Vltava 2004

Neděle

  Původně jsme si chtěli sjet Vltavu pěkně celou, tedy včetně horního úseku, ale nedostatek vody a přísná pravidla strážců parku nám v tom zabránily. Do Vyššího Brodu jsme kodrcali vlakem a kde se tedy sejít jinde, než u hutníka. Tedy kromě Lukáše s Káťou, kteří lodě posbírali po Plzni, odvezli je tam už den předem a přes noc je velice pečlivě hlídali. Aby na nás Valentojc kára čekala v Budějkách, byl do celé promyšlené akce zatažen i Lukášovo brácha, od kterého jsem v Plzni převzal klíčky a podrobný plánek s místem označeným křížkem, kde se nacházel pravý poklad, tedy ono zmíněné auto. Jak ze špionážního filmu, jen něco nezapomenout doma.

  U hutníka se nás tedy sešlo osm. Můj háček Dave, Míra se Syky, poněkud později Radek s Renatou a ještě více na poslední chvíli i Burák s Kačkou, kteří prý museli po americké běžet, aby jim vláček neujel. Zabrali jsme dvě kupé a nechali se unášet na jih.

  Cesta byla dosti dlouhá a nepotěšil nás ani přestup v Budějovicích, kde se už snad opravdu nedala urazit delší cesta při přestupu, než jakou si připravili pro nás. Naštěstí měl průvodčí dobrou náladu, když uviděl, jak se kolektivně pachtíme s konvemi, a s odjezdem nijak nespěchal. Sršel vtipem a poradil nám, kde zase patrový vláček opustit. Vystupovali jsme v Rybníku, takže až souprava zastaví v Ječmeni (nebo tak ňák), máme se připravit k vylodění. Nevydrželi jsme to napětí a otevřeli Mírovo fernet. Nemám fernet rád, ale tenhle byl opravdu vyjímečně hnusný. Taky že byl prošlý, ale to prý, podle Míry, nevadí. Zbylo ho dost. Při čekání na rozjezd dalšího vlaku jsme otevřeli na spravení chuti švestičku. Ta nezbyla.

  Vystoupili jsme ve Vyšáku, přešli most a hasili si to do kempu. Šel jsem v čele s Kačkou, proto právě nás dva oslovil nějaký moc důležitý pán, že prý tohle není vstup a ať si zajdeme na recepci. Ještě tvrdil, že to myslí vážně. Odvětili jsme něco ve smyslu, že tam nehodláme kempovat a celou situaci dál neřešili, přestože pořád něco blekotal. S ostatními tohle řešil poněkud déle a to dosti zarputile, nakonec ho stejně taky ignorovali.

  Našli jsme lodě i naše dva hlídače a mohli vyrazit. Hned na prvnim jezu bylo více vody než obvykle a navíc to vypadalo i sjízdně. Vyházeli jsme věci z Mírova plasťáka a počali blbnout. Nejdřív se cvak Míra s Lukášem, pak já s Burákem, pak ostatní, občas to i někdo sjel, bohužel o tom nemam moc přehled. Nejhorší bylo, že tam kromě nás jezdila ještě nějaká škola nebo co a většina posádek měla opravdu hrozný styl, který jsme samozřejmě odsuzovali. Jenže oni se nějak necvakali…

  Vyblbnutí a většinou zmáčení jsme si zase nalezli do svých lodiček a jeli dál. My s Davem jsme se ovšem stačili hned po nástupu cvaknout, naštěstí jsme tentokrát žádné mazání neutopili. To už bych vážně tenhle jez přímo neměl rád.

  V Herbertově je stále o jednu skluzavku méně, než by bylo zapotřebí. Přestože jakýsi náznak ležel na břehu, museli jsme lodě přenést. Zastavili jsme tradičně u Veverek, bohužel tam měli pouze posezónní zbytky, ale naštěstí i pivo. Burák s Kačkou nevydrželi muka nabídky a pustili se do veverčích hovínek, tedy rozinek v rumu. Plavba poté pokračovala velmi spořádaně a podle bontonu, když tu se najednou otočíme a vidíme, jak za námi plave Mírova loď a majitel se Syky vedle ní. Nechápali jsme, jak se mohli vyklopit na tak pohodovém místě. Prý se jim zdálo, že jsou nestabilní a Míra usoudil, že je to tím, že je ožralý a na kormidlu, takže se rozhodli vyměnit. Za jízdy. Inu vysokoškolské diplomy se řítí do správných rukou.

