Sázavě u kempu, který byl plný přívěsů a kolem kterého se táhla velice dlouhá hradba. Poučeni z předchozích nezdarů dávali jsme si veliký pozor na to, abychom něco nepřejeli a konečně zakempovali ještě za světla, ale plot byl zkrátka nekompromisní. Na jeho konci jsme se rozhodovali co dál, protože zůstat tam se zdálo minimálně nepohodlné a jet dalších 8 km také nebylo to pravé burákové. Naštěstí kde se vzal, tu se vzal, místní chlapík a ten nás informoval o tom, že tenhle kemp je plný návštěvníků Sázava festu, ale že za zatáčkou je ještě jeden, který by měl být v pohodě. A to znělo dobře.

  Skutečně za zatáčkou se nám naskytla možnost zaparkovat v lesíku, jehož jediný větší plácek už sice obývala skupinka Moraváků, ale my se tam v pohodě vetřeli. Ochotně nám sdělili, kde se nachází pitná voda, takže jsme spokojeně postavili stany, poprvé za aspoň trochu denního světla. Zajímavé bylo, že pitná voda byla skutečně tam, jak řekli, ale už se zapomněli zmínit o kempu, který byl všude kolem kohoutku.

  Moravský oheň nás inspiroval, a tak jsme se na něčem podobném rozhodli udělat večeři, tedy luncheonmeat. Nedaleký kemp obsahoval kiosek, jehož obsah kryl luncheonmeatu záda. 66% naší výpravy tvořili inženýři a bylo tak vcelku pochopitelné, že oheň stále nikde. Každý zhruba věděl, jak na to, ale postáváním se ani to dřevo nepřineslo. Přeci jen jsme silou vůle nakonec nashromáždili dostatek větví k zápalu. Já při té příležitosti objevil soušku a zalitoval, že v našem vybavení chybí cokoli na způsob sekery. Smutně jsem se o soušku opřel a ona se poroučela k zemi. A pak že to nepůjde.

  Vytvořili jsme z klacíků hromádku výhodného tvaru a pomocí Zdeňkovo křížovek (nevyluštěných) jsme se ji pokoušeli zahřát. Klacíky se rozhořely, takže jsme přiložili i větší kousky. Ohýnek začal skomírat a tu je mou povinností poznamenat, že Marcel foukl do ohně. Ten se rozsvítil a za chvilku zhasnul úplně. Druhý pokus dopadl stejně, až se nás jednomu Moravákovi zželelo a přinesl nám žhavý uhel, který už se sfouknout nepodařilo, takže jsme mohli otevřít luncheonmeat. To, že to nebyl výrobek určení k opékaní na klacku jsme pochopili záhy a museli si opékat jen jednohubky, přesto bylo brzo v ohništi kromě dříví i hodně masa. Tímto způsobem večeření jsme hlad zaháněli opravdu velice zvolna, což nás brzo omrzelo a přesunuli jsme se ke kiosku.

  Tam byla velká spousta národa, k návštěvě Sázava festu jak stvořená. S Marcelem jsme neznalým zadali oblíbenou logickou hádanku o trestancích a třiceti dvoubarevných kloboukách, kterou Míša tak usilovně řešila, až to chvíli vypadalo, že přinutí třicet lidí stoupnout si do řady a nasadit klobouky. Marcel se přihasil s ještě jedním podobným problémem, ve kterém figurovali jen tři trestanci a který se mi po delší době pozdával jako neřešitelný. Marcel si ovšem stál za svým zadáním. Přes mobil jsem se informovali o počasí na další den - dnes bylo lépe než včera a zítra mělo být hůř než dnes tedy asi jako předevčírem.

  Vrátili jsme se na náš plácek, kde se u stanů válel už od večera jeden přetažený Moravák. Ostatní už nevyřvávali jejich krásné písničky a protože se ze Sázavy jen občas ozval chabý náznak produkce příštích dní, brzo jsme usnuli. Marcel mi přes stan nezapomněl k přání dobré noci připomenout, že ráno očekává vyřešené tři trestance. To chudince Míše se asi zdálo o třiceti.