  Snažili jsme se k nim dopádlovat proti proudu, ale zas taková sranda to nebyla, a tak jsme na ně raději čekali. Píchli jsme lodě do břehu a já si lehl na bort. „Kámen,“ prohlásil můj bdělý háček. Co blbne, pomyslel jsem si, vždyť stojíme. „Eggy, jedeme na kámen!“ to už jsem radši zvedl hlavu a v tom okamžiku jsme se udělali. Nějak jsem to nechápal. Vyndaval jsem věci z lodi, zatímco se Dave pokoušel k ní vrátit. Byl tak tři metry po proudu, přesto se zdálo, že ho budu muset nabrat cestou. Zajímavě se potácel a když už se mu podařilo se dostat kousek proti proudu, neustál to a skončil níž než před tím. Ještě se tomu neustále řezal. S Lukášem jsem šel pomoc našim trosečníkům, protože to nevypadalo, že by byli bez cizí pomoci schopný pokračovat ještě toho dne, takže jsem další vývoj nemohl sledovat. Ten však stál očividně za to, proto sem vkládám Radkův postřeh, jak jej komusi popsal:

  Onen háček, mimo jiné vodácký začátečník a k tomu řádně navátej, začal bejt unášen tím proudem pryč od nás, což po chvíli i zjistil a začal ve svém komickém výstupu, vlastně pokusu vrátit se ke svému zadákovi a lodi plné vody. Vůle byla silná, proud však taky. Nohy bohužel nikoli. Dva kroky proti proudu udělal, o čtyři ho proud po pádu do vody snesl zpět, takže se nám vlastně každým dalším pokusem  vzdaloval.... a nebylo jich málo! My sedíc si v suchu na zaparkovaných lodičkách jsme se mohli strhat smíchy, jenže náš opilý  kamarád začal být v pokusech o přiblížení bezradný, a tak jsem mu poradil: "Zapři se pádlem o dno jako o hůl, budeš stabilnější!" Slepě mě poslechl a vida, první dva kroky se podařily, ono to půjde!!! Naneštěstí si při novém zapíchnutí pádla do dna pádlo lehce pootočilo plochou proti proudu, takže se do něj opřel proud a v okamžiku mu místo kýžené opory neomylně podrazilo nohy a smetlo ho zpět do živlu. To už jsme přímo brečeli smíchy a slzy mi skutečně tekly, to se hned tak nevidí....Kámoš opět splaval dobrých pět metrů a se zoufalým úsměvem se na nás bezradně zadíval. Někdo na něj křiknul, ať se vyprdne na pádlo a v případě uklouznutí se prostě chytí rukama dna a tím zabrání ztrátě těžce získaných metrů přiblížení. Kámoš tupě přikývnul, usmál se, udělal dva - tři nestabilní kroky, uklouzl, spadnul do vody a dle rady se hned chytil dna .... a okamžitě zmizel pod hladinu, neb proud byl skutečně silný. Po půlminutovém ponoru, když mu došel dech a síly, se konečně pustil a vyplaval nad hladinu. Než chytil dech, splaval tak dalších 10 kroků a beznaděj zvítězila. Naštěstí se tímto pokusem dostal do míst s menším průtokem vody a konečně se mohl opět postavit. Po vysilující a nám bránice drásající čtvrthodince se konečně dodrapal ke své, mezitím již vylité a zaparkované lodi, a nezlomen se vyšplhal na kámen vedle ní z vody vystupující s touhou provést na ni vzpřímený postoj s rukou vztyčenou typu „DOBYT".  Ano, zůstalo u pokusu a poroučel se opět do říše Neptunovy. Vlny a gejzír vody  jež způsobil v našem bezprostředním okolí, byly fascinující. Když si na to dneska vzpomenu, shledávám neuvěřitelným, že jsme z těch lodí nespadali všichni do vody za ním, neb po tomhle jeho kousku jsme se bezvládně bortili do svých lodí a lapali po smíchem ztraceném dechu. Mimo dočasné ztráty sebevědomí utrpěl ještě trvalou ztrátu slunečních brýlí, ale to mu v té chvíli bylo úplně jedno. Škoda jen, ze tuhle story nikdo nezvěčnil na kameru, neb jsem si jistej, ze bychom s ní na dlouho ovládli soutěžní síně videoték celého světa. ..... 

  Do Rožmberka už to bylo naštěstí za zatáčkou, a tak jsme brzo byli v suchym a mohli postavit stan. Dave si zřejmě chtěl do něj lehnout, ale zabránila mu v tom stěna. Abych nezapomněl, nejen Dave, ale i Syky ztratila během cvaknutí sluneční brýle, takže bude nejspíš celou dobu pěkně.

  Po večeři jsme se vyštrachali k zámku a ti méně unavenější pokračovali až do města. Já, Dave a Burácí jsme chvíli zůstali na mostě u zámku, počkali, až na něj rozsvítí, a pak se nemohli nabažit překrásných míst na zvracení, kterých bylo obzvláště na mostě více než málo. Věčná škoda, že se zrovna nikomu nechtělo. Pak jsme šli spát, nějak toho aspoň na mě bylo dost.

 

Pondělí

  Díky tomu, že jsme šli spát se slepicema, jsme se i ráno tvářili jako ranní ptáčata, hlavně Dave, který už někdy kolem sedmý v noci opustil stan. Bohužel nechal otevřený vchod, což jsem zjistil až po tom, co jsem se do spacáku postupně přioblékl a přemítal o tom, jaká je to v září nad ránem ukrutná zima. Stany jsme přenesli na slunce a občas museli chytat ten Lukášovo větroplachý, protože si ho nepřikulíkoval a zmizel i s Káťou neznámo kam.

  V Branné jsme dali pauzičku na oběd. Nevesely, truchlivy, byly místní kraje, neb pohostinný Fík byl zavřený a vedlejší občerstvení nesplňovalo naše přísná kritéria, takže jsme se najedli většinou z vlastních zásob. Syky si došla přes brod pro turistickou známku, přičemž prokázala jistě nemalou šikovnost, neboť tam ani jednou nezahučela, i když jí voda sahala až nad kolena. Pak ji napodobila Káťa kupodivu měla kolena suchá. Asi šla jinudy nebo co.

  Během další cesty zavládla pohoda, takže jsme se s Davem jali navážet ostatní lodě do břehu. Chudák Káťa, která si zrovna sedla na kormidlo. Nakonec jsme narazili u Buráků, s kterými jsme se chvíli přetlačovali. Tlačíme, tlačíme a najednou otáčíme. Sebe. No nic, tohle už máme celkem nacvičené, navíc jsme skoro nenabrali, takže klidně nasedáme uprostřed řeky a jedeme dál. Ostatní už dalších útoků bohorovně ušetříme.

  Jako vždy, bylo třeba před krumlovským kempem zdolat jez u Barevné skály. Po tom, co jej předělali, je to vyloženě brnkačka. Jen kdyby se mi ho dařilo projet častěji… Zkrátka jsme tam s Dave vjeli, projeli, dole se loď krapet naklonila a pořád se nějak nechtěla naklonit zpátky, až se překlonila. Tohle už mě fakt rozladilo, cítil jsem bezmoc. Zase budem muset sušit. Podle pozorovatelů se Dave snažil vzít narovnání lodi do vlastních rukou, místo toho do nich vzal bort a nejen ten. Asi jsem mu hned na začátku neměl říkat, že se musí snažit loď chytit. Myslel jsem samozřejmě až po otočení. Ostatní si z nás příklad nevzali a Kačka se dokonce důmyslným použitím pláštěnky, tedy jejím oblečením, vyvarovala i kontaktu s cákající vodou.

  Kemp byl změněn k nepoznání. Je obvyklé, že v Krumlově nevíte, kam stan postavit, poprvé to ale bylo proto, že jsme si z takové spousty místa nemohli vybrat ten nejlepší plácek. Ale povedlo se. Natěšeni na polévku v chlebu jsme brzo vyrazili do města. Krumlov okouzlí pokaždé, zvláště k večeru a v noci, a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Sedli jsme si dokonce do té správné hospody a zanedlouho jsme každý před sebou měli vydlabaný bochník s česnečkou nebo cibulačkou (hádejte, co jsem si dal já). Na druhý chod jsme mohli brzo zapomenout, neboť jen ti nejhladovější dokázali sníst polévku včetně nádobí.