Čtvrtek: Sázava - Zlenice

  Ráno nás tentokrát neprobudilo pražící slunce, ale hluční Moraváci, kteří se nemohli plavby asi ani dočkat. Po snídani jsme praktickým pokusem Marcelovi ukázali, že jeho úloha tří trestanců skutečně nemá řešení, což nakonec musel sám rád uznat. Proto se zde o něm opět nemohu zmínit příliš lichotivě, ačkoli to u nějaké naprosto nepodstatné příležitosti jistě opět požadoval. Pořád třeba vykládal o tom, jak nám večer ušetřil 8 km, když se doptal na tenhle kemp.

  Překonali jsme přenesením blízký jez s velice zajímavou dravou retardérkou, leč nesjízdnou. A jelikož nás čekal další perný den, neboť mnou sestavený kilometrový plán byl neúprosný, počali jsme k udržení vysoké hladiny energie dopíjet poloplné flašky v lodích. A že jich nebylo zrovna málo. Vodka s džusem, slivovice, zlatý Jelzin, rum a především a také, na Zdeňkovy nářky, že jej vozí ze spousty akcí netknutého, jeho kamaráda. A tohle byl Jim Beam.

  Už zastávka na oběd u nějakého stánkaře na hezky upravené zahradě byla velice veselá. Neopomněli jsme dlabanec klasicky zajíst Mroži a rozjařeně naskákali zpátky do lodiček. Pak už je velký div, že jízda nepostrádala směr, zato jedna z lodí, na které trpěl Marcel brzo postrádala Zdeňka. Asi deset minut se snažil vydrápat zpátky, což byl opravdu zážitek. „To je materiál!“ nezapomněl po každém pokusu připomenout Marcel.

  S rozevlátým Zdeňkem jsme dosoulodili k velice zajímavému jezu, kde jak nad ním, tak pod ním se srocovalo větší množství vodáků. Jeli jsme se podívat, jak vlastně vypadá. Samou pečlivostí jsem to asi trochu přehnal a dostal se tak blízko, až Míša radši kvapem opustila loď. Ale já bych určitě ještě na jezu zachytil.

  Snad i díky našemu nebojácnému řízení jsme jez překonali bez úhony na majetku, jen Marcel si šikovně o něco rozřízl nohu, zatímco Zdeňkovo ožralé štěstí jej položilo zpátky do lodě. Na jejich loď byl zajímavý pohled. Z místa, kde obvykle sedí háček, pouze do vzduchu trčely dvě ruce a neustále se zmateně pohybovaly. Marcel prý konečně pochopil, proč jsem radši jel dva dny v singlu. Pak donutil Zdeňka počítat ovečky, ale to ho neuspokojilo a odmítal s takhle nestabilní lodí jet dál. To se totiž před náma objevil nějaký kemp, takže jsme konečně poprvé zakotvili za prosluněného odpoledne, ale zase na druhou stranu, jsme taky poprvé museli za kemp zaplatit.

  Za Míšou dorazil spolubojovník Radim, který nám přivezl objednané párky a klobásky, takže jsme se hned po ubytování jali shánět dříví. Zadařilo se i se sirkami, a tak brzo klobásky voněly do širého okolí. Podařilo se nám odebrat a schovat před Zdeňkem Jim Beama, možná právě včas. Když už se mu podařilo usadit u ohně, po chvíli hodil nekontrolovaná záda, Burácí ho zase potkali v ďábelském kmitu nohou marně vyrovnávajících těžiště řítící se na zábradlí. A vše doprovázeno halasným: „Spartáá…!“

  Poprvé jsem taky rozbalil kytaru, až se za hlukem slétli nějací týpci s domácí pálenkou, která fakt dávala. Zdeněk nakonec polil Míšu pivem a odpadl kousek od ohně, kam pod něj přisunul Marcel loď, aby se náhodou po blízkém svahu neskutálel v noci do vody. Ani moc nevim, co se dělo dál, patrně jsem ještě hrál a svépomocí se dostal do správného stanu. Zahánět sucho v krku po slivovici vínem, byl opravdu impozantní nápad.