  Po večeři jsme zatoužili po Rumyšce a osudová přitažlivost tak určila náš další směr. Byli jsme velmi nervózní z toho, jestli vůbec už letos funguje. Prvek očekávání byl nahrazen prvkem zklamání, přestože jsme se z nostalgie dostavili na místo činů zavřeno nezavřeno. Žádného cikána v trávě jsme nepotkali, a tak jsme velice posmutněle odešli. Cestou jsme nabrali Radka s Renatou, kteří přišli o polévkový gurmánský zážitek a společně se doploužili k zámecké.

  Syky pořád chtěla, abych udělal na postranní kládě holubičku jako kdysi před léty. A když už jsem se s touto variantou pomalu smiřoval, zjistil jsem, že bych z toho jen tak nevyvázl. Byla tam strašná spousta vody, hladina pouze několik málo centimetrů pod břehem nad jezem, kde se vystupuje. Přes kládu se hrnula voda o hloubce dobrých dvaceti centimetrů a vytvářela v místech jindy bezpečného odkladiště lodí vedle šlajsny rozbouřený živel. Vydrželi jsme se na to dívat opravdu dlouho a přemítali o tom, kde až skončíme, až se tam pozítří cvaknem.

  S Burákama jsme si dali sraz u Matesa a v kompletním počtu tak zcela zaplnili venkovní kout jinak prázdné hospody. Škoda, že zavřeli dřív, než bychom si přáli. Takhle jsme se museli pokusit být kreativní a najít ještě něco jiného. Kachny nás opustili a dost mě tedy překvapilo, když mi za chvíli Lukáš volal, jestli s námi není Káťa. No Nebyla. Po kratším hledání usoudil, že se nejspíš odebrala do kempu a tam ji také našel.

  My ostatní jsme se po téhle zábavné a ke spekulacím vedoucí historce odebrali do pizzerie, která toho dne nehodlala zavírat a to nám výhledově vyhovovalo. Přestože jsme seděli kolem jediného stolu, chudák servírka se docela naběhala, protože se Kačka natož Burák stále nemohli rozhodnout, na co vlastně mají chuť. Kecali jsme tam pod prasklou žárovkou asi do jedné a pak se odebrali na kutě.

 

Úterý

  Hned dopoledne jsme se vrátili na prohlídku města, Kachny s Burákama rovnou do bazénu. My ostatní jsme, kromě Renaty, zamířili do muzea Tortury. Ta na to nejspíš neměla žaludek, raději se šla pokochat nějakými nudnými obrazy. My jsme si užili pokocháníčka na mučeníčko v rozsáhlých sklepních pokojíčkách. Takové rozřezání ve dví, no…

  Zašli jsme na oběd do tradiční jídelny na náměstí, kde kvapem docházela celá nabídka přímo před našima očima. Po chvíli dorazili i naši plavci. S nimi jsme se vypravili směrem k zámecké věži. V příkopě byla zase spousta zalezlých medvědů, takže jsme jich viděli asi jako vždycky. U věže stálo hafo turistů a taky cesta na ni vedla nepříjemně do kopce, takže se tam vypravili jen nadšenci, tedy Syky, Dave, Radek a Renata. Náš plahočící se zbytek zamířil do parku na nějakou tu pohodlnou lavičku pro důchodce.

  Chybělo tomu pivo a přestože jsem zavolal Syky, aby cestou k nám nějaké sehnali, přišli s trapně prázdnýma rukama. V parku bylo ale nádherně, a tak se Renata oddala meditaci. Její gymnastické prvky se staly ostatním inspirací a někteří se jí pokoušeli napodobit. „Míra má zkrácený to, co maj ostatní dlouhý,“ prohlásil Radek, když viděl naprosto beznadějné Mírovy pokusy o kontakt rukou se zemí při předklonu. Já si dal nohu za hlavu, ale nějaké načerpání energie jsem při tom nezaznamenal. Syky se rozcvičila, ale tím to taky skončilo.

  Na večer jsme si usmysleli ohýnek, proto jsme se počali zavčas vracet do kempu. Tam jsme se nechali Kačkou nalákat na langoše, což nás zavedlo do míst poblíž fotbálku. A tomu jsme samozřejmě nemohli odolat. Aby měla hra kvalitu, každý ovládal pouze jeden špíz s fotbalisty, takže jsme hráli čtyři na čtyři. Já s Mírou, Radkem a Syky proti Lukášovi, Kátě, Burákovi a občas Kačce, občas Daveovi a snad i Renatě. Nejdřív jsem byl v bráně a Míra v obraně, ale protože jsme soupeře příliš drtili naším neubranitelným signálem „Krliš“, kdy mi na toto zvolání Míra přihrál patičkou a já to napálil, vyměnili jsme se se Sýkorčím útočným duem a zápasy začaly být věru dramatické a často končily 6:5. Úplně jsme kouzlu hry propadli a naházeli do dírky celé jmění. Samozřejmě není vůbec důležité, kdo vyhrál, ale jen tak pro pořádek je třeba podotknout, že jsme našim nesehraným soupeřům dopřáli jedno, maximálně dvě vítězství za celou tu dobu.

  Počalo se šeřit a pokud jsme chtěli mít oheň, nebylo už více času nazbyt. Se Syky, Mírou a Davem jsme obešli přes lávku Vltavu a šplhali do svahu proti kempu za dřívím. Má tam slušný sklon a dříví poskromnu. Několik desítek metrů nad úrovní silnice jsme konečně našli větší kusy dřeva a popadané stromky. Pro jeden přenádherný kousek jsem se vydal do trnek. Dost nepříjemně jsem se do nich propad a nemohl jsem se dostat ven. Jen jsem cítil, jak se čím dál tím víc pozkratkovávám. Nakonec mě musel Míra s Davem vytáhnout pomocí kmenu, který jsem tam našel.

  Sesbírali jsme dostatečnou hromadu, čímž se objevil další postupný problém. Jak ji dostat dolů. Zvolili jsme skluzavkovou variantu, kdy jsme se sunuli dolů a dřevo tlačili před sebou. Docela dobrý způsob, přesto jsme se řádně zapotili a než jsme měli všechno dole, už byla docela tma. Radek převážel dříví na druhou stranu, kde ho Renata nosila k ohništi. Při poslední plavbě čekal Radka úkol z nejriskantnějších, tedy místo dřeva převést mě a Míru. Syky s Davem šli radši po souši. Už jsem si na cvakání celkem zvykl, ale v tu chvíli bych vážně nerad. Nestalo se.

  Jestli si dokážete představit, jakou námahu nám celá akce dala, jistě si taky dovedete představit naši zlost, když jsme zjistili, že nám za tu chvilku stačil někdo ukrást trochu dřeva včetně nejlepšího kousku. Bohužel je nevystrašili ani Burácí zalezlí ve stanu ani Kachny, které se zrovna vracely z Krumlova. Měli jsme jen nějaká nejasná pozorování o temných postavách.

  To jsme si samozřejmě nechtěli nechat líbit, a protože v kempu bylo málo lidí, šli jsme se po dřevu poohlédnout. Když jsme došli ke karavanu nějakých Němců, zrovinka tam cosi štípali… Tvrdili, že dřevo vzali za barem, což později výčepní vyloučili. Kéž by jim uhořeli dřeváky. Na zklidnění nervů jsme si nechali naplnit petky pivem, aspoň že nám napočítali o jedno míň.

  U praskajícího ohýnku jsme brzo na incident zapomněli a věnovali se oblíbeným činnostem. A jak tak pivo pomalu mizelo, nás zase přibylo. Tentokrát to sice nebyl Pedro jako na Ohři, ale nějaký Petr. Prý jedou na raftu a do Krumlova se dostali tak, že na něm usnuli. Samozřejmě i on měl s sebou velkou petku, ve které byla údajně vodka se semtexem. Určitě to byl nějaký Zlatý Rusák, protože to chutnalo po gumových medvídkách. Ještě než návštěvník vytuhl, vylezlo z něj, že se vlastně jmenuje Kamil. Přišli další dva chlápci a bohužel neměli o Kamila pražádný zájem. Ten mezitím tvrdě usnul a jelikož nám došlo dřevo, chtěli jsme z něj dostat, kde stanuje, případně ho přemístit k jinému ohni. Marně. Nakonec se přeci jen uschopnil a přemístil.

 

Středa

  Ráno si Lukáš profesionálně zalepil loď lepenkou a mohli jsme vyrazit. Raději jsem opět Daveovi připomenul, že se nesmí chytat bortu, ale pořád držet pádlo, a že háček opravdu loď neřídí, i když sedí vpředu. To se asi jen tak neodnaučí. Ale jinak je to ten nejvýkonnější háček, jakého jsem kdy měl. Pravda, pro získání tohoto titulu není třeba vynaložit kdovíjaké úsilí. Jenže on prostě pádluje skoro pořád, pouze když mu to důrazně zatrhnu, tak toho na chvilku nechá. To jsou chvíle, kdy ostatní za námi skoro už ani nevidíme.