Pátek: Zlenice - Týnec nad Sázavou - Plzeň

  Ani jsem se moc ráno nedivil, proč mě bolí hlava a taky proč mam tak plnej stan. Přibyl tam pochopitelně Radim a taky moje opice. Mam ale takový pocit, že nebyla svého druhu sama.

  Zašel jsem na terasu hospůdky, kde už snídal Marcel a dal jsem si čaj. Až tak jsem na tom byl. Marcel mi k tomu účelu půjčil dvacku, ale paní za okýnkem se mě napřed zeptala, jestli nevim, kolik čaj stojí a když jsem jí přečet, že 10Kč, řekla že stejně nemá drobný, dokud neotevřou a dala mi hrnek čaje zdarma. Z našeho stolu jsme měli krásný výhled na Zdeňka, chrupajícího nad lodí a dalšího týpka s podobným osudem, chrápajícího ovšem pod lodí, jen decimetry od svahu vedoucího rovnou do Sázavy. „To je materiál!“

  Začali jsme se shánět po tom, kde vlastně jsme, a když jsme za pomoci kilometráže a té milé místní paní zjistili, že do cíle, tedy Týnce nad Sázavou, chybí 17km, vrátili jsme se spokojeně ke stanům. Oproti plánu jsme měli skluz pouze 4km, což bylo super a mnohem méně, než se zdálo večer. Kde se vzal, tu se vzal, Zdeněk. „Hele, proč jsem spal tam? Nevíte?“ Bylo jasné, že opět přežil bez úhony, i když o pivo nejevil nejmenší zájem, vráceného Jima Beama přijal s úsměvem, leč chladně.

  Podařilo se nám vyjet už před jedenáctou, navíc s lehčí zátěží, protože Radim si neváhal zaplácat Octávii naší bagáží. Pustil jsem Míšu na kormidlo a protože na tomhle místě nesedá často, vytvářeli jsme na vodě roztomilé kličky. Gentlemansky jsem přestal pádlovat a natáhl se na sud, protože tak se Míše loď řídila celkem v pohodě. Tento obrázek nemohl nějak vydejchat nudící se rybář a začal si stěžovat na dnešní poměry. „To je emancipace,“ informovala ho Míša, což jeho stížnosti značně zpomalilo.

  Jedny peřeje jsme projeli profesionálně bokem a druhé zase tryskem, abychom dohnali Kačku s Burákem. Ten si totiž všiml na břehu stojící slavné hospody s patnácti stupňovým démonem a zřejmě ho vylekala představa, že bychom tam zastavili, ba i jenom zpomalili. Pod dalším jezem bylo tolik vody, že jsme museli lodičky kousek táhnout.

  Doploužili jsme se do Poříčí nad Sázavou, kde na nás čekal Radim a zasloužený oběd. Zdeněk i tady zůstal na limonádě. No a pak nastal neskutečně dlouhý volej, na kterém jsme museli více jak dvě hodiny soustavně pádlovat, než jsme se konečně dostali k vysvobozujícímu jezu, k přetažení jako dělanému. Jenže kolem byla spousta stromů, takže jsme to sklouzali přímo po jezu, proti plánu jsem jel kousek i po zadku.

  Pár set metrů a už jsme mohli přivolat odvoz, neboť kempík u fotbalového hřiště se nacházel skutečně v cíli, tedy Týnci nad Sázavou. Napěchovali jsme Míši i Radimovo autíčko, domluvili si sraz na benzínce před Plzní a zamávali Míšou řízenému a Burákem navigovanému Favoritu.

  Chlápek od Dronte si dal trochu na čas, prý to tam neznal, takže bylo docela štěstí, že při přejezdu mostu zahlédl povědomé zelené lodě. Vymotali jsme se po místních silničkách až na hlavní na Příbram. Za ní jsme se šťastně shledali se skupinou A (opravdu pouze rozlišovací označení), dali nanuky a pokračovali na Plzeň.