  První zastávku jsme udělali hned po několika minutách. Byla nezbytně nutná, potřebovali jsme nakoupit buřtíky a zejména točené vínko na večer. Další nebyla ani za rohem, to když jsme zastavili nad třetím krumlovským jezem. Nechali jsme nad ním vyložené všechny dva plasťáky, ostatní lodě přetáhli a chystali se pokořit šlajsnu na levé straně. Den před tím jsme viděli, jak tam uspělo několik lodí, některé naprosto nepochopitelně.

  Omlouvám se všem, že se teď zaměřím pouze na sebe, ale já se v tu dobu opravdu o moc jiných věcí nezajímal. Ještě si vzpomínám, jak se cvakla Káťa, zatímco Lukáš měl celou dobu v lodi aspoň nohu a nakonec do potápějícího se korábu ještě symbolicky nastoupil. Já pak jel s Mírou na háčku. To si člověk najednou uvědomí, jak těžký je život háčkův. Zalila nás vlna pod šlajsnou, že jsem nic neviděl a už jsme tam byli. Pak jsme se vyměnili, ale dopadlo to stejně. Pak jsem to zkoušel dvakrát na háčku s Radkem a druhý pokus už už vypadal, že ustojíme, pak se ale štěstí přestalo usmívat a znova jsme se spolu udělali. Nebylo žádné vedro, voda taky zrovna nevřela, a mě tak začínala být docela zima. Zkusil jsem to s Burákem a když jsme pak loď vylovili, už jsem se třásl jak ratlík. Jak ubývalo lidí, kteří se se mnou ještě neudělali, stala se z toho prestižní záležitost. Měl jsem toho plný kecky, ale přeci jen mi to nedalo, abych se o zdolání toho protivného jezu nepokusil i s Lukášem. Sedl jsem si na háčka a dostal přikázáno, abych strčil nohy rovně dopředu v zájmu zlepšení stability. Sice jsem pod šlajsnou spad ze sedačky, ale když jsem u kraje rychle z lodě vyskočil, aby se to ještě na poslední chvíli nezvrhlo, mohl jsem si udělat vítězné kolečko. No jo, ale co bude dál? Za chvilku si snad do lodě budu i klekat a to už budou opravdu úspěchy Pyrhy.

  Konečně jsem se mohl zahřát tričkem a tekutým svetříkem, což už jsem opravdu nutně potřeboval. Před retardérkou za Rumyškou jsem Davea varoval, že to trochu šplouchne, což pak celý zcákaný vyprávěl jako dobrý vtip. Na zámecké už jsme neměli ani chuť se nějak déle zdržovat, taky už tam byl opět běžný stav vody, takže jsme ji sjeli pouze jednou. Až na Kačenky, které pak ale, kdo ví proč, zahnuly doprava na tišinu a byly z nich potápky. Taky Radkovi s Renatou se nezadařilo, přičemž se Renata trochu potloukla a chvilku topila, když se nemohla z obrácené lodi dostat. Syky se nám nějak rozbíjí, protože odmítla jet a vůbec si nějak často bere anticákací pláštěnku. A to si pořád stěžovala, jak dlouho už na Vltavě nebyla.

  Za Krumlovem jsme zašli na zasloužené papání. To už jsme zase měli trochu skluz, protože jsme potřebovali dojet až na Dívčák, a to bychom pochopitelně rádi ještě za světla. Ve Zlatce to zase poněkud cáklo. Burácí si do lodě dokonce klekli, ale ani tak je závlaha nepřeletěla.

  Kousek před Dívčákem se už šeřilo, a tak když jsme s Davem míjeli jeden špatně viditelný šutr trčící nad vodu, radši jsem na něj klepnul svým jasně svítivým žlutým pádlem. Stihl jsem se otočit právě včas, abych viděl Radkovu loď, jak na něj vjela, naklonila se a po pokusu o ustálení se skutečně ustálila dnem vzhůru. Chytili jsme pádlo a pláštěnku, protože jsme toho víc plavat neviděli. Renata pak k pobavení všech zjistila, že jí uplavaly kalhoty bez nohavic a dokonce i kalhotky. Prý byly khaki. To je holý nerozum ztratit takhle barevné věci ve vodě.

  Za zatáčkou byl Dívčák. Jestli nás Krumlov překvapil tím, jak tam bylo málo lidí, tak tady nás naopak překvapilo to, že tu nebyl vůbec nikdo. Tedy až na nějakého dědu, ze kterého se bohužel vyklubal majitel. Šel jsem zaplatit a zeptal se ho, jestli můžem použít dříví, co tam bylo nařezané. Prý ano, za mírný poplatek…

  To nás nenadchlo a tak jsme se setměním vyrazili do lesa. Spíše hmatem jsme sehnali dostatek dřeva a mohli se u teplíčka věnovat buřtíkům a vínku. Radek si přitáhl svoje věci a sušil a sušil až do úplného usušení. Lukáš hrál na kytaru a Míra mu pomáhal chrastěním do rytmu. Dost to lezlo na nervy, naštěstí se Míra brzo unavil, jak se pořád natahoval po kolujících flaškách. „Á, Míra vyhrál, hodil nejlepší záda!“ prohlásil Burák poté, co Míra zahučel ze sudu do tmy. Potom chodil chvíli zmateně kolem, a když se pak vrátil s rádoby spokojeným výrazem, byl z obavy o stany dotázán, kde zvracel. „Všude,“ prohlásil hrdě a doprovodil to širokým gestem obsahujícím širé okolí. Nakonec zaujal stabilizovanou polohu ala Pedro a usnul. Jako zázrakem se ani jednou neocitl v ohni.

  Časem zamířil nejdelší možnou cestou do stanu a i ostatní to zabalili, až jsme zbyli jen já, Syky, Radek a Renata. Ještě jsme si zabékali, dokud nás nerozehnala zima.

 

Čtvrtek

  Ráno bylo potřeba vyjet brzo, aby Lukáš stihl rozvést lodě, a tak jsme už v půl dvanácté byli na vodě. Tenhle úsek je po povodních dost drhnoucí a i když vypadal opět trochu jinak než loni, dnu jsme se občas nevyhnuli. V Boršově jsme na druhý pokus našli otevřenou hospodu, kde jsme se vydatně posílili na poslední úsek a taky provedli nespočet finančních operací k dorovnání dluhů a dostatečnému zmatení.

  Z poslední šlajsny čišel po loňských zkušenostech trochu respekt, a tak jsme na ní dlouho čuměli a horečně přemýšleli, až jsme nakonec raději z lodí vyndali věci a kromě Buráků, kteří už nechtěli svoji netěsnící loď více trápit, ji v pohodě sjeli. Při té příležitosti jsem zjistil, že naše loď má plovoucí dno a tím se možná vysvětluje ten křížek, u kterého ani Fuňa nevěděl, co znamená. Celou dobu jsme totiž hrdinně jeli na skautské lodi. Syky opět jez nejela a to to tam ani tolik necákalo.

  Lodě jsme definitivně zakotvili v Budějovicích u Meteoru. Míra poslal na další pouť plovoucí šutr, který se Syky vezli několik dní. Teď už musí zase po svých. Naložili jsme lodě a konve Lukášovi do auta a vyrazili na vlak. Vypadalo to, že tentokrát snad ani nebudeme muset chvátat, ale nádraží bylo přeci jen pořád ještě daleko. Trolejbus ale přijel jako na zavolání, a tak jsme byli před nádražím přesně ve chvíli, kdy tam přijel i Lukáš.

  Ve vlaku jsme se opět museli rozdělit do dvou kupé a spolusedící v tom našem se docela bavili, když jsme vymýšleli pohled pro Andreu. Se Syky jsme plánovali poslat pohled jí a ještě Haničce, ale nějak nám na to během plavby nezbyl čas a psát Haničce do plzeňské periferie už nám nějak přišlo, že nemá cenu. Pohled pro Pražačku jsme pojali jako novou sloku k Sovám v mazutu s využitím čerstvých zkušeností. A tu je třeba také pochválit Burákovi kreativní příspěvky. Na závěr tohoto příběhu máte možnost naše dílko shlédnout.

 

Tak jsme byli včera v Krumlově,
a když jsme se vraceli cestou dolů,
tak jsme potkali jez a ten jez cvakal!

Proč je loď zase podlahou dolů
a já zas v depresi na šutru sedim,
trenýrky vlhnou, uplaval spacák,
fernet, rum, vodka, všechno vzal vracák.

Ref: Protože plesk a plesk a plesk, vlny do lodi šplouchaj,
žbluňk a žbluňk a žbluňk, rybičky na mě koukaj